Bývá dobrým zvykem renomovaných časopisů uveřejňovat názory a postřehy moudrých, nebo alespoň známých lidí. I my si dovolíme začít takovým způsobem a nabízíme vám posezení u P. Vojtěcha Kodeta, O.Carm., převora kláštera v Kostelním Vydří.
V posledním čísle Karmelu píšeš o našem novém začátku. Od té doby uplynul rok, a tak se Tě chci zeptat, jak situaci vidíš teď?
Považuji za symbolické, že naše poslední číslo bylo první a poslední zároveň, což ukazuje na počáteční obtíže, které máme. Musíme se totiž učit spoustu věcí úplně od základů: Žít v dnešní době v současné politické i církevní situaci. S tím je spojené hledání, co vlastně je od nás očekáváno. Je to provázeno velikými obtížemi, námahou a určitými zmatky. Cítíme, stejně jako celá církev v našem prostoru, hluboký dopad čtyřicetileté stagnace na křesťanský život. Na druhou stranu, poněvadž každý krok vyžaduje nasazení a energii celého člověka, jsem rád, že Bůh se rozhodl vyzkoušet sílu našeho odevzdání. Také jsem rád, že můžeme žít v této tak spletité a náročné době, poněvadž se všude kolem tvoří něco nového.
Co Tě v minulém roce potěšilo?
Zpětně, když se na to dívám, tak mě těší velikost obtíží kolem nás, které odhalily zcestnost našeho pocitu ostřílených lidí. Tento fakt nás stmeluje a vede přes pokoru k modlitbě, a k novému hledání Božích záměrů.
Když už mluvíš o modlitbě, jak hodnotíš náš duchovní život?
I v tomto začínáme a zatím se modlit neumíme. Nejde tu o množství modliteb, ale o životní postoj závislosti na Bohu. Víš, hluboce teď chápu větu jednoho moudrého člověka: „Bůh mluvil v každé době, ale nyní křičí.“ A nám musí jít o to, abychom každým okamžikem, slovem i činem byli odpovědí na jeho volání. Přesněji řečeno jde o žití v plné závislosti na Božím slovu, aby celý náš život byl lidským slovem vyřčeným v odpověď Bohu.
Ale člověk dnešní doby se bojí vzniku závislosti na dost nepochopitelném Bohu, a dokonce se někdy cítí tímto Bohem ohrožen…
Právě proto si myslím, že jsme povoláni k tomu, abychom udělali zkušenost kladně prožité závislosti na Pánu a jeho Duchu, který nesvazuje, nýbrž osvobozuje. Když touto konkrétní zkušeností projdeme, budeme mít o čem vydávat svědectví a čemu učit lidi kolem nás. Toto vnímám jako jednu z hlavních služeb karmelského řádu církvi.
Chceš to přímo formulovat jako náš jediný úkol?
Ne. Problém je mnohem širší a závisí na úkolu celé církve. Jestliže ona vidí své poslání na konci dvacátého století v evangelizaci pokřtěných i nepokřtěných, věřících i nevěřících, tak nemůžeme stát mimo. Musíme se nějakým způsobem začlenit do tohoto proudu evangelizace. To je první věc. A druhá vysvítá z velice zvláštní situace našeho národa. Desetiletí se záměrně likvidovalo všechno skutečně lidské i božské. Nyní začínáme přerovnávat sutiny života a přemýšlet, co vlastně použijeme k nové stavbě. Zde vidím specificky karmelské a prorocké, nabídnout náš základní úhel pohledu: Bůh žije, působí a jedná; nabízí plnost moci svého Ducha každému otevřenému člověku.
A jakou konkrétní formu služby máš na mysli?
Forem se samozřejmě nabízí mnoho, ale zatím nás Bůh vede k tomu, abychom dávali lidem světa podíl na našem životě s Ním. Někteří totiž velice potřebují zůstat u nás třeba týden a společně se modlit. Ovšem toto by mělo být spíše přechodné, nebo použitelné v mimořádných případech. Není přece naším ideálem udělat si z domova hotel. Na druhé straně od nás věřící chtějí, abychom přicházeli mezi ně, do jejich modlitebních skupin, do jejich společenství nebo tam, kde oni jsou, abychom jim zvěstovali evangelium, nebo pomohli při zvěstování evangelia… Tento obojí proud – aby lidé mohli přicházet k nám, a abychom my mohli vycházet k nim a sdílet se s tím, co my sami prožijeme s Bohem – je asi potřebný. Vyžaduje však od nás, abychom již byli pevně zakotveni ve službě i v životě. Přitom je náš dům ve Vydří domem výchovy nově přicházejících bratří. Sladit toto dohromady klade na nás všechny nemalý nárok.
Takže jsi přesvědčený, že náš řád má v dnešní době uplatnění. Ovšem z mnoha stran je nám vytýkáno, že vstup do kláštera je útěkem lidí, kteří se bojí být na farách, a nehledí přitom na nedostatek diecézních kněží.
To je naprosté nepochopení života církve a v podstatě důsledek totalitního smýšlení. Církev vždy měla různé služby. Nemůže být přece jen lékař „obvoďák“, musí být i specialista. Nemůže být jen člověk, který je stále mezi lidmi, ale také je potřeba ten, za kterým mohou lidé přijít. Myslím si, že toto se v církvi vyjasní velice brzy, jen je potřeba o těch věcech mluvit a naslouchat hlasu církve. Církev se k tomuto dávno vyjádřila ve svých dokumentech a v učení Otců i koncilů. Útěkem je to jen pro toho, kdo to tak myslí, ale v podstatě je to nasazení pro službu mnohdy i větší než v roli diecézního kněze. Obojí je na základě povolání Božího. A je k tomu potřeba patřičné výbavy Boží – darů, charismat a pověření církve.
A jaký je nyní zájem o náš řád?
Máme v současné době čtyři novice a zatím se hlásí jeden chlapec jako postulant. Není to mnoho, ale domnívám se, že na naše poměry a specifičnost naší služby jde o přiměřený počet.
Já ti děkuji za rozhovor a na závěr bych se rád zeptal, co bys chtěl říci našim čtenářům.
Prosím je za odpuštění, že první číslo, které vyšlo skoro před rokem, bylo poslední. Budeme se snažit, aby tomu už tak nikdy nebylo.
S převorem rozmlouval bratr František
