Nové vystižení karmelitánské spirituality: stanovy Řádu karmelitánů z roku 1995 (1. část)

Christopher O'Donnell, O.Carm.

(Původní titul článku zní: „Moderní prezentace karmelitánské spirituality – stanovy z roku 1995“. Pozměnili jsme název, protože „moderní“ už je dnes třeba nahrazovat slovem „postmoderní“, a to zní odpudivě (vyjma intelektuálům). Podobně odrazuje „prezentace“.
Ale článek sám pro nás může být velmi přínosný. Takové důkladné a oficiální texty, shrnující spiritualitu řádu, jaký představuje nové vydání stanov, by se daly spočítat na prstech jedné, maximálně obou rukou. A za druhé: bratr Chris byl v nejužší komisi pro přípravu těchto stanov, takže velmi dobře rozumí tomu, co stanovy říkají, co říct chtějí, nebo právě nechtějí, co vše předcházelo jejich konečnému znění.)

Karmelitánská spiritualita je dnes v církvi jednou z nejpopulárnějších. Přesto mimo okruh odborníků není příliš známá, zvláště pokud jde o starší část našeho dědictví.

Mnozí četli „Dějiny duše“ svaté Terezie z Lisieux nebo knihy o ní. Karmelitáni (Pozn. Pod tímto označením zahrnuje Chris i terciáře.) nejspíš slyšeli o třech význačných osobnostech Karmelu dvacátého století, jimiž jsou bl. Titus Brandsma (+ 1942), sv. Edita Stein (+ 1942) a bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice (+ 1906). Ale samotné spisy těchto moderních karmelitánských spisovatelů asi nejsou – kromě výňatků nebo několika modliteb – příliš známy.

Ohledně doby ještě starší to není o mnoho lepší. Přeskočíme několik staletí k Terezii z Avily (+ 1582) a Janu od Kříže (+ 1591). Tu a tam někdo četl některý z jejich spisů. Ovšem dokonce ani mnozí karmelitáni nejsou v dílech těchto dvou autorů opravdu „doma“. Co však ona doba mezi tím? Z období od smrti Terezie z Avily do smrti Terezie z Lisieux (tedy: 1582–1897) se toho zná málo. A málo je toho také z této doby k dispozici v angličtině. A přitom jde o více než tři sta let, což je údobí delší, než je celá historie většiny institutů zasvěceného života v dnešní církvi.

Zůstaneme-li u anglických textů, jen čtyři autoři nám toto období zpřístupnili:

1. Killian Healy svou doktorskou prací o modlitbě v tourainské reformě v raném 17. století,
2. Robert Stefannotti svou prací o Janu od sv. Samsona (+ 1636),
3. Thomas McGuiness popularizoval mariánské nizozemské autory – Michaela od sv. Augustina (+ 1684) a Marii od sv. Terezie (Marie Petyt, + 1677),
4. Redemptus Valabek vydal cenné antologie z karmelitánských autorů (s jejich životopisnými náčrty) o modlitbě a o Panně Marii.

Pokud jde o období před svatou Terezií, je to ještě horší. Většina z nás slyšela o spise O založení prvních mnichů, pocházejícím z pozdního 14. století, a všichni znají Řeholi. Ale jen málokdo kromě odborníků četl nějaký text z doby mezi sepsáním Řehole (zhruba roku 1208) a dobou Terezie z Avily. Což i v tomto případě představuje rozpětí více než třistapadesáti let.

Karmelitánská identita

Co toto vše vypovídá o karmelitánské identitě? Naše identita je staré téma, opravdu staré. Cítím se doma v kterémkoli karmelitánském domě, kdekoliv. Charakter života karmelitánů se v každé provincii liší, dokonce i dům od domu. Ale je tu něco, co mohu rozpoznat nebo alespoň vycítit.

V menší míře se cítím doma i v konventech bratří¹ (dominikánů, augustiniánů nebo františkánů), ne však v modernějších kongregacích, dokonce i když ty jsou nejpřátelštější a nejpohostinnější.

