Po sametové revoluci se u nás rozjasnila obloha naděje nade vším, co bylo determinováno ke zničení a diskriminaci. Vysvitla naděje, že křesťanská společenství opět budou moci žít společně svoji spiritualitu a vytvářet společenství života – živé buňky farností, či celých měst. Nabytá svoboda je však velkou zkouškou věrnosti vůči svému životnímu poslání, protože se dá přirovnat ke křižovatce, která nabízí mnoho cest.
Můj bývalý spolužák mi jednou řekl, při vášnivé diskusi o třetích řádech: „Nemá cenu křísit mrtvoly! Třetí řády jsou prostě vodepsaný!“ Já si však myslím, že „ vodepsanej“ je každý, kdo lehce nabývá, protože i lehce ztrácí. Také říkal, že se v církvi objevují stále nová hnutí a těm se prý má věnovat pozornost. Jistě. Přinášejí nové aspekty a zajímavé podněty, ale v této chvílí si každý musí položit důležitou otázku: Proč jsem se rozhodl žít karmelitánskou spiritualitu?
Odpověď může být různá. Já sám za sebe mohu říci asi toto. „Chci následovat Ježíše stoupáním na horu poznání Boha po cestě zdokonalování se v modlitbě. Před obrazem Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří jsem ze své svobodné vůle slíbil Bohu, že budu až do smrti žít životem evangelia podle příkladu Panny Marie, jak je to vlastní karmelské rodině. Je tomu již víc než rok a musím přiznat, že se mi příliš nedaří žít podle karmelského ideálu.
Je velmi jednoduché zaplatit pár mincí a vstoupit na palubu parníku k nedělní projížďce. Mnohem těžší je vyrobit parník a dát ho do chodu. Na takové „malé“ detaily se snadno zapomíná. Je to výzva pro zpytování svědomí nás všech.
Letos uplyne padesát let od smrti Aničky Zelíkové, o jejíž blahořečení se v Římě snaží postulátor karmelitán Otec Redemptus Valábek, a my ztrácíme vlastní identitu? Já vím, že snadnější je brnkat na kytaru a poslouchat učence, čerpat ze společnosti mladých, kvůli svým ubývajícím silám, plavat po proudu, který mě sám nese… Přesto pevně doufám, že po exerciciích v Milevsku správně chápeme svou karmelitánskou identitu. Být karmelitánem přece znamená nehledat Boha ve věcech, ve vlastním úspěchu či uspokojení, ale každý den znovu objevovat kousek po kousku tvář milujícího Pána a být stále překvapován jeho tvůrčí činností.
Jestliže je vytoužená svoboda, co nám brání nejenom se setkávat, ale i společně žít? Nezáleží snad i na tobě, aby ses rozhýbal, místo hloupých řečí o mrtvolách třetích řádů? Vždyť Karmel má stále co říct mnoha lidem ve světě. Naše spiritualita je jednou ze základních barev spektra duchovního života. Ona sama o sobě nemůže ztratit svou identitu. O tu můžeme přijít jenom my, jednotliví lidé. Výstup na Karmel je totiž náročný a mohou při něm uspět jenom duchovně zdatní lidé.
Kdo chce namítnout, že pouze teoretizuji o společenství, ať nastaví uši k slyšení. Možnost vytvořit komunitu, ve které by mohli žít bratři a sestry Karmelu ve světě (ať již způsobem zasvěceného života, či jinak), existuje! V současné době se nabízí jedna příležitost, informace dostanete u Otce převora v Kostelním Vydří.
Stojíme na křižovatce svobody…
Bože, ukaž mi cestu!
Petr (terciář)
