Terezie Brichtová, O.P.
Nebylo už dost „terezičkovské“ literatury? Máme vydávat ještě další titul? Tak jsme uvažovali ještě donedávna.
A přece by se neměly opomenout texty nejautentičtější! Tedy nejprve byl v roce 2001 nesmělý pokus: Dopisy kněžím – misionářům.1 Otec Vojtěch Kodet, O.Carm., k nim napsal hlubokou předmluvu, ve které hovoří jeho kněžské a karmelitánské srdce.
Příznivé přijetí této útlé knížky nás povzbudilo, abychom konečně přikročili k vydání celkové korespondence naší milé světice: Dopisy Terezie z Lisieux.2 Jak říká autor předmluvy k této knize Guy Gaucher, abychom pochopili vývoj Tereziina myšlení, je třeba znát všechny její písemné projevy. Proto nejsou vynechány ani ty nejdětštější. Vidíme zde, jak postupovala Tereziina písemná činnost od zcela dětských pokusů, kdy jí starší sestry vedly ruku a kdy si nelámala hlavu s pravopisem a mluvnicí, k stále hlubším výrazům jejího překypujícího vnitřního života.
Rodinná výchova – mimořádní rodiče, sestry, celkové ovzduší francouzského katolicismu 19. století s jeho uzavřeností do sebe – tuto vnímavou duši samozřejmě formovaly a vtiskly jí svůj ráz. Ale ona si přesto nachází svou cestu, která asi byla pro její okolí šokující. To snad vysvítá nejvíc z její rozsáhlé korespondence, ve které se často nezdráhá vystupovat bezděčně, ale suverénně, jako vůdkyně, učitelka. Zde právě, z těchto dopisů, shledáváme, jak oprávněně byla prohlášena učitelkou církve. Mezi množstvím všeobecných, banálních dopisů – přání k svátku, děkování za dary apod. – tu a tam najednou zazáří jako drahokam, jako nečekaný sluneční paprsek nějaká překvapivá teologická pravda, odhalí se záclona Tereziina vnitřního života, utvářeného Duchem svatým.
Všimněme si například dopisů její sestřenici Marii Guérinové, která trpí pokušeními v pařížském Babylonu, takže se bojí chodit ke svatému přijímání. Nuže, Terezka jí vykládá, jak právě eucharistie je lék, posila v boji, a jak Ježíše zraňuje nedůvěra, malomyslnost. A to jsme na konci 19. století, ještě před svatým Piem X., ve Francii, nakažené jansenismem! (Dopisy 92 a 93.) Nebo hleďme, jak bystře argumentuje příbuzným, kteří jsou pobouřeni, když Celina chce po otcově smrti také vstoupit na Karmel! (Kéž by četli dopis 180 všichni rodiče, kteří se vzpírají duchovnímu povolání svých dětí!) To není „panenka“, „květinka“, jakou z ní chtěla udělat lidová zbožnost. To je cílevědomá, hrdinská duše!
Někomu by snad mohlo vadit její zdánlivé bolestínství, její záliba v utrpení, která se zračí v mnoha jejích dopisech. Terezie si ani neumí představit, jak bude moci být v nebi bez bolesti. Říká: „Ježíš mě bude muset přetvořit.“ Ale to nebyl masochismus, to bylo její vnitřní přesvědčení už od dětství, že ji chce Bůh vést touto cestou, aby byla odpoutána absolutně od všeho. Sama říká o svém vstupu na Karmel: „Utrpení mi otevřelo svou náruč, a já jsem se do ní s láskou vrhla.“ To bylo patnáctileté děvče! Až se nám zatají dech! A tento tón zaznívá i v jejích dopisech.
Terezie žila láskou. Jako milovala Ježíše, tak milovala i ty, které jí postavil do cesty, a všechny chtěla táhnout k němu. Důsledně plnila své heslo: „Milovat Ježíše a snažit se, aby ho všichni milovali.“
Naší knize dodává zvláštní ceny množství biblických odkazů na okraji, které připojili francouzští vydavatelé. Vychází z nich najevo, jak Terezka žila Božím slovem, jak se jím nechala pronikat, formovat, vést až na vrchol, a jak je prakticky hlásala. Opravdu, UČITELKA CÍRKVE!