Je však obtížné tuto identitu specifikovat. Sahá zpět až k našemu počátku, k hoře Karmel v poslední čtvrtině 12. století, o čemž toho nevíme mnoho. Víme, že v tomto pohoří kolem roku 1180 sídlili poustevníci a že kolem roku 1208 přijali Řeholi. Přesídlení do Evropy, vynucené pronásledováním Turky ve 30. letech 13. století, se v mnohém podobá znovuzaložení – během několika desítek let se poustevníci stávají bratry. Porozumíme-li tomuto přesídlení, velmi nám to pomůže pochopit, že naše identita s sebou nese potíž: vztah základní zkušenosti z hory Karmel se pojí s malým množstvím pramenů z rozhodujících padesáti let zhruba od roku 1230 (kdy došlo k prvnímu přesunu na Západ) do roku 1282, kdy byly vydány první dochované stanovy.

Stanovy

V průběhu našich dějin byly sepsány mnohé stanovy. Stanovy představují specifické zákonodárství, ztělesňující naši karmelitánskou identitu. Mnohé z těchto stanov se týkaly určité oblasti nebo skupiny provincií. Celořádového významu byly celkem desatery stanovy. Obvykle vznikly v době reformy nebo jiné velké změny.

Po tridentském koncilu byly během 16. století sepsány dvoje stanovy rychle po sobě a následovaly ještě jedny ve století dalším. Když na konci 19. století (po překonání drtivých následků osvícenství) řád znovu začal žít, byly sepsány stanovy za generála Pia Mayera v roce 1904. Kodex kanonického práva z roku 1917 vedl k vydání stanov v roce 1930. Druhý vatikánský koncil podnítil nové stanovy, dokončené roku 1971, a Kodex kanonického práva z roku 1983 vedl k vydání nových stanov v roce 1995.

První mezinárodní komisi, sestavené ze šestnácti členů, byly v roce 1986 dány dva navzájem protichůdné úkoly.

1. Nový text měl vzniknout mírnou úpravou textu z roku 1971 a začleněním změn, požadovaných novým církevním zákoníkem z roku 1983.
2. Žádalo se po nás, abychom vzali na zřetel také dokumenty rad provincií, generálních kongregací a generálních kapitul od roku 1971.

Po dlouhých poradách jsme se prakticky přidrželi druhého způsobu, zatímco ten první jsme zachovali především ve čtvrté části stanov, pojednávající o řízení řádu. Během následujících devíti let došlo k pronikavému přepracování stanov a to znamená nové, protříbené vyjádření karmelitánské spirituality na konci druhého tisíciletí.

V jiném svém článku jsem se zabýval důležitým tématem převzetí dokumentů z let 1971–1992. Lze namítnout, že toto převzetí nebylo rovnoměrné: něco, ale ne vše, bylo posouzeno a shledáno nosným pro život. Dnes už by nikdo nezpochybňoval, že bratrství je hodnotou karmelitánskou (tj. v Karmelu zdůrazněnou). Avšak v roce 1971 to bylo něčím novým předtím se mluvívalo o společném životě a bratrské lásce. Stanovy představují to, co bylo všeobecně uznáno za rozumné. Stěžejním bodem řádové formace bude vždy zajistit, aby každá (jednotlivá) generace přijala naše dědictví. A ústřední součástí toho je přijetí samotných stanov.

Bylo by únavné a zbytečné procházet stanovy od začátku a ukazovat význam jednotlivých jejich článků. Chci spíš načrtnout hlavní myšlenky stanov. Bude to výklad osobní, můj, jinak to ani nelze. Všichni se shodneme, že ve stanovách nacházíme různé prvky, ale každý jinak už budeme chápat, jak tyto prvky mezi sebou vzájemně souvisejí. Mohu jen doufat, že to, co uvedu, bude přijatelné všeobecně. Určitým způsobem to lze také považovat za komentář k posynodální exhortaci Vita consecrata z roku 1996. Tento dokument podává výklad o řeholním životě na základě jeho tří prvků: zasvěcení, společenství a poslání (čl. 13).

