Temná noc a »melancholie«
Janova diagnóza »temná noc« se vztahuje na niternou, duševně-duchovní zkušenost jednotlivce. To, co dnes nazýváme »ztráta víry«, »vzdálení se naší doby od Boha« nebo »smrt Boha v sekularizovaném světě«, abychom popsali spíše vnější, všeobecné, celou epochu charakterizující »zatemnění víry«, rozhodně není – přinejmenším přímo a výslovně – tématem, kterým se Jan zabývá.
Jeho »temnou noc« s těmito fenomény nelze ztotožňovat. Ne každá temnota víry je zkušeností temné noci, jak o ní hovoří Jan, i když ji provázejí »nářky« typu: »Nemohu se už modlit«, »je ve mně jen vyprahlost a prázdnota«, »v mém utrpení se mi Bůh vzdálil«.
Bratr Jan temnou noc výslovně odlišuje od stavů, kdy se nějak necítím dobře nebo kdy na mne doléhá melancholie. Temná noc je fenoménem nábožensko-duchovním, nikoli psychologickým nebo psychopatologickým. Není totožná se zakoušením »temné stránky duše«, jak se jím na konci 19. století zabýval Sigmund Freud, které v člověku může vyvolat deprese, strachy nebo pocity viny; nebo které – když se potlačí – se může projevit jako apatie, sklíčenost, strach ze sociálních kontaktů, pocit prázdnoty a vnitřní rozervanosti, jež na sebe mohou vzít i somatickou podobu.
Ačkoli to, co Jan nazývá temnou nocí, se může právě popsanému prožívání podobat, přece tyto stavy nejsou temnou nocí. Melancholie (1) se pochopitelně může projevovat ruku v ruce s temnou nocí, ba co víc: i projevy melancholie se mohou stát temnou nocí, tedy temnotou, kterou Bůh člověka provádí a »pročišťuje ho«, jak to dělá prostřednictvím zkušenosti temné noci. Jan ví ze své pastorační (a nejspíš i osobní) zkušenosti: »Ačkoli (tato pročišťující vyprahlost) někdy může být podporována melancholií nebo jinou povahovou vlastností (jak tomu mnohokrát je), neztrácí proto svůj očistný účinek na žádostivost, vždyť duše je zbavena všech radostí a má svou starost jen o Boha.« (2)
Je důležité si uvědomit, že temná noc je »stavem duše, který se nedá (ani nemá) uzdravit pomocí léků nebo nějaké jiné terapie, které zasahují do prožívaných procesů jen zvnějšku; terapie má totiž odpovídat diagnóze« (3). Toto platí samozřejmě i naopak: depresivní stavy nelze »léčit« duchovními prostředky (např. intenzivnější či delší modlitbou), ale vyžadují – podle jejich závažnosti – moudrý a ozdravný způsob života, příp. profesionální lékařskou péči. »Cesta z (depresivní) temnoty se může zdařit, když dotyčný trpící tuto temnou oblast neponechá v temnotě, nýbrž o ní hovoří a pozvedne ji tak do vědomí... To se zpravidla podaří jen s profesionální pomocí, protože pokus distancovat se od těchto depresivních temnot... bývá spojen s velkým strachem. Když se nicméně toto od-identifikování podaří, světlo má opět šanci, aby se stalo silnějším než temnota.« (4)
I když tedy zkušenost temné noci může jít ruku v ruce s duševním utrpením a dokonce v něm nalézat – podle dispozic dotyčného člověka – své psychické, příp. psychosomatické vyjádření, přece každá »složka« této zkušenosti vyžaduje vlastní přístup a vlastní »terapii«.
(1) Výrazem melancholie se v 16. století označovaly různé formy duševního utrpení.
(2) Temná noc I,19,3.
(3) E. Ott, Die Dunkle Nacht der Seele – Depression? Untersuchung zur geislichen Dimension der Schwermut, Schaffhausen 1982, str. 13.
(4) P. Dieter Funke SMM, teolog a psychoanalytik: Die dunkle Nacht der Seele. Psychoanalytische Assoziationen zur Nacht; vyšlo v časopise: Wort und Antwort 3/2005 (str. 100–106), str. 105n.
(Podle knihy Reinharda Körnera OCD, Dunkle Nacht,
Mystische Glaubenserfahrung nach Johannes vom Kreuz,
zpracoval: Norbert Žuška, OCarm.)
