Nové vystižení karmelitánské spirituality: stanovy Řádu karmelitánů z roku 1995 (4. část)

Christopher O’Donnell, O.Carm.

Kritéria

Tato závěrečná část se může zdát poněkud sporná. Jde tu o čtyři hodnoty, které nejsou zrovna silnými stránkami našeho života, či prvky, které (proto) máme na zřeteli a které pěstujeme. Ale ony jsou i kritérii – do té míry, pokud se podle nich řídí rozhodování týkající se našeho bratrství, našeho poslání a naší věrnosti našemu charismatu. Stanovy obsahují článek, vytyčující směrnice pro rozlišování v oblasti naší apoštolské služby.

Jde nám o:

život bratrství a modlitby uprostřed lidí,
odpověď na potřeby místní a univerzální církve,
upřednostnění služby chudým a lidem na okraji společnosti,
zvláštní pozornost k otázce postavení žen,
zasazování se o spravedlnost a mír,
péči o ty, kdo projevují zájem o ducha, duchovní dědictví a život Karmelu (čl. 93).

Ale existují též kritéria, která řídí i jiné oblasti našeho života, než je apoštolské poslání. Já jsem přesvědčen, že v podstatě jsou to tato čtyři: Písmo, rozlišování, lidské hodnoty a chudí lidé.

Slovo Boží

Písmo zaujímá v naší tradici zvláštní postavení. Už v Řeholi desátá kapitola staví za základ našeho života rozjímání o zákoně Páně. V devatenácté kapitole se požaduje, aby slovo Boží přebývalo v našem srdci, a v předposlední kapitole se píše, že jsme vyučováni Písmem.

Už jsme si všimli, že ve středověku se dávala přednost studiu Písma (před ostatními obory). Znovuoživení tohoto zájmu, k němuž došlo, má několik příčin. Jednou z nich je obrodné biblické hnutí v církvi, které papež Pius XII. v roce 1943 svou encyklikou Divino afflante Spiritu oficiálně schválil a dal mu nový impuls a které Druhý vatikánský koncil slavnostně potvrdil ve svých dokumentech a v následné liturgické obnově. A v řádu byly celořádovými setkáními – radami provincií a generálními kapitulami – od poloviny 70. let zprostředkovávány zkušenost z Latinské Ameriky a nové pastorální porozumění Božímu slovu, jak je předával mezi jinými především Carlos Meesters. Také v různých provinciích, například v Itálii a v Holandsku, se obnovil zájem o Písmo. Když se psaly stanovy, měli jsme s Božím slovem už bohatou zkušenost. Domnívám se, že od tohoto okamžiku je Boží slovo rozhodujícím faktorem při přehodnocování opravdovosti našeho bratrství a našeho díla.

Počínajíce tím, jak je to shrnuto Řeholi (čl. 11), nacházejí stanovy v Písmu inspiraci a světlo pro každou oblast našeho života:

ve světle evangelia máme zkoumat znamení časů (čl. 13),
náš kontemplativní rozměr se vyznačuje zbožnou pozorností k Božímu slovu (čl. 16),
hodnoty bratrství mají své vyjádření a zdroj v Božím slově (čl. 20),
je doporučováno lectio divina (čl. 20),
Božím slovem jsme vtahováni do modlitby a bratrství (čl. 20),
Eliáš a Maria jsou pro nás vzory, jak žít podle Božího slova a jak je přijímat do hloubi vlastního srdce (čl. 26, 27);
v modlitbě nasloucháme Božímu slovu jako komunity(čl. 31);
rozlišovat je třeba ve světle evangelia (čl. 40);
poslušnost zahrnuje společné naslouchání Božímu slovu (čl. 46, 47);
čistota vyzrává mlčením a pozorností vůči Slovu (čl. 63);
naše modlitba má být biblická a máme se věnovat společné biblické modlitbě (čl. 65) – téměř každý článek o modlitbě se odvolává na Boží slovo;
apoštolské poslání se tu nahlíží jako hlásání radostné zvěsti; poslání nebo služba karmelitánů zahrnuje pozorné naslouchání Božímu slovu (čl. 91);
když při našem apoštolátu učíme modlitbě a duchovnímu životu, je nám příkladem Mariino naslouchání Božímu slovu (čl. 95);
dbáme na to, aby karmelitánská rodina usměrňovala svůj život podle požadavků evangelia v duchu Karmelu (čl. 109);
devátá kapitola o úsilí o spravedlnost a mír, která je ve stanovách novinkou, je hlubokou meditací o Božím slově a zdůrazňuje potřebu číst Bibli v kontextu dnešního světa a také z pohledu chudoby (čl. 110–116).

