Fra. Jan od sv. Bruna, OCD
V prvotní karmelitánské řeholi vybízí sv. Albert poustevníky na hoře Karmel: „Všichni ať zůstávají ve svých celách nebo poblíž nich a dnem i nocí rozjímají o zákonu Páně a bdí na modlitbách“ (kap. 10). Podobný příkaz ohledně modlitby však dává již apoštol Pavel soluňským křesťanům: „bez přestání se modlete“ (1 Sol 5,17).
Již od starověku se mnozí snažili tento nárok Písma uspokojivě vysvětlit a včlenit ho do běžného života. Výklady se často rozcházely a některé musely být odmítnuty. Tak například „messaliáni“, zastánci syrského heretického hnutí ze 4. století, chtěli tento příkaz uskutečnit skrze jednotlivé modlitby, recitované jednu za druhou. Aby se takto mohli modlit, rezignovali na práci, zvláště manuální. S jiným řešením, které přejal i sv. Augustin a které se později asi nejvíce rozšířilo, přišel Origenes: „Modlí se neustále ten, kdo spojí modlitbu s nutnou prací a nutnou práci zase s modlitbou.“1 Tomuto pojetí odpovídají i slova naší řehole, která jsme výše nezmínili, totiž že bratři se mají stále modlit a rozjímat, „nejsou-li z oprávněných důvodů jinak zaměstnáni“ (táž kapitola 10).
Naskýtá se však otázka, zda je možné i tuto nutnou práci postupně prostoupit modlitbou, aby se tak stala modlitbou nejen proto, že je konaná pro Pána, ale aby bylo možné pracovat v jeho přítomnosti. Tradice církve, zejména tradice mnišská, odpovídá, že je to možné, a to prostřednictvím modlitby srdce a s ní pevně spojené tzv. modlitby Ježíšovy, praktikované dnes zejména mnichy (ale i laiky) východních církví. A právě o této modlitbě jako možném obohacením naší spirituality bych se chtěl pokusit krátce pojednat.
Hesychia
Tradice modlitby Ježíšovy je spojována se spiritualitou hesychastů, hledačů duchovního pokoje, míru, klidu a ticha, tedy stavu utišení duše a smyslů, což umožní následnou stálou pozornost vůči Bohu a vnímavost k jeho vnuknutím, k hlasu Ducha svatého. K dosažení tohoto stavu je však nutné postupné očištění srdce, neboť „z uzdravení srdce pramení zdraví v duchovní oblasti, takže jsme přitahováni Bohem a jeho skutečnostmi, zatímco světáctví a hřích v nás vzbuzují odpor a dokonce nenávist.“2 Kdo má čisté srdce, bude vidět Boha (Mt 5,8).
Co ovšem rozumět pojmem srdce? Chápání tohoto pojmu u různých autorů nemá vždy totožný význam. Teofan Zatvornik v něm vidí orgán cítění – je tedy „místem“, kde můžeme zakoušet, „cítit“ Boha. „Srdce má energii všech sil duše i těla“, je „ohniskem všech lidských duševních i tělesných sil“.3 Můžeme ho tedy chápat jako jakýsi střed bytosti člověka, „místo“, kde je člověk nejvíce sám sebou.4 Písmo nás však varuje, že pokud člověk své srdce nestřeží, může se srdce stát místem, odkud vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost… (Mk 7,21–22). Srdce člověka, který touží po asketickém životě, naštěstí většinou není takto „skrz naskrz“ prosáklé hříchem, avšak asketové si uvědomují, že každý z nás je v různé míře zasažen zlem, které tvoří zeď mezi člověkem a Bohem, a toto zlo musí být odstraněno, aby se člověk mohl vrátit do přirozeného stavu harmonie s Bohem. Splnit tento úkol však není v lidských silách. Člověk samozřejmě spolupracuje svou askezí, ta však spočívá především v tom, že nechává konat Boha. Již sv. Irenej, jehož nauka se dá považovat za teologický základ hesychasmu, říká: „Ty nečiníš Boha, ale Bůh činí tebe…,“ k čemuž je však na druhou stranu nutné „zapůjčit srdce měkké a ochotné ke změně a zachovávat podobu, kterou v něm způsobil umělec. Božím uměním se postupně zakryje hlína, která je v člověku… Vytvořit záleží na Bohu, ale být vytvořen na člověku. Když člověk dá Bohu, co je jeho, víru a poddanost, přijme umělecký výtvor a stane se dokonalým dílem Božím.“5
