Duchovní vedení podle Jana od Kříže
Reinhard Körner, OCD
V kostelíku v jihoněmecké vesnici Urschalling, zevně nepatrném, je obraz Trojice neobvyklého druhu. Jako lidské postavy jsou zde znázorněni nejen Otec a Syn, ale i Duch Svatý, jehož – aspoň v západním umění – znázorňuje zpravidla biblický symbol holubice. Zde však má podobu člověka. Pozorovatel je překvapen, když se blíže podívá na postavu mezi Otcem a Synem: dívá se na něho ženský obličej a zřetelně ženská postava…
Nevíme nic o osobě středověkého mistra, ale z neobvyklého obrazu můžeme soudit, že zakoušel Boha – v tomto případě Ducha svatého – jako Boha „žensky“ a „mateřsky“ milujícího. Jako on viděli lidé během židokřesťanských dějin víry stále znovu v Bohu nejen „otcovské“, nýbrž i „mateřské“ rysy – až k Albertu Lucianimu, který ve svém prvním projevu jako nově zvolený papež Jan Pavel I. volal 10. září 1978 k lidem shromážděným na náměstí sv. Petra: „Jsme adresáty nekonečné lásky Boží. Víme, že nad námi bdí stále s otevřenýma očima, i když se nám zdá, že je noc. On je Otec, ale ještě více je matkou…“ (A. Luciani, Otčenáš, Styria 1995, str. 11).
Také ve spisech sv. Jana od Kříže se s námi setkává Bůh v obraze „milující matky“. Na počátku jeho díla Temná noc čteme: „Když se člověk s rozhodností obrátí k životu s Bohem, Bůh se o něj většinou duchovně stará jako milující matka o své novorozené dítě: zahřívá ho na svých prsou, živí ho svým sladkým mlékem, nosí ho na rukou a laská se s ním. Avšak v té míře, jak dorůstá, odnímá mu něžnosti, potírá svou dosud sladkou hruď hořkostí a pouští dítě ze své náruče, aby se učilo stát na vlastních nohou, aby odkládalo kojenecké způsoby a požadovalo jadrnější potravu. Nejinak se chová milost Boží, tato milující matka, jakmile se člověk znovu rodí k novému úsilí v životě s Bohem…“ (I 1, 2).
Jako pro malíře z Urschallingu nebo pro „třicetidenního papeže“ je i pro Jana od Kříže za obrazem Boha jako „milující matky“ hluboká zkušenost víry a života. Bůh, kterého poznal v Ježíšově evangeliu a ve vnitřně prožívaném přátelství s Kristem, se mu stal větším než všechno, co může vyjadřovat srovnání s lidským, jakkoli více otcovským otcem. Jak hluboce by asi byl Jan dojat, kdyby byl věděl, že i Ježíš použil slovo ženského rodu, když jazykem své galilejské vlasti nazýval sv. Ducha, ducha svého Otce, „ruach“…
Ale Jan od Kříže ví, že ani srovnání s matkou, jakkoli mateřskou, nemůže pojmout Boha: „Bůh se dává člověku ve zkušenosti vnitřního sjednocení s tak hlubokou láskou, že není žádná mateřská láska, která se se svým dítětem tak vroucně mazlí, žádná sourozenecká láska, žádné přátelství, které by se s ní dalo srovnat…“ (Duchovní zpěv 27, 1). Požadavek některých hlasů v současném feminismu, že bychom neměli o Bohu mluvit jako o otci, nýbrž že ho musíme napříště nazývat matkou, je tedy španělskému karmelitánovi naprosto vzdálen. Bůh je pro něho Otcem a Matkou současně – a je pro něho víc, než oba obrazy dohromady dovedou vyjádřit!
Jen na dvou místech celého svého písemného odkazu používá Jan od Kříže obraz Boha jako matky. Naproti tomu se častěji vrací k „dětem“, které „milující matka“ živí a vychovává, které se však nechtějí opravdu poddávat její péči (v. shora) nebo do jejichž výchovy jiní „fušují neohrabanou rukou“ (Plamen lásky živý 3, 54).
Jsou tedy tři „témata“, která Jan od Kříže svým srovnáním vyslovuje: (1.) obraz Boha, (2.) člověk v Božím vedení a (3.) správné a špatné duchovní vedení.
1. Bůh je mi „matkou“
Nejprve citujme jiný text, v němž Jan také mluví o Bohu jako o milující matce. V komentáři k Duchovnímu zpěvu píše: „A tak Bůh zde (ve zkušenosti milujícího sjednocení) člověka rozmazluje a laská něžnou péčí přičinlivě tak jako matka a živí ho nejinak než na svých prsou. V tom poznává člověk pravdu Izajášových slov: ,Budete sát nošeni v Boží náruči, hýčkáni na kolenou.‘ (66,12)“ (Duchovní zpěv 27, 1).
