Fra. Jan od sv. Bruna, OCD
Nauka o „temné noci“1 jako etapě zvláště intenzivního očišťování, do kterého člověk vstupuje (nebo je Bohem uváděn) na své duchovní pouti, bývá spojována zejména se jménem bosého karmelitána, mystického učitele, sv. Jana od Kříže. A skutečně, sv. Jan má mimořádnou zásluhu nejen v tom, že temnou noc do hloubi duše prožil, ale také v tom, že dokázal svou zkušenost vyjádřit a uspořádat do traktátů, v nichž systematicky pojednává o významu a místu temné noci v životě člověka.
Dominikán Jan Tauler2 nevytvořil svým dílem syntézu podobnou té, kterou po sobě zanechal sv. Jan od Kříže. Jistě je to dáno i tím, že Tauler nikdy nesepsal jediný traktát, veškeré jeho dochované dílo čítá asi 90 kázání, zachycených jeho posluchači, především řeholníky a řeholnicemi ve Štrasburku a Kolíně nad Rýnem. Přesto se dá říci, že temnota nebo i celé období „temné noci“ je ve zmíněných kázáních tématem poměrně hojně zastoupeným a považovaným – podobně jako u Jana od Kříže – za mimořádně důležitou, lze dokonce říci za přelomovou, etapu na cestě k sjednocení s Bohem či „narození Boha v duši“.3 Sám Jan od Kříže dílo svého o dvě stě let staršího předchůdce četl a nechal se jím významně inspirovat.
Podívejme se nejprve, jaké místo zaujímá „temná noc“ v celku Taulerovy nauky.
1. Boží záměr s člověkem
V kázání, které je v edicích uváděno jako první, prosloveném na Boží hod vánoční, se Tauler zmiňuje o trojím zrození Božího Syna, které v tento den také slavíme. Kromě rození „v božské podstatě a rozdílnosti Osob“ a pozemského narození z Panny Marie zná mystik ještě rození, které „spočívá v tom, že se Bůh den co den a hodinu co hodinu vpravdě duchovně rodí v každé dobré duši milostí a láskou.“4 Dá se říci, že tato myšlenka bude, i když někdy vyjádřena jinými slovy, ústřední ve většině Taulerových kázání na nejrůznější biblické texty, čtené během liturgického roku, které však vždy budou vyloženy s poukazem na sjednocení člověka s Bohem a Boží zrození v člověku.
V desátém kázání takto parafrázuje Ježíšova slova z velekněžské modlitby: „Ať jsou s námi jedno, jako my jsme jedno, já v tobě a ty ve mně, ne spojeni, nýbrž dokonale jedno; ať i oni jsou jedno s námi, ne však přirozeností, nýbrž milostí.“5 Toto zrození skrze milost působí v člověku Duch svatý. Tauler klade velký důraz na otevřenost člověka, na jeho disponovanost pro přijetí Ducha a narození Boha v duši. Předkládá v tomto ohledu na první pohled až nelidské požadavky: člověk musí usebrat a obrátit všechny své síly, nižší i vyšší, aby tak došlo ke sjednocení všeho rozptýlení, musí hledat ve všem pouze Boha a nehledat útěchu jinde než v Bohu. Dále je potřeba osvobodit se od veškerého lpění a vlastnění a dojít radikální pokory, která se zcela otevírá Bohu a očekává vše pouze od Boha, bez nároku, že by člověk mohl něčeho dosáhnout pouze vlastními silami nebo vlastním přičiněním.
V kázání šestnáctém, kde Tauler komentuje verše Janova evangelia (16,7–15) a především Kristův výrok: „Je pro vás dobře, že odcházím. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde,“ vykládá tato místa ve smyslu, že je nutné, abychom prošli situacemi, kdy se nám Kristus bude zdát daleko a budeme zakoušet opuštěnost, bezútěšnost, neschopnost k jakémukoli dobrému dílu a budeme neteční, chladní, těžkopádní a zarmoucení.6 Popis těchto bezútěšných stavů a pocitů se pak často opakuje, i když jinými slovy, i v řadě dalších kázání. Člověk v oněch chvílích nemá situaci ve svých rukou, moderními pojmy bychom mohli říci, že může zakoušet stavy blízké až jakémusi psychickému zhroucení, neboť Tauler varuje, že se může objevit i „nekontrolovatelný smutek“. Bůh však má situaci pevně ve svých rukou, žádá jen od člověka, aby se nechal přetvářet, očišťovat, aby byl ochotný „snášet Boha“.7 Pokud k tomu člověk přivolí, dojde obdivuhodné proměny: mnohost se stane jednoduchostí,8 utrpení radostí, rozrušení klidem a každá hořkost se promění v pravou sladkost.
