Dvě úvahy o mariánské zbožnosti
Reinhard Körner OCD
Dejme tomu: jsou krásnější mariánské obrazy. Ale tento zde je nejstarší, který se nám zachoval; pochází z první poloviny 2. století a sloužil jako obraz pobožnosti římským křesťanům, kteří se shromažďovali v těžkých letech pronásledování u podzemních hrobů svých zesnulých v Priscilliných katakombách k modlitbě a eucharistii. A obsahuje hlubokou výpověď, která i nám křesťanům dneška může dát cennou orientaci.
Maria sedí na židli a drží s mateřskou něžností dítě v náručí, motiv tisíckrát opakovaný v průběhu staletí, který chce znázornit Mariin vroucí vztah k Ježíši, jejímu a Božímu Synu. Pozoruhodná však – později sotva kdy opakovaná – je zde na obraze třetí osoba: vlevo vedle Marie a dítěte stojí prorok – umělečtí historikové hádají: Bileám nebo lzajáš? –, který jednou rukou ukazuje na Ježíše, druhou rukou na hvězdu vlevo nad Mariinou hlavou (hvězda je ovšem po staletích sotva znatelná). Je-li to Bileám, jsou pro theologický význam tohoto gesta nasnadě jeho slova z knihy Numeri (24,17): „Vidím jej, ne však přítomného, hledím na něj, ne však zblízka. Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ Je-li to Izajáš, myslí se asi jeho radostné zvolání: „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva“ (Iz 60,1). Ať je to kterýkoli z nich, římští křesťané nechávají Božího muže Starého zákona říci, kdo na tomto obraze představuje hlavní osobu.
Nejstarší nám zachovaný mariánský obraz je obraz Krista. Když se pozdější generace dívají na vyobrazení Matky Boží, jsou po staletí vždy znovu v pokušení dívat se napřed nebo docela výlučně na Marii. Dítě v její náruči se pak stává, takový máme při zpětném pohledu dojem, jen nutným „přídavkem“, „atributem“, který odlišuje tuto ženu od jiných svatých žen a činí ji Matkou Boží. Důvody pro to jsou jistě mnohé. Vysvětlují se mezi jiným z jednostranného, z části přímo nesprávného „obrazu Boha“, který se vloudil do církevního hlásání a do praktikované zbožnosti. Když Bůh Otec je věřícím představován jako „rozhněvaný“ nebo dokonce „uražený“ vládce a Kristus jako urozený „soudce světa“, obracejí se – přímo v jakési „vnitřní nutné sebeobraně“ – na Matku Boží, která má víc porozumění, aby přes ni u jejího Syna vyprošovali milosrdenství. Ještě v poutní písni z roku 1948 slyšíme „Když tvá prosba prosí s námi, nemůže se nám tvůj Syn uzavřít“. A když jsou „mužské vlastnosti“ Boží příliš jednostranně zdůrazňovány – teprve papež Jan Pavel I. měl odvahu volat spontánně přes náměstí sv. Petra „Bůh je (také) moje matka!“ – tu hledají „ženské a mateřské vlastnosti“, které u Boha nenacházejí, u „božské Matky“. „Tvůj plášť je zlatý stan, utkaný z mateřské lásky. Rozprostři jej nad světem, aby nikdo nezůstal bez matky,“ zpíváme v téže mariánské písni. Aby tento názor opravili, naváděli hlouběji pohlížející pastýři církve ve všech dobách k tomu, jít „skrze Marii ke Kristu“. Avšak tento cenný návod autentické křesťanské zbožnosti posloužil rychle opět k potvrzení postoje, který měl být původně tímto návodem překonán. Místo druhých dvou slov byla podtrhována