Karmelitánský „třetí řád“ z pohledu 550. výročí vydání papežské buly Cum nulla

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Pokusím se vám zde předložit myšlenky, kterými jsme se zabývali při letošním celostátním setkání karmelitánských terciářů v Kostelním Vydří 8. června 2002. Psané slovo postrádá sice bezprostřednost mluveného projevu, ale dává možnost ke klidnějšímu promýšlení. Nebude tu vše formulováno přesně tak, jak to zaznělo ve společném zápalu při setkání „naživo“. Nejde totiž o přepis nahrávky, ale o dodatečné poskytnutí materiálu, který se mi během přípravy shromáždil.

Příležitost jubilea

Díky nedávnému slavení velkého jubilea roku 2000 a s ním spojeného pastýřského vedení papežem Janem Pavlem II. jsme se víc naučili využívat různá jubilea (osobní i společná, rodinná aj.) k duchovnímu užitku: k zastavení se, k pokání a díkům, k nahlédnutí nových obzorů. A v tomto smyslu nechceme přejít bez povšimnutí letošní 550. výročí vydání buly Cum nulla, která je považována za oficiální zpřístupnění společenství Karmelu také ženám a laikům.

Pokud se nemýlím, můžeme my v naší zemi a v Kostelním Vydří přiřadit k tomuto významnému jubileu ještě dvě „menší“. Letos uplynulo – pokud vím – právě deset let od té doby, kdy po skončení totality noví karmelitánští terciáři složili v Kostelním Vydří poprve svůj terciářský slib.

Společenství terciářů existovalo ve Vydří již o několik desítek let dříve, německá komunita pod vedením převora P. Telesfora Hardta byla i v tomto ohledu velmi přičinlivá. Rok založení tohoto předchozího terciářského společenství přitom neznáme. Ovšem v archivu vyderského kláštera se dochovalal listina, kterou před rovnými devadesáti lety, tedy v roce 1912, brněnský biskup Pavel Huyn založil v Kostelním Vydří Bratrstvo (sodalitas) Panny Marie Karmelské. Jeho členové byli zapsáni ve zvláštní knize, kterou jsme zatím v klášteře (po tolika stěhováních a stavebních úpravách) neobjevili.

Všechna tato jubilea jsou podnětem znovu se zamýšlet nad podstatou povolání do karmelitánského třetího řádu.

První generace karmelitánů: z laiků se záhy stali řeholníci

Karmelitánské společenství bylo zpočátku tvořeno výhradně muži. Byli sice z hlediska církevního práva laiky,¹ ale jednoznačně tíhli k řeholní podobě svého společného života.

Snad neměli záměr „dobývat svět“. (To my dnes pohlížíme na vývoj karmelitánské rodiny zpětně a připadá nám – tak, jak probíhal – samozřejmý, jenže na počátku přece vůbec nebylo jisté, jak se společenství bude utvářet a nakolik se rozšíří...) Ale historickou skutečností je, že oni první karmelitáni – muži laického stavu – se postupně:

stali řeholníky (společně: komunita se stala „řádem“ a oficiálně byla církevní autoritou takto potvrzena),
začali se usazovat i jinde mimo pohoří Karmel (slovy řehole: volit nová „místa“),
na rozdíl od původního přebývání v samotě přešli do měst (to umožnila úprava textu řehole za papeže Inocence IV. v roce 1247; i když tento trend se v řádu neprosazoval hladce, přece nakonec zvítězil).

Proč ta přeměna?

Při vyprávění o vzniku karmelitánského řádu bývají často zmiňováni takzvaní conversi. Doslova to znamená: obrácení, ti, kteří se obrátili. Takových lidí, kteří žili „ve světě“, tedy v civilním zaměstnání a prostředí, a tam prošli konverzí, kterou bychom my dnes nazvali „druhé obrácení“, bylo tehdy mnoho, mluví se o celém takovém hnutí. A malým výhonkem tohoto hnutí byla i skupina poutníků do Svaté země, která se na hoře Karmel usadila k poustevnickému životu, první karmelitáni.

