Terezie z Avily (1515–1582)
Po mnoho let jsem víc toužila, aby už skončila hodina rozjímání, a čekala na bití hodin, než abych se zabývala užitečnými myšlenkami. Mnoho dní pak bych byla raději dělala nevímjak těžké pokání, než se usebrala k modlitbě. Všichni říkají, že jsem velmi odvážná: ukázalo se totiž nejednou, že Bůh mi dal víc odvahy, než mívá žena, avšak já ji pak uplatňovala dost špatně.
Nicméně ďábel a mé zvrácené náklonnosti vyvolali ve mně takový odpor k modlitbě a zaplavoval mě takový smutek, sotva jsem vstoupila do oratoře, že jsem musela sebrat všechny své síly, abych se přemohla, a nakonec mi Pán pomohl. Avšak po těchto zápasech jsem zakoušela více radosti a klidu, než když mě to táhlo k modlitbě.
(Život 8,7)
Vracím se k těm, kteří chtějí jít touto cestou a nezastavit se, dokud nedojdou k živé vodě a nebudou z ní pít. Je velmi důležité vědět, jak začít, a proto říkám, že je nutno udělat pevné a rozhodné předsevzetí, že se dotyčný nezastaví, dokud nedojde až k onomu prameni. Ať se stane cokoliv, ať se děje, co se děje, ať reptá, kdo chce, je nutno se namáhat, kolik je zapotřebí: i za cenu, že zemřeme uprostřed cesty, když naše odvaha klesá před tolika překážkami, směřujme k cíli, i kdyby se celý svět řítil do zkázy.
(Cesta k dokonalosti 21,2)
