Láskyplná pozornost vůči Bohu
Ve svých spisech – od Výstupu na horu Karmel až po lístky s poznámkami, které nám po něm zůstaly, a náčrtek „Hůrky dokonalosti“ – Jan od Kříže konkrétními radami a pokyny popisoval a vysvětloval, co má člověk na své duchovní cestě aktivně dělat i pasivně přijímat. Na jednu činnost ale zvlášť poukazoval znovu a znovu, a sice na advertencia amorosa, tedy na láskyplnou pozornost vůči Bohu (1).
Advertencia doslova znamená příklon (k). Myslí se tím úkon zcela prostý, možný každému bez rozdílu: obracím se k Bohu; myslím na to, že Bůh je zde, i když mému smyslovému vnímání zůstává skrytý; vědomě ho oslovuji: Ty, Bože; hovořím k Němu nebo setrvávám v Jeho přítomnosti beze slov, spíše v naslouchání než v mluvení. Toť vše! Takový vnitřní úkon vlastně nesmí chybět při žádné modlitbě či jakékoliv jiné duchovní aktivitě. Tato pozornost vůči Bohu činí z člověka věřícího v Boží existenci člověka žijícího (ve víře) ve společenství s Bohem.
Jakkoli užitečný může být rozhovor s duchovním vůdcem či sdílení s ostatními, kteří s námi kráčejí stejnou cestou víry, rozhodujícím krokem z mé strany – právě v temnotě víry – zůstává tento osobní příklon k Bohu. Obrátit se k Bohu s láskyplnou pozorností pak v situaci temnoty znamená učinit právě tuto temnotu, opuštěnost a ztrátu orientace na své duchovní cestě tématem své modlitby: před Bohem a s Ním nově uspořádat hodnoty, vztahy, vše, co jsem dosud v životě pokládal za důležité a nezbytné, všechno, co se mi v noci oblasti smyslů zrelativizovalo nebo pro mne ztratilo význam; a to ne uhlazeně, nýbrž se slzami, s nářky a s křikem, tak jako Ukřižovaný volal k Bohu v temnotě noci ducha z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46)
Jan totiž ví velmi dobře, že uzdravit člověka může jen Ten, který způsobil, že věci pro nás ztratily dosavadní hodnotu; jen Ten, který sám zmizel našemu dosavadnímu prožívání: „Ach, kdo mě může uzdravit? ... Odhal mi přece svou přítomnost...! Pohleď, rány, které uštědřila láska, může jen láska uzdravit...“ (2). Z dítěte v náručí milující matky se touto cestou – a jedině touto cestou – stává dospělý člověk, který může být Bohu partnerem: člověk, který věří Boží lásce „i v temné noci“ (3). K tomuto cíli vede Bůh člověka, na této cestě člověka Jan od Kříže doprovází.
(1) Tento výraz se v Janových spisech objevuje čtrnáctkrát.
(2) První větu najdeme v 6. sloce Duchovní písně Jana od Kříže, další pak jsou z poslední sloky Duchovní písně, ovšem v překladu Reinharda Körnera.
(3) Z básně Já o studnici vím.
(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht,
Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes vom Kreuz,
zpracoval: Norbert Žuška, O.Carm.)