Pomůže nám, když výklad naší spirituality povedeme podle jejích prvků:

1. povolání křesťana: poslušnost vůči Ježíši Kristu,
2. vzory: Eliáš a Maria,
3. prostředky: život zasvěcený sliby,
4. charisma: žít kontemplativně, bratrství, uprostřed lidí,
5. hodnoty: poušť, modlitba, sdílení, poslání,
6. kritéria pro jednání: slovo, rozlišování, chudí, lidské hodnoty.

Schematicky to lze znázornit takto:

Karmelitánská cesta

Povolání křesťana: poslušnost vůči Ježíši Kristu

Naše řehole udává jako povolání křesťanů: „... žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrým svědomím“ (čl. 2). Od Druhého vatikánského koncilu se mnohem jasněji uznává, že svatost, k níž jsme povoláni všichni, nespočívá tolik v tom, co děláme my, ale v tom, co dělá Bůh pro nás a co nás pak vede k tomu, abychom na to odpověděli čestným životem naplněným láskou. Toto pojetí svatosti je v přímém rozporu se smýšlením společnosti kolem nás. Odporuje dvěma vládnoucím „ideologiím“ našeho světa, totiž vševědoucnosti a všemohoucnosti. Svět kolem hledí na úspěch: můžeme vědět nebo brzy budeme vědět všechno, brzy dokážeme všechno. V protikladu s takovým smýšlením stojí namísto vševědoucnosti slabost v následování Krista ukřižovaného. A podřízení se tajemství namísto snahy dostat je pod kontrolu svým poznáním.

Od Druhého vatikánského koncilu si více uvědomujeme souvislost tohoto povolání s tajemstvím Trojice a s tajemstvím církve. Trojice nás vtahuje do církve – ne jako individualisty, ale spolu s druhými a také pro druhé. O těchto hodnotách, souvisejících se vztahem k Trojici a k církvi, čteme ve stanovách (čl. 1 a 2) i ve Vita consecrata (čl. 1–3).

A poslední bod k tomuto tématu. V duchovním životě, právě tak jako v teologii, existují dva odlišné výchozí body. Můžeme začít „zdola“, existenciální situací našeho světa. Nebo můžeme začít od Boha, posílajícího nás do našeho světa. Každý z těchto dvou přístupů má svou cenu. Lze je nazvat přístupem „horizontálním“ a „vertikálním“.² Avšak karmelitánská spiritualita nesnese opomíjet ani jeden z nich: přístup příliš výlučně „shora“ nebo jen „zdola“ by znamenal zpronevěřovat se naší tradici.³

Prostředky: zasvěcený život

Podle zmíněné apoštolské adhortace je zasvěcený život darem Ducha, charismatem vycházejícím z evangelijních rad (Vita consecrata, 1). Naše stanovy k tomu říkají: „Jedním z těchto darů Ducha je také život podle evangelijních rad, k němuž se zavazujeme řeholními sliby“ (čl. 3). Dále text naznačuje vertikální i horizontální rozměr: „A tak se tento život vyznačuje usilovným hledáním Boha v úplném přilnutí ke Kristu, což se projevuje v bratrském životě a apoštolském zanícení“ (čl. 3). To je všeobecné vyjádření řeholního života. Jeho prvky budou blíže určeny později, a to způsobem Karmelu osobitým.

Dále stanovy mluví v jednom odstavci o slibech. Jsou zde nahlíženy jako poslušnost Boží vůli a připodobnění Kristu v chudobě a poslušnosti (čl. 4). Na rozdíl od Vita consecrata, která staví sliby na začátek své teologie řeholního nebo zasvěceného života, stanovy se zabývají sliby ve své druhé části, tedy v oddíle „Bratrský život“, a to – myslím příznačně – mezi kapitolou o společenství (kap. 3) a kapitolou o modlitbě (kap. 5). Papežský dokument se přidržuje Druhého vatikánského koncilu v pořadí slibů: čistota, chudoba a poslušnost. I dřívější přípravný text stanov se tohoto pořadí držel, ale později, během kapituly v roce 1995, jsme se vrátili k tradičnímu karmelitánskému pořadí: poslušnost, chudoba a čistota. Vzpomenete si jistě, že Albertova řehole uvádí pouze poslušnost, kdežto čistota a chudoba byly doplněny Inocencem IV.