Můžeme to vše shrnout a říci, že důraz na Písmo svaté po Druhém vatikánském koncilu je v hlubokém souladu s celou naší tradicí a v těchto stanovách je nám předkládán s novou silou. Vyvstává však otázka, jak má Písmo náš život formovat a stát se tak pro celý náš život kritériem. Jistě nejde jen o to věnovat pozornost metodám moderní biblistiky. Musíme dovolit, aby v našich komunitách zapustila kořeny kultura Písma. To je naléhavý úkol formace: ukázat, jak k tomu nalézt cestu. A ne pouze mladším členům, nýbrž má jít o celoživotní hledání.

Rozlišování

S důrazem na Písmo těsně souvisí povolání k rozlišování. Slovo rozlišování je obsažné a často nepochopené, a to je důvod, proč se ve stanovách používá málo, vlastně jen třikrát. Rozlišování může být charismatem, zvláštním darem Ducha svatého, daným člověku, a ten pak instinktivně poznává, co je od Boha a co od jiného ducha nebo od člověka. Jindy se slovo rozlišování používá v širším smyslu, a to když jedinec nebo skupina vyjadřuje úsudky v duchu víry. Toto se do jisté míry dá naučit; charisma se naučit nedá, ačkoli i člověk obdarovaný charismatem se musí učit užívat ho prozíravě a moudře. Stanovy používají slova k pojmu rozlišování více nebo méně ekvivalentní, jako prorocké charisma, hledání Boží vůle, být osvícen Božím slovem, rozpoznávání znamení časů.

Klíčový pohled stanov je, že musíme být lidmi, kteří se nechávají neustále učit Duchem svatým. Neustále znamená: nemáme hotové odpovědi, a proto musíme neustále přehodnocovat svoje názory a jednání, být připraveni je změnit nebo upravit. Máme se nechat učit: nejsme soběstační, nelze spolehnout se na své vlastní síly a rozum. Jsme závislí na Duchu svatém. Toto vyučování bude zřídka probíhat prostřednictvím přímého vnuknutí, spíše bude zprostředkováno slovem Božím, bratřími a sestrami, znameními časů, chudými lidmi a lidmi na okraji.

V souvislosti s rozlišováním mohou vyvstat různé obtíže. Lidé mohou mít rozdílné představy o tom, v čem vůbec rozlišování spočívá: zda jde o charisma, nebo nějakou techniku, nebo nevyhnutelný a spolehlivý důsledek upřímného dialogu. Rozlišování může být i zneužito, když ho lidé očekávají v nejzákonitějších a nejosvědčenějších záležitostech. Je možné s ním též manipulovat, buď když lidé o něčem tvrdí, že to tak rozlišili, nebo když popírají, že ke skutečnému rozlišení došlo. Je zajímavé, že v ignaciánské tradici se ke skutečnému rozlišování požaduje druhý stupeň pokory, to znamená, že člověku je naprosto lhostejné, jaký bude výsledek, pouze dbá, aby se stala Boží vůle. Pro tento postoj je nezbytná čistota srdce. V závěru kapitoly, která se zabývá místem našeho řádu v církvi, je vysvětleno povolání k rozlišování.

„V době, kdy lidské pokolení začíná novou etapu dějin, my karmelitáni, podníceni Duchem, který působí v církvi, se snažíme přizpůsobit náš životní program novým podmínkám a usilujeme o porozumění znamením času, abychom je zkoumali ve světle evangelia, našeho charismatu i našeho duchovního dědictví, a toto mohli vnášet do různých kultur“ (čl. 13).