Nastínili jsme tedy cíl, ke kterému Bůh touží člověka vést (ke sjednocení se sebou samým, k jeho vlastnímu narození v nás), i náročnou cestu, po níž se k tomuto cíli dochází (cestu postupného očišťování). A právě této cestě bychom se šířeji věnovali v následujícím bodě.
2. „Temná noc“ aktivní a pasivní
Je třeba zdůraznit, že Jan Tauler nepoužívá terminologii svatého Jana od Kříže a o aktivní a pasivní noci ve svých kázáních nemluví. Přesto se zdá, že rozeznává jakési dvě základní etapy duchovního putování. V jedné je aktivním člověk, který hledá Boha, v druhé Bůh, který hledá člověka. Zvláště patrné je to v kázání třicátém sedmém, v němž Tauler podává alegorický výklad evangelijního podobenství o ženě, která ztratila jednu stříbrnou minci (Lk 15,8a): „Jak probíhá toto hledání v člověku? Děje se v něm jednak způsobem činným, jednak trpným. Činné hledání spočívá v tom, že člověk hledá; trpné pak v tom, že je hledán.“ Aktivní hledání pak probíhá jednak „vnějškově“, což spočívá především v pěstování ctností, a jednak „vnitřně“; a toto vnitřní hledání spočívá v tom, že „člověk vchází do svého vlastního základu, do samého nitra a tam hledá Boha, jak nás sám o tom poučil, když řekl: ‚Království Boží je ve vás‘. Kdo chce nalézt toto království – a to je Bůh s celým svým bohatstvím a ve svém vlastním bytí a přirozenosti –, ten ho musí hledat tam, kde je: v nejvnitřnějším základu, kde je Bůh duši daleko bližší a vnitřnější, než je ona sama sobě.“9
Na toto hledání, které člověk vnímá jako hledání ze své strany, navazuje hledání z Boží strany: „Když člověk do takového domu vejde a hledá tam Boha, obrátí celý dům vzhůru nohama. Načež Bůh hledá zase jeho a obrací celý dům naruby jako ten, kdo něco hledá: to odhodí sem, to zas tam, až najde, co hledá. Právě tak je to s tímto člověkem: jakmile vejde do toho domu a hledá Boha v tom nejvnitřnějším základu, tu přichází Bůh a sám hledá člověka a celý dům obrátí naruby.“10 Nutnost tohoto Božího zásahu k tomu, aby se někdo mohl stát opravdu člověkem Božím – „vznešeným“, poukazuje jednak na nedostatečnost lidského nahlížení věcí, které musí dostat jakýsi Boží punc, a jednak na naprostou prvořadost pasivní askeze před aktivní, což je jeden ze zásadních aspektů spirituality rýnsko-vlámských mystiků.11 V tomtéž 37. kázání Tauler upozorňuje, že jakmile „Bůh vstoupí do tohoto domu, do vnitřního základu, všechny způsoby a formy, v nichž se Bůh tak či onak představuje, jsou člověku odňaty a všechno je nadobro převráceno, jako by člověk nic z toho nikdy nepřijal“. Zde jasně spatřujeme prvenství askeze, kterou jsme nazvali pasivní: „V takovém převracení, pokud se mu člověk dokáže odevzdat, je doveden nevýslovně dál, než ve všech těch skutcích, způsobech a záměrech, které kdy byly vymyšleny a vynalezeny.“ Jak bude toto „převracení a vymetání domu“ prožíváno dramaticky, záleží na dispozici člověka. Tak ve svém kázání na Zjevení Páně12 Tauler alegoricky vykládá význam darů, které mágové přinesli do Betléma. Myrha, která je hořká, je dávána člověku, když se odvrací od světa a obrací se k Bohu. Má zapudit každé zalíbení a zadostiučinění, které člověk nachází ve stvoření, neboť je třeba vyloučit každou „vlastnickou radost“. Tato myrha musí být hořká tím víc, čím větší bylo (nezřízené) přilnutí ke tvorům. Je to „hořkost přehořká“.
3. Tři období duchovního růstu a nutnost temné noci
Nyní se ještě pokusíme vymezit místo „temné noci“ v celkovém schématu duchovního rozvoje člověka, které je možné v kázáních zachytit, a spolu s tím prohloubit odpověď na možnou námitku: proč je tolik důležité projít chvílemi či celým obdobím utrpení, kterého se navíc nedostává „za trest“ člověku vysloveně zkaženému a zlému, ale naopak obyčejně člověku směřujícímu s rozhodností za Bohem?
