Poselství Terezie z Lisieux
Okružní list generálních představených O.Carm. a OCD
u příležitosti stého výročí smrti svaté Terezie z Lisieux
(3. část)
II. Terezie z Lisieux žije a dosvědčuje Ježíšův plán života
26. Oslavy stého výročí smrti naší sestry jsou příležitostí, abychom z perspektivy Ježíšova plánu života a našeho sociálně-kulturního a církevního prostředí nově prorozjímali její život a spisy. Ale úvahy o její duchovní zkušenosti vyžadují od všech především hlubokou obnovu našeho karmelitánského života. Terezie nám připomíná základní hodnoty evangelia a zve nás, abychom se na ně zaměřili. Četbou a meditací Božího slova odhaluje to podstatné ve vztahu k Bohu, k bližním a k věcem; prožívá to zcela prostě, přirozeně a hluboce a předává svým životem a svými spisy.
1. Bůh blízký, který nás miluje
Pít z živého pramene Božího slova
27. Terezie z Lisieux udržovala svůj život a svou spiritualitu z nejčistších pramenů Božího slova. V době, která byla čtení bible jen málo otevřená, uskutečňovala to, oč později koncil žádá všechny křesťany, a zvlášť zasvěcené osoby: „Aby častým čtením Písma svatého získali nesmírně cenné poznání Ježíše Krista. Vždyť neznalost Písma je neznalostí Krista“.10
28. Byla věrná příkazu řehole a dnem i nocí rozjímala v zákoně Pána a bděla na modlitbě.11 Jako Terezie z Avily, její matka, našla i ona v Ježíši živou knihu12 a v následování sv. Jana od Kříže dokázala „upřít zrak pouze na Krista“.13 Sama nám vypráví, jak postupně přešla od četby duchovních knih, které jí na její cestě velmi pomohly, zvlášť Jan od Kříže, k zaměření se na Písmo svaté, především na evangelia:
„Ale později ve mně všechny knihy zanechávaly vyprahlost… Když otevřu knihu sepsanou duchovním autorem (i tu nejkrásnější, nejdojemnější), ihned cítím, jak se mi svírá srdce, a čtu, takřka aniž tomu rozumím…, nebo když rozumím, mysl se mi zastaví a nemůže rozjímat… V této nemohoucnosti mi přicházejí na pomoc Písmo svaté a ‚Následování Krista‘. V nich nalézám solidní a zcela čistou potravu. Ale nade všechno mě udržuje ve chvílích vnitřní modlitby evangelium. V něm nalézám všechno, co potřebuje má ubohá duše. Odhaluji v něm stále nová světla, skrytý a tajemný smysl… Chápu a vím ze zkušenosti, že ‚Boží království je v nás‘.“14
29. Četba a rozjímání Božího slova ji přivedlo k odhalení toho, co je v Ježíšově poselství podstatné pro každodenní život. Tento vztah mezi Božím slovem a konkrétní existencí ji vede k tomu, že poznává „právě ve chvíli, kdy to potřebuji, světla, jež jsem dosud neviděla … uprostřed denních zaměstnání“.15 Ba ještě víc, svým osvobozujícím slovem se Ježíš v Terezii z Lisieux stává přítomným: „Nikdy jsem ho neslyšela mluvit, ale cítím, že je ve mně, v každém okamžiku. Vede mě a vnuká mi, co mám říkat nebo dělat“.16
30. Ve svém poslání připomenout nám to podstatné nás naše sestra Terezie staví před Boží slovo jako před světlo, které osvěcuje naše kroky (srov. Žl 119,105)17 a upozorňuje nás na to, že podmínkou k pochopení Božího poselství je mít srdce dítěte, otevřené a pohotové ke všemu, co nám Duch umožňuje odhalit jako naše povolání, naše poslání v církvi.
