Jitka Trmalová
Španělská občanská válka /1936–1939/ s sebou přinesla i velké násilnosti na věřících a zvlášť na kněžích, řeholnících a řeholnicích. Celkem 498 španělských mučedníků 20. století bylo 28. října 2007 (po téměř padesát let trvajícím oficiálním procesu, završeném schvalujícím dekretem papeže Benedikta XVI.) slavnostně prohlášeno za blahoslavené. Mezi nimi je také šestnáct karmelitánů (O.Carm.) ze tří komunit: Tárrega, Tarrasa a Olot. Nechme se oslovit svědectvím jejich života a jejich mučednictví.1
Roku 1931 byla v důsledku světové hospodářské krize svržena ve Španělsku monarchie a vyhlášena republika. Rovněž byla provedena odluka církve od státu. Katolická církev byla mnohými bez velkého přemýšlení ztotožňována se starým nedemokratickým režimem.
V následujících letech se fašistické síly, usilující o odstranění republiky, znovu pokoušely uchopit moc. Ve volbách na začátku roku 1936 sice zvítězila protifašistická koalice a byla vytvořena vláda lidové fronty, ale proti této vládě bylo zorganizováno spiknutí. Vypukla občanská válka mezi vládnoucí levicí a mezi fašistickými povstalci, které vedl generál Franco a které podporovala armáda, částečně – nutno přiznat – i španělská katolická církev, a ze zahraničí Německo a Itálie. Komunistům – republikánům poskytly pomoc Sovětský svaz a mezinárodní brigády dobrovolníků. Roku 1939 nakonec vtáhli frankisté do Madridu a nastolili fašistickou diktaturu.
Naši karmelitánští mučedníci nejsou oběťmi fašismu, ale stoupenců oné druhé totalitní ideologie, která stála „na opačné straně barikády“ – komunismu. Komunisté tehdy ve Španělsku ve jménu republiky napáchali mnohá zvěrstva na církevních osobách. Bez rozlišování je pronásledovali jako stoupence staré monarchie a fašismu.
Tárrega
V městě Tárrega měli katalánští karmelitáni (netvořili tehdy ještě samostatnou provincii, ale pouze tzv. generální komisariát) svůj noviciát a studium filosofie. Místní komunita dvanácti bratří byla známa svou úctou k liturgii a láskou k Panně Marii. S tímto prostředím zbožnosti stálo v ostrém protikladu, že okolní oblast byla svým obyvatelstvem silně komunistická, zmítaná proticírkevními náladami ještě před vypuknutím občanské války.
Již v únoru roku 1934 našli bratři rozbitý svatostánek a hostie rozházené po podlaze. 6. října téhož roku umístily komunistické síly ke dveřím konventu svou stráž. Bratři sumovali (přijali) proměněné hostie ze svatostánku, aby zabránili dalšímu znesvěcení eucharistie.
V červnu roku 1936 zakázal starosta řeholníkům vyučovat ve škole a působit v nemocnici. O pár dní později házeli lidé po karmelitánech na ulici kamením. Jeden známý, který to viděl, radil převorovi, aby hned s komunitou odešel; také ženy, které v rádiu slyšely o plenění a vypalování kostelů v celé zemi, přesvědčovaly bratry, ať se ukryjí.
20. července, na svátek proroka Eliáše, při ranní mši přiběhl muž jménem Ramón Sauret komunitu varovat před chystající se generální stávkou. Dalo se předpokládat, že rozvášnění stávkující si mohou vybít zlost na klášteru i jeho obyvatelích. Převor dal uzamknout kostel, civilní účastníky mše propustil bočním vchodem a pět kandidátů (mladíků, kteří se připravovali na vstup do řádu) a dva novice poslal v civilním oblečení ke spřáteleným rodinám.
Na druhý den, 21. července 1936, starosta přikázal karmelitánům, aby během jedné hodiny opustili konvent a odevzdali klíče. Poslední odcházeli představení: převor P. Angel Prat a novicmistr P. Eliseu, doprovázeni pokřikujícím davem, který po nich házel kamení. Na dveřích kláštera se objevil nápis, vyhlašující, že „patří lidu“. Lid povzbuzován v nenávisti k církvi i levicovým tiskem naložil se „svým“ majetkem po svém: kostel vyplenil, posvátné předměty a obrazy odvezl na fotbalové hřiště a tam je spálil.
