P. Redemptus Maria Valabek O.Carm., Řím
(2. část)
Ve spisech sv. Pavla
Sv. Jan a sv. Pavel, teologové Nového zákona, nauku o působení Ducha významně rozvíjejí. Pavel, pro nějž Kristus je Boží moc (srov. 1 Kor 1,24), je hlasatelem milosti, která je pravou skutečností a staví člověka do sféry Boží. To působí v srdcích lidí Duch svatý. Sv. Pavel, přemožen na cestě do Damašku Ježíšovou mocí, nepotřebuje nějakého dalšího poučení. Vykročil na cestu křesťanské svobody a je si vědom, že „veškerý křesťanský život se řídí „nejpreciznějším“ ze zákonů, „zákonem Ducha“ (Řím 8,2).13 (Pavel, který v zachovávání každého písmenka a čárky Mojžíšova zákona zacházel až do heroických extrémů, poznal, že v tomto přístupu spása není: toho, oč usiloval, se mu dostalo jinak. „On (Kristus) se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením“ (1 Kor 1,30).
Křesťan je od svého křtu ponořen do Kristova velikonočního tajemství a dostává se mu tak základu nového života (srov. Řím 6,1–11); stává se novým člověkem (Ef 2,15), novým stvořením (2 Kor 5,17).
Typický výraz: být „v Kristu“, znamenal pro Pavla „žít ‚domov‘ s Bohem jako Otcem a s Kristem Ježíšem jako bratrem, žít jako milovaný syn, jehož Bůh adoptoval, a to ne nějakým pouze právnickým úkonem, ale darem Božího života, který je předáván a zachováván vlastním Božím svatým Duchem.“14 Původně, v rámci mojžíšského zákona, stál Pavel ve službě Hospodinově jako služebník. Nyní Slovo Boží vzalo na sebe lidské tělo, přebývalo mezi lidmi, takže křesťan vstupuje do důvěrnosti rodinného života s Bohem jako otcem. A právě dar Ducha svatého uskutečnil tuto adopci a vnitřně proměnil srdce otroka v srdce syna. Tak Kristus, prvorozený mezi mnoha bratry, jakmile se vrátil na své místo po pravici Otce, poslal svým bratřím svého vlastního Ducha, aby byl nyní jejich Duchem. „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic“ (Gal 4,6–7).15 Pak i křesťané mohou oslovovat svého nebeského Otce se stejnou rodinnou důvěrností, se stejnou intimitou se stejnou něžností, jaké prostupovaly osobní modlitbu jednorozeného Syna. Jde o něco ve světových náboženstvích zcela jedinečného. „Recitovat se zbožností a s oddaností Otče náš může každý; tato modlitba však ukrývá tajemství, které zazní teprve na rtech těch, kdo mají ve svém srdci vtištěnu podobu Božího Syna.“16
Tedy Pavel byl uchvácen zkušeností svobody od zákonů, které ho předtím svazovaly. Nejde však o žádné idealistické, naivní volání po individualistickém křesťanství (srov. Gal 5,13; Řím 7,15–23). Pavel nyní opravdu náležel Bohu jako jeho syn a pochopil, že žádný lidský zákon není tak „precizní“ jako duch synovství. Syn činí to, co otci dělá radost; je hotov milovat a vydávat se pro jeho rodinu. To v sobě zahrnuje radikálnější stupeň nároků, než jaké se vztahují na otroky.17
Služebník může své úkoly vykonávat věrně a dokonce i úzkostlivě; ale zůstává vně rodinného kruhu. Syn vykonává tytéž úkoly zcela jinak: otcův dům je jeho vlastním domem; a jeho povinnosti jsou úkoly, jimiž ho pověřil otec, který ho miluje: Pavel zdůrazňuje, že těchto darů požívá každý křesťan: „vsadil na Krista“, a tak se Otec o něj stará jako o syna. A je to pravě Ježíšův Duch, kdo nepřetržitě „dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti“ (Řím 8,16).
