Karmelitánská spiritualita jako cesta k hlubšímu prožívání liturgie (dokončení)
Paul Menting
Eucharistie a jednota
V misálu bychom stěží našli řádky shodné (doslovně) s Velepísní. Ani v rozšířeném lekcionáři, který je plodem liturgické obnovy provedené Druhým vatikánským koncilem, se Velepíseň mezi texty pro čtení při nedělním slavení eucharistie stále ještě nevyskytuje. Pátráme-li po významu Velepísně pro eucharistii, nesmíme tolik vyhlížet ovlivnění po stránce textu, ale spíše musíme mít před očima, že ona jednota lásky s Bohem, kterou opěvuje Velepíseň, není jiná než právě ta, která se děje při slavení mše, totiž právě to communio, v němž Bůh a člověk spolu v lásce žijí společný život.
Církevní otcové vždy ve svých komentářích k Velepísni viděli v ženichovi Krista a v nevěstě církev. Na tuto stopu je mezi jiným přivedl sv. Pavel svými slovy v listě Korinťanům: „Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu“ (2 Kor 11,2).
Od dob Bernarda z Clairvaux (1090–1153) bývá nevěsta ve Velepísni ztotožňována také s duší jednotlivého člověka, milující Boha. Paralelně k tomu vytryskl proud velmi osobní eucharistické zbožnosti. Tato tendence se ve středověku dále prosazovala. Např. Tomáš Kempenský (1379–1480), důležitý zástupce hnutí Devotio moderna, popisuje ve čtvrté části svého hlavního díla Následování Krista, jak každý věřící může být mystikem: v svátosti oltářní se každý sjednocuje s Bohem.
To, co je opěvováno Velepísní, nachází svou ozvěnu ve slavení eucharistie. Věřící opouštějí vlastní čtyři stěny a vydávají se na cestu. Je nutné vzchopit se, je nutné ujít kus cesty, abychom přijali lásku a odevzdali se jí. Věřící se nechávají pohnout Božím voláním, nechávají se shromáždit a pak ve společném zpěvu a modlitbě se postupně spojit v jednotu mezi sebou navzájem a s Bohem. Odsunutí sebe sama do pozadí při vyznání vin (úkonu kajícnosti) ještě víc posiluje tento dynamický proces, v němž se vlastní já už nenaplňuje sebou, ale dává prostor pro Ty. Kdo hledá Boží lásku, musí být ochoten stále znovu opouštět to, co je jeho, a zaměřovat se na Boží impulsy, a tím se víc přibližovat k lásce. To se děje v bohoslužbě slova. Věřící naslouchají Božímu slovu, které ukazuje cestu, vybízí pokračovat v putování, posiluje a povzbuzuje, protože jde spolu s námi, provází nás. V modlitbě „Věřím“ se věřící výslovně znovu vydávají na tuto cestu, souhlasí, že i dál půjdou cestou lásky.
Jednota lásky věřících s Kristem a mezi sebou navzájem je výslovný cíl, k němuž je zaměřena celá dramaturgie slavení eucharistie. Ve druhé anafoře je to shrnuto zcela jasně: „A v pokoře tě prosíme: Ať nás všechny, kdo máme podíl na těle a krvi Kristově, shromáždí a sjednotí Duch svatý.“ Tak se všichni, naplněni láskou k Bohu, otvírají Božímu darování se nám a spojují se velmi intimním způsobem mezi sebou navzájem a s Kristem. V pozdravení pokoje (a políbení pokoje) je prostřednictvím gest vyjádřeno, že se tu neodehrává dění jen duchovní, nýbrž něco, co přechází do rukou, do nohou a do tváří, a co takto bude mít důsledky, které přesáhnou rámec trvání slavení bohoslužby.
Láska nás volá k tomu, abychom se vydali na cestu, sešli se dohromady, srůstali v jednotu a uchovávali pouto lásky i po onom krátkém čase, kdy jsme byli spolu. Co platí o společenství ženicha a nevěsty, muže a ženy, je právě tak správné pro společenství shromážděné obce, totiž: že o pravé jednotě se může mluvit jen tehdy, když je jejím základem láska. Čím intenzivnější je láska, tím silnější bude jednota. Kdo uvázne ve vnějším nebo vnitřním vykonávání povinnosti, nezakusí totéž, co ten, kdo v sobě nechává probouzet lásku.
Citelněji bude to, o čem tu mluvíme, možné ve společenství, v němž se lidé nemodlí jen anonymně a lhostejně vedle sebe, nýbrž jsou spolu intenzivně spojeni v živém communiu. Duchovní klima řeholní komunity bylo v tom pro mnoho karmelitek a karmelitánů jistě (cennou) pomocí. Každodenní společenství v liturgickém slavení podporuje a motivuje snahy jednotlivce. Společně bylo možné v četbě Písma, v modlitbě a meditaci silněji pocítit přitažlivou sílu božské lásky a lépe se do ní nechat vtáhnout. Společenství, které je s to žít vydanost, vnímat lásku, otvírat se pro druhé, pro „ty“, takové společenství je pro uvedení do hluboké mystické dimenze eucharistie téměř nevyhnutelné.