Některé důležité pohledy stanov na rozlišování:

Hledání Boha v kontemplaci a „a přijímání darů Ducha dává karmelskému společenství větší pozornost vůči znamením časů, citlivost k přítomnosti Slova v dějinách, a to i prostřednictvím vnímání a hodnocení skutečností a událostí v církvi a ve společnosti“ (čl. 18).
V části o bratrství čteme: „Kontemplativní postoj ke světu kolem nás, který nám dává objevit v tom, co každodenně prožíváme, přítomnost Boží, nám dává nacházet Boha zvláště v našich bratřích“ (čl. 19).
V části, která se zabývá službou uprostřed lidí, čteme:
„Jako kontemplativní společenství hledáme Boží tvář také v srdci světa. (...) Bratrské společenství Karmelu se cítí živou součástí církve a dějin: jako společenství otevřené, schopné naslouchat svému okolí a nechat je klást otázky; ochotné přijímat výzvy dějin a dávat autentické odpovědi života podle evangelijních rad na základě vlastního charismatu“ (čl. 21).
„Přiměřenému rozdělování pracovních úkolů a jejich přijímání společenstvím ať předchází rozlišování na různých úrovních“ (čl. 33 – zde je tedy přímo použito slovo rozlišování).
„Abychom byli věrní svému povolání k životu v bratrském společenství, je nezbytné naše každodenní „obrácení k evangeliu“. (...) Konkrétní formy obrácení je třeba hledat, a to především stálým rozlišováním, kdy na život pohlížíme ve světle evangelia, znamení doby a zkušenosti chudých“ (čl. 40).
Články o poslušnosti vyslovují požadavek rozlišování:
„Následovat poslušného Krista pro nás dnes znamená společně naslouchat Božímu slovu, přijímanému a žitému v církvi; umět číst „znamení časů“, abychom rozpoznali Boží vůli dnes“ (čl. 46).
V části o poslušnosti se také klade důraz na společný rozměr rozlišování k dosažení pravdivé poslušnosti:
„Naše poslušnost vůči Bohu se nás týká nejen jako jednotlivců, ale také jako komunity. Komunita je totiž místem, kde se Boží vůle hledá společně. V tomto hledání se učíme jedni od druhých a jsme spoluodpovědní za naslouchání Božímu slovu a za plnění Božího slova, přijímaného ve světle znamení časů a vykládaného podle charismatu Řádu“ (čl. 47).
Představený má zaručovat náležitý dialog a rozlišování (čl. 48).
Autentické prožívání chudoby vyžaduje od nás v dnešní době kromě jiného „zdravě a vyváženě rozlišovat v otázce forem naší přítomnosti uprostřed lidu a zaměřovat je k osvobození a celkovému rozvoji člověka“ (čl. 54).
Modlitba nás uschopňuje k tomu, že „to, co se odehrává v nás i kolem nás, vnímáme ve světle Božím. Celý náš život musí být tak hluboce kontemplativní, abychom všechno dění viděli jakoby Božíma očima“ (čl. 78).
V článku 93 už jsme si všimli kritérií pro apoštolské poslání. Tato kapitola také zdůrazňuje potřebu vedení v našem rozhodování co do apoštolátu: „Jsme vedeni učením pastýřů církve, svou tradicí a jejími hodnotami, znameními časů a především nasloucháním Slovu, přičemž pamatujeme na jeho výklad z pozice chudých“ (čl. 91).

Toto kritérium rozlišování klade pak ve stanovách v celém jejich bohatství vážné požadavky na formaci. Protiví se přílišnému individualismu, který je chorobou naší společnosti. Jako kritérium je rozlišování možné jedině v kontemplativním bratrství uprostřed lidí; a naopak: toto charisma uskutečníme tam, kde žijeme, jedině skrze rozlišování.

Lidské hodnoty

Lidské hodnoty jsou pro náš život a pro naše poslání také kritériem. Je obtížné se o této oblasti vyjadřovat, protože je v ní mnoho zkreslení. Často se mluví o nedostatku lidskosti v zasvěceném životě v předkoncilní době. Vzpomínám si, jak mi asi před dvaceti lety jeden starší irský řeholník vyprávěl, jak se dívá na minulost: „Když byl jmenován nový převor, vždycky jsme byli zvědaví, jestli bude špatný, nebo ještě horší.“ A přece v praxi tu byla spousta lidskosti, i když se to mohlo ukázat teprve tehdy, když někdo zestárl nebo onemocněl. Jak už jsem řekl, dříve byla láska zakódovaná a zašifrovaná.

Dnes vládne „kult sebe“, modlářství naplnění. Lidé se stali ostražitými před dlouhodobými závazky, mají sklon být štědří podle svých vlastních představ, až příliš citlivě poznají, když se něco dotýká jejich pohodlí nebo zvyklostí. Mnoho mladých lidí se vyjadřuje tak, jako bychom měli téměř právo být naplněni. Toto právo máme, ale vždycky to bude pod křížem.