Tauler pochopitelně nepopírá, že člověk je ve svém základu dobrý. Důležité však je právě chápání tohoto základu. Je to jakési „místo“ v člověku, to nejvyšší a nejvznešenější, co v člověku je, kde je člověk nejvíce sám sebou a kde se také nachází Boží obraz,13 který je do nás vložen. V kázání na verš z Izaiáše: „Povstaň, Jeruzaléme, a rozjasni se!“ (60,1) říká Jan Tauler: „Bůh si nepřeje a nepotřebuje nic jiného na celém světě než jedinou věc... najít vznešený základ člověka svobodný a dobře připravený, aby v něm mohl uskutečnit své ušlechtilé a božské dílo.“14 Když se toto dílo uskuteční, vychází z tohoto základu světlo a energie i do ostatních, nižších částí člověka. V tomto smyslu pak Tauler zřejmě volně cituje výrok mistra Eckharta na řádové kapitule: „Světlo Ježíše Krista září v našem nitru jasněji, než mohou zářit všechna slunce na nebi; září z části vnitřní do části vnější, ne z vnějšku dovnitř.“15
Tauler si je však vědom, že jen málokdo žije v současném stavu lidské přirozenosti životem pramenícím z tohoto svého nejhlubšího základu a tedy z Boha. Mnoho lidí si vytvořilo „falešný základ“, jakési pouze psychologické já, z kterého pak vycházejí všechny jejich postoje a způsoby jednání. Hlavním znakem takového života je duch přivlastňování, který chce vše pro sebe, všechny věci vztahuje k sobě, a ne k Bohu, ve všem hledá v posledku sebe, a ne Boha. Dalšími znaky života na této více vnější lidské rovině je „zákonictví a farizejství“, na kterém člověk lpí a nechce se ho vzdát. „Zákoníky se rozumí lidé racionální, kteří překrucují všechno podle svého rozumování a smyslovosti; vnímají skrze smysly a vše podřizují rozumu jako způsobu k pochopení velkých věcí; v tomto jednání nacházejí svou slávu a vyslovují velká slova, ale v základu, odkud by pravda měla pramenit, zůstávají prázdní a zanedbaní.“ (...) „Farizeové jsou oni zbožní lidé, kteří se pokládají za dobré, mají úctu k sobě samým, jsou neústupní ve svých předsevzetích a cvičeních, své zvyky kladou nad všechno ostatní a chtějí pro to být ctěni a ve svém základu kárají všechny, kteří nejednají tak jako oni.“
Jak bylo řečeno, Bůh touží po vyléčení člověka, po jeho osvobození od jeho zaujetí sebou samým. „Temná noc“ je prostředkem, který Bůh s nesmírnou láskou používá, aby se toto dílo zbožštění, narození Boha v člověku, mohlo uskutečnit. Je nutná, protože falešný základ je často velice subtilní a skrytý, takže ho člověk nedokáže rozpoznat, a i když ho poznává, není ho svou aktivitou a askezí schopen zcela – a snad lze říci, že ani ne z větší části – odstranit. Temná noc je tedy jednou z etap duchovního putování.