Bůh – láskyplně pečující matka. Jak dochází Jan od Kříže k tomuto obrazu? Otec Jan patří k lidem, kteří nezažili svého otce. Bylo mu teprve několik měsíců, když Gonzalo de Yepes zemřel. Hluboce vryt v paměti mu však po celý život zůstal obraz jeho matky, která jej a jeho o 14 let staršího bratra Francisca vychovávala ve velké hospodářské nouzi – a po smrti jejího muže ještě ke všemu sama. Jak tělesná matka, tak jistě i Anna, která jako žena jeho bratra patřila k rodině ještě mladého Jana a byla pro osm dětí, z nichž sedm zemřelo už časně, stejně „láskyplnou matkou“, staly se pozdějšímu karmelitánovi a duchovnímu správci osobně nejkrásnějším obrazem Boha, kterého poznal ve svém vnitřním přátelství s Ježíšem.
Mnoha lidem, kteří rovněž neměli žádnou nebo měli spíše negativní zkušenost otce, mohl a může dodnes Jan od Kříže ukazovat tímto obrazem cestu k radosti z Boha: To nejkrásnější a nejhlubší, co jsem zažil v mezilidských vztazích, nejlepší člověk, kterého jsem směl poznat – lhostejno zda se se mnou setkal jako otec, jako matka, jako bratr, jako sestra nebo milovaný přítel – je právě dost dobrý, aby byl obrazem Boha! A komu připadá těžké říkat Bohu z celého srdce „Otče“, může ho nazývat „matka“ nebo „sestra“ nebo „bratr“ nebo – jako to dělal Jan ve svých spisech – „milovaný“…
2. Jsem Božím „dítětem“
Jestliže Jan od Kříže srovnává toho, kdo se „s rozhodností obrátí k životu s Bohem“ (Temná noc, v. shora), s dítětem, o které se matka stará a vychovává ho, mluví opět ze zkušenosti. Co popisuje obrazem, prožil už v raném dětství, když se jeho bratr Francisco odhodlaně rozloučil se svým mladistvým tuláctvím a přiklonil se k uvědomělejšímu životu s Bohem. Později mohl Jan jako duchovní správce pozorovat u mnoha lidí, kterak Bůh vede toho, kdo se k němu obrátí. A v neposlední řadě stojí za tímtocobrazem také zkušenost jeho vlastního života. Ve Výstupu na horu Karmel ji shrnuje takto: „Aby člověka přivedl blíže a vedl ho od jednoho extrému, totiž od svého milosrdenství, k druhému extrému, totiž k sjednocení se sebou, přidržuje se Bůh přirozeného řádu, postupuje se shovívavostí a způsobem přiměřeným člověku…, vede ho zezdola k nejvyššímu, od vnějšího k nejvnitřnějšímu… Tak ho provází od stupně ke stupni…“ (II 17, 3–5).
Bůh tedy zachází – řečeno obrazně – s člověkem jako matka s dítětem. Dává mu napřed všechno, co mu chutná a co ho živí a posiluje: dotýká se ho pocitem své blízkosti a své lásky. Avšak jako matka se ve své výchově snaží, aby se její dítě osamostatňovalo a dospívalo, a aby se s ním jednou setkala ne už jako s „dítětem“, nýbrž jako se synem, který dospěl, a s dcerou, která se jí vyrovná jako žena a matka, tak také Bůh „vychovává“ k samostatnosti, k dospělému přátelství – ano, k milujícímu „sjednocení“ s ním, které začíná už v tomto životě a dokoná se na věčnosti. Odnímá „sladké“ dotýkání, aby se člověk sám stal aktivní a hledal to, co živí duši; staví ho na nohy vlastního svědomí, vlastního rozumu a vlastních talentů, aby sám šel za touhou, která vede do dálky, do svobody – a k cíli, pro který se narodil.
Ovšem, zprvu je mrzuté, když se někomu bere „sladké“; a muset stát na vlastních nohou je obtížnější a namáhavější než se nechat nést v ochranné náruči. Příslušná reakce na to je v duchovním životě pochopitelná a proto častá: „Je politováníhodné muset vidět tolik lidí, jimž Bůh propůjčuje všechny dary a milosti, aby postupovali kupředu. Jak setrvávají u svého dětského způsobu styku s Bohem, protože to jinak nechtějí nebo neumí anebo tu není nikdo, kdo by je mohl vyvést z dětských střevíčků.“ Kdyby měli odvahu, mohli by jít kupředu (Výstup na horu Karmel, Prolog 3). Ale i to je jen příliš lidská a pochopitelná reakce: když matka chce dospívajícímu dávat svou milující náklonnost novým způsobem, je odmítána. I zde se člověk podobá „malému dítěti, k němuž se matka sklání, aby ho brala do náruče: dítě se však křikem brání a klátí nohama, aby mohlo jít po vlastních nohou; tak se ale ani nenaučí samo chodit, ani ho matka nenaučí chodit…“ (Plamen lásky živý 3, 66).