Když se zabýváme kapitolou o slibech (kap. 4), je důležité všimnout si souvislostí, v nichž se tato nauka uvádí:

• sliby jsou radikálním následováním Krista,
• jsou darem,
• vedou k darování sebe sama,
• jsou zaměřeny k Božímu království (čl. 43–44).

Všimneme-li si způsobu, jakým se o nich pojednává, mám za to, že jsou hodnotou tradiční, zároveň současnou a otevřenou vývoji.

Přitom vzorem každého ze slibů je Kristus. Oblastí působení každého z nich je láska: láska k Bohu a láska k druhým. Sliby jsou prožívány ve společenství (komunitě) a ve světě. Všechny tři od nás vyžadují, abychom si všímali světa kolem, rozpoznávali znamení času a dávali přednost chudým a malým. Každý ze slibů je třeba zvnitřňovat a odhalovat jeho nejhlubší význam. A konečně v každém z nich je položen důraz na lidské hodnoty: v případě poslušnosti na odpovědnost, v případě chudoby na moudré používání hmotných věcí k lidskému a společenskému rozvoji a v případě čistoty na plné osobní rozvinutí a opravdovou zralost v bratrské lásce.

Naše vzory: Eliáš a Maria

Po úvodu, který se v prvních článcích zabývá kristologickými základy našeho života a jejich radikálním vyjádřením v našem životě, pokračuje první kapitola stanov nastíněním historie našeho řádu v osmi stručných článcích (6–13). V popředí této části nacházíme Marii a Eliáše.

Osobitým rysem těchto stanov je, že obsahují hluboké přehodnocení našeho mariánského a eliášského dědictví. Stanovy z r. 1930 toho o Eliáši – kromě toho, že byl kontemplativním prorokem – říkají málo. Týž text z roku 1930 uvádí, že karmelitánský řád je mariánský, to že je jeho identita a účel. Stanovy z r. 1971 zřetelně, i když poněkud úzce, představují Marii a Eliáše jako vzory pro náš řád při hledání věrnosti v nové situaci sekularizace a sekularismu, v níž se ocitl i sám řád. Jsou to vlastně teologické perspektivy Karla Rahnera a J. B. Metze.

Stanovy z r. 1995 jdou mnohem dále. Ukazují to, co bychom mohli nazvat „karmelitánskou Marií“ a „karmelitánským Eliášem“, to znamená ukazují Marii a Eliáše, jak je vidí naše tradice. Ale vracejí se mnohem hlouběji, k bohatšímu biblickému a karmelitánskému obrazu, než jsme byli zvyklí před setkáním rady provincií v roce 1980 na hoře Karmel („Návrat k pramenům“). Také se ale zaměřují „vpřed“ – vůči problémům naší doby. Pro tyto stanovy je příznačné, že odkrývají nové bohatství našeho dědictví, všímají si současné biblické a teologické vzdělanosti, stejně jako znamení času, a jsou otevřené budoucímu vývoji.

Karmelitánská Panna Maria byla vymezována čtyřmi tituly: Maria jako Patronka, Matka, Sestra a Nejčistší Panna. Vztah Karmelu k ní byl symbolizován hnědým škapulířem, který vyjadřuje zároveň Mariinu péči o její bratry i jejich zbožnost vůči ní, službu jí. Tak „škapulíř je znamením Mariiny mateřské, ustavičné a pevné lásky k bratřím a sestrám v Karmelu. Podle své tradice, především od XVI. století, vyjadřuje Karmel láskyplnou Mariinu blízkost Božímu lidu prostřednictvím škapulířové zbožnosti.

Škapulíř je znamením zasvěcení se Marii, prostředkem přidružení věřících k řádu a přístupným a účinným nástrojem evangelizace“ (čl. 27).

Avšak kromě těchto tradičních úvah je do stanov navíc začleněno současné biblické učení o Marii a je v nich vytvořen bohatý obraz Marie, panny omilostněné Duchem svatým, která témuž Duchu odpovídá. Touto hlubokou skutečností je pro nás vzorem (čl. 27).

