Kapitola VIII – Služba v lazaretu v Hranicích na Moravě
(Vzpomínky Edity Steinové)
1. část
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, studovala Edith Steinová v Göttingen. Mnozí její přátelé, studenti i učitelé, byli povoláni do armády. Také ona se chtěla zapojit do služby své vlasti a uvažovala o tom, že po zkoušce počátkem roku 1915 své studium přeruší.
Brzy po zkoušce jsem se dotázala Červeného kříže ve Vratislavi, zdali bych nyní mohla nastoupit sanitární službu. Protože nepřišla odpověď, rozhodla jsem se, že až do konce semestru zůstanu v Göttingen, abych doposlouchala přednášky a využila času k doktorské práci. Začala jsem znovu trochu dělat řečtinu, protože jsem z ní chtěla co nejdříve dělat zkoušku. Před odjezdem jsem však tentokrát poslala všechny své věci domů, protože jsem pokládala za nejisté, vrátím-li se.
Ve Vratislavi jsem brzy u provinciálního školského kolegia podala přihlášku k doplňovací zkoušce z řečtiny; chtěla jsem ji dělat na podzim. Když jsem byla doma několik týdnů, volali mne k telefonu. Byla to dáma od Červeného kříže, jež se mnou chtěla mluvit. V Německu prý dosud stále ještě není poptávka po sestrách, ale v Rakousku je o ně nouze. Kdybych chtěla jít tam, mám se připravit odjet začátkem dubna do Hranic na Moravě. Byla jsem hned rozhodnutá.
Rosa Guttmannová už o lazaretu v Hranicích slyšela, protože jedna vratislavská studentka tam již několik měsíců ošetřovala. Nyní byla tato studentka – Greta Bauerová – právě doma na dovolené. Vyhledala jsem ji, abych vyslechla něco bližšího. Hranice leží na trati Bohumín – Vídeň, od nás je to rychlíkem 5–6 hodin cesty. Tamější velká kadetka byla upravena na lazaret nakažlivých nemocí: 4000 lůžek, patřících k etapě karpatské fronty. Malá studentka, svěží, přirozené děvče, tam pracovala velmi ráda; měla se také před mým odjezdem zase vrátit zpět a těšila se na to.
U své matky jsem narazila na prudký odpor. Že se jedná o lazaret nakažlivých nemocí, jsem jí vůbec neřekla. Věděla, že by mne nepřemluvila tím, že poukáže na nebezpečí života. Proto mi jako největší odstrašující prostředek řekla, že všichni vojáci přicházejí z pole zavšivení, a ani já se před tím nebudu moci ochránit. To byla ovšem svízel, které jsem se velmi hrozila – ale když tím musejí trpět všichni lidé v zákopech, proč bych na tom měla být lépe než oni? (Odvšivení v Hranicích bylo tak dobře organizováno že jsem zůstala této zkoušky ušetřená. Viděla jsem několik zvířátek jen příležitostně na prádle lidí – a sice na čerstvém prádle, které se právě vytáhlo ze skříně). Když tento útok ztroskotal, prohlásila maminka s celou svojí energií: „S mým svolením nepůjdeš.“ Odpověděla jsem právě tak jistě: „Pak to budu muset udělat bez tvého svolení.“ Mé sestry sebou trhly při tak strohé odpovědi. Na takový odpor nebyla maminka zvyklá. Arno nebo Rosa jí snad často řekli již mnohem horší slova. Ale to bylo ve výbuchu hněvu, kdy se neovládali, a na všechno se zase brzy zapomnělo. Tady šlo skutečně do tuhého. Maminka už nic neřekla a několik dní byla velmi zamlklá a sklíčená – to byla nálada, jaká se vždycky přenesla na celý dům. Když jsem se však potom začala připravovat k odjezdu, vzala si jako samozřejmé postarat o potřebnou malou výbavu pro sestru ošetřovatelku. Frieda, která se v tom vyznala nejlépe, musela zařídit nutné nákupy a krejčovskou práci.
Dříve než jsem začala s válečnou službou, musela jsem ještě navštívit provinciální školské kolegium, abych se odhlásila z řečtiny, nebo spíš abych řekla, že musím přesunout termín na neurčitou dobu. Decernent pro humanitní gymnázia, tajný rada Thalheim, byl obávaný muž, vážný a přísný. Když slyšel důvod odložení, byl zjevně nespokojen, ale neřekl nejdřív nic. Teprve když jsem již byla na odchodu, zavolal mě ještě jednou zpátky. „A vaši rodiče souhlasí?“ „Tatínek je dávno mrtvý. Mamince to není vhod.“ Teď živě vyskočil. (Sám měl dceru v mém věku. Znala jsem ji ze školy). „Ovšemže jí to není vhod. Já vám nemám co říkat. Ale protože už nemáte otce, cítím se povinen vás varovat. Jestlipak víte, jak to v lazaretech chodí?“ Nevěděla jsem to. Ale bylo-li to takové, jak naznačil – že se člověk vystavuje mravnímu nebezpečí a že sestry mají špatnou pověst – vždyť to pak bylo strašně. smutné, a tím spíš jsem nyní pokládala za nutné, aby na taková místa přišli lidé s vážnými úmysly. Tak jsem poděkovala panu tajnému radovi s upřímnou srdečností – prozradil přece velkou dobrotu srdce, že se o mě tolik znepokojoval – ale nenechala jsem se ve svém rozhodnutí ani v nejmenším zmást. (…)
Než jsem odjela, šla jsem za Emou na ženskou kliniku a ona mě očkovala proti tyfu a choleře. Mnoho lidí reagovalo na injekce několikadenním opravdovým, horečnatým onemocněním, ale mně to nic neudělalo.
(Edith Steins Werke VII, Editions Nauwelaerts, Louvain 1965, str. 231–233, zkráceno.
Přeložila sestra Petra od Zmrtvýchvstalého OCD)