Tato srovnání mluví sama za sebe. Nemusí se tu blíže vykládat. Jako všechny obrazy a podobenství jsou dost konkrétní a současně vzdálené, aby se v nich poznala vlastní cesta a našla pomoc, jak po ní jít uvědoměleji…
3. Rozvaž, do rukou koho se vydáváš…
Hned v úvodu k prvnímu ze svých čtyř hlavních děl, k Výstupu na horu Karmel, mluví Jan od Kříže o duchovním vedení. O několik řádek předtím staví čtenáři před oči obraz chování dětí při mateřské výchově: „Jsou lidé, kteří – místo aby se Bohu odevzdali a spolupracovali s ním – mu svým nerozumným chováním a svým odporem pořádně brání. Jsou jako malé děti: když je jejich matka chce vzít do náruče, klátí nohama a křičí, protože chtějí za každou cenu běhat sami, ačkoli to ještě neumějí, a když, tak jenom dětskými krůčky“ (Prolog 3). Co pak následuje, je jedno z oněch míst textu, v nichž si otec Jan bere na mušku s přímo vášnivým hněvem duchovní správce své doby: „Jsou vůdcové duší a zpovědníci, kterým se nedostává světla a zkušenosti na těchto cestách. Proto brání a škodí takovým lidem víc, než by jim pomáhali kupředu. Podobají se budovatelům Babylónu, kteří – protože si vzájemně nerozumějí – přinesli nevhodný stavební materiál, a tak nic neuskutečnili. (…) Nechápou, že někdy snad není nic přiměřenějšího, než je přenechat jedině procesu očišťování, který si Bůh předsevzal…“ (Prolog 4 násl.).
Jan od Kříže neodmítá duchovní vedení. Ale rozhodně ho relativizuje! Kdo chce žít duchovně, nemusí mít „duchovního průvodce“, musí se spíše učit odhalovat Boha samého jako „duchovního průvodce“ za vnitřními a vnějšími zážitky svého života a svěřovat se jeho vedení. Jistě může pomoci a do jisté míry může být dokonce nutné hledat v určitých životních situacích nebo někdy také po delší úsek cesty radu a doprovod u duchovního správce – ne však, aby se postavili pod jeho vedení, ale aby se učili skrze něho a spolu s ním odhalovat vedení Boží na vlastní životní cestě!
Duchovní správce, který má dar pomoci tomu, kdo hledá radu, aby mezi mnoha hlasy, které k němu mluví z vnějšku a zvnitřku, rozpoznal hlas Boží, takový je ve všech dobách vzácný. Je to dar, který mu není bezpodmínečně dán s kněžským úřadem! Pater Jan se asi musel setkat s mnoha lidmi, kterým jejich zpovědníci a duchovní správcové spíše bránili než ukazovali cesty Boží; zažil asi často, jak to drahocenné, co Bůh – „milující matka“ – vložil do duše a počal rozvíjet, svým „vedením“ deformovali, když si stále znovu naříká těmito a podobnými slovy: „Mnozí duchovní způsobují velkou škodu. Nechápou nic z vlastních Božích cest. A tak působí, že lidé ztrácejí ony něžné doteky Boží, jimiž je Duch svatý připravuje pro sebe, a místo toho je učí, aby lezli po zemi vlastním upraveným nebo někde vyčteným způsobem, jako je – v nejlepším případě – způsob začátečníků. Víc nevědí, a dej Bože, aby věděli aspoň to!“ (Plamen lásky živý 3,31).
Taková slova neztratila nic ze své aktuálnosti. Tehdy jako dnes platí: „Vést duchovně lidi, to vyžaduje vědění a soudnost, to je základ; avšak chybí-li zkušenost, co je pravý a opravdový Duch, nepodaří se zkoumat člověka v tom, co přijal od Boha, vždyť mu ani neporozumíme“ (tamtéž 3, 30). Nutné vědění, studované dostatečně důkladně na bohatém pokladu zkušenosti duchovní tradice církve a na cenných poznatcích humanitních věd, a zdravá schopnost úsudku, kterou člověk může získat jen do té míry, jak je sám osvobozen od předsudků, patří zrovna tak málo samozřejmě ke každému duchovnímu správci, jako vlastní zkušenost, kterou Jan vyžaduje a kterou člověk získá jen tehdy, když se sám dostatečně dlouho svěřoval „mateřskému“ vedení Božímu a dělal sám chyby zmítajících se dětí a přiznal si je. A na druhé straně jsou lidé bez kněžského úřadu v církvi – ani těch ovšem není jako mořského písku – kteří odpovídají úplně těmto kritériím.
Z lásky a úcty k důstojnosti každé lidské duše a ke svému mateřsko-otcovskému Bohu klade proto Jan od Kříže svým čtenářům naléhavě na srdce: „Kdo chce jít cestou zniternění svého života, musí si rozvážit předně to, do rukou koho se odevzdává. Neboť jaký mistr, takový žák, jaký otec, takový syn!“ (Plamen lásky živý 3, 30).
(Körner, R.: „… Wie eine liebende Mutter“
Geistliche Begleitung nach Johannes vom Kreuz,
Karmel-Impulse 5/1995)
Přeložil dr. Vojtěch Pola
