Sestra Libby Dahlstrom, O.Carm.
Úvod
Asi před patnácti lety jsem byla požádána, abych promluvila ke skupině učitelů o eucharistii. V době, kdy jsem na přednášce pracovala, se mi během jedné noci zdál sen. Když jsem se probudila, uvědomila jsem si, že sen měl právě s eucharistií hodně společného. Jsem přesvědčena, že sen měl i další psychologické dopady, nicméně tento sen mi pomohl porozumět něčemu ze základního významu eucharistie. Popis mého snu a smysl, který jsem v něm spatřovala, bude úvodem tohoto textu.
V mém snu vystupovala malá dívka, která byla zřejmě mentálně postižená. Pomáhala jsem jí vyjít schodiště. Lezla nahoru po kolenou, a tak jsem ji poslala dolů, aby vyšla znovu. Věděla jsem totiž, že to zvládne lépe. Kvůli svému postižení nekoordinovala dobře své pohyby, a tak musela dolů pozadu, protože se neuměla otočit. Bylo to prudké schodiště, s otvory mezi jednotlivými schody a zábradlím, skoro jako točitá klouzačka nebo dokonce jako požární schodiště. Protože schody byly dosti strmé, dívka dávala nohu až nebezpečně na okraj schodu, až tak, že ztrácela rovnováhu a málem spadla, ale já jsem ji vždy strčila do bezpečí, doprostřed schodiště. Když už byla skoro dole, nějak jsem se dostala pod ni a čekala jsem, abych jí pomohla na posledním schodě. Ale vlastně jsem ji chytila av změkčila její pád tím, že jsem se rozložila na schody, ona se valila přese mě a klouzala po mně těch několik posledních pár metrů, až se ocitla na zemi. Právě v tento okamžik mého snu se mi zdálo, že dívka nebyla moc dobře oblečena. Byla velmi neupravemá, a tak jsem šla do její skříňky s oblečením a oblékala jsem jí věci, ve kterých, jak jsem doufala, se bude lépe cítit i lépe vypadat. Právě v té chvíli zazvonil budík, což samozřejmě náhle přerušilo můj sen.
Ráno jsem si znova sedla, abych přemýšlela o tom, co řeknu v promluvě, kterou jsem připravovala. Zjistila jsem, že tento sen odhaluje a zdůrazňuje hloubku eucharistie a její vliv na naše životy. Oč se vlastně jedná? Jde o to, že účelem eucharistie je proměnění – proměna každého jednotlivce v Krista a zároveň celého společenství církve, v Kristovo tělo.
V této rovině jsem pochopila sen takto: ono postižené dítě znázorňuje nás – jednotlivce i společenství. Všichni bojujeme a jsme slabí, handicapovaní v tolika směrech. To, co jsem ve snu dělala já, představuje působení Krista: jak jsem poslala dívku dolů a chtěla, aby to udělala znovu, pomáhala jí, ochraňovala a znovu ji oblékala. To vše kvůli pomoci této malé dívce, aby se stávala nejlepší, jakou může být.
Kristus nás prostřednictvím eucharistie proměňuje. Eucharistie má měnit každého jednotlivě i všechny společně jako církev, abychom se stali co nejlepšími; to znamená, abychom byli „druhým Kristem“, abychom byli tělem Kristovým. Svatý Augustin, biskup rané církve, to řekl jasně a už na počátku pátého století. V jednom ze svých kázání o eucharistii nabádal lid: „Hleďte, co jste, a staňte se tím, co přijímáte.“ Připomínal svému lidu, že přijímáním eucharistie se máme stát tím, co jsme přijali, přece to, co přijímáme, je tajemství nám vlastní. Přijímáme tedy Kristovo tělo, ale ve skutečnosti, jak nám řekl svatý Pavel, už jako církev Kristovo tělo jsme. A právě v tomto přijímání jsme v tělo Kristovo proměňováni stále dokonaleji.
Většina tohoto článku bude soustředěna kolem jistých témat, která směřují k jádru tajemství eucharistie. Samozřejmě, že rozsah textu je omezen, a jsou i jiná blízká témata, kterými se zabývat nebudu. Doufám, že z témat, která jsem zvolila, bude jasnější, jak je toto velké tajemství propojené s naším karmelitánským charismatem a způsobem života a jak podstatná je eucharistie v našem životě opravdových karmelitánů.
