Velikost našeho povolání

Bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice

Text, který Vám zde předkládáme, představuje dopis na rozloučenou, který Alžběta v závěru svého pozemského utrpení (kolem 9. 9. 1906) napsala své malé kamarádce Françoise (tj. Františce), kterou slovní hříčkou ráda nazývala Framboise (tj. malina).

Tak Sabetka se konečně usazuje s tužkou u svojí drahé Framboise! Říkám s tužkou, protože mé srdce je u tvého už dlouho, a tak jsme spolu pořád spojené. Jak mám ráda naše večerní schůzky, je to jako předehra k tomu společenství, které bude mezi našimi dušemi v nebi i na zemi, zdá se mi, že se nad tebou skláním jako matka nad dítětem s velkým zalíbením. Pozvedám oči, dívám se na Boha, pak je skláním k tobě a vystavuji tě paprskům Jeho lásky. Framboise, neříkám Mu o tobě žádná slova, ale On mi rozumí mnohem líp, víc se Mu líbí mé ticho. Mé drahé dítě, chtěla bych být svatá, abych ti mohla pomáhat už tady na zemi, zatímco čekám, až to budu dělat tam nahoře. Co bych nevytrpěla, abych ti získala milost síly, kterou tolik potřebuješ?!
Chci odpovědět na tvé otázky. Nejdřív si promluvme o pokoře, četla jsem na toto téma skvělou knihu, o níž jsem už s tebou mluvila. Zbožný autor říká, že nic nemůže „rušit“ pokorného, že vlastní „nepřemožitelný pokoj, protože se vrhl do takové propasti, kam ho nikdo nepůjde hledat.“ Také říká, že pokorný nachází největší radost svého života v pocitu své „nemohoucnosti“ „tváří v tvář Bohu.“ Milá Framboise, pýcha není něco, co by se dalo zlikvidovat jedním dobře mířeným máchnutím meče! Bezpochyby jí některé heroické skutky pokory, jak to můžeme vidět v životech svatých, přivodí ne-li ránu smrtelnou, určitě ji výrazně oslabují, ale kromě toho je třeba ji usmrcovat každý den! „Quotidie morior, denně umírám,“ zvolal svatý Pavel.¹
Framboise, toto učení o umírání sobě, které je zákonem pro každou křesťanskou duši od chvíle, kdy Kristus řekl: ‚Chce-li někdo přijít ke mně, ať vezme svůj kříž a zapře sám sebe,‘² toto učení, které vypadá tak přísné, má v sobě úžasnou sladkost, když se díváme na cíl této smrti, kterým je život Boží namísto našeho ubohého a hříšného života. To chtěl říct svatý Pavel, když psal: ‚Svlečte člověka starého a oblečte člověka nového, podle obrazu Toho, který jej stvořil‘.³ Tento obraz je Bůh sám, vzpomínáš si na Jeho vůli, kterou tak jasně vyjádřil při stvoření? ‚Udělejme člověka k našemu obrazu a k naší podobě.‘⁴ Vidíš, kdybychom víc mysleli na původ naší duše, pozemské věci by nám připadly tak dětinské, že bychom pro ně měli jen pohrdání… Svatý Petr psal ve svém dopise, že „máme účast na Boží přirozenosti“⁵ a svatý Pavel nám doporučuje, abychom „až do konce zachovali ten počátek svého Bytí, který nám dal.“⁶
Zdá se mi, že duše, která si uvědomuje svou velikost, vstupuje do této „svaté svobody dětí Božích,“ o níž mluví Apoštol,⁷ to znamená, že přesahuje všechno, i sama sebe. Zdá se mi, že nejsvobodnější je ta duše, která nejvíc zapomíná na sebe; kdyby se mě ptali, jaké je tajemství štěstí, řekla bych, že spočívá v tom, že člověk si už nevšímá sebe, zapomíná na sebe. To je dobrý způsob, jak zlikvidovat pýchu: nechat ji zajít hladem! Víš, pýcha je sebeláska; je potřeba, aby láska k Bohu byla tak silná, že v nás uhasí všechnu lásku k sobě samým. Svatý Augustin říká, že jsou dvě obce, obec Boží a obec MOJE. Jak ta první roste, ta druhá je poražena. Duše, která by žila v Božím pohledu, která by měla toto „čisté, prosté oko,“ o němž mluví Kristus v evangeliu,⁸ tj. čistotu „úmyslu, který je zaměřen jen na Boha“, ta by podle mě také žila v pokoře, dokázala by rozeznat jeho dary, neboť „pokora je pravda.“ Ale ona si nic nepřivlastňuje, všechno vztahuje k Bohu, jako to dělala svatá Panna.