první dvě: „skrze Marii ke Kristu“… Wolfgang Beinert, profesor katolické theologie v Řezně a mezinárodně uznávaný mariolog, k tomu píše: „Soteriologické problémy církve od 12. století až do reformace … měly za následek spíše bezprostřední příklon k její osobnosti jako velké přímluvkyni a prostřednici. S tím byly pak spojeny formy a způsoby mariánské zbožnosti, dnes stále více vnímané jako problematické, které vedly také se strany reformovaných církví vůbec k odklonu od Marie.“ Nejstarší mariánský obraz ukazuje pozorovateli cestu k postoji víry, kde Ježíš Kristus stojí v centru; přišel, aby nám přinesl „Světlo“ od Boha, který je „Láska“. Ne naposledy byl na Druhém vatikánském koncilu (1962–65) a v následujícím pastýřském listě papeže Pavla VI. o „pravém pěstování a rozvíjení mariánské úcty“ tento původní názor potvrzen jako autenticky křesťanský. Při zpětném pohledu může dnes Wolfgang Beinert psát: „V heslovitém souhrnu se tedy dá říci, že pozornost křesťanů byla v prvních jedenácti stoletích vedena od Krista k Marii; mezi 12. a 20. stoletím vedla přes Marii ke Spasiteli. Nyní křesťané hledají s Marií cestu ke společnému Bohu, kterého nám Pán hlásal jako trojjedinou Lásku.“
U křesťana by chybělo to podstatné, kdyby žil bez Marie; to rovněž vyjadřuje nejstarší mariánský obraz. Ježíš, hvězda, plná světla, která vyšla nad světem, je zde znázorněn společně s Marií. Máme před sebou obraz Krista s Marií.
Od raných dob si věřící byli vědomi, že Marie má v dějinách Boha s lidmi velký význam. Syn Boží mohl přijít na svět, protože Mirjam z Nazareta se spolehla na volání, které bylo adresováno zcela specielně jí. Jak k tomu došlo, že Bůh ji zavolal a ons řekla Ano, to zůstane a smí zůstat navždy jejím tajemstvím. Římští křesťané 3. století znali stejně jako my z této události jen slova evangelisty Lukáše (1,26–38), která nejsou zprávou, ale spíše meditací a kázáním o začátku příběhu povolání Marie. Johannes Bours, dlouhá léta spirituál kněžského semináře, píše po promeditování tohoto textu: „Není-li to něco neslýchaného, že Bůh nedisponuje svým Ano jako shora, ale že pro Boha je to něco jako rozhovor se svobodou člověka, poselství a dotaz k Marii – jaká to známka Bohem poskytnuté důstojnosti člověka! Bůh nechává své Ano uzrát v Ano člověka.“ Maria říká Ano. Na toto Ano se orientovali lidé od prvních křesťanských generací až po naše dny. „Staniž se mi podle slova Tvého“ – to jsou slova, která jsou pro následování zprvu příliš velká, která však se stávají měřítkem a která toho, který je slyší, stále znovu slyší, mohou přemoci. Teprve Mariino Ano vůbec umožnilo mnoho tisíc Ano. Tak mnohé „Jsem připraven“ pro zcela osobní dobrodružství křesťanského života, tak mnohé „Zde jsem“ pro řádové povolání nebo pro kněžské svěcení … uzrálo v hodinách zápasů a proseb na Mariiných slovech.
Mariánské obrazy křesťanských století, obrazy Krista s Marií, ukazují, co je víra: víc než pouhý „světový názor“ a zachovávání a zastávání křesťanských obyčejů, nýbrž důvěřující a důvěrné společenství mezi Bohem a člověkem – jako Mariino a spolu s Marií, „Matkou mého přítele“.