Tento Duch je ve skutečnosti Duchem Ježíšovým: Ježíš nám jej slíbil a poslal. „Mít Ducha,“ který v nás trvale přebývá, znamená „mít Krista“ přebývajícího v nás. Je to právě Duch, nám dává uvědomit si a porozumět, že jsme opravdu Božími syny (Řím 8,16). V této těsné spojitosti pak být syny Božími není již pouhou vlastností; přidanou duši člověka·, ale je to mocné niterné hnutí podnícené Duchem svatým.18 Když Pavel prohlašuje, že „ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží“ (Řím 8,14), používá výrazu agontai („dají se vést“), který přesahuje význam: být veden nebo nucen, přesvědčován nebo řízen jakoby zvenčí; Pavlův výraz znamená, že křesťané jsou Duchem oživováni (animated). Duch nepůsobí v křesťanech jen tak, že je pobízí, aby ve svém jednání a ve svém smýšlení napodobovali, co ve své osobě a ve svém životě zjevil prvorozený Syn; skrze dar Ducha se křesťanům dostává podílu na vlastní lásce uvnitř rodiny Trojice. Křesťané jsou ve společenství s vlastní láskou Boží. „Protože Duch je Duchem Synovým, vkládá člověku na rty a do srdce modlitbu, která je vlastní jedinému Synu: ‚Abba!‘, a dosvědčuje tím, že jsme Božími syny (Řím 8,16) a že nás Bůh miluje se stejnou láskou jako svého vlastního Syna. Tak může sv. Pavel prohlašovat, že „láska Boží je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Řím 5,5)“.19
Pro Pavla a podle nauky Nového zákona Bůh lidi miluje v tom nejplnějším možném smyslu, i když jsou ještě hříšníky; avšak za syny Boží jsou přijati teprve tehdy, když jsou spojeni s Kristem a vedeni a živeni jeho Duchem.20 Toto přesvědčení je zdrojem křesťanské naděje. Je onou výsadní. atmosférou, v níž pramení křesťanská modlitba. Lidský duch, otevřený pro to a dychtící po tom, dojít stavu završenosti a naplněnosti, stavu božství, spontánně propuká ve zbožné volání a prosí o tuto spásu, která jediná má pro něj cenu. Pro Pavla modlitba vyvěrá ze samotného bytí křesťana. Pavel ale již uznal svou vlastní bezmocnost co do uskutečnění své spásy, přestože předpisy Starého zákona úzkostlivě zachovával; tvrdil: ,,Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem“ (Gal 5,18), od Ducha také pochází to, že člověk sklidí život věčný (Gal 6,8), vždyť „z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí“ (Gal 5,5). Modlitba opravdu křesťanská musí stejně jako veškerá jiná křesťanská aktivita začínat v duchu ovlivňovaném a prodchnutém Duchem Kristovým. Pravá modlitba, spojená s autentickým vědomím zdroje pravé spásy, může být vzbuzována v srdci křesťana pouze mocí Boží. Modlitba je tedy výrazně darem: darem, který musí být vděčně přijímán a rozvíjen, ale vždy zůstává darem. Pouze Duch svatý může učedníka proměnit v člověka modlitby, vždy otevřeného pro Boží věci.
„Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle“ (Řím 8,26–27). Křesťan si v tomto světě je až příliš vědom tlaku své velké slabosti a nedokonalosti; ale vždy je člověkem naděje pocházející od Ducha, který mu dává porozumět, že je synem Božím. Tak má „Ducha jako příslib“ budoucnosti (srov. Řím 8,23); ale téhož Ducha též má, aby mu pomáhal v přítomnosti. V této pasáži Nového zákona nacházíme tyto dvě myšlenky: nejsme schopni modlit se tak, jak bychom měli, a Duch se za nás přimlouvá. O několik řádků výše (verše 19–22) bylo veškeré tvorstvo popsáno jako toužebně vyhlížející a čekající, kdy se zjeví sláva Božích synů; ve verších 23–25 jsme my sami připočteni k tomuto dychtícímu sboru. Pak nejen příroda, ale též my, kteří již máme prvotiny Ducha, úpíme pod určitou nejistotou. Naše vzdechy nejsou schopny vhodně formulovat modlitbu. Pak nám Duch přichází na pomoc a přimlouvá se za nás nevyslovitelným lkáním. Duch se modlí místo nás. Jde o postupný proces, který vrcholí v Duchu, jenž úsilí člověka nepotlačuje, nýbrž doplňuje naši nedostatečnost. „Slabost“, o níž Pavel hovoří, se týká (jako ve verši 18) situace našeho současného stavu, zajetí utrpení a porušenosti těla. Tuto slabost spatřuje Pavel na pokřtěných, svých křesťanských spolubratřích ve zranitelnosti hříchem, pohoršením, omezeními všeho druhu, která nakonec vrcholí ve smrti. Z této základní slabosti vychází naše neschopnost modlit se tak, jak bychom měli. Máme-li překonat tuto hrozivou neschopnost a stát se schopnými modlit se podle Boží vůle, musí zasáhnout Duch svatý. Dokud jsme ve stavu putování, nemůže být tato slabost Duchem odstraněna; svými vzdechy v nitru křesťanů nadlehčuje Duch její tíži. Duch totiž nepotřebuje lidská slova, aby mu Bůh rozuměl, přimlouvá se za nás „podle Boží vůle“, vede všechny bratry Krista Ježíše, aby přijali podobu Syna, kterou Otec očekává, že v nich najde. Tato podoba nabude dokonalosti teprve ve slávě, která ty, kdo milují Boha, čeká v plnosti věků; v současnosti může tužby Božích synů plně vyjádřit pouze Duch. On je totiž příslibem budoucí slávy, kdežto oni jsou příliš v zajetí omezenosti tím, co je lidské, pozemským životem, než aby věděli, jak a za co se správně modlit.