Situace se vyhrocovala ještě víc, a tak se převor rozhodl požádat starostu o průvodní listy, aby se komunita mohla vystěhovat do exilu v Itálii. Přestože byl z různých stran varován, převor starostovi důvěřoval. Někteří členové komunity žádali představeného, aby se směli rozejít, ale P. Angel chtěl, aby se snažili zůstat pohromadě. Nakonec se tedy chystali odjet vlakem 28. července v 16 hodin odpoledne. Bratři přicházeli na nádraží jednotlivě a v civilním oblečení bez jakýchkoli náboženských předmětů. Příslušníci Rudé gardy je ale poznali a bez ohledu na vystavené průvodní listy je zatkli. Dva bratři chyběli – P. Joaquim, který byl příliš starý a nemocný, a P. Eduardo. Ten starostovi nedůvěřoval a převorovi napsal, že nepřijde a kde se ukrývá. To byla ovšem chyba, protože gardisté dopis u převora našli a otce Eduarda zatkli také.
Bratři byli odvedeni do hlavní kanceláře protifašistických milicí. Pak je v noci (z 28. na 29. července) odvezli do Clot dels Aubins, místa vzdáleného dva kilometry od Cervery – centra komunistických aktivit. Převor marně prosil, aby se nejmladší bratři, sotva sedmnáctiletí chlapci, směli vrátit domů, vždyť jejich rodičům už poslal telegramy, že se jejich synové vrátí. I jeden z těchto mladých bratrů s pláčem prosil, aby ho propustili. Marně. Po dvojicích vyvedli bratry z vozu a zastřelili, jejich těla polili benzínem a zapálili. Nahoře leželo tělo převora P. Angela. Podle svědků se bratři před smrtí navzájem povzbuzovali zvoláním: Viva Crist Rei! Ať žije Kristus Král. Po třech týdnech byl popel popravených použit jako hnojivo na vinici. Některé části jejich těl, které neshořely, se povalovaly po vesnici ohlodávány psy. Část ostatků se místnímu faráři podařilo sesbírat a po válce byly uloženy do zdi karmelitánského kostela v Tárrega, odkud byli bratři vypuzeni.
Tarrasa
Průmyslové město Tarrasa bylo dalším ohniskem protináboženských protestů. Ačkoliv tam karmelitáni měli školu, kterou navštěvovaly především děti z dělnických rodin, domnívali se mnozí lidé, že právě kněží jsou vinni sociální nespravedlností. 19. července 1936 začal zfanatizovaný dav drancovat a vypalovat kostely. Karmelitáni se tedy skryli u spřátelených rodin. Komunita v Tarrase měla čtyři členy, z toho dva kněze. Jeden odjel do Barcelony, druhý se skryl v centru města, což mu zachránilo život.
Oba laičtí bratři našli úkryt v domě paní Teresy Salvanos. Lidé to ale vypátrali a dobývali se do domu. Doňa Teresa nechala zatím bratry utéci zadním vchodem. Jejich pronásledovatelé ji ale tak dlouho tloukli a kopali, až přiznala, že řeholníky ukrývala. Oba bratry pak rychle dostihli a zavřeli do vězení. Jeden kněz, který tam s nimi byl, vydal následující svědectví: „Byli to dva světci. Přišli jako beránci a nikdy se nepřestali chovat jako řeholníci.“ V srpnu oba karmelitány převezli do Barcelony. Bratr Ludovico byl ve vězení oporou a příkladem mladšímu a bázlivějšímu Ángelovi. 12. srpna byli oba ještě spolu s dvěma piaristy a dvěma laiky vyvedeni z vězení a následujícího dne, 13. srpna 1936, odvedeni na hřbitov, užívaný jako popraviště. Tam do nich vojáci tak dlouho zběsile stříleli, dokud nepadli na zem. Ty, kteří nebyli ještě mrtví, zastřelili kulkou do hlavy. Mrtvé je pak ledabyle zahrabali do hlíny. Roku 1941 byla těla umučených nalezena, identifikována a pohřbena na novém hřbitově v Tarrase.