31. Musíme žít ve škole Božího slova. Ono je „prvním pramenem každé křesťanské spirituality“.18 Církev doporučuje společné rozjímání Písma nejen zasvěceným osobám, ale také všem údům Božího lidu. „Z častého styku s Božím slovem čerpali nezbytné světlo pro individuální i komunitní rozlišování, které jim napomáhalo hledat ve znameních času cesty Páně“.19
32. Terezii z Lisieux, která toužila ovládat biblické jazyky, aby lépe docenila Boží slovo, nebylo dopřáno, aby se dožila nového přiblížení církve Písmu svatému. Ani neměla k dispozici možnosti, které dnes máme k lepšímu poznání a osvojení si biblického poselství my. Přesto uskutečnila příkaz karmelitánské řehole, aby Boží slovo hojně přebývalo v našem srdci i ústech, a tak aby všechno naše jednání vycházelo z něho.20 Jako ona, i my čtěme a rozjímejme Boží slovo a uvádějme ve skutek jeho požadavky s pomocí nových prostředků, které nám Bůh v tomto okamžiku dějin církve nabízí, abychom prohloubili svou znalost jeho slova a lépe mu rozuměli.
Znovuobjevit otcovsko-mateřskou tvář Boha
33. Terezie žila v době vyznačující se jansenistickou spiritualitou, která deformovala Boží tvář a představovala ho jednostranně jako přísného soudce, který mohl vyžadovat i oběť, aby byla ukojena jeho spravedlnost.
34. Četba a meditace Písma svatého přivedla Terezii z Lisieux k naslouchání Ježíšovi, který jí zjevil skutečnou Boží tvář: milosrdného otce-matky, který nás zve, abychom žili v postoji synů a dcer v odevzdanosti a důvěře a v obětování se Boží lásce, a odpovědně jako Kristus přijali poslání hlásat Boží plán s lidstvem. Terezie pochopila, „jak Ježíš touží být milován“, a nabídla se jako oběť milosrdné lásce, která se chce sdílet všem.21
Modlitba jako prostý a dětský dialog
35. Ve shodě se svou Matkou Terezií z Avily22 prožívá Terezie z Lisieux modlitbu jako důvěrný a láskyplný dialog s Bohem Otcem-Matkou.23 Sílu, kterou (tím) sdílí, Terezie přetváří ve vitální zkušenost a otvírá se nezbytnosti evangelijního odříkání, aby tak modlitba byla opravdová:
„Veškerou mou silou je modlitba a oběť. To jsou nepřemožitelné zbraně, které mi dal Ježíš. Dotýkají se duší mnohem víc než slova.“24
Její modlitba se stávala stále prostší a přiváděla ji k prameni živé vody nebo sjednocovala s božským ohněm, který očišťuje a přetváří: „Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Zkrátka, je to něco velikého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem“.25
Od svatosti pojímané jako „dokonalost“ k svatosti jako společenství
36. Znovuobjevení otcovsko-mateřské Boží tváře bylo výchozím bodem nové cesty ke svatosti, kterou prožívala především od roku 1894, od zkušenosti své slabosti. Ježíš jí, jak sama říká, ukázal, že tato cesta spočívá v odevzdanosti a důvěře dítěte, které bez obav usíná v náručí svého otce:
„Kdo je maličký, ať přijde ke mně,“ řekl Duch svatý ústy Šalamounovými a týž Duch lásky řekl také: „Malému se odpouští z milosrdenství.“ Jeho jménem nám odhaluje Izaiáš, že v poslední den … ‚Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, na klíně vás budu chovat, na kolenou houpat‘ … Ježíš nežádá velké činy, ale jen odevzdanost a vděčnost“.26
37. Zde se setkáváme s přechodem od strachu k důvěře. Stojíme před Bohem jako synové a dcery před otcem a matkou. Bůh působí, že všechno přispívá k našemu dobru, dokonce i naše slabosti a chyby:
„Důvěra a nic než důvěra nás musí vést k lásce…“ „… jemu (tj. Bohu) se líbí, když vidí, že miluji svou malost a svou chudobu, má slepá naděje v jeho milosrdenství“ … „aby člověk miloval Ježíše, byl obětí jeho lásky – čím je slabší, bez přání a bez ctností, tím je způsobilejší pro působení této Lásky, která stravuje a proměňuje.“27
38. U kořene našeho povolání k zasvěcenému životu v Karmelu je Pánova iniciativa. Povolané osoby, které odpovídají na Boží pozvání, se svěřují do jeho lásky a uskutečňují bezvýhradné obětování vlastního života tím, že „vše svěří všechno přítomné i budoucí do jeho rukou“.28 Tak jako Terezie z Lisieux jsme i my povoláni hluboce prožívat zkušenost otcovsko-mateřské Boží tváře; žít modlitbu jako láskyplný rozhovor s Bohem a jako kontemplativní nazírání skutečnosti, jako naslouchání Bohu, abychom se nasadili pro své bratry a sestry; svatost chápat ne jako „dokonalost“, ale jako společenství s Bohem skrze víru, naději a lásku. Svatost teologální, tak jak ji představuje řehole a sv. Jan od Kříže, který byl prostřednictvím svých spisů otcem a duchovním učitelem Terezie z Lisieux.