Framboise, všechna hnutí pýchy, která v sobě cítíš, nejsou chybami, pokud se s nimi nespolčí i tvá vůle! Jinak můžeš sice hodně trpět, ale neurážíš dobrého Boha. Tyto chyby, které ti unikají, jak říkáš, aniž by ses nad nimi zamyslela, poukazují bezpochyby na sebelásku, ale to je, moje drahá, jakousi součástí nás samých… Bůh po tobě chce, abys nikdy nesetrvávala u žádné pyšné myšlenky dobrovolně a abys nikdy nevykonala žádný skutek z této pýchy, protože to není dobré. A i když se ti něco z toho přihodí, nesmíš ztrácet odvahu, protože je to zase pýcha, která se rozčiluje; musíš „předestřít svou ubohost“ jako Magdaléna u Mistrových nohou a prosit Ho, aby tě zachránil. Tak rád vidí, že duše uznává svou neschopnost; tehdy, jak říkala jedna velká světice, se „propast Boží velikosti setkává s propastí nicoty“ stvoření a Bůh objímá tuto nicotu.
Mé drahé dítě, není pýcha myslet na to, že nechceš jednoduchý život, opravdu věřím, že Bůh chce, aby se tvůj život odehrával v božských sférách. Vidíš, mám hlubokou soustrast s dušemi, které nežijí výš než na zemi s jejími banalitami, myslím, že jsou otroky, a chtěla bych jim to říct. „Setřeste to jho, které vás tlačí! K čemu vám jsou ty řetězy, které vás svazují jen s vámi samými a s věcmi ještě menšími?“ Zdá se mi, že na tomto světě jsou šťastní ti, kdo sebou pohrdají, zapomínají na sebe a za úděl si zvolí Kříž! Když člověk dovede vložit svou radost do utrpení, jaký úžasný pokoj!
„Na svém těle doplňuji, co ještě zbývá vytrpět do plnosti Kristova utrpení, pro Jeho tělo, kterým je Církev,“ to bylo štěstím apoštola Pavla!⁹ Tato myšlenka mě pronásleduje a přiznávám se ti, že mám hlubokou vnitřní radost, když si uvědomím, že si mě Bůh vybral, aby mě připojil k utrpení svého Krista, a tato moje každodenní cesta na Kalvárii se mi zdá spíše cestou blahoslavenství! Viděla jsi někdy ten obrázek, jak smrtka sklízí svou kosou? No, takový je můj stav, cítím se, jako by mě takto ničila… Přirozenosti je to někdy obtížné a ujišťuji tě, že kdybych tu zůstala, cítila bych jen únavu v utrpení… Ale to je jen lidský pohled, a tak rychle otvírám „oči duše ve světle víry“ a víra mi říká, že to láska mě takto ničí, pomalu mě stravuje. A moje radost je obrovská a vydávám se Mu jako kořist.
