»Temnota« a »tma«
Další důležité rozlišení, které najdeme u Jana od Kříže, odpovídá na otázku, čím je »temná noc« jako nábožensko-duchovní fenomén v životě člověka způsobena. Jan v tomto ohledu rozlišuje, spolu s Pseudo-Dionysiem Areopagitou (5. stol.), mezi »temnotou« a »tmou«.
Jako Areopagita spatřuje v »temnotě« (řecky »skotos«) následek osobního odvrácení se od Boha. »Tmu« (řecky »gnophos«) naproti tomu chápe jako působení Boží milosti. První je způsobena hříchem, zaviněným odmítnutím života ve vztahu s Bohem, druhá tím, že člověk je oslepen tváří v tvář plnosti Božího světla, proto se ocitá jakoby ve tmě. Jan píše: »Řečeno v duchovním smyslu, něco jiného je být potmě, a něco jiného být v temnotách. Protože být v temnotách znamená být slepý, jak jsme řekli, být v hříchu; ale být potmě je možné bez hříchu.« (1) Toto rozlišení však najdeme až v Janově pozdním díle »Živý plamen lásky«, v předchozích spisech jsou oba termíny užívány více méně jako synonyma. Nicméně tímto rozlišením Jan sám pojmenoval důležité kritérium, které nám může pomoci správně porozumět jeho nauce o temné noci.
»Temnota« ve výše zmíněném slova smyslu a »tma« temné noci se od »přirozené zkušenosti vnitřní temnoty«, způsobené např. slabostí, nemocí, melancholií apod., odlišují tím, že jim biograficky předchází pozitivní náboženská zkušenost: »dotek« způsobený Boží blízkostí nebo nějaká forma »prožitku« všeobjímajícího absolutna, který třeba zatím zůstává nezpracovaný rozumem nebo nepřístupný reflexi. Obě tyto zkušenosti jsou nábožensko-duchovním fenoménem v užším či širším slova smyslu.
»Temnota«, o níž mluví Jan, je stavem, který by se dal vyjádřit např. větou: »To podstatné a veliké, co mě v životě neslo, se mi pro samý aktivismus či přemíru smyslnosti vytratilo«. Příčina »temnoty« přitom v prvé řadě nespočívá v hříších, které člověka v jeho slabosti a nedokonalosti tvora provázejí a budou provázet po celý život; spíše je třeba hledat ji v »hříchu« (v jednotném čísle), v »odvrácení se« od Boha, který se kdysi dotkl mého srdce a stal se mým »pokladem« či »drahocennou perlou« (2): namísto mystiky, která představuje živý a žitý osobní vztah člověka s Bohem, nastoupil život v sebestřednosti, který si chce vystačit sám, úsilí o »seberealizaci« jen a jen podle svých vlastních přání a představ, hledání své slávy – klidně prostřednictvím zvěstování evangelia či jiné služby v církvi. Je jasné, že taková temnota, tedy zaviněné vzdálení se od Boha, vyžaduje jinou pomoc než temná noc. Mohu se z ní vymanit jen tak, že opět vstoupím do světla: do osobního konkrétně žitého vztahu s Bohem.
»Tma« (temné noci) je součástí vztahu s Bohem. Bratr Jan neradí vyhnout se jí nebo ji odstranit; temnou noc je třeba přijmout, projít jí, vydržet ji. Důležitá je tedy co nejpřesnější diagnóza s ohledem na různé druhy temnoty duše a rovněž odpovídající »terapie«.
(1) Živý plamen lásky 3,71; (2) srv. Mt 13,44–16.
(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht,
Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes vom Kreuz,
zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)