Olot
Také dva ze členů komunity karmelitánů v Olot se stali mučedníky. 25. července 1936 byl místní kostel vypálen, bratři dostali průvodní listy a rozešli se na různá místa.
Převor P. Ferran strávil nějaký čas se svými příbuznými, pak se pokusil vycestovat do ciziny. 6. listopadu 1936 nastoupil na loď Aufa směřující do Marseille. Někdo o tom ale informoval policii a ta otce Ferrana zatkla. Při výslechu odmítl smyšlená obvinění z fašistických aktivit, ze štvaní proti revoluci apod., nicméně za tyto „činy“ byl posléze odsouzen. Přiznal naopak pravdu: že chtěl vycestovat ze země pod falešným jménem – tento přestupek by byl jinak potrestán desetidenním žalářem a pokutou.
Spoluvězni svědčili o tom, že se ve vězení modlil, konal kněžskou službu, utěšoval příbuzné odsouzených a myslel více na druhé než na sebe. Předtím, než jej popravili, promluvil ke svým katům a odpustil jim. 22. listopadu 1936 byl zastřelen za zpěvu a volání: Viva Crist Rei! Jeho bratr ho pohřbil v Barceloně. Vězeň, zastřelený spolu s ním, před svou smrtí napsal: „Jsem velmi rád, že umřu s tímto karmelitánským knězem, který nás tolik povzbuzoval a posiloval nejen slovy, ale především svou vlastní odevzdaností do rukou Božích. Není to obyčejný muž, ale opravdový světec.“
Další člen olotské komunity bratr Eufrosino se s převorovým svolením přihlásil ke karabiniérům, kteří měli na starosti ostrahu hranic. Chtěl se tímto způsobem dostat ze země a odjet na misie.Chyběly mu ale potřebné dokumenty. Napsal si o ně svému otci, ale dopis byl zadržen a bratr Eufrosino zatčen. Byl to silný mladík, který dříve prohlašoval, že když ho rudí chytí, bude se bránit pěstmi. Při zatčení ale nekladl odpor. Naložili ho do auta a už o něm nikdy nikdo neslyšel. Pravděpodobně byl ihned po svém zatčení 3. října 1936 popraven.
Mapku připravil Jakub Malý.
Tyto bratry spojila láska ke Karmelu a nakonec i společný úděl – mučednická smrt. Alespoň stručné životopisné údaje nám ukazují, že byli lidmi různého věku, povah a rozmanité osobní historie před vstupem do kláštera:
Členové komunity v Tárrega:
P. Ángel María Prat Hostench, převor, (* 1896) byl příkladný řeholník, dobrý představený, učitel přírodních věd, výborný kazatel a zpovědník.
P. Eliseu María Maneus Besalduch, novicmistr, (* 1896) už jako novic vynikal zbožností a pokorou, často mluvil o mučednictví. Strávil dvanáct let na misiích v Brazílii, ze zdravotních důvodů se v roce 1933 vrátil do Španělska. Podle svědků nikdo nesloužil tak horlivě a procítěně mši svatou jako on. Mladí karmelitáni v něm měli příkladného novicmistra.
P. Anastasio María Dorca Coromina (* 1907) přednášel teologii v Polsku, posléze v Olotu. Byl uznávaný učitel a kazatel, hodně psal a přispíval do katolického tisku. Byl přesně vzato členem komunity v Olot, v Tárrega se právě zdržoval, protože tam byl pozván jako kazatel na slavnost Panny Marie Karmelské.
P. Eduardo María Serrano Buj (* 1912) působil jako profesor filosofie v Tárrega. Byl upřímný, optimistický a veselý, miloval hudbu. Studentům usiloval vštípit zároveň znalosti i zbožnost. Kladl jim na srdce, že znalosti bez zbožnosti vedou k pýše, ale na druhé straně jsou znalosti potřebné k šíření a obraně víry a k věrnosti víře až k prolití krve.