Mnozí conversi se tehdy připojovali k nějakému již existujícímu klášternímu společenství, jiní – tak i karmelitáni – si vytvořili společenství vlastní, které se následně jako celek stalo klášterem, řeholním řádem. Tomuto tehdy takřka „zákonitému“ vývoji porozumíme při bližším nahlédnutí do tehdejšího smýšlení.²

Postavení mnichů ve středověké společnosti lze nastínit takto:

různých opatství a mnišských klášterů (ve městech pak klášterů žebravých řádů) byla ve středověku spousta, patřily k obecnému povědomí společnosti daleko víc, než si my lidé dneška dokážeme představit,
ve světle spisů Jana Kassiána byli řeholníci považováni za pravé Kristovy učedníky, věrné následovníky prvotní církve, kteří (jediní) neustoupili světskému způsobu života,
společnost bývala tehdy členěna na tři stavy: lidé světští, duchovenstvo a řeholníci (a ti jsou prý oněmi zrny, která přinášejí stonásobný užitek – ne jen 30 a 60, dle Mat 13,8),
protiklad země – nebe nebo časnost – věčnost byl přepínán, kláštery byly prohlašovány předsíní ráje, takže ti, kdo v nich žijí, mohou přednostně doufat v dosažení spásy; někdy to bylo vypjato až k negativní formulaci: „extra clausuram nulla salus“ (jinde než v klášteře nelze dojít spásy),
pojem conversus označuje pak v tehdejší mluvě toho, kdo se stal mnichem až v dospělém věku, což bylo stále vzácnější (ten, kdo v klášteře vyrůstal od dětství, což byl nejčastější případ, byl nazýván nutritus);
tito conversi se ve starších mnišských řádech stávali mnichy (skládali sliby), ale protože byli nevzdělaní, jejich účast na modlitbách v chóru byla omezena, zato pracovali na zajištění chodu kláštera – nahradili dřívější sluhy (servi).

Opravdovost v následování Krista byla tedy příliš ztotožňována s životem řeholním. Na tomto dobovém pozadí se příklon formujícího se karmelského společenství směrem k řeholnímu způsobu života a následné formální uznání karmelitánů za řeholní řád jeví velmi logickými. Zároveň to ovšem ukazuje, že tento vývoj „nerespektoval“ právě to, oč usilují terciáři: snahu vést co nejhorlivější život z víry v Krista, a přitom zůstat „ve světě“ – aniž by to znamenalo odchod do kláštera. Právě v tomto spočívá terciářství: žít v běžném civilním prostředí, ale nebýt jím pohlcen... Vzpomněl jsem si tu na jedno zajímavé setkání s naším známým, který je pilotem, a na jeho zmínku o vzrušujícím pokušení létat riskantně nízko nad zemí, „kopírovat“ terén co nejtěsněji. Něco podobného – použijeme-li toto jako příměr – prožívají věřící laici, jen to není požitkem, ale velkým vypětím…

Ale také ti křesťané, kteří nebyli řeholníky, bývali ve středověku často nějak spojeni s některým klášterem:

na konci 11. století prý celé rodiny a vesnice vstupovaly do bratrstev (fraternitates), spojených s jednotlivými kláštery,
nápadně je snaha po spojení s klášterem vidět na jednotlivých prominentních postavách šlechticů, panovníků:

hojně kláštery obdarovávali,
účastnili se někdy jejich modliteb, měli v nich svou celu,
chtěli zemřít v hábitu řádu a být v něm pohřbeni,
zajišťovali si do budoucna po smrti ve svůj prospěch přímluvnou modlitbu i zástupné dobré skutky řeholníků,

často spojení rodiny s klášterem nastávalo tak, že rodiče dali klášteru majetek a zároveň tam poslali svého syna (již v jeho útlém věku).

To mělo dopad i na život modlitby v klášteřích: modliteb co do množství přibylo (nejspíš na úkor manuální práce), přičemž modlitby ztrácely charakter chval, času naplněného tím, že je trávený s Bohem, ale staly se víc přímluvou, službou druhým.