Spolupůsobení Boží milosti se spoluprací člověka, které nakonec vede k očištění, „vidění Boha“, tj. vnímání jeho přítomnosti, a ke stavu, kdy nás věci a vůbec vše od Boha neodvádějí, ale naopak vše na něho poukazuje, lze schematicky rozdělit na tři stupně, které se do značné míry kryjí se stupni modlitby. První stupeň je morální, jde v něm především o zřeknutí se hříchu a zloby, které nejvíce odvádějí od Boha. Na druhém stupni jde především o kontrolu pozornosti. Cílem je uchovat pozornost na slova modlitby a vyloučit rušivé myšlenky. Na tomto stupni je důležité učit se také rozlišovat dobré myšlenky, ty, které nás přivádějí k Bohu, od myšlenek zlých, tj. rušivých, podsouvajících nedůvěru, zmatek. Třetím stupněm je určité zjednodušení modlitby. Evagrius tvrdí, že pro rozum je někdy nutné, aby se osvobodil od všech myšlenek, stal se čistým světlem, ve kterém prozařuje světlo Boží. Jan Kassián si však uvědomuje, že stav mysli vyprázdněné od všech myšlenek může být nebezpečný, po dokonalé očistě je tedy nutné dodat našim mentálním schopnostem „potravu“, jíž je Písmo svaté. S tím souhlasí i zkušenost ruského poutníka, který odhaluje, že: „Dobrotoljubie6 je klíčem k pochopení Písma.“ „Začalo se mi vyjevovat, co je skrytý vnitřní člověk, srdce, co je opravdová modlitba, klanění v duchu, království v nás, nevýslovná přímluva a vzdychání Ducha Svatého, co znamenají slova: zůstaňte ve mně, dej mi svoje srdce, obléci se v Krista, co jsou zásnuby Ducha v našich srdcích, co zvolání srdce: Abba! Otče! a další a další.“7
Někteří z autorů také počítají s návratem do „běžného života“, z kterého se snad asketa – za účelem očištění – alespoň částečně stáhl. Jean Yves Leloup popisuje příběh mladého muže z Paříže, který se odebral na horu Athos, aby se naučil modlitbě a způsobu rozjímání hesychastů. Našel starce, který ho uváděl stále dál, až mladík dosáhl nejvyšších stupňů modlitby a zmocnilo se ho přání, aby „všichni lidé byli zachráněni a dospěli k plnému poznání pravdy“. Stal se úplně láskou, zcela ohněm. Když to jeho starec zpozoroval, okřikl ho: „Teď už stačí! Teď běž! Opusť Athos a běž domů! Tam se ukáže, co zůstane z tvých krásných hesychastických rozjímání.“ Podobně však můžeme vidět i mnohé, kteří zůstali v klášteře, ale po čase stráveném v samotě a po dosažení čistoty srdce a kardiognóze8 začali přijímat množství žáků a následovníků, či jen těch, kteří chtěli „slyšet slovo,“9 a to jak z řad spolubratří a mnichů, tak z řad laiků. Tedy i tito otcové „vycházeli“ (z ústraní) a bez úhony na duchovním životě se věnovali apoštolátu. Jistě nechybělo ani mnoho bezejmenných, kteří se ani nevrátili „do světa“, ani se nestali slavnými duchovními vůdci, přesto však objevili, jak hluboce apoštolský je život v samotě, a pomáhali mnohým svou skrytou modlitbou a obětí.