Jan Tauler člení duchovní život podle klasického schématu: začátečník – pokročilý – dokonalý, přičemž přechod mezi těmito stupni představují dva procesy proměny: od nepodobnosti k podobnosti a od podobnosti k jednotě. K vykreslení této skutečnosti připodobňování používá obraz dřeva, které je prostupováno ohněm, až se s ním nakonec stává jedinou věcí.16 Než se tak však stane, „přirozenost musí vytrpět mnoho smrtí.“ „Na tomto putování je mnoho divokých cest, pustých a neznámých, po kterých Bůh vede člověka, přitahuje ho a učí umírat. Ó děti, jak vznešený, plodný a podivuhodně krásný život roste z tohoto umírání!“
Ještě než člověk vstoupí do zmíněného umírání, poté co se ho Bůh začne dotýkat a vést ho k sobě, zakouší člověk velkou radost, avšak radost často příliš vnější, které navíc užívá jaksi nemírně. „Nechť si nabere tolik božského nápoje a plnými doušky pije, až bude docela opilý a tak plný Boha, že samým blahem a plností zapomene sám na sebe. Připadne mu pak, že dokáže divy, že by nezraněn prošel ohněm, vodou, skrze tisíc mečů že by pronikl..., a nebojí se smrti, radosti ani bolesti. To proto, že je opilý; říká se tomu ‚jásot‘ – jubilieren. Takoví lidé chvíli křičí, chvíli se smějí, chvíli zase zpívají...“
Zde však končí první etapa a začíná druhá, čas noci. „Když náš milovaný Pán vidí, že na sebe chtějí lidé naložit příliš mnoho,... zakročí jako dobrý hospodář, který má ve sklípku spoustu znamenitého vína, a jen co si lehne a usne, přikradou se jeho děti a tím vínem se nadobro opijí. Když pak vstane a uvidí, co se stalo, popadne pořádný prut a tak jim našlehá, že budou právě tak smutné, jako byly předtím veselé, a podá jim tolik vody, že budou střízlivé právě tak, jak byly předtím opilé.17
Tato tvrdá Boží výchova však není samoúčelná. „On je takto vylákal a vysvobodil z nich samých a ze zajetí trpících tvorů, jenže oni tím až příliš zdivočeli, a tak je chce teď přivést k sobě střízlivé. Oni se pak pěkně upokojí a zklidní a vidí, kdo jsou a co zmohou, protože přišli k sobě. Ti, které dřív nikdo nedokázal spoutat, kteří chtěli pořád víc, než jim kdo mohl dát, kteří chtěli víc vytrpět a víc vykonat, ti jsou teď takto umírnění.“18 Uvedená citace již předznamenává, co je nejdůležitější podmínkou, která umožní příchod Ducha svatého a Boží narození v nás. Je jí pokora. Ctnost, která se ve všech Taulerových kázáních neustále vrací. Podle pokory či pýchy se pozná pravý Boží přítel od falešného, pravověrný od heretika.19 Tato pokora však nevychází pouze z racionální úvahy člověka o vlastní schopnosti či neschopnosti vykonat to či ono. Je to postoj naprostého odevzdání se do Božích rukou, v pravdě o sobě samém. Všechny noci směřují k tomuto vzdání se Bohu, kterého je člověk schopen tehdy, když je svlečen ze své porušené přirozenosti, která hledá především sebe (i když maskovaně a rafinovaně), když na místo falešného psychologického já nastupuje pravé já, které bylo ukryto v dosud neobjeveném základu.
Za příklad pokorného člověka Tauler dává svatého Jana Křtitele, který na dotazy poslů od židů a farizeů: „Jsi Eliáš?...“ (srv. Jan 1,19–27) odpovídá: „Nejsem“.20 „Téměř nikdo nechce vyslovit ‚Nejsem, já nejsem nic,‘“ – ve zřejmém smyslu: já nejsem ten důležitý, nejsem ten, který chce stát v popředí. Všichni chtějí být ‚něco‘. Když ale někdo z celého milujícího srdce dokáže říci: „já nejsem“, pramení ze základu toho člověka věčné „Já jsem.“ Tento zdánlivý paradox poukazuje na fakt, že když se člověk dokáže vzdát sebepotvrzování ze své strany, rodí se v něm pravé bytí, bytí Boha přítomného uvnitř nás.
Protože je náš duchovní vzestup především sestupem do propasti naší vlastní chudoby, vyplývá z toho i další zdánlivý protiklad: samotné překážky na naší cestě – pády, nevěrnosti, neschopnost plně se odevzdat, nemožnost vykořenit vše zlé v nás, se mohou a mají stát prostředkem, který nás uvede hlouběji do propasti naší chudoby a otevře nás perspektivě Božího milosrdenství. „Když je pole vyplené, zůstane často v hloubce kořínek onoho plevele, ale nikdo si ho nevšimne..., když má pak dobré semeno vyrůst, vyroste i plevel... Proto se pokořte a s trpělivostí hleďte na plevel ve vás a jednejte tak, aby se on stal vaším očistcem.“21
Ještě dál jde Tauler v nauce o překážkách, které nás v posledku přivádějí k Bohu, v kázání prosloveném v den, kdy se slavila připomínka zjevení archanděla Michaela na hoře Gargano.22 Podle něj kromě toho, že má každý člověk svého dobrého anděla, který ho ochraňuje, má také svého zlého anděla, který mu neustále strojí překážky a podněcuje ho ke zlému, tak jako dobrý anděl k dobrému. Kdyby však člověk byl moudrý a svědomitý, odpor a zkoušky ze strany ďábla by pro něho byly mnohem prospěšnější než vše, co přichází od dobrého anděla. Neboť pakliže není boj, nebude ani vítězství.23 Tato nauka se může zdát poněkud přehnaná, ale v posledku ukazuje na Taulerův optimismus a víru v konečné vítězství dobra. Touží pravděpodobně zbavit své posluchače přehnaného strachu ze Zlého. Ten je přece podřízen Bohu a nemá moc zvítězit (definitivně) nad tím, kdo kráčí v síle Boží. Naopak svou činností vposledku napomáhá výstupu člověka k Bohu, čímž vlastně zesměšňuje sám sebe. I ve vztahu ke zlému duchu platí: „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Řím 8,28).