Eucharistie jako jídlo
Co znamená jídlo? Která slova nebo fráze se nám vybaví při zmínce o „jídle“? Víme o něm již dost ze své vlastní zkušenosti. Jídlo je někdy velmi šťastnou událostí a někdy jí není. Co tvoří ten rozdíl? Co je příznačné pro šťastné jídlo?
Jídlo má vyživovat naše tělo a stejně tak i našeho ducha. Živí našeho ducha, protože jídlo vyjadřuje a zároveň i prohlubuje pouto lásky, které tu už je. Zamysleme se nad důležitostí přípravy na jídlo a nad tím, jaký má tato příprava dopad na jeho úspěch. Zvláštní přípravy, konané z lásky, učiní jídlo pro lidi, kteří se k němu shromáždí, něčím zvláštním. Pomysleme na jídlo vv Den díkuvzdání,1 kdy malé děti trhají na stůl květiny, starší prostřou porcelánové nádobí, teta Betty upeče svůj pověstný dýňový koláč, sestřenice Sally připraví svou skvělou sladkou buchtu atd. Čím více se různí členové rodiny přičiní při rozmanitých přípravách, tím je jídlo mimořádnější. Vlastní slavení jídla se potom stane slavením lásky, která byla do přípravy vložena. To, že s jídlem nespěcháme, je dalším faktorem, který pomáhá vytvářet prostor k tomu, aby u stolu vládly mír a harmonie. Jídlo je příležitost k vyjádření lásky, která již pojí ty, kdo spolu sdílejí pokrm, a ve sdílení samotném se vzájemná láska prohlubuje a pouto lásky se zesiluje. Na druhé straně když některý z činitelů, přispívajících k tomu, aby jídlo bylo šťastnou událostí, chybí, je pak úměrně tomu zkušenost společného jídla zkušeností poměrně nešťastnou. Sdílení jídla s druhými směřuje k zesílení už existujících vzájemných citů vůči druhým i mezi nimi navzájem. Pokud ve skupině již existují napětí a rozpory, společné zasednutí k jídlu je dokonce ještě prohloubí. Nedokážu si představit nepříjemnější společenskou situaci než sdílet jídlo s někým, s kým jsem si právě teď vyměnila ostrá slova nebo s kým nevycházím. Nedostatek volného času v naší kultuře přispívá k tomu, že je stále obtížnější zažít takové jídlo, které opravdu vyjadřuje a prohlubuje pouto lásky. Náš zvyk jíst za pochodu, někdy námi nazývaný také: syndrom „zhltnout av zdrhnout“, znamená jednoznačné ne k vytváření jednoty. Je jasné, že jíst společně znamená vyjádřit a prohloubit buď pouto lásky, nebo propast a napětí.
Co znamenalo „jídlo“ pro Židy vv době starozákonní? Byli přesvědčeni, že jídlo vytváří společenství, že společný stůl navozuje i společný život. Že sdílení jídla vytváří s dotyčným pouto. Izraelité chápali slavnostní jídlo, zvláště pesach, jako obraz přicházející mesiášské doby, slavili toto jídlo s radostným předjímáním budoucího příchodu Mesiáše a věčné hostiny, na které budou mít všichni účast, až bude založeno království Mesiášovo. Při oslavě každoroční velikonoční večeře vyjadřovali rituálem svou vlastní historickou zkušenost. Připomínali si spásné činy Hospodinovy, oživovali tuto událost vzpomínáním a slavením toho, čím se stali z vůle Hospodina; hleděli vpřed s dychtivým očekáváním budoucího naplnění. Nepřipomínali si onu událost tak, jako když my jen vzpomínáme na historickou událost z dějin naší země. Připomínali si ji tak, že její význam přenášeli do současnosti. Sami se stali účastni jejího trvajícího významu. Takové připomínání si se nazývá památka. Velikonoční večeře jim připomínala neustálý závazek vůči Hospodinu, postřednictvím jejich účasti na tomto jídle úmluvy. Měli se stát tím, co slavili: vyvoleným lidem Hospodinovým. Účast na tomto jídle vytvářela pouto mezi nimi a s Hospodinem. Slavení velké noci bylo procesem, který obyčejné lidi uchvátil a proměnil.
