Christopher O’Donnell, O.Carm.
Naše charisma
V období od mimořádné generální kapituly v roce 1968, která nám předložila Delineatio vitae (Nástin života), bylo naší identitě a charismatu věnováno mnoho pozornosti. Svou roli tu sehrály tři hlavní vlivy:
- Výrazy „společný život“ a „(blíženská) láska“ (caritas) byly nahrazeny výrazem „bratrství“. K této záměně došlo po vydání stanov v roce 1971. Slovo bratrství se ujalo rychle, ačkoli v praktickém životě to bylo problematičtější. To, že se o bratrství tak mluvilo, vzbudilo především mezi našimi mladšími bratry očekávání určitého životního stylu a sdílení, což bylo mnoha starším bratřím cizí a nad jejich síly. Oni byli spíše zvyklí „zašifrovávat“ lásku do způsobu, jak se k sobě chovají při každodenním kontaktu. Ohledně bratrství se musíme vyhnout nerealistickým očekáváním, musíme být trpěliví, ale zároveň nesmíme zapomenout na jednu důležitou hodnotu. I zde – jako kdekoliv jinde – je důležitým rysem růst ke zralosti, a to skrze (nebo někdy navzdory) bratrství.
- Byl obnoven důraz na kontemplativní rozměr řádu; hlavně zásluhou nijmegenské školy, především se na tom svým vlivem podíleli Kees Waaijman a Hein Bloomenstijn.
- Svobodněji je pojímána služba chudým. K tomuto posunu došlo v létech, kdy byl generálem řádu Falco Thuis (1971–1983). Svůj vliv tu příznačně sehrály Filipíny, kde působili bratři z Nizozemí, a Brazílie, kde Nizozemci působili také.
Ke znovuobjevení našeho charismatu můžeme najít několik současných paralel. Počátkem šedesátých let shrnul kalvinista Hoekendijk úlohu křesťanů do tří novozákonních řeckých slov: kérygma, koinonia, diakonia. Ačkoliv tato slova neodpovídají přesně našemu charismatu, tedy žít kontemplativně bratrství uprostřed lidí, je tu mnoho podobného. Podobně jako jsme si všimli trojice pojmů ve Vita consecrata: zasvěcení, společenství a poslání (čl. 13).
Když se podíváme na tři základní prvky našeho charismatu, měli bychom si všimnout dvou základních způsobů, jimiž je stanovy pojímají.
- Jde o hodnoty, které se navzájem propojují. Můžeme začít od kterékoli z nich a nutně dojdeme k dvěma zbývajícím. Takže jsme:
- kontemplativní bratrské společenství uprostřed lidí,
- společenství bratří, které je kontemplativní uprostřed lidí,
- uprostřed lidí jsme kontemplativní bratrské společenství.
- Stejně jako jsme o tom mluvili ohledně Eliáše a Marie, je třeba ukázat kořeny těchto prvků v naší tradici a čerpat z této tradice hlouběji, než jsme mohli být zvyklí donedávna. Navíc se stanovy pokoušejí vyjádřit tyto hodnoty jazykem přiměřeným současnosti, zvláště pokud jde o to, jak se vzájemně doplňují a ovlivňují.
Z toho plyne důsledek, důležitý pro formaci i pro celou budoucnost řádu. Každý pravděpodobně svým životem vyjádří tento celek charismatu jinak. Každý bude mít sklon některý z oněch prvků upřednostňovat a učinit z něj jádro, z nějž budou vycházet prvky zbývající. Podobně budou rozdílně klást důraz provincie, dokonce i jednotlivé domy bratří. Tím se otvírá velmi složité téma pluralismu. Existuje velmi mnoho způsobů, jak dnes být karmelitány. Jak už jsme řekli, mladí lidé, kteří k nám přicházejí, mohou naše charisma vidět v nové perspektivě. Je třeba, abychom – kromě toho způsobu, jak své charisma žijeme my – byli stále otevřeni jiným způsobům, jak naše charisma žít. Slovy, která jsem už použil: ve spiritualitě a teologii existují dvě východiska: „vertikála“ a „horizontála“. V případě karmelitánského řádu existují podle mě výchozí body tři: kontemplace, bratrství a služba uprostřed lidí. Tato východiska se vynoří, když se podíváme na tři základní prvky našeho charismatu.
Žít kontemplativně
Slovo kontemplace je v moderní angličtině slovem lišáckým: jde o slovo s hlubokou mnohoznačností. Nejdelším heslem v patnáctisvazkovém Dictionnaire de spiritualité je heslo „Kontemplace“ o rozsahu 600 sloupců. Slovo kontemplace se v naší společnosti často používá. Jeho základní význam je „nazírání“, dívání se, vidění, patření (před sebe), rozvažování. Řecké slovo theoria má stejný rozsah významu. Stanovy byly vystaveny tváří v tvář rozsáhlému používání tohoto slova v dějinách spirituality a jeho širokému rozsahu významu i v řádu, zvláště mezi bratřími, kterým je nejvlastnější onen třetí prvek našeho charismatu – být „uprostřed lidí“.