Modlitba Ježíšova
Teoreticky je modlitba Ježíšova pouze jedním z mnoha způsobů, jak dosáhnout vnitřní modlitby, nicméně v pravoslavné církvi dosáhla takové obliby a rozšíření, že bývá ztotožňována s vnitřní modlitbou jako takovou. Je také zdůrazňována její mimořádná úloha v procesu očištění srdce. Často bývá prezentována jako „rychlá cesta“ k nepřetržité modlitbě, jako nejjednodušší způsob, jak obrátit pozornost do srdce. Tato vyjádření je však nutné chápat relativně. I v samotných spisech asketů zároveň můžeme číst, že modlitba je také „neviditelným mučednictvím“, zvláště ve chvílích, kdy ve svém srdci odkrýváme ukryté vášně a dorážejí na nás nejrůznější těžko zvládatelné myšlenky, proti kterým je potřeba se modlitbou postavit a postupně nad nimi zvítězit.
Také modlitba Ježíšova bývá schematicky rozdělována na tři základní stupně: modlitbu úst, modlitbu mysli a modlitbu srdce, ačkoli např. Teofan Zatvornik tvrdí, že modlitba je autentická tehdy, když jsou všechny tyto elementy přítomny společně. Stupně modlitby se tedy prolínají, jde o to, který dominuje.
Na počátku je modlitba Ježíšova slovní modlitbou jako každá jiná. Slova mají být pronášena nahlas, nebo alespoň mlčky formulována. Je potřeba soustředit se na slova modlitby prostřednictvím úsilí vůle. Během této etapy často zakoušíme modlitbu jako obtížný úkol, který vyžaduje vytrvalost a pokoru.
Po určitém čase by se modlitba měla stát více vnitřní, mysl ji často opakuje, zatímco ústa mlčí. Modlitba postupně získává rytmus přiměřený osobě, která se modlí, a často je opakována i bez (citelného) úsilí naší vůle. Starec Partenius o tom říká, že v sobě máme jakýsi „potůček, který šumí.“
Do posledního stadia se vstupuje tehdy, když modlitba pronikne naše srdce a vnitřně nás utváří a přetváří. Postupně se stále více ztotožňuje s rytmem srdce (který snad nemusíme chápat doslovně jen jako tlukot srdce, ale jako jakýsi ideální rytmus modlícího se člověka) a stává se nepřetržitou modlitbou.
Na tomto místě se mi zdá vhodné uvést několik postřehů našeho otce Wilfrida Stinissena.10 Ten se domnívá, že modlitbu Ježíšovu nejde dost dobře sjednotit s tlukotem srdce, pokud se ji člověk dlouhou dobu nemodlil téměř nepřetržitě. I mezi poustevníky na Athosu je prý těžké najít někoho, kdo došel tak daleko. Pustit se na tuto cestu tak radikálním způsobem navíc vyžaduje pomoc zkušeného starce. Ptá se také, zda má západní člověk dostatek psychické rovnováhy, aby se mohl odvážit vkročit na tuto cestu. Nabízí pak druhý směr duchovního putování, který považuje modlitbu Ježíšovu za počáteční bod – začátek, který má dovést k mlčení. Tak podle něj někdy stačí modlitbu vyslovit jednou a pak setrvat v tiché modlitbě. Až když se znovu objeví roztržité myšlenky, je dobře utéci se opět k výslovnému textu modlitby.
Zdá se, že obě zde popsané „metody“ modlitby Ježíšovy mohou být užitečné. Důležité je, že do modlitby vstoupíme; a po určitém čase sami poznáme, který ze způsobů nám lépe vyhovuje. Myslím, že ani Stinissenův názor, že modlitbu lze těžko sjednotit s rytmem srdce, pokud se ji nemodlíme téměř stále, nemusíme přijímat beze zbytku, zvláště pokud nebudeme rytmus srdce chápat pouze doslovně, jako jednotlivé údery srdce, nýbrž – jak bylo výše uvedeno – budeme-li se ji modlit v rytmu, který objevíme jako pro sebe vhodný, v rytmu naší osoby, v rytmu který nám napomáhá ke klidu a ztišení před Boží tváří.
pokračování