Mariánská zbožnost ve spiritualitě Karmelu*
Kdykoli na to přijde řeč: v rozhovoru o víře, v diskusním kroužku exerciční skupiny – téma „mariánská zbožnost“ je stálou diskusní otázkou. A nezřídka se rychle vykrystalisují posice: ctitelé Matky Boží z Fatimy a Medžugorje na jedné straně, kritici ve jménu „feminismu“ na straně druhé, uprostřed milovníci „krásných starých mariánských písní“, tiší a „misionářští“ zástupci mariánsky laděných hnutí a společenství, k tomu všichni ti – v takovém kruhu se většinou nejméně dostanou ke slovu – kteří ještě hledají vyváženou, uskutečnitelnou mariánskou zbožnost. Plni očekávání pak všichni hledí na pátera, který přece patří k mariánskému řádu a asi najde vysvětlující slova. Tedy, mnohými očekávané potvrzení duchovní tradice Karmelu nemohu vždy podat, ale několik orientačních pomůcek – to ano.
Jsou to především, to říkám svým diskusním partnerům, dva základní rysy, které se v tom ohledu táhnou dějinami Karmelu. První se dá vyjádřit vzorcem:
S Marií jako Maria před Bohem
Už velmi časně se vypravuje v našem řádě legenda, že prý Maria spěchala po svatodušním zážitku do karmelských hor a vstoupila ke karmelitánům. Později – hlavně ve Španělsku – ji rádi představují v hnědém hábitu a oblečenou do škapulíře. Maria je jedna z nás, chtějí tím říci; žijeme s ní a ona žije s námi. První poustevníci zřizují malý mariánský kostel uprostřed svých pousteven, nazývají Marii svou „Patrona (Matkou)“ a „Domina (Paní)“, brzy však také svou „Sestrou“ a sebe samy „bratry naší milé Paní z hory Karmel“. Od Marie chtějí vyčíst, jak je možno se otevřít skutečnosti Boha a žít s ním v trvalém spojení. S Marií jako Maria stojí oni před Bohem. – Škapulíř, který chtěli nosit později i věřící různých povolání a stavů, se stává znamením tohoto života, cosi jako „odznak“ těch, kteří v mariánském smýšlení odhalují svůj životní styl.
Alžběta z Dijonu napíše ve své duchovní závěti: „Zdá se mi, že postoj Panny je vzorem vnitřních lidí, t.j. těch, které Bůh povolal, aby bydleli v nitru, v nekonečné hloubce své duše. Jak pokojně, jak usebraně se ujímala všech úkolů a udržovala se v pohotovosti k nim! Jak byly přece i nejvšednější zážitky prozařovány Božím světlem.“
Terezie z Avily viděla v Marii vzor odevzdání a pokory, Jan od Kříže nacházel v ní uskutečněno, co měl před očima jako cíl (pozemského!) života: ona je ta, která je stále a trvale sjednocena se skrytě přítomným Bohem.
V době, kdy mariánská zbožnost vyhání zvláštní květy, píše Terezie z Lisieux: „Jak ráda bych se byla stala knězem, abych kázala o Panně Marii… Zprvu bych byla ukázala, jak málo je znám život sv. Panny. Neměly by se o ní říkat žádné nepravděpodobné věci, věci, o nichž nejsme přesně zpraveni.“ Skutečná Maria ji zajímá; nechce žít se zbožně vykreslovanou ideální postavou, ale s Marií z Nazareta, jak nám ji přibližují evangelisté. Také Terezie chce říci: Maria je jedna z nás. Světice z Lisieux je si „dobře vědoma, že sv. Panna je královnou nebe i země. Je však více Matkou než Královnou.“ Kriticky říká kazatelům a mariánským ctitelům tehdy i dnes: „Sv. Pannu nám představují často jako nepřístupnou. Měli bychom však ukazovat, že je napodobitelná…“
S Marií jako Maria před Bohem – v srdečné lásce a náklonnosti, a přece střízlivě, bez přehánění a zbožně podávaných nesrovnalostí: to je způsob, jak Otcové a duchovní vzory Karmelu chtějí uskutečňovat mariánskou zbožnost.