Pro karmelitána Konráda od sv. Jiří (zemřel mezi léty 1305 a 1317) bylo především svaté přijímání výrazem sjednocení v lásce mezi Ženichem a nevěstou. Poté, co se člověk s pokorným duchem odevzdal v „obětování“ (tj. té části mše svaté, nazývané: offertorium, dnes: přinášení darů) a poté co Bůh ho v lásce přijal a co v: „Pane, nezasloužím si…“ stál před Bohem s otevřenýma rukama, je nyní připraven, aby přijal samotného Boha. Nyní se může zcela spojit s Bohem. Konrád vkládá Kristu do úst slova ženicha z Velepísně, když Kristus zve člověka k přijetí svého těla a krve: „Pojď, moje vyvolená, a sestup se mnou do zahrady mé milosti…“ (srov. Pís 5,1 a 6,1).1
Kdo se nechá tímto pozváním k lásce oslovit a nechá se Božím láskyplným pohledem učinit krásným, připouští, aby ho Bůh uzdravil a nechal rozkvést. Konrád to vyjadřuje následujícími slovy:
Ó můj Přítel, můj Ženich, je žádoucnější než všechna krása tohoto světa a skví se čistotou v tomto svatém Chlebě. Má rudě krvavý svazeček yzopu2 pro svou žhoucí lásku k nám. Vždyť prolil svou krev, aby svou krásou k sobě přitáhl všechny hříšníky.3
Boží vydání se nám probouzí v člověku touhu, aby se ze své strany právě tak vydal v lásce. Tak může nastat pravé communio jako vzájemné přijímání a odevzdávání se. Láska jednoho podněcuje lásku druhého a naopak. To působí, že si oba jsou stále blíž.
Ženich neodpočívá, ale touží po tom, aby byl své nevěstě ještě mnohem blíž. A to se děje, když ji krmí svým svatým tělem v této svaté svátosti, neboť nikdo nemůže v tomto časném životě přijít k Bohu blížeji než jen v této svátosti, ve které přijímá samotného Boha. A tak On vstupuje do své milé nevěsty a večeří s ní a krmí ji v její duši, neboť hlavně proto k nám přišel, že chtěl krmit a sílit srdce, která byla vyprahlá co do milosti, a chtěl je přivést zpátky k Horebu, tj. abychom svého Ženicha znovu viděli a požívali, ústa na ústech, tvář na tváři.4
Podílem člověka na úkonu lásky je, že jde k přijímání. Tím, že přijímá a jí eucharistický Chléb, vtěluje se v něj Boží láska: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56). Přemáhající (nás) božská láska je tu přijímána velmi tělesně: totiž tím, že jíme kousek chleba, a tím k nám vstupuje Kristus a činí si v nás příbytek. I v lidském vztahu lásky platí, že tělesnost posiluje a upevňuje vztah. Více než duchovní rozhovor je výrazem lásky mezi mužem a ženou jejich sexuální společenství. Jednotu pevně stmeluje tělesné spojení. To zdůrazňuje i vlámský karmelitánský mystik Franciscus Amelry (zemřel kolem r. 1550), ve svém traktátu o eucharistii:
A kdo k sobě přijímá toto Tělo Kristovo, přebývá u něj, ten patří mezi jeho domácí (v jeho domě), dostává od něj pokrm, a On o něj pečuje, jako se otec stará o své dítě. Všechno, co Pán má, na tom má i on podíl, takže jsou spojeni nejen podle duše, nýbrž podle tělesného přijímání svátosti je i jeho tělo posvěceno Tělem Kristovým. Neboť tak jako Kristus sjednotil naše tělo se svým božstvím, když se stal člověkem, tak nyní v oltářní svátosti své Tělo, které od nás přijal, spojil s námi.5
Kdo přijímá a vstřebává Boha v tělesné podobě, dává mu příležitost, aby On zcela vstoupil do jeho lidského bytí, které je skutečností nejen duchovní, ale i tělesnou. K tomu je zapotřebí, aby se Bůh zjevil nejen ve slově, nýbrž též v tělesné podobě eucharistie. Tím se jednota s Bohem stává zřetelnou. Teprve tak může dojít k odevzdání se celého lidství a přijetí celého božství.
To se ovšem neděje v jediném jednorázovém aktu, nýbrž je to třeba – tak jako lidský vztah – pěstovat a stále znovu uskutečňovat. Jenom živé, opětovně zakoušené sjednocení obstojí proti vše zplošťující všednodenní rutině. Právě tělesná podoba eucharistie může být pomocí pro ustavičné obnovování jednoty, protože udržuje touhu – jako žhoucí uhlík oheň:
V přijetí svátosti se srdce člověka zapálí láskou k tomu, který nám tak laskavě zanechal památku. A ve znamení lásky se chce spojit se svým Pánem nejen podle ducha ve víře, ale chce přijmout ve svátosti Tělo svého Pána svým tělem. Tím se srdce rozhoří větší láskou, takže Chrysostomus to nazývá žhoucím uhlíkem, který rozehřívá naše srdce.6
Tělesná podoba eucharistie nadto zabraňuje tomu, aby se člověk mystikou duchovně (nenáležitě) odpoutal a utekl se do čistě duševních dimenzí. Tělesné přijímání Těla Kristova obrací pohled člověka, který miluje Boha, nazpět k jeho konkrétnímu všednímu životu. V tělesném proniknutí se (přijímajícího a Přijímaného) se zviditelňuje, že communio mezi Bohem a člověkem se vztahuje k realitě: mystická jednota není ústupem ze světa, nýbrž vkročením do něho. Člověk vychází z této vnitřní jednoty s Bohem (jako ten, kdo je) posilněn a obohacen. A ne aby tuto jednotu ukončil, nýbrž aby ji vynesl navenek a přetvořil ve všeobjímající pokoj.