Ale i laici, kteří laiky zůstali, přece šanci měli

Karmelitáni nevytvořili hned záhy po vzniku svého společenství třetí řád, jak to udělali františkáni a dominikáni. (Přitom je zajímavé, že podle J. Kadlece otcem ideje opravdového terciářství, tj. horlivého křesťanství žitého muži a ženami – laiky, je sv. František z Assisi, zatímco dominikánský třetí řád měl původně za cíl starat se ve světě o jmění církve a jeho bezpečnost a teprve později se připodobnil třetímu řádu františkánskému.³

Přesto karmelitáni ke svému řádu, tvořenému zatím jen bratřími (fratres), přidružovali i:

sorores (sestry), to znamená: svobodné dívky nebo vdovy slibující celibát a zároveň poslušnost vůči provinciálovi či převorovi; nosily karmelský hábit, chodily do kostelů bratří na modlitby officia (v novém českém vydání nazvané Denní modlitba církve), ale žily dále ve svých domech: jednotlivě nebo společně,
confratres, consorores (spolubratry, spolusestry), to znamená: laiky určitým způsobem se také zasvěcující Bohu; protože chtěli mít podíl na duchovních dobrech řádu, nosili bílý plášť, a proto se jim říkalo mantellati; pomáhali (hmotně, službou) nejen klášteru, ale i sobě mezi sebou navzájem, žili radikálnější obrácení (častější účastí na mších, stanovenými modlitbami, skutky umrtvování apod.), měli vlastní (zkrácená) pravidla.

I tyto dvě skupiny se tvořily z těch, kdo byli conversi, a tito všichni de facto patřili ke karmelskému řádu, i když církevněprávně karmelský „druhý řád“ ani „třetí řád“ jako takové ještě dlouho neexistovaly.

Ženy to ovšem neměly jednoduché...

Různých forem přičlenění k řádu byla tehdy spousta, místo od místa se lišily a různilo se také to, jak byly dotyčné osoby nazývány, není snadné se v tom všem orientovat. Přitom nelze přehlédnout obecnou zákonitost, že řády byly tehdy společenstvími prvotně mužskými. Komunity žen k nim byly přidružovány teprve druhotně a mužské kláštery se přitom k ženským klášterům stavěly někdy nevstřícně: to proto, že se řeholníkům – mužům ukládalo, aby se o kláštery sester starali nejen duchovně, ale i materiálně a organizačně (správou jejich majetku, ochranou proti krádežím atd.). Což představovalo břemeno, kterému se ti bratři, jimž chyběla potřebná velkorysost, chtěli vyhnout. Tak například po rozmachu klášterů premonstrátek ve 12. století odmítli na konci téhož století premonstráti přidružovat ke svému řádu nové ženské kláštery nebo zakládat pro ženy nějaké nové. Potom se tedy další zájemkyně obracely na řády medikantské (v Německu spíš na dominikány, v Itálii spíš na františkány), ale i ty se jim záhy začaly uzavírat. Papežové se postavili na stranu žen a donutili bratry ke vstřícnosti vůči nim.⁴

A skutečně i český životopisec zakladatele premonstrátů se zmiňuje:
„Kláštery sester byly samotným řádem potlačeny. Do konce 13. století všechny zanikly kromě dvou, které trvaly o sto let déle. Je to smutná část řádových dějin a dosud málo prozkoumaná.“⁵

V naší souvislosti je dobře nepřehlédnout, že právě svatému Norbertovi se často připisuje, že on jako první přičlenil k řádu laiky – terciáře: „Každý klášter vedl seznam bratří a sester žijících ve světě a nosících pod světským šatem malý bílý škapulíř. Terciáři se řídili vlastními stanovami.“⁶

Ale konečně k bule Cum nulla...

Výročí buly Cum nulla je symbol otevření se Karmelu (zasvěceným) ženám a laikům. Takto bych pro nás „lidově“ vyložil význam tohoto papežského dokumentu a s ním souvisejícího historického vývoje, který nebyl jednoduchý a ani z dnešního pohledu mi nepřipadá příliš přehledný. Pokusím se opět o shrnutí v několika bodech.