Zamysleme se nad jídlem, třeba jako bychom ho připravovali pro rodinu nebo pro přátele. Vzpomeňme si, co „jídlo“ je a co může znamenat, a zvláště co představovalo pro starozákonní Židy z hlediska vytváření nezrušitelných svazků s těmi, kteří se jídla účastní. Pak si představme toto prostředí – prostředí zvláštního jídla – jako kontext, v němž Ježíš ustanovil eucharistii. Zamysleme se nad touto pravdou; co asi chtěl Ježíš vyjádřit o smyslu eucharistie tím, že ji ustanovil jako jídlo?
Eucharistie: oslava služby av povolání ke službě
Další ohnisko tohoto výkladu je přemítání o aspektu služby. Eucharistie je jak oslava služby, tak zároveň povolání ke službě. Je to oslava služby tímto způsobem: Ježíš je služebník. Svůj celý život strávil tak, že byl služebníkem, a jeho život byl životem naprostého darování se druhým. Ježíš je dokonalým znázorněním toho, jak miluje Bůh. Vztah, který ho pojil s jeho Abba, ho volal ke službě ostatním. Ježíš zrcadlil lásku a dával jí konkrétní podobu skrze láskyplnou službu Božímu lidu a našel opravdový mír a štěstí právě ve vydávání sebe sama ve velkodušné službě. Jeho opravdová svoboda a proměna byly výsledkem dávání sebe v dokonalé službě, dokonce až k samotné smrti.
Při poslední večeři Ježíš toto vše spojuje. Celý jeho život nepřetržitého dávání se v bezpodmínečné službě je shrnut v jeho daru sebe sama v eucharistii a prostřednictvím slavení eucharistie Ježíš v tomto vydávání sebe pokračuje. Přináší celý svůj život v obřadu, zhušťujícím a oslavujícím jeho život, který byl úplným darováním sebe ve vztahu s Bohem, a také to, jak jej tento vztah vedl k láskyplné službě ostatním. Při každém slavení eucharistie si připomínáme a oslavujeme Ježíšovo služebnictví – jeho naprosté a úplné darování neboli obětování sebe v lásce. Ježíš byl Hospodinův služebník par excellence.
Avšak eucharistie je více než jen oslava Ježíšovy láskyplné služby. Je to víc než naše scházení se, abychom vzpomínali a děkovali za to, že byl vpravdě služebníkem. Oslavování a vzpomínání, byť velmi zbožné, nestačí. Vedle toho, že eucharistie je oslava služby, je také voláním ke službě na adresu těch, kteří oslavují. Jde o týž rozdíl jako mezi přehlídkami v Rose Bowl a new-orleanským masopustem. Na Rose Bowl jsou lidé diváky. Prostě sledují karnevalové vozy, jak je míjejí, a tleskají jejich nádheře a okázalosti. Jedna moje přítelkyně z New Orleans byla nedávno na Rose Bowl, a když se vrátila, tak na otázku, jak se jí přehlídka líbila, odpověděla: „Taková nuda, všichni jsme jen seděli na lavicích a přihlíželi, jak nás přehlídka míjí.“ Naopak new-orleanský masopust je něčím úplně jiným. Všichni přítomní mají během přehlídky svou roli a vášnivě se jí ujímají. Role jsou různé, ale každý je zapojen a účastní se. Lidé na karnevalových vozech jsou v kostýmech a maskách a komunikují s lidmi na ulicích, kteří se přišli podívat. Interakce spočívá v tom, že pouliční dav ječí a dožaduje se korálků a dalších cetek, které lidé z karnevalových vozů házejí. Tato výměna a zúčastněnost každého prostřednictvím jeho role vyvolává takové vzrušení, že vozy téměř mizí. Právě tato činná interakce a zúčastněnost přehlídku vytvářejí. Všichni se tohoto dění skutečně účastní. Jiný způsob, jak tomu porozumět, je představit si rozdíl mezi sledováním sportovní hry a oceňováním kvalit týmu z kraje hřiště oproti účasti v týmu a připojení se ke hře. Eucharistie není pouze uznání, jak je náš tým skvělý; jde o proniknutí do hry a o připojení se k ní. Řečeno teologicky, eucharistie není pouze oslava Krista jako služebníka a všeho dobrého, co vykonal skrze svou láskyplnou službu a bezpodmínečné darování sebe sama. Eucharistie je také – a to je ještě důležitější – volání a výzva pro nás, a to jak jednotlivce, tak společenství, abychom byli, jako je Kristus – služebník – a spolu s ním, úplný dar – pro Boha a pro ostatní.
Převzato z časopisu Carmel in the World, 1998, č. 3, str. 225–231.
Z angličtiny přeložila Anna Šmilauerová.
