P. Jerzy Zielinski, O.Carm.
Není to bez důvodu, že se nám doporučuje číst evangelium ráno a ne večer. Četba evangelia by nás neměla uspávat, ale trhat jako dynamit hradby našeho přízemního egoizmu.
Pro každého z nás je užitečné si připomenout, jak moc jsme nakloněni posuzovat sebe jinak než své bližní. Takové jednání se Pánu Bohu nelíbí a je nebezpečné pro naši spásu. Nemůžeme přece používat jinou míru lásky pro sebe a jinou pro své bližní. Milovat bližního jako sebe samého je největším přikázáním po závazku lásky k Bohu. Je to jakoby strom o dvou částech, z nichž jedna je zakořeněna v půdě, druhá část roste nad zemí. Zničíme-li kořeny, zahyne koruna, podetneme-li korunu stromu, odumřou kořeny. Nechci-li darovat bližnímu lásku, které se domáhám pro sebe, jsem jako zaslepenec, který ničí korunu stromu a tím ničí i jeho kořeny, to jest sebe samého.
Hlasitě projevujeme touhu po lidském porozumění, voláme po přátelství mezi národy, ale přitom sami neumíme žít v jednotě s jednotlivými lidmi. Opakovaně se domáháme, aby bylo více dbáno na morálku mládeže, ale náš vnitřní život je v rozporu s tím, co vyžadujeme od druhých.
Vyčítáme bližním sebemenší nedostatek pozornosti z jejich strany, ale svým nelaskavým posuzováním překračujeme mnohem větší přikázání – přikázání Boží, ale to je nám lhostejné.
U jiných nám vadí tříska, ale ve svém vlastním oku nosíme trám. Odvoláváme se na evangelium, když chceme poukázat na cizí nepravost, ale bojíme se do něho nahlédnout, když by nám mělo připomenout naši vlastní chybu.
Ježíš, tesař z Nazareta, který dlouhá léta pracoval se dřevem, věděl přesně, jaký je rozdíl mezi třískou a trámem. Jestliže On užil tohoto přirovnání, aby nám obrazem přiblížil nestvůrnost našeho vyjadřování se o druhých, je nejvyšší čas, abychom si uvědomili, jak nespravedlivý je soud, kterým posuzujeme své bližní.
Aby se někdo stal soudcem, musí nejdříve studovat předpisy a právo, aby věděl, co je špatné a co je dobré v lidském jednání. Musí složit zkoušku, projít specializací a praxí. To ale nestačí. Zodpovědná vyšší instance mu musí přikázat místo působení.
Představme si člověka, který nestudoval, nemá titul ani oprávnění, jak si na svůj dům umístí tabulku: „Státní“, „Okresní“ nebo „Městský soud“. Všichni by se mu vysmáli.
Ale máme-li odvahu, zasmějeme se i sobě. Vždyť jsme si už tolikrát přisvojili právo soudit a odsoudit, a to i v duchovních věcech, které zná a může rozsoudit jenom Bůh. On si to právo vyhradil pro sebe kategorickým výrokem: „Nesuďte!“
Aby člověk mohl kohokoli odsoudit, musel by nejdříve prozkoumat jeho provinění, vyslechnout svědky, porovnat jejich výpovědi a vyslechnout obžalovaného.
A my máme odvahu soudit beze svědků, aniž bychom vyslechli stanovisko svého bližního. Neobyčejně snadno vynášíme nespravedlivé výroky napravo i nalevo, oháníme se informacemi z druhé ruky a považujeme se za autoritu určenou k posouzení, v kterém oku je vidět tříska.
Naše slova jsou jakoby ovocem, které roste a dozrává v našem srdci. Ježíš nám přikazuje zkoumat to, co pronášíme, poněvadž tehdy si uvědomíme, co se skrývá v našem srdci, jaké je. Máme-li mluvit, ať je každé naše slovo dobré a užitečné. Moudřejší jsou ti, kdo mluví tak stručně, jako by psali telegram, kteří uvažují o každém slově a rozmýšlejí se, zda mají promluvit nebo raději mlčet, a pokud je už třeba o něčem promluvit, tedy jak.
Židovská i křesťanská tradice připomínají, že až nás Bůh bude soudit, naměří nám tou mírou, kterou každý z nás v životě používal v posuzování druhých.
Je proto zapotřebí zapamatovat si Kristovu výzvu, abychom dbali na každé slovo, které vyslovíme, a měli na zřeteli způsob soudu i míru lásky ve vztahu k druhým lidem.
Z polského časopisu W cieniu Karmelu č. 2/95 květen–červen 1995
Přeložila R. Kouřimová
