Sirja Walter
Je jméno, které zní staletími: hebrejsky Mirjam, řecky Maram, latinsky Maria, a potom dále v mnohotvárnosti řečí tohoto světa.
Jméno ženy
Je to jméno jediné ženy, jméno člověka, jako jsme my. Nic z toho, co patří k lidskému bytí, jí nebylo cizí. Měla jen jediný neopakovatelný příkaz: podstatně se podílet na životě Ježíše, Božího syna, který se stal člověkem. Patří k Ježíšovi jako Eva k Adamovi. Je to nová Eva, matka všech žijících, jako je Ježíš nový Adam, který svou smrtí daruje světu život. Tento zorný úhel nemá svůj původ v přepjaté spekulaci, ale představuje stavební kámen starocírkevního hlásání, jak je známe ze spisů církevních Otců. V Mariině ženství je zřetelné, že ona sama není ojedinělý případ, jakési unikum, beze vztahu k normální lidské existenci. V Marii jako ženě se stává viditelným prvotní tajemství celého tvorstva. Její „případ“ je typický a směrodatný. Maria za nás ručí, abychom poznali sami sebe a své povolání. A nakonec jde o otázku lidstva: Co je člověk? A protože člověk existuje pouze jako muž či žena, pokračuje i otázka: Co je muž? Co je žena?
Co je žena?
Maria je žena. To je to prvé, co o ní můžeme říci. Co to však znamená? Patří to prostě k osobním údajům? Má to snad znamenat, že patří ke „slabému“ pohlaví? Myslíme-li takto, pak je to doklad, jak daleko jsme vzdáleni od skutečnosti a od pravdy. Jestliže je Maria žena, pak je, ještě dříve, než se dozvíme o jejím osobním povolání, branou k něčemu velikému: je skrze své ženství možnou účastnicí Božího působení pro spásu světa a pro lidské štěstí. Tím se opravdu stává viditelným něco z prvotního tajemství stvoření. Stvoření jako protějšek Boží patří k ženskému rodu. A důvod? Všechno stvořené bytí je milost, dobrovolný dar Boha stvořitele. Milost však může být pouze přijata, nikoliv dobyta. Přijímat je ale zvláštní schopnost ženy, nikoliv muže. Znamením ženy je slupka. V trojnásobné slupce ženského těla je žena uchem, srdcem a lůnem stvoření. A není blahoslavena pro svůj pohled, obratné ruce nebo sílu. To vše by byl mužský výkon. Ona však jako žena nezná žádný výkon. Nebo řečeno jinak: její „výkon“ jsou prázdné ruce, zcela otevřené, zcela připravené. Naslouchá a pozorně sleduje. Zvažuje ve svém srdci vše, co slyšela, a objevuje tak tajemství, jež je skryto ve slyšeném. Tak bere, přijímá a nese svůj plod, jenž jí byl přisouzen jako dar.
Povolání člověka
Maria ukazuje každé ženě, k čemu je povolána – a každému muži, že může své lidské bytí před Bohem žít pouze tak, že bude jako žena stále připraven přijímat. Mariino ženství vrcholí ve vyvolení být matkou Boha, který se stal člověkem. Toto vyvolení je sice neopakovatelné, ale jeho smysl má platnost pro všechny. V tom, že je matkou Boha, se stává prvotní setkání skutečností, kvůli níž Bůh, Pán všemohoucí, stvořil vesmír a v něm člověka jako svůj protějšek, jako své „Ty“. Co se událo ve hvězdné hodině zvěstování v Nazaretě, je výsledkem láskyplného setkání Boha a člověka. V Marii, v ženě, se odevzdává celý člověk, žena i muž, Bohu, který se o nás uchází a nás miluje.
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby v setkání muže a ženy bylo ve všedním životě možno pochopit něco z dobrodružství lásky mezi Bohem a člověkem. To je smysl rozdílu mezi mužem a ženou: ukázat v malém a nepatrném, že Boží láska nezná hranic a že člověk má být připraven tuto lásku opětovat. Je zvláštním mužovým povoláním, aby v každodenním životě jako protějšek ženy byl znamením Boží lásky. Tak se stanou muž a žena obrazem a podobenstvím vztahu mezi Bohem a člověkem.
Převzato z Churer Marienbuch,
přeložila A. Janoušková