Tři prvky našeho charismatu se odrážejí také v Mariině životě:

„Je pannou moudrého a kontemplativního naslouchání, která uchovává ve svém srdci události a Pánova slova a rozvažuje o nich“ (čl. 27).
Ona je také jednou ze společenství křesťanů, kráčí s učedníky a učí v Káně, že je třeba věřit. Je Pannou, která buduje vztahy mezi těmi, kdo jsou blízko Ježíši. Je pannou radostné zvěsti spásy.
Znamením zasvěcení se Marii a prostředkem evangelizace je škapulíř. Tento obraz o Marii odráží nejen tradiční a biblický pohled, ale je také ovlivněn našimi spolubratry z Nijmegen. Nahlížíme na ni jako na člověka nerozděleného srdce, čistou Pannu prožívající skrytě ve svém srdci dary Ducha. Zmínka o chudých nabývá na hloubce narážkou na Magnificat: Maria je schopna vnímat „velké věci“, které v ní Bůh naplnil pro spásu pokorných a chudých (čl. 27).

Je důležité si všimnout, že mnohem více než v předchozích stanovách se poukaz na Marii jako ideál – během toho, co pravidla našich stanov pojednávají o různých aspektech života Karmelu – stále znovu a znovu vrací:

• život komunity (čl. 70) je pod její ochranou,
• modlitba se řídí Mariiným vzorem (čl. 64 a 79),
• Karmel prokazuje Marii obzvláštní úctu (čl. 85–87),
• škapulíř je (věřícím) předáván jako prostředek zbožnosti a apoštolátu (čl. 89),
• mariánské svatyně mají veliký význam (čl. 90),
• Mariin příklad inspiruje mnohé apoštolské aktivity řádu (čl. 95).

Ve stanovách tedy máme obraz Marie, který zároveň vychází z tradice, je zakořeněn v Písmu a je i citlivý k současným problémům. Týká se zvláště života víry, služby chudým a rozlišování Boží vůle pro svou vlastní osobu i pro druhé.

Ohledně Eliáše najdeme tytéž tři prvky jako u Marie. Mohli bychom mluvit o „karmelitánském Eliáši“. Do roku 1980 byl prorok viděn především ve světle motta: „Horlím horlivostí pro Hospodina, Boha zástupů.“ Byl tím, kdo stál před Bohem, kontemplativní postavou. Pátá, velmi důležitá rada provincií, která se konala na hoře Karmel („Návrat k pramenům“), shledala, že tento pohled nestačí. Především pod vedením brazilského exegety Carlose Meesterse objevila mnohem bohatší biblický obraz Eliáše. Zároveň byla od roku 1980 znovu odkryta karmelitánská tradice, hlavně středověká. Učenci jako náš italský spolubratr Emmanuel Boaga nám sdělují bohatství jejího dědictví. A za třetí je obraz Eliáše ovlivněn současnou církví.

Eliáš:

• je kontemplativní,
• je mystikem, který vnímal tajemství Boží přítomnosti,
• byl solidární s chudými a opomíjenými a zastával se těch, kdo trpěli násilí a nespravedlnost,
• nijmegenská škola nahlíží Eliáše jako postavu pouště, muže nerozděleného srdce.

Eliáš odráží tři základní prvky karmelitánského charismatu:

• mluví se o něm jako o kontemplativním, který nás učí nechat se vést Duchem a nechat se formovat Božím slovem,
• patřil k dalším mužům stejného smýšlení (prorocká škola),
• přicházel do styku se životem lidí.

Stejně jako Marii i postavu Eliáše můžeme najít i na jiných místech stanov:

• život komunity má být prožíván v jeho duchu (čl. 30),
• jeho svátek má být slaven s velkou slavnostností (čl. 88),
• je vzorem kontemplativního života (čl. 79),
• mluví se o něm v souvislosti s naším prorockým charismatem (čl. 92–115),
• učí nás vnímat nová znamení Boží přítomnosti, být lidmi smíření a být otevřenými dialogu se židy a muslimy (čl. 96),
• je vzorem našeho úsilí o spravedlnost a mír (čl. 115).

Pokračování v příštím čísle.
Z angličtiny přeložily Miluše Hosnedlová a Jája Vanišová.