Věrnost svěřenému poslání a očišťování víry
39. Zdarma (nám) daná zkušenost otcovsko-mateřské Boží tváře, která se nám zjevila v Ježíši, a věrnost vlastnímu povolání – poslání, které jako synové a dcery Boží zodpovědně přijímáme, vstupují do dynamiky velikonočního tajemství smrti a vzkříšení a otevírají se očišťování a zkoušce víry. Terezie z Lisieux to dokázala vyjádřit tím, že ke svému jménu „od Dítěte Ježíše“ přidala v nerozdělitelné jednotě „a od svaté Tváře“. Vtělené Slovo, jež nás v tajemství svého dětství zve k důvěře, lásce, odevzdanosti, je zároveň trpící služebník, který nás uvádí do tajemství utrpení, jež podstoupil dříve než my. Utrpení, jež vychází z věrnosti tomu poslání, které mu svěřil Otec.
40. Právě během procesu očišťování víry objeví a pochopí Terezie své povolání. Její apoštolské touhy hlásat radostnou zvěst o spáse se proměňují v mučednictví lásky, když neví, jak může sloučit všechno, po čem touží, s tím, co dokáže. V této situaci jí dává Bůh pochopit, ve světle 12. a 13. kapitoly prvního listu Korinťanům, že církev je tělo a jeho srdcem že je láska, která uvádí všechny ostatní údy do pohybu a která tak v sobě obsahuje všechna ostatní povolání a objímá všechny doby a všechna místa; proto zvolá: „… konečně jsem nalezla své povolání! Mým povoláním je LÁSKA! … Ano, nalezla jsem své místo v církvi, a toto místo jsi mi dal ty, můj Bože! … V srdci své Matky církve budu láskou… Tak budu vším… Takto se splní můj sen!!!“29
41. V jejích Posledních rozhovorech se silně ukazuje to, co bylo nazváno „utrpení sv. Terezie z Lisieux“.30 Jsou to očistné noci, vyvolané nemocí, temnotami, pochybnostmi, strachem ze smrti. Ve snaze zůstat věrná svému kontemplativnímu povolání prochází kalvarskou cestu: „Měla jsem tehdy velké vnitřní zkoušky všeho druhu. (Takže jsem se někdy až ptala, jestli je nějaké nebe.)“31 Zvlášť intenzivní byla očistná noc v posledních měsících jejího života. V nich pije kalich bolesti až do dna. Jako Ježíš dává svůj život za druhé.
42. Velikonoční rozměr zasvěceného života zahrnuje i kříž a bolest, máme-li být věrni naplnění našeho povolání v poslání církve,32 neboť „poslání (hlásat evangelium, tj. missio) je velmi důležité pro každou společnost (institut), a to nejen pro společnosti činného života apoštolského, nýbrž i pro společnosti kontemplativní. Dříve než se poslání projeví vnějšími skutky, musí být Kristus hlásán světu osobním svědectvím mezi lidmi“.33 Při plnění našeho poslání jsme jako Terezie z Lisieux povoláni, abychom prožili očištění vírou, která je štítem chránícím nás před nástrahami nepřítele,34 a přijali kříž, který je „nejvyšším znamením hojnosti Boží lásky, která se vylévá na člověka, velikým dokladem spasitelné Kristovy přítomnosti, a to zvláště ve chvílích těžkostí a pokušení,“35 v těžkých situacích, včetně pronásledování a mučednictví.
