Jan od Kříže
(Živý plamen lásky 3,59–61)
Dejme tomu, že jako duchovní správce některému člověku vyhovuješ, snad tomu, kdo není povolán k pokročilejší cestě ducha. Ale nemůžeš stačit všem lidem, které nepouštíš z ruky. Bůh přece vede jednoho každého jinou cestou, protože není charakteru, který by se jen z poloviny rovnal jinému. Kdo už může říci o sobě jako sv. Pavel, že může být všem vším, aby získal všechny? Takto lidi znásilňuješ, bereš jim svobodu a troufáš si myslet, že jsi obsáhl celé evangelium, natolik, že chceš lidi zcela upoutat jen na sebe, ba ještě hůře: rozčiluješ se, když vyhledali vysvětlení u někoho jiného. Může přece být, že někdo probírá s někým jiným nějakou záležitost, protože by nebylo dobré radit se o ní s tebou nebo protože Bůh sám mu to tak vnuká, protože ten druhý ho může naučit to, co ty bys nemohl. Ty však – to neříkám beze studu – mu děláš scény žárlivosti, jaká se vyskytuje u manželů. To má sotva co dělat s horlivostí pro Boží čest a pro spásu duší! Neboť přece nebudeš tak opovážlivý, abys tvrdil, že člověk, který se proto urazí, urazil Boha. Je to žárlení tvé domýšlivosti, tvé pýchy nebo něco jiného z tvých hnutí nedokonalosti. Proti takovým duchovním správcům je Boží hněv veliký! Skrze Ezechiela jim vyhrožuje: „Živili jste se mlékem mého stáda a odívali se jeho vlnou. Ale nepásli jste mé stádo. Z vašich rukou požádám zpět své stádo“ (Ez 34,8).
Duchovní správcové musejí lidem nechat volnost. A jsou povinni zachovat jim své přátelství, když si hledají lepší vedení. Neboť duchovní správce nemůže vědět, jakou cestou si chce Bůh sám člověka přivést, zvláště když ten není spokojen s dosavadním vedením – což je jen známkou toho, že dosavadním způsobem nepokračuje kupředu. Buď chce Bůh dál vést sám nebo je nadále vhodnější jiný duchovní vůdce…
(Johannes vom Kreuz: „… Den Menschen Freiheit lassen“,
in: Lebendige Flamme der Liebe, 3,59–61, Karmel-Impulse 5/1995)
Přeložil dr. Vojtěch Pola