Pavel vybízí křesťany modlit se za všech okolností (1 Sol 5,17), aby se tak vůle Boží naplňovala v celé mnohotvárnosti jejich života. Ale základní naděje křesťana pochází shůry: pochází od Ducha přebývajícího v srdcích lidí jako záruka jejich budoucí slávy. Duch nežádá, abychom byli vysvobozeni ze svého nynějšího postavení, ale abychom byli s to otevřít své srdce a mysl blížícímu se příchodu Božího království v jeho plnosti. To dobře odpovídá mnoha dalším prvkům pravé křesťanské spirituality, „spirituality pokory a chudoby v uznání naší základní neschopnosti formulovat modlitbu důstojnou Boha, důstojnou toho, co on připravuje pro ty, kdo jsou jeho; spirituality naprosté důvěry pramenící z jistoty, že v našem nitru přebývá přímluvce, jemuž Bůh rozumí a jenž je zárukou našeho dědictví synů Božích; spirituality, která není zastrašující obžalobou, ale osvobozuje od úzkostí, pochyb, od potřeby vlastnit a spíše vede k jistotě, že nás nic nemůže odloučit od lásky Boží v Kristu Ježíši, našem Pánu.“21 Podle Pavla vychází modlitba jakož i všechny ostatní součásti křesťanského života z iniciativy Boží. Své přesvědčení krásně shrnuje na jiném místě: „Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha“ (1 Kor 2,10–13). „Duch představuje imanentní božství, ale jeho korektivem je transcendentní božství, pro něž Pavel vpodstatě vyhrazuje jméno ‚Bůh‘. Modlitba je vpravdě aktivitou Ducha Božího v našem nitru, ale pro Pavla by ztratila svůj smysl, kdyby nevystupovala k Bohu nad námi.“22
Duch opravdu v modlitbě nedává člověku poznání v oblasti pozemských vědomostí, týkajících se umění, vědy, průmyslu; ale umožňuje učedníkovi, proniknutému smýšlením Kristovým, aby chápal, jak všechny věci zapadají do Božího plánu sledujícího poslední určení člověka. „Protože pneumatikos (člověk duchovní) má v sobě pneuma (ducha) a jím je mu zjevováno poznání, může také všemu porozumět… Má Kristova Ducha a je jaksi uváděn do Boží nedostupnosti.“23 Nebo jinými slovy: „Duše prožije své přijetí za dítě Boží a pocítí na sobě otcovství Boží v té míře, do jaké dovolí Duchu svatému, aby ji vedl, a přidrží se jeho vnuknutí. Toto otcovství ji obklopuje atmosférou intimity, blaha, bezmezné důvěry. Modlitba pak nabývá osobité podoby – láskyplného dialogu s nebeským Otcem.“24
Ve spisech sv. Jana
Sv. Pavel je zaujat milostí; a pohled sv. Jana jej doplňuje. Jan vidí Krista jako především tvůrčí Slovo Boží. Jednotliví křesťané jsou osobně voláni, aby tomuto spasitelnému slovu naslouchali a aby jím byli přetvářeni: obzvláště pak spasitelnými tajemstvími jeho života. Křesťan naslouchá tomuto Slovu, aby „poznal“ Boha, což lze také označit: [mít] „život věčný“. Kristus pokračuje v promlouvání k srdci těch, kdo ho následují, právě skrze Ducha. Zvěst, kterou nám Kristus zjevuje, není ve svém historickém kontextu omezena časem a prostorem, v nichž Ježíš odhalil Boží tajemství. Jeho slovo zůstává živé a je sdělováno: je přijímáno člověkem, který věří. Toto působení, pokračující po staletí, Kristus sám předpověděl – jako dílo Ducha svatého: „Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl“ (Jan 14,25–26). Kristova slova nebudou zapomenuta – evangelisté přispěli svým dílem, aby to zajistili. Ale Kristova zvěst není na prvním místě psaným slovem, nýbrž živou zvěstí, která se má dotknout lidských srdcí a proměňovat je. Kdokoli dostal Ducha svatého, je uschopňován, aby toto Boží sdělování slyšel a rozuměl mu.25