Navzdory tomuto modlářskému kultu lidských hodnot a vážnému zanedbání zvěstování kříže, lidské hodnoty jsou velmi důležité, o tom se začalo mluvit na Druhém vatikánském koncilu. Tuto tematiku nacházíme také ve stanovách z roku 1971, které například již varují před nadměrnou prací. Současná řádová legislativa k tomu taky říká mnoho podnětného, jenže to není vždy přijímáno. Zvláště si musíme dát pozor, abychom to, co je zde řečeno o lidských hodnotách, nepojímali odděleně od dalších prvků – pouště, bratrství, kontemplace a poslání (apoštolátu).

Obzvláštní pozornosti si zaslouží následující myšlenky:

Kvalitu mezilidských vztahů v karmelitánské komunitě je třeba neustále rozvíjet: „Být fratres pro nás znamená růst ve společenství a v jednotě, v překonávání rozdílů a výsad, ve spoluúčasti a spoluodpovědnosti, ve sdílení dober, společného životního programu a osobních charismat; a také dbát o duchovní i duševní blaho osob a kráčet přitom cestami dialogu a smíření“ (čl. 19).
Okamžikem zvláštní důležitosti je pro komunitu „sdílení radostí, starostí a přátelství“ (čl. 31h).
„Život ve společenství už svou povahou musí podporovat lidský růst řeholníka – intelektuální, duchovní a pastorální“ (čl. 33).
„Komunita musí dále dbát na to, aby žádný řeholník nebyl tak přetížen prací, ani apoštolskou, že by se mu společný život a cvičení zbožnosti staly nemožnými nebo příliš obtížnými“ (čl. 33).
Hromadné sdělovací prostředky jsou hodnoceny kladně, pokud se dbá, aby nebyla „pošlapávána důstojnost a svoboda lidí“ (čl. 34).
Článek o čistotě říká, že hlubší přijetí (obsahu) slibu „nastává neustálým procesem přetváření všech afektivních schopností“ a přitom „roste pravdivost a průzračnost našich vzájemných vztahů“ (čl. 61).
Články o čistotě končí nádhernou vizí plného lidského rozvoje skrze celkový postoj lásky (čl. 63).

Myslím, že téma lidských hodnot není ve stanovách podrobně rozvinuto. Je důrazně načrtnuto, ale nejsou tu příliš nabídnuty nějaké prostředky. Myslím, že to představuje důležitou oblast hledání a zvláštní výzvu pro ty, kdo jsou pověřeni výchovou mladších bratří. Je třeba to vzít vážně, ale musíme také pochopit, že ne všechno, co se dělá ve jménu lidských hodnot, je ve shodě s hodnotami evangelia. Zde je nutné právě rozlišování.

Chudí

Posledním kritériem pro náš bratrský život a naše apoštolské poslání jsou chudí. Tento náhled se dočkal rychlého rozvoje. Konventy bratří byly vždycky místy, kde se chudým dostávalo péče. Skutečnost, že k nám chudí přicházejí, poukazuje na to, že nás vnímají a že od nás něco očekávají. Jednou z přitažlivých charakteristik řádu je, že jsme nikdy nebyli příliš na očích. Kromě oblasti spirituality jsme měli málo velkých teologů. Nebyli jsme důležití v historickém a kulturním vývoji evropské společnosti. Dokonce jsme se vyhnuli i inkvizici. Ta měla své učené církevní právníky z řad františkánů a dominikánů. Rolí karmelitánů bylo spíše utěšovat ubohé nešťastníky, kteří byli vedeni na popravu jako kacíři. Karmelitáni se chudým snažili pomáhat nejčastěji tichým, skrytým způsobem.