Druhý základní rys z duchovní tradice Karmelu, který ve svých diskusních kroužcích představuji, bych chtěl – jistě pro mnohé uši zprvu trochu „provokativně“ – formulovat takto:
Skrze Krista k Marii
U světců našeho řádu lze učinit zajímavé zjištění: Jan od Kříže vděčí Marii za záchranu svého života v časném dětství a už jí to nikdy nezapomene; Terezie z Avily a Terezie z Lisieux, jedna ve 12, druhá v 10 letech, prosí Marii, aby jim nahradila časně zesnulou matku, a zasvěcují jí svůj život, od Alžběty z Dijonu víme, že se jí na každé mariánské slavnosti „zase svěřila a … vrhla znovu s neotřesitelnou důvěrou do její náruče…“ A přece: ve spisech světců Karmelu, ano dokonce v jejich dopisech a osobních záznamech se Maria nevyskytuje! V šestisvazkovém souborném díle Terezie z Avily je o ní řeč jen na deseti místech – včetně dvou důležitých, tří nedůležitých; u Jana od Kříže na třinácti, přičemž jedenáctkrát se o Marii jen zmiňuje; k větám u Terezie z Lisieux již citovaným přibývají již jen nemnohé; u Alžběty se rovněž nevyskytuje mnoho a u Edity Steinové se, nehledě na krátké zmínky, hledá opravdu marně. S tím se shoduje, že v řeholi Albertově, nejstarším duchovním dokladu Karmelu, vztah k Marii zcela chybí…
Podle mých znalostí řádových světců to lze vysvětlit jen takto: naši Otcové a duchovní vzory žijí christocentricky a theocentricky, t.j. Kristus a trojjediný Bůh stojí ve středu jejich zbožnosti. Kristus, Otec a Duch sv. jsou vnitřní „partneři k oslovení“ jejich modliteb. Nemusí jít teprve „skrze Marii ke Kristu“. (Tato známá formulace chce původně jen říci, že se u Marie nesmí zůstat stát, nikoli však, že každá cesta ke Kristu musí vést přes Marii!) Poznali Vtěleného jako Boha, jemuž se mohou svěřovat přímo, aniž potřebují zprostředkování „Matkou plnější porozumění“ (jaký to obraz Krista a Boha!). To se pak přiměřeně odráží v jejich duchovních záznamech. A protože chtějí jiné přivést rovněž k této christocentrické zbožnosti, jsou také o Marii a mariánské zbožnosti v jejich dopisech a naučných spisech relativně řídké a jen skrovné zmínky.
Svým christocentrickým a theocentrickým životem se však karmelští světci dostávají také k Marii. Kdo se snaží o skutečného, biblického Ježíše Krista, ten nemůže pominout jeho Matku!
Můj spolubratr P. Ulrich Dobhan OCD, dobrý znalec spirituality Terezie z Avily, shrnuje její mariánskou zbožnost slovem: Maria je „Matka mého přítele“. Terezin „primus intimus“, „první a nejvlastnější“ partner jejího nejhlubšího nitra, zůstává Kristus, ale právě proto zůstává jí i Maria důležitou. Avšak pak nemusí být považována za „nepřístupnou Královnu nebe“; smí zůstat věřící, která jako my se musela ptát, mohla se polekat a mnohdy nerozuměla…; ona pak smí, jak nás učí druhé Vatikanum, jít „cestou poutníka víry“, smí být „pravzorem Církve“ a „sestrou věřících“.
Do mého diskusního kroužku vstoupil pohyb: U jedněch nadechnutí a: „Vždyť já si přece nestojím tak špatně!“, u druhých povážlivé pokyvování hlavou – a hlavně otázky, docela poctivé, dosud zadržované otázky, které se nyní odvažujeme vyslovit…
* Druhá úvaha je z nedávno vyšlé knihy autora „Ehrlich fromm sein. Geistliches Leben aus den Quellen des Karmel (Být čestně zbožný. Duchovní život z pramenů Karmelu), BennoVerlag, Leipzig“.
Z časopisu Karmelimpulse II/1993, str. 16–21
přeložil Dr. Vojtěch Pola.