Bratr Pedro María Ferrer Marín (* 1909) již před vstupem do řádu spojoval intenzivní život modlitby s apoštolským úsilím a prací pro chudé, jeho heslo znělo: „Zcela se dávat všem.“ Bratr Andreu María Solé Rovira (* 1918) byl nadějný student, který miloval karmelitánskou spiritualitu. Spolu s ním studovali bratr Miguel María Soler Sala (* 1919) a bratr Juan María Puigmitjá Rubió (* 1919). Bratr Pedro Tomás Prat Colldecarrera (* 1919) pocházel z rodiny, v níž bylo mnoho řeholníků a kněží, rovněž převor P. Angel byl jeho příbuzným.
Když těchto pět řeholních bratří skládalo v roce 1935 sliby, řekl jim generální představený, že žádat v takové době o sliby znamená připravovat se na mučednictví. Za deset měsíců všichni tito bratři mučednictví skutečně podstoupili.
Bratr Eliseo María Fontdecaba Quiroga (* 1891) byl laický bratr, který pracoval v kuchyni, vstoupil do řádu až ve svých 43 letech.
Bratr José María Escoto Ruiz, novic, (* 1878 v Mexiku) pracoval 25 let jako obchodní zástupce v Mexiku, Argentině a USA, vyučoval angličtinu a později se stal novinářem. Ve svých 46 letech se oženil, to už 24 let nechodil ke svátostem, ale poté se do církve vrátil. Jeho náboženské nadšení rostlo a po osmi letech manželství se s manželkou dohodli, že oba vstoupí do kláštera – jeho žena ke karmelitkám, on nastoupil roku 1935 do noviciátu karmelitánů.
Bratr Elias María Garre Egea, novic, (* 1909) byl civilním povoláním krejčí a byl mezi bratřími „služebně nejmladší“ – do noviciátu nastoupil teprve v dubnu roku 1936.
Fotografie dvanácti mučedníků z Tárrega (pořadí fotografií zleva doprava odpovídá pořadí, v jakém jsou uvedeni v textu článku).
Členové komunity v Tarrasa:
Bratr Ludovico María Ayet Canós (* 1886) byl laický bratr, který s velkým katechetickým nadáním působil několik let na misiích v Portoriku a ve Venezuele. Jeho heslem bylo: „Služte Pánu s radostí.“
Bratr Ángel María Presta Battle (* 1915) byl laický bratr, kuchař a katecheta.
Členové komunity v Olot:
P. Ferran María Llovera Puigsech, převor, (* 1902) strávil pět let na misiích v Portoriku. Byl vyhledávaným duchovním vůdcem. Radostný, přátelský člověk plný pokoje, který často urovnával spory.
Bratr Eufrosino María Raga Nadal (* 1913) toužil odejít na misie, proto se také pokusil o útěk ze země, jak už jsme zmínili. Ačkoliv vždy energicky reagoval na bezpráví, při svém zatčení zachoval mírnost.
Sedmnáctou mučednickou postavou z karmelitánského řádu v oné velké skupině nově blahoslavených je žena: sestra María de san José Badía Flaquer, karmelitka konventu ve Vic (v provincii Barcelona). V noci 13. srpna 1936 byla zatčena, uvězněna. Bránila své panenství a vyznávala své zasvěcení Kristu, ještě téže noci byla zabita.
Kéž by nám tito karmelští mučedníci byli povzbuzením, abychom se nebáli svědčit o své víře, vždyť oni za svou víru a věrnost svému životnímu stavu zaplatili krví, zatímco nám nehrozí nic horšího než výsměch a nepochopení. Také jejich věrnost řeholnímu povolání je výzvou pro dnešní dobu, kdy se věrnost málo cení a příliš snadno na ni rezignujeme. A konečně nezapomínejme, že válka, porušování lidských práv a pronásledování církve, při kterém hrozí mučednictví, nejsou skutečností, která se nás netýká. I ve 21. století jsou tyto dramatické události na mnoha místech naší planety každodenní realitou.
(Poznámka redakce: Mezi novými blahoslavenými španělskými mučedníky jsou také členové tereziánského Karmelu,
ale o nich jsme z cizojazyčných materiálů zatím neshromáždili potřebné informace.)
