Tento obrázek stojí v Rituale romanum (ve vydání z roku 1937 v Řezně) v záhlaví oné části knihy obsahující obřad svátosti pomazání nemocných a modlitby s nemocnými a za umírající. Po umělecké stránce je zjevný jeho novorománský ráz. K porozumění zobrazenému výjevu znal klíč náš P. Jeroným (snad díky kapucínské výchově a tradici v jeho rodné farnosti). A pak už stačilo vzít do ruky knihu Legenda aurea a nalistovat svátek Nalezení svatého Kříže:
„Jidáš (spravedlivý žid v době svaté Heleny) si potom podkasal roucho, začal ze všech sil kopat a v hloubce dvaceti kroků nalezl tři kříže. Ihned je dopravil ke královně (tj. svaté Heleně). Protože však nedokázali rozlišit kříž Kristův od křížů lotrů, vystavili je uprostřed města a čekali tam slávu Boží. A hle, když byl kolem deváté hodiny kolem nesen na márách nějaký mrtvý jinoch, Jidáš máry zadržel položil na mrtvolu jeden kříž, pak druhý, avšak mrtvý stále nevstával. Když však na něho položil třetí kříž, nebožtík okamžitě procitl k životu.
V Církevní historii se však čte, že když jedna z předních žen města ležela už napůl mrtvá, jeruzalémský biskup Makarius k ní přiložil první a pak druhý kříž, avšak neměl žádný úspěch, pak však přiložil třetí kříž a žena se okamžitě uzdravila a vstala s otevřenýma očima. Ambrož však říká, že Helena poznala pravý kříž podle nápisu, který na něj dal připevnit Pilát; ten nápis prý tam nalezla a přečetla.“ (Jakub de Voragine, Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984, str. 180.) A to jistě platí i pro nás a pro každého: „dotek Kristova kříže“ křísí, uzdravuje, otvírá zrak...