Nynější významný rozvoj pozornosti vůči chudým můžeme klidně dát do časové souvislosti s přednáškou peruánského teologa Gustava Gutiérreze v roce 1968. S ní vznikla teologie osvobození. Objevili jsme novou teologii, která se nesnažila pouze porozumět skutečnosti, ale snažila se změnit situaci lidí společensky závislých. Různé teologie osvobození se rychle rozvíjely. Říkám „různé“, protože jich bylo mnoho. Zásadní pro tyto teologie osvobození je zjistit, proč jsou lidé chudí nebo na okraji. Z mnoha stran a z mnoha důvodů k nim vznikl odpor. Jedním důvodem, v poslední době méně použitelným, je skutečnost, že někteří zastánci tohoto směru zpočátku používali jako prostředek analýzy marxismus. To stačilo, aby vznikla opozice. Je známý výrok brazilského arcibiskupa Heldera Camary: „Dávám chudým jíst a nazývají mě světcem. Ptám se, proč jsou chudí, a nazývají mě komunistou.“

Tématy osvobození se z velké části zabývala setkání na úrovni celého řádu v období 1971–1987. I tu je patrný vývoj. Chudí, nebo – jak je stanovy často nazývají – minores jsou dnes všichni, kdo jsou na okraji nebo nějakým způsobem odcizeni. To neznamená jen materiálně chudé, ale i lidi odsunuté na okraj společnosti pro jejich kulturu, pohlaví, sexuální orientaci, rasu, náboženství, nebo situacemi, kdy jsou na někom závislí, násilím... Všichni utlačovaní našeho světa potřebují osvobození.

Za povšimnutí stojí ve stanovách také zmínky o tom, že se potřebujeme od chudých učit, že máme číst Bibli z jejich – přínosného – úhlu pohledu. Když se Bible čte v brazilské chatrči nebo v latinskoamerickém slumu, je to úplně jiná kniha. I chudí nám mohou ukázat, jak v Božím slově nalézají „dobrou zprávu“.

V hledání kritérií pro náš životní styl, pro naše bratrství a naše apoštolské poslání jsou pro nás důležité následující myšlenky stanov:

Karmelitáni projevují solidaritu se všemi, kdo trpí, kdo doufají a kdo se cele věnují hledání Božího království (čl. 21).
Být uprostřed lidí „je proroctvím spravedlnosti a pokoje ve společnosti a mezi národy (...) A je také rozhodnutím zvolit si sdílení života s těmi, kdo kráčejí dějinami jako minores (menší, druhořadí), abychom těmto bratřím řekli, více životem než ústy, slovo naděje a spásy. Taková volba je logickým důsledkem našeho slibu chudoby, složeného ve společenství bratří žebravého řádu, a je v souladu s poslušností vůči Ježíši Kristu, kterou žijeme také v poslušnosti vůči chudým a těm, v nichž především se zrcadlí tvář Páně“ (čl. 24).
Eliáš „je prorokem solidárním s chudými a opomíjenými a brání ty, kteří trpí násilí a nespravedlnost“ (čl. 26).
Část o zasvěcené chudobě zdůrazňuje Kristovo sdílení s maličkými a chudými (čl. 50).
Ve stejné části se říká, že „chudoba je skutečností dvojznačnou a složitou“ a že musíme být lidmi, kteří „jsou solidární s chudými a zříkají se každé touhy panovat a stačit si sám“ (čl. 53).
Text dále zdůrazňuje potřebu „zabývat se studiem a poznáváním ekonomických, sociálních a morálních příčin oné chudoby, která je ovocem nespravedlnosti“ (čl. 54).

To nám připomíná tezi z teologického institutu v Milltownu: „Hřích, ale ne hříšníci“ (Sinn but no sinners).

Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom se měli podrobně zabývat devátou kapitolou stanov, nazvanou Apoštolské poslání a uskutečňování spravedlnosti a míru na světě. Tato kapitola málem nebyla do stanov zahrnuta. Především si uvědomme, že tato kapitola nás nabádá číst znamení časů a že ona sama nás v tom zároveň cvičí.

Zbývá všimnout si ještě, jak důležité je vidět chudé a vidět, co to znamená být chudý, coby kritérium pro náš život. A jako formátory by nás zde měla zajímat ještě jedna věc. Měli bychom se zamyslet, proč téma „Spravedlnost a mír“ nezapustilo v našem řádě kořeny tolik jako jiná témata, rozpracovaná v sedmdesátých letech.

Závěr

Stanovy jsou i přes všechny chyby a nedostatky pozoruhodným pokusem představit životaschopnou karmelitánskou spiritualitu pro dnešní dobu. Otvírají nové obzory, ale vyslovují i veliké výzvy. Jejich krásu se snažíme uskutečnit v křehkosti našich komunit.

Z angličtiny přeložily Miluše Hosnedlová a Jája Vanišová.