Framboise, aby duše žila ideálním životem, myslím, že je potřeba žít nadpřirozeně, to znamená nikdy nejednat „přirozeně.“ Je třeba uvědomovat si, že Bůh je v našem nitru, a ke všemu přistupovat s Ním, to člověk není nikdy banální, i když dělá úplně obyčejné věci, protože v těchto věcech nežijeme, ale přesahujeme je. Nadpřirozená duše nikdy nejedná s druhotnými věcmi, ale se samým Bohem. Život je tak jednoduchý, tolik se přibližuje životu blažených, (duše) je tak osvobozená od sebe i ode všech věcí! Všechno se jí stává jednotou, tím „jediným potřebným“, o němž Mistr mluví k Magdaléně.¹⁰ Tehdy je opravdu velká, opravdu svobodná, protože „uzavřela svou vůli do vůle Boží.“
Moje Framboise, když pozorujeme naše věčné předurčení, věci viditelné se zdají tak opovrženíhodné… – poslechni si svatého Pavla:¹¹ „Ty, které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna.“ (To není všechno, maličká, uvidíš, že ty také patříš k počtu „vyhlédnutých“!) „A které předem určil, ty také povolal;“ to křest z tebe udělal adoptované Boží dítě, označil tě pečetí Nejsvětější Trojice! „A které povolal, ty také ospravedlnil,“ kolikrát jsi i ty byla ospravedlněna skrze svátost smíření a všemi těmi Božími doteky, o nichž ani třeba nevíš… „A které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ Toto tě čeká na věčnosti! Ale uvědom si, že stupeň naší slávy bude stupněm milosti, v níž nás Bůh nalezne v okamžiku smrti, dovol Mu, ať v tobě dokončí své dílo předurčení, a proto si ještě poslechni svatého Pavla, který nám nabízí životní program.
„Žijte v Kristu Ježíši, v Něm zapusťte kořeny, na Něm postavte základy, pevně se držte víry, znovu a znovu vzdávejte díky.“¹² Ano, děťátko mého srdce, mojí duše, žij v Ježíši Kristu, ty potřebuješ tuto velikou cestu, ty nejsi stvořena pro ty úzké cestičky této země! Zapusť v Něm kořeny, a proto neměj kořeny sama v sobě, to znamená, že se zapřeš vždy, když se setkáš sama se sebou. Na Něm postav své základy, pěkně nad tím vším, co pomíjí, tam, kde je všechno čisté, zářivé.
Pevně se drž víry, to znamená jednej jen ve velkém Božím světle, nikdy podle dojmů, podle představivosti. Věř, že tě miluje, že ti v bojích, které musíš podstupovat, sám chce pomáhat. Věř v Jeho lásku, Jeho „příliš velkou lásku,“¹³ jak říká svatý Pavel: živ svou duši velkými myšlenkami naší víry, které jí zjevují všechno bohatství a cíl, k němuž nás Bůh stvořil! Když žiješ takto, tvoje zbožnost nebude neurotickou exaltovaností, jak se obáváš, ale bude pravdivá. Pravda je tak krásná, pravda lásky. „On si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne,“ vidíš, holčičko, tohle je pravdivé!
A potom ještě znovu a znovu vzdávej díky. Poslední slovo tohoto mého programu je jen jeho důsledkem: jestliže jsi v Něm zapustila své kořeny, pevně se držíš víry, budeš žít v díkůvzdání. Láska dětí Božích! Ptám se, jak by duše, která pronikla lásku, kterou k ní má Boží srdce, mohla nebýt stále radostná, i v utrpení a každé bolesti. Vzpomeň si, že On tě „již před stvořením světa vyvolil, abys před ním byla svatá a neposkvrněná v lásce,“ to říká zase svatý Pavel;¹⁴ z toho plyne, že se nemáš bát boje, pokušení. „Vždyť právě když jsem slabý, jsem silný,“ protože je ve mně milost Ježíše Krista.¹⁵
Jenom se ptám, co si pomyslí naše ctihodná Matka, až uvidí tento „žurnál“;¹⁶ už mi nedovoluje psát, protože jsem úplně zesláblá, zdá se mi, že každým okamžikem musím padnout. Tento dopis bude asi od tvé Sabetky poslední, trvalo jí pěkných pár dní, aby ti ho napsala, což vysvětluje tu roztříštěnost. Dnes večer se nějak nemohu rozhodnout tě opustit. Jsem tu sama, je půl osmé, komunita má rekreaci… a já už jsem tak trochu jako v nebi v této svojí malé cele, jsem sama s Ním samým, nesu svůj kříž se svým Mistrem. Framboise, mé štěstí roste tak, jak roste mé utrpení! Kdybys věděla, jakou radost člověk nachází na dně kalicha připraveného nebeským Otcem! S Bohem, milovaná Framboise, už nemohu pokračovat. A v našem tichém setkání můžeš uhodnout, pochopit, co ti neříkám. Líbám tě. Mám tě ráda jako matka své dítě. Sbohem, maličká… „Ať tě ve stínu svých křídel chrání od všeho zlého.“¹⁷