Úkolem Ducha je odhalovat učedníkům a všem, kdo Ježíše následují, bohatství Kristových slov. „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní bysto to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ (Jan 16,12–13). Pravda, kterou Kristus Ježíš přisel přinést na zem, není vyčerpána dokonce ani nevyčerpatelným pokladem Písma svatého. Tu pravdu je třeba znovu poznat v každé jednotlivé době a za všech okolností. Kristova věčná slova musejí být hlásána, aby mohla ovlivnit události nikdy v evangeliích nepopsané. Toto je úkol Ducha: nikdy nedopustit, aby se žár a pronikavost Kristovy zvěsti vytrácely, ale spíše působit, aby srdce a mysl lidí byly uschopněny vidět ona slova vtělená v každé události.
Jaká je to „pravda“, do níž podle Jana (srov. Jan 16,12–14) Duch uvádí? Zásadní odpověď dává Ježíš, když prohlašuje: „Já jsem pravda“ (Jan 14,6). Ježíš přišel, aby přinesl pravdu nikoli v podobě nějaké soustavy morálních principů nebo dogmatických tvrzení. Přišel v těle právě proto, aby ti, kdo vidí jeho, viděli Otce. Ježíš nedává poznat Otce tak, že by o něm pouze mluvil; Ježíš zjevuje Otce skrze to, co on je v něm: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal“ (Jan 12,44–45). Právě poté, co sám sebe nazval pravdou, pokračoval Ježíš: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli“ (Jan 14,6–7). A když Filip ještě vyznává, že má ve své mysli zmatek, Ježíšův smutek nad tím, že Filip není schopen tento bod překonat, je zjevný: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“ (Jan 14,9–10). „Proto znát Ježíše znamená mít život věčný, protože život věčný je totéž, co poznání Otce a Syna. Ale u Jana jde toto poznání stěží odlišit od lásky. Vskutku, poznání Ježíše výtečným způsobem splňuje obvyklou definici pravdy: ‚pravda je poznání skutečnosti‘. Známe-li Ježíše, známe skutečný svět, v jistém smyslu jediný skutečný svět, kosmos proniknutý Otcovou láskou.“26 Toto je ta pravda, která člověka opravdu osvobodí, pravda, k níž musí být podnícen Duchem, má-li veškerou realitu vidět v jejím nejhlubším smyslu. Sjednocení, po němž touží, dosáhnou křesťané jen tehdy, jestliže Duchu dovolí, aby je sjednotil právě v tomto poznání-lásce Otce a Syna.
Ale v Janově pohledu Duch svatý kromě toho, že uvádí lidi do veškeré pravdy, je také dárcem života. Pravda není jen nějaké intelektuální ocenění Krista, ale je to osoba Krista Ježíše samotného a jeho Otce – který žije věčně. A to je to, do čeho musí být v tomto světě učedník uveden a co musí začít žít již v tomto pozemském příbytku. Význam modlitby je pak v tomto pohledu hned zřejmý. A právě Duch umožňuje lidem do tohoto nového života vejít (srov. Jan 7,37–38; 3,5–6…). Po svém zmrtvýchvstání, ve svém duchovním (pneumatikos) stavu byl Ježíš schopen překročit omezení své dobrovolně přijaté kenosis (ponížení) a dát Ducha svým učedníkům. Právě tak jako Bůh vdechl do člověka život při prvním stvoření, tak Ježíš znovu-tvoří nyní své milované: „Po těch slovech na ně dechl a řekl: ‚Přijměte Ducha svatého‘“ (Jan 20,22). Teď byli učedníci novými bytostmi, sdílejícími život samého Boha. „Symbolické gesto dechnutí naznačuje to, co naše slova nemohou plně vyjádřit: dar života Božího, jímž je Duch svatý. A uctívání v duchu a v pravdě je uctíváním Otce v Synu Duchem svatým, který v nás přebývá.“27