Stanovy přinášejí užitečné podněty.
- Představují kontemplativní styl života jako část základního charismatu našeho řádu a upozorňují na jeho důležitost v Řeholi (čl. 16). ZvŘehole není citována pouze její 10. kapitola o neustálém věnování se Božímu slovu, ale také asketické kapitoly: o duchovní zbroji (kap. 19), o práci (kap. 20) a o mlčení (kap. 21).
- Stanovy naznačují, co kontemplace znamená (čl. 17). Popisují ji jako „hledání Boží tváře“, vnitřní proces (cestu) odpovědi na Boží lásku, jako proměňující zkušenost přemáhající nás Boží lásky.
- Stanovy užitečně odmytologizovávají některá dřívější pojetí kontemplace, která pokládala kontemplaci za něco, co se týká pouze odborníků a některých zvlášť vyvolených světců:
„Kontemplace začíná tehdy, když svěříme sami sebe Bohu, ať už on k tomu, aby se nám přiblížil, zvolí jakýkoli způsob. Je to postoj otevřenosti vůči Bohu, jehož přítomnost objevujeme všude (čl. 17).“ - Zmiňuje se tu obrácení. Křesťanskou kontemplaci a mystiku od ostatních zkušeností povzneseného vědomí odlišuje potřeba proměnění; kontemplace a mystika nejsou záležitostí techniky, kterou se lze naučit: „Tato láska nás zbavuje našich omezených a nedokonalých lidských způsobů smýšlení, milování a jednání; proměňuje je ve způsoby božské (čl. 17).“
- Kontemplace není pouze individuální hledání. Jedná se o hodnotu církevní, eklesiální, protože určuje kvalitu našeho bratrství a naší služby uprostřed lidí. Uschopňuje nás číst hlouběji znamení času (čl. 18). Zdá se, že zde je třeba si všimnout dvojího: kontemplace rozvíjí pohled víry, takže jsme schopni vidět skutečnost z prorocké perspektivy; čistota srdce, kterou kontemplace vyžaduje, nám také umožní vidět skutečnost, která nás obklopuje, hlouběji. Učení Stanov o kontemplaci je shrnuto v jednom bohatém článku v rámci kapitoly o modlitbě:
„Kontemplace je v karmelitánské tradici opravdu nezaslouženým darem, s nímž k nám ze své iniciativy přichází Bůh, stále intenzívněji nás proniká svým životem a svou láskou a my mu odpovídáme tím, že mu dovolujeme, aby byl Pánem našeho života. Jde o postoj otevřenosti vůči Bohu, jehož přítomnost objevujeme všude. Tak následujeme příklad proroka Eliáše, který vždy hledal Boha, a příklad Marie, která uchovávala vše ve svém srdci (čl. 79).“
Bratrství
Již jsem zdůraznil, že v našem komunitním životě nastal větší posun od života pouze „společného“ (spatřovaného hlavně ve slíbené chudobě a v modlitbě). Společně se dá žít velmi formálním a neosobním způsobem: člověk koná skutky blíženské lásky, aniž by se do druhých vcítil nebo se o ně víc staral. Nahradit to hodnotou bratrství je velký posun. Stanovy nám v tomto místě dávají přibližně pět bodů, které nám mohou pomoci uchopit smysl bratrství:
- spojují bratrství s kontemplativním rozměrem našeho povolání (čl. 19),
- podtrhují zmínky o bratrství, které se nacházejí již v řeholi (čl. 19),
- vypočítávají lidské hodnoty, které jsou pro bratrství nutné: růst ve společenství, překonávání privilegií, spoluúčast a spoluodpovědnost, péči o vzájemnou duchovní a duševní pohodu, kráčení cestou dialogu a smíření (čl. 19); tyto myšlenky jsou rozvinuty v celé druhé části Stanov,
- při rozvíjení bratrství přikládají velkou důležitost Písmu, eucharistii a modlitbě (čl. 20); také o tom se mluví níže,
- díky tomu, že jsme kontemplativní společenství, „hledáme tvář Boží a sloužíme církvi“ (čl. 20).
Tak jako v případě Eliáše, Marie a kontemplace také články o bratrství se snaží představit naše dědictví, rozvinout ho dále, než jsme byli zvyklí o něm přemýšlet, a ukázat současné perspektivy bratrství z hlediska lidského rozvoje i z hlediska poslání církve.