Když člověk projde všemi zkouškami, utrpením a temnotou, které ho očišťují, a noří se v hluboké pokoře do svého základu, zakouší v sobě cosi z božského zrození a stává se vznešeným člověkem. Takový člověk „přijímá svědectví o světle“ (srv. Jan 1,7) v nižších i vyšších silách. Tak v rozumu „v tom vnitřním stvořeném světle vidí a chápe to, co je božské“. Z Taulerova textu se dokonce zdá, že člověk již do určité míry vstupuje do perspektivy života budoucího věku. „Kdo by sem pronikl (totiž do vnitřního základu), nalezl by vpravdě Boha a sám sebe by shledal naprosto a jednoduše v Bohu; protože odtud se Bůh nikdy nevzdaluje... Tento základ – jestliže si ho člověk bedlivě hledí – vyzařuje do sil, které jsou pod ním, a jak nižší tak vyšší síly táhne a žene zpátky k jejich původu a počátku, pakliže je člověk vůči tomu bdělý, zůstává u sebe a naslouchá láskyplnému hlasu, který volá na poušti v tomto základu a všechno do něj stále více přivádí.“
Myslím, že poslední řádky nám daly nahlédnout, jak si Jan Tauler představuje ideál kontemplativního člověka. Není to člověk, který má mimořádné zážitky a zjevení – ty Jan Tauler naopak spíše odmítá – ani nejde o člověka, který nutně žije v samotě – ačkoli význam řeholního života je v jeho kázáních opakovaně vyzdvihován – ale jde o člověka, který byl uveden do nejhlubší sféry svého bytí, kde nejjasněji září Boží obraz, ke kterému jsme byli Bohem učiněni, a takto ukryt ve svém základu odtud nahlíží – kontemplativním pohledem – i všechny „prosté a obyčejné“ věci tohoto světa.
4. Nesplnitelný a nikdy nekončící úkol
Člověk, který dosáhne „stavu dokonalosti“ – což nemůže nastat dříve, než mu Pán řekne podobně jako chromému u rybníka Bethezda: „Vstaň,“ (srv. Jan 5,8) – se stává skutečným „mistrem života“.24 Zakouší bytostný pokoj a svobodu, které jsou velmi rozdílné od pokoje a svobody těch, kteří „věří, že se osvobodí sami, a přetrhávají pouta dříve, než je čas.“ Mistři života jsou pak těmi, jejichž kázání a zvěstování Boha vychází ze zkušenosti, a je proto prospěšné a plodné.
Na začátku článku jsme se zmínili o rozhodující úloze Ducha svatého na cestě zbožštění. Duch svatý působí božské zrození v člověku. Bylo řečeno, že člověk se na jeho příchod musí náležitě připravit. Příprava, spočívající v askezi činné a trpné, však přesahuje možnosti člověka. Proto Tauler říká v kázání prosloveném o Letnicích: „Tam, kde má být přijat Duch svatý, musí on sám připravit místo, vytvořit zde prostřednictvím sebe sama vlastní receptivitu a také zde sám sebe přijmout.“25 Tento na první pohled opět zvláštní výrok chce snad říci zhruba toto: i ve fázi, kterou my vnímáme jako „aktivní“, jako fázi naší činnosti a úsilí, je hlavním konajícím sám Bůh. On je hlavním konajícím i tehdy, když se nacházíme v „noci“ a Boží přítomnost si neuvědomujeme. Čas „Letnic našeho života“ je pak časem, kdy si plněji, zjevněji a v hloubi sebe samých uvědomíme Boží přítomnost a dokážeme se z ní radovat a žít.
Protože však proces sjednocení nemůže být zde na zemi nikdy ukončen, i pro „dokonalé“ je zde stálá možnost (a nutnost) růst a menšit se. Menšit se ve svých pouze lidských plánech a náhledech a růst v bytí Božím dítětem. Dovolím si tento článek ukončit slovy, kterými Jan Tauler končí mnoho svých kázání: „Ať se na nás toto vše vyplní. K tomu nám pomáhej Bůh. Amen.“