Bulou Cum nulla papeže Mikuláše V., vydanou v říjnu 1452, bylo dovoleno přijímat do Karmelu ženy žijící v zasvěcené čistotě (continentes). Potažmo už se tu otevřela i cesta ke zřízení karmelitánského třetího řádu tvořeného laiky – muži i ženami.
Bulou papeže Sixta IV. Dum attenta z listopadu 1476 bylo dovoleno přijímat do Karmelu muže i ženy, ať už continentes nebo žijící v manželství, stejně jako tomu bylo u třetího řádu dominikánů. Tím byl karmelitánský třetí řád zřízen de iure.

V textu buly přitom o terciářích výslovně stálo: „ita ut verae personae ecclesiasticae considerandae sint,“ česky: „takže je třeba je považovat za opravdové církevní osoby.“ To byla velmi důležitá výsada, která znamenala, že terciáři – úplně stejně jako řeholníci – nespadali pod pravomoc civilních vrchností a jejich soudnictví, ale mohli být souzeni pouze soudem církevním. (Jak velký význam tato skutečnost v historii měla, si my z českých dějin můžeme uvědomit na příkladu z doby ne o tolik starší – na okolnostech umučení sv. Jana Nepomuckého v roce 1397. Král Václav IV. poručil mučedníkovo tělo vhodit do Vltavy také proto, aby zahladil stopy po tom, že kněze, který mohl být souzen jen soudem církevním, pohnal k soudu svému, ba dokonce jej vyslýchal násilím...)

S tímto církevněprávním postavením terciářů se asi pojila ještě otázka jejich podřízenosti církevní autoritě diecézní (biskupa, farářů) nebo řádové (provinciála). Mezi řeholníky a diecézními biskupy přetrvávalo – vlastně již po několik staletí – veliké napětí, přičemž zvláště žebravé řády dosáhly během 15. století od papežů tak dalekosáhlých výsad, že diecézní biskupové mohli mít na jejich kláštery jen nepatrný vliv, přičemž ovšem mnohde klášterní život postrádal potřebné horlivosti a potřeboval reformu. Vynětí z pravomoci biskupů se týkalo především církevněprávního, ale i ekonomického postavení příslušných osob. Zmíněné letité napětí mezi biskupy a řeholemi se počátkem 16. století vyhrotilo.

– V. lateránský koncil (1512–1517), který usiloval o potřebnou reformu církve, církevněprávní postavení terciářů žijících ve světě (doslova: ve vlastním domě, jednotlivě) usměrnil střízlivěji. Koncil totiž společenství těchto terciářů postavil na roveň jiným sdružením věřících laiků, i když třetím řádům vůči nim výslovně přiznal přednostní místo. Tato církevněprávní charakteristika třetím řádům pak už zůstala a bývala dokládána na dvou skutečnostech:

ten, kdo složil terciářskou profesi, nemohl být zároveň zasvěcen Bohu řeholními sliby nebo složit profesi ještě v jiném třetím řádě (mohl složit řeholní sliby, ale pak už nebyl terciářem),
(a nám to možná vyloudí úsměv na rtech) v procesích a průvodech se vždy teciářům oficiálně přiznávalo právo kráčet na čestnějším místě než členové kteréhokoli bratrstva či jiného sdružení věřících, i kdyby se jednalo o průvod s Eucharistií a účastnili se jej členové bratrstva Nejsvětější svátosti. Tato praxe byla považována za doklad toho, že třetí řád je opravdu svou podstatou něčím výsadnějším, přece jen jakýmsi „řeholním životem ve světě“...

A pro úplnost dodejme: ještě jinak se koncil postavil k terciářům žijícím společně v komunitách, k terciářům žijícím v klášteřích s řeholníky a k terciářkám, které se zasvěcovaly slibem čistoty (panenské či vdovské). Těm všem koncil přiznal účast na privilegiích karmelitánských řeholníků.

Takový církevněprávní status tedy terciářům již nadále zůstal a ani církevní zákoník z roku 1917, ani nový zákoník z roku 1983 jej podstatně nepozměnily.