Služba uprostřed lidí
Tím jak Stanovy vysvětlují třetí rozměr našeho charismatu, přehodnocují náš život ještě radikálněji, než tomu bylo ohledně bratrství. Jazyk Stanov tu do značné míry vychází z perspektiv osvobození třetího světa, které se vyvstaly v 70. letech. Ovšem promítlo se do něj také prohloubené historické uvědomění si povolání bratří („fratres“) ve středověku.
V řeholních kongregacích založených po Tridentském koncilu se na společenství pohlíží z hlediska apoštolátu: lidé se dávají dohromady, aby společně žili a věnovali se určitému apoštolátu. To, jak to chápali bratři (fratres) nebo pojímal středověk, je odlišné. Zde je bratrství hodnotou buď přednostní, nebo (už jen) podružnou. Shromažďujeme se ve společenství, abychom hledali Boží tvář, a to samozřejmě zahrnuje lásku a službu druhým. Povolání bratří (fratres) je určitým způsobem spojnicí mnišského ideálu kontemplace a liturgie s apoštolským ideálem pozdějších institutů, které byly založeny v první řadě pro nějaké zvláštní dílo apoštolátu.
V minulosti se používal výhradně termín „apoštolát“. V nedávných letech toto slovo z velké části ustoupilo výrazu „poslání“. Naše šestá a sedmá kapitola mluví o apoštolském poslání. Při vymezování našeho charismatu je však používáno slovo „služba“ – s bohatým biblickým podtextem výrazu diakonia a s důležitým upřesněním, že jde o bratrský život „uprostřed lidí“. V první části Stanov se pojednání o této službě uprostřed lidí podává spíše současným jazykem (čl. 21–24), ale na jiných místech nacházíme spíše tradiční výrazy, zvláště v oddílu o modlitbě včetně služby na mariánských poutních místech (kap. 5) a v kapitolách o poslání (kap. 6 a 7).
To, co nacházíme ve Stanovách, lze užitečně doplnit dvěma apoštolskými adhortacemi. Za prvé dokumentem Christifideles laici, který ukazuje jak naléhavost poslání v církvi v dnešní době (čl. 23), tak i svátostný základ poslání: pro všechny křest a biřmování, pro některé kněžské svěcení (čl. 22–23). Druhým dokumentem je Vita consecrata, která nastiňuje novou perspektivu poslání řeholníků v dnešní době v kapitole nazvané Servitium caritatis (služba lásky): Zasvěcený život jako projev Boží lásky ve světě (čl. 72–105).
Zatímco v minulosti se při apoštolátu hodně promýšlelo, co máme předávat, dnes se klade nový důraz na naslouchání, rozlišování, pohostinnost, na vycházení lidem vstříc tam, kde se nacházejí. Nepřicházíme s hotovými odpověďmi. Je pravda, že pro některé z našich mladých lidí, zvláště pro ty, kteří jsou opět spíše konzervativního smýšlení, je to těžké. Neokonzervativní mentalita si víru představuje jako sadu věčných pravd, z velké části zaštítěných definicemi učitelského úřadu církve, k nimž se člověk může okamžitě obrátit pro odpověď. Jinou tendencí této skupiny lidí je pietismus: tvé problémy zmizí modlitbou. Proti oběma výstřelkům musíme nabídnout zkušenost bratrství, kde všichni jsou daleko od ideálu a kde je třeba každodenního boje za opravdovost. Přitom zároveň usilujeme o autentickou kontemplaci, v níž hledáme tvář Boží a jsme bdělí k potřebám druhých. Naše neduživé modlitby a naše nejisté výkony ve službě živému Bohu mohou být důležitým usměrňujícím prvkem. Máme co nabídnout – jak z našeho dědictví, tak z našeho prožívání karmelitánského charismatu, ale – dříve než lidem cokoli nabídneme – musíme jim nejprve naslouchat a společně s nimi rozlišovat.
Klíčovým aspektem života uprostřed lidí je solidarita, to znamená zrovna tak s nimi být jako jim sloužit. Opravdu, někdy jedinou službou může být solidarita.
Jak se dá očekávat, jasně se tu upřednostňuje služba těm, kdo jsou „minores“ (doslova: „menší“, tedy jakýmkoliv způsobem chudí nebo odstrčení). Kdo těmito minores v jednotlivých situacích jsou, to je otázka k rozlišování. Při volbě konkrétní služby nás vede naše pojímání chudoby a naše věrnost a poslušnost vůči Ježíši Kristu: „Vždyť úkolem konventů apoštolského bratrského života je právě toto: mají být uprostřed lidí.“ (Čl. 32.)
Pokračování v příštím čísle.
Z angličtiny přeložily Miluše Hosnedlová a Jája Vanišová.
