Hans Buob
Lidské společenství spočívá na sympatii. Chybí-li sympatie, zaniká i společenství. Naproti tomu duchovní společenství je založeno na povolání skrze moc Ducha. To je to na řádovém společenství v dějinách lidstva jedinečné, že se tu setkávají lidé, kteří se navzájem nevyvolili a nevyhledali, v noviciátě pak člověk poznává ty, se kterými má společně jít po celý život.
V dějinách lidstva je cosi jedinečného, že lidé, kteří se nemohli navzájem vyvolit, kteří se nesešli na základě sympatií, mohou spolu žít celý život.
To je možné jen na základě společenství vytvořeného Duchem svatým. Proto si také vždy znovu jasně uvědomuji: tam, kde mezi sebou máme třenice, je právě Boží požehnání ve své hloubce citelné a účinné. Protože tam, kde se přeme, se příliš nesbližujeme a Boží Duch tu má možnost spojit nás mnohem hlubším způsobem ne proto, že jsme si sympatičtí, ale kvůli Pánu. A to je ono společenství utvořené Duchem.
Právě naše hranice jsou velkou pomocí, abychom se v nějakém společenství nedostali k sobě příliš blízko a nestali se tak čistě lidským společenstvím, které se může zakrátko rozejít, nýbrž že neustále umíráme, zápasíme, a tím dáváme možnost Božímu Duchu, aby do našeho umírání přivedl nový život, který nese, který jediný skutečně nese, a který nás vzájemně činí mnohem sympatičtějšími duchovní sympatií než sympatií pouze vnějškovou, která by nás jen spoutala a svázala.
Proto, kdo žije ve společenství – a to je přece většina – od manželství až k duchovním společenstvím, nesmí nikdy zapomínat, že hranice druhého jsou velkým požehnáním. A dojde-li ke střetu, máte možnost se hlubším způsobem znovu sejít – ve větší oddanosti, kvůli Pánu. Tak vzniká mnohem hlubší a trvanlivější vztah než skrze čistě lidskou sympatii.
(Z knihy Dar rozlišování duchů,
přeložila Alžběta Sirovátková)