A ještě trošku slovíčkaření

Výraz „třetí řád“ údajně – podle listu otce generála k výročí buly Cum nulla – karmelitáni převzali v 16. století od servitů. (Z už zmíněného článku U. Dobhana v čísle 2/2000 našeho časopisu ovšem víme, že takové rozlišování a pojmenování původně „vynalezli“ františkáni, a to vlastně již v době sv. Františka z Assisi.)

Označení „třetí řád“ (ordo tertius) má své klady:

latinské slovo ordo znamená původně: řada, vrstva, pak i vojenská četa, ale hlavně: občanská třída, společenský stav [což si můžeme přetlumočit tak, že jde o ztvarovanou skupinu (ne masu či pouhou směsici), vyhraněnou v rámci ostatních, tedy mající identitu, a tím i svou vlastní důstojnost]; a nakonec to slovo abstraktně znamená i: řád, uspořádanost, pořádek(!),
Katechismus katolické církve v souvislosti s kněžským stavem (ordo) a svěcením (ordinatio) věnuje pozornost dokonce také historii tohoto slova a připomíná, že právě tak se jako na stav – ordo – pohlíželo na katechumeny, panny, manžele, vdovy... (čl. 1537).

Ale zrovna tak má vžité jméno „třetí řád“ i své zápory:

„řád“ může být mylně chápáno jako přímo řeholní život, na způsob kláštera,
„třetí“ může svádět k chybnému pojetí: třetí co do pořadí, kvality, důstojnosti.

Pokusme se tedy vyjádřit to podstatné

Ze všeho, co jsme dosud řekli, je zjevné: nejvýraznější příznačnou vlastností třetího řádu je, že se snaží napodobit – nakolik je to možno – řeholní život, a přitom zůstat ve světě (žít v civilním prostředí).

V čem je všechna ta zmíněná historie poučná pro nás?

Z toho, co bylo řečeno, vyvstávají dvě zřetelné skutečnosti:

Příklad řeholníků nebo kontakt s nimi vedl vždy i ostatní věřící k touze víc se odevzdat Bohu. Mohli bychom říci: svědectví řeholníků posilovalo „vertikální rozměr“ víry ostatních křesťanů. (Přitom bylo a je pro věřící laiky vždy důležité dobře rozlišit: v čem se řeholníkům podobat mám a v čem nesmím.)
Laici se kolem řeholí a klášterů spojovali ve společenství, bratrstva. Tedy zde bychom mohli mluvit o zesílení vztahů „horizontálních“.

Obojí vliv řeholníků na laiky probíhal ve středověku i v baroku živelně a teprve potom, následně, docházelo vždy k strukturování, usměrňování, schvalování... Ale v naší době přece probíhá rozvoj třetího řádu u nás úplně stejně: spontánně. Setkáváme se, obohacujeme se zkušenostmi z toho, jak se každý z nás snaží žít duchovním životem, ale podstatu terciářství se teprve pokoušíme vystihnout, pravidla sepsat a číst, ...

A tak si stále klademe základní otázku

O co nám (při úsilí být terciáři) jde? Co vlastně hledáme?
Nebo trochu humpolácky řečeno: Co se nám na těch karmelitánech tak líbí?
Přesněji: Co se nám (u příležitosti setkávání s karmelitány) líbí?
Nejde i nám vlastně o totéž jako kdysi oněm králům a velmožům, jen v jiných podmínkách?.... (Navštívit tu a tam klášter, vyprosit si přímluvnou modlitbu řeholníků, podle svých možností jim pomoci, obdarovat je.)

Moje „koktavé“ odpovědi

Odpovědi, které si na zmíněnou otázku dávám, jsou tak nedokonalé, že jsem si je pracovně nazval tak tvrdě: koktavé. Ale ony v této chvíli stačí, vždyť jde hlavně o to vyprovokovat každého z nás, aby si odpovídal podle sebe. Podle toho, zda se v odpovědi skrývá víc zmíněný prvek vertikální nebo horizontální, rozdělil jsem si své postřehy do dvou skupin.

Co je pro toho, kdo se zajímá o karmelitánský třetí řád, předmětem očekávání co do vertikálního rozměru (tj. ad 1):

příklad v úsilí o opravdovost života s Bohem; „kvalita vždycky strhuje,“ říkám si a sám na to sázím v práci s mladými lidmi – beseda s opravdovým odborníkem bývá zajímavá, hlavně jeho zaujetím, i když jinak jeho oboru příliš nerozumíme; to znamená: pokud karmelitáni opravdu usilují o život s Bohem, vycítí lidé kolem nich: tady o něco jde!
vnímání hlubokého souznění směrem k Bohu, „uchvácení stejným zacílením“; tak se skrze Karmel člověku nabízí duchovní spřízněnost s Terezkou, s Janem od Kříže... a právě tak s dnes žijícími bratry nebo sestrami; nepřehlédněme přitom důležitý rozdíl: nejde o vázání se na osobnost či duchovní osobitost jednoho kněze (byť jakkoli Bohem obdarovaného), ale o spojení se společenstvím bratří a sester,
mariánský ráz Karmelu,
konkrétní projevy zbožnosti, osvědčené formy (škapulíř Panny Marie Karmelské, zásvětná modlitba),
prostor pro modlitbu (fyzický, ale především lidský, duchovní; to dnes doma nemá každý, rodiny jsou nábožensky nejednotné),
vzory inspirace: pevný řád dne, pravidelný rytmus modlitby, mlčení a ústraní,
úctyhodné duchovní dědictví, možnost probírat se jím a pečovat o jeho zachování...
uskutečnění touhy dát se Bohu (terciářským zasvěcením obnovit a zvlášť konkretizovat křestní slib),
důvěra ve větší spolehlivost takové cesty za Kristem (a každý hledá jistotu, oporu…);
odpustky spojené s členstvím ve třetím řádu.

Co přináší účast ve třetím řádu na rovině horizontální (ad 2):

lidské sblížení, zázemí (což je hodně důležité, zvlášť pokud v rodině se mnou víru nesdílejí, nebo pokud v domácí farnosti něco podobného postrádám),
duchovní sdílení a sounáležitost,
možnost prokazovat dobro vnější pomocí, hmatatelnou podporou (vůči řeholníkům nebo ostatním terciářům),
(v historii) vnější výhody související s právním postavením „církevní osoby“.

Odpověď oficiální

Co o podstatě a smyslu terciářství říkají dokumenty církve?

Církevní zákoník charakterizuje třetí řády výčtem čtyř rysů:

(členové) mají ve světě podíl na duchu příslušného řeholního institutu,
podřizují se vedení ze strany dotyčného institutu,
vedou apoštolský život,
usilují o křesťanskou dokonalost.

Jiným důležitým dokumentem je konstituce druhého vatikánského koncilu o cíkvi Lumen gentium, přesněji její 44. článek. Vladimír Boublík k tomu dodává:.

„řeholní sliby (podle koncilu kostitutivní prvek řeholního života) jsou považovány církví za jakýsi veřejný projev její lásky, která ji vede neustále k tomu, aby se celým svým životem zasvětila Bohu a žila pouze pro něj“ (str. 358),
ve slibech se projevuje sjednocení řeholníka s Kristem, s jeho smrtí a zmrtvýchvstáním (nesenými Kristovou láskou),
sliby začleňují do řeholního společenství: ukazují lásku a jednotu církve,
tajemství lásky souvisí s tajemstvím oběti (zřeknutí se manželství, chudoba a poslušnost); „Řeholník, který se slibem zavazuje k trvalému a dokonalému uskutečňování evangelijních rad, se tedy ztotožňuje s láskou, kterou Kristus prožíval v okamžiku své smrti a kterou budeme všichni napodobovat ve chvíli své smrti“ (str. 359n.),
laici prožívají především tajemství Nazareta (řeholníci Velikonoc): „Řeholní život tedy umožňuje věřícím, aby prožívali lépe s Kristem tajemství velikonoc“,⁷
řeholní osoby jsou v církvi zářivým znamením, (před)zvěstujícím nebeskou slávu (CIC 573).

Tedy:

to vše laici na řeholnících vždy intuitivně cítili, a proto se jim chtěli co možná přiblížit až připodobnit,
v tomto je specifikum třetích řádů; žádné jiné hnutí v církvi se neinspiruje tak těsně svědectvím řeholníků a spiritualitou konkrétních řeholních společenství.

Přitom je stále důležité zachovat si identitu laika, to znamená ze „světa“ nikam neutíkat, ale přímo ve světě žít s Bohem a pro Boha; ne rázně opustit hodnoty pozemské, ale skrze ně jít k Bohu.

A správné zacházení s věcmi a vztahy, kterých se toto naše „skrze“ týká, už je apoštolátem!

A to je opravdu všechno?

Přece ještě něco. Ale nemíním se tu teď vůbec zabývat tím, jaká témata při setkáních terciářů probíráme nebo bychom měli probírat. To patří do přenášek. Spíš se ptám, jestli neexistuje něco (postoje, návyky, zkušenosti), o čem se na setkáních nemluví, co se tam nějak „plánovaně“ neděje, a přece to, oč nám jde, bez toho uskutečnit prostě nelze... Logicky to pak totiž znamená, že pro naše zrání jsou – aniž si to uvědomujeme – kromě terciářského prostředí důležitá ještě prostředí jiná. Představují jakousi doprovodnou školu, paralelní výchovný vliv. Pokud se mi podaří tuto doprovodnou školu odhalit, mohu se na ni zaměřit a její lekce přijímat cílevědomě.

Tato myšlenka se dá vyjádřit velmi jednoduše slovy, která používal jeden známý kněz. Stěžoval si na své farníky, že jsou jako „kočároví koně“ – pro parádní příležitosti. Ale do těžkého (on říkal doslova: hnojného) vozu se zapřáhnout nikdy nenechají. Nevoní jim to, zapotili by se. Nepřijmou skutečnou práci nebo odpovědnost ve farnosti. Když si tento příměr vypůjčím, má otázka tedy zní: Co pomůže uchránit terciáře, aby nebyli takoví „kočároví koně“? Aby se naše setkání nikdy nestala nějakým „skleníkem“, v němž je nám spolu sice dobře, ale který je izolovaný od okolního světa a nic do něj nepřenáší, neslouží mu.

Takovou důležitou doprovodnou školou je podle mého přesvědčení pro každého z nás:

přijetí a nesení kříže v běžném životě; jak to kardinál Martini krásně říká o Syrofeničance (z Mt 15,21–28): „Je to žena, kterou vykoupil každodenní život,“ vytrvalost v utrpení,⁸
zapojení do vztahů s našimi „domácími“ (rodina, farnost) – ty jsou nejtěžší, tady se nic nezamaskuje frázemi, neošidí...
růst v ohleduplnosti, empatii (ne, když se chci prát, odkládat zbožnost jako kabát...),
otevřenost srdce pro druhé, pro věci nové a nepředvídané (jako je toho symbolem bula Cum nulla!),
práce pro druhé, služba ve farnosti.

Jistě dokážete v hledání a výčtu pokračovat volně sami…

A už jen závěrečné popíchnutí

V listě otce generála k jubileu buly Cum nulla mě překvapila jedna nevyváženost. List zcela symetricky věnuje pozornost nejprve „druhému řádu“ (karmelitkám) a potom podobně terciářům. Ale zatímco oddíl o karmelitkách je zakončen odstavcem o světicích z jejích řad, v části o laicích nějaká pasáž o karmelských světcích – laicích chybí! Několik bychom jich mezi našimi blahoslavenými našli, jenže ti také, jak jen nejdřív mohli, vstoupili hned do kláštera (bl. Nonius Pereira, bl. Františka d’Amboise). Má to znamenat, že mezi našimi terciáři nebyli a nejsou světci? To tedy bude třeba něco s tím dělat!!! Slovy mého šprýmovného kolegy ze seminárních studií: „Ať to dotáhneme aspoň na nezávaznou památku!...“