Výbor myšlenek ze spisů P. Jana Brenningera, O.Carm. 2. část (dokončení)
Otec Jan Brenninger byl velký mariánský ctitel a apoštol. Pannu Marii nazýval „nejlaskavější a něžnou matkou“. Nahlédněme do jeho spisů, aby se i do našich srdcí přelily světlo a vroucnost jeho úcty k Matce Boží a jeho mariánského apoštolátu, který vykonával především mezi svými karmelitánskými spolubratry.
P. Brenninger usiloval pro sebe a pro své spolubratry o dokonalost v mariánské zbožnosti. „Milující syn Mariin,“ píše „se snaží všemi způsoby udržovat v mysli vždy přítomnou vzpomínku na milovanou Matku a ve všem následovat její vůli.“
K praktickému uskutečňování tohoto ideálu doporučuje otec Jan přidržet se některých pravidel. Uvedeme alespoň následující tři.
- „Především je nutné utvořit si představu, to znamená co nejdokonalejší a nejjasnější obraz této naší nebeské Matky. Je tedy třeba vytrvale rozjímat a s láskou1 kontemplovat ony nejvyšší výsady, kterými byla Maria Bohem vyzdvižena nad veškeré stvoření a které všechny mají svůj původ ve skutečnosti, že byla od věčnosti vyvolena, aby se stala druhou Evou a Matkou Boží. Musíme také zkoumat ony pozoruhodné ctnosti – pokoru, neporušené panenství, poslušnost, skromnost, naději a vytrvalost, lásku, zbožnost a oddanost a celou tu nekonečnou řadu dokonalostí, pro něž Maria nesrovnatelně převyšuje všechny svaté a anděly.
Každý však ať se snaží vtisknout si hluboko do duše především to, co svatá Matka vykonala a vytrpěla pro jeho spásu a co ještě od ní může a má očekávat, protože ona je Matkou, Pokladnicí všech milostí, a protože Bůh ustanovil, abychom vše měli z jejích svatých rukou. Tak se zrodí (hluboký) cit – zbožný a dětinný zároveň –, který by měl vést toto cvičení, pokud chceme, aby neslo plody a neskončilo příliš brzy. Bude-li totiž duše naplněna takovým citem, sama záhy a bez obtíží nalezne nejvhodnější způsob takového praktikování mariánské zbožnosti a pocítí, že je spojena se svou Matkou, v prosté důvěře, aniž by musela násilně pracovat se svou představivostí.“- „Abychom snáze udrželi v mysli vzpomínku na naši láskyhodnou Matku a aby tato myšlenka působila na duši intenzivněji, bude přesto dobré dopomoci si alespoň na začátku některými drobnými pomůckami. Můžeme například v různých chvílích dne pohlédnout na nějaké vyobrazení Madony. Navíc i liturgie hodin nám na mnoha místech připomíná milované jméno naší přesladké Matky a vybízí nás k myšlence na ni. Také náš řeholní hábit, zvláště pak škapulíř, zaměřuje k Marii naše myšlenky a city. A nakonec každý si podle sebe může najít prostředky, které mu umožní posilovat se v myšlenkách na přesvatou Matku Boží a živit ve svém srdci oddanost vůči ní.“
- „Ovšem ne vždy, když se nám podaří vzpomenout si na Pannu Marii, musí nás hned zaplavit nějaký zbožný cit. Kromě toho, že tyto city spontánně vyvěrají z naší lásky k ní, můžeme je (jindy) formulovat se svatou usilovností a uchovávat si je pak připravené pro různé příležitosti. Při osvojování si těchto vnitřních hnutí můžeme čerpat z rozjímání, litanií či odjinud a v konkrétních situacích je můžeme vyjádřit buď předem sestavenými formulacemi, nebo i volně. Například poté, co jsme rozjímali o ubohosti hříchu, můžeme potom, kdykoli se k tomuto tématu v myšlenkách vracíme, postavit oproti oné ubohosti nepopsatelnou krásu Panny Marie, můžeme pozdravit Marii a říci: ‚Celá jsi krásná, ó Maria, a poskvrny na tobě není,‘ nebo také: ‚Ó neposkvrněné zrcadlo, zrcadlo spravedlnosti, pros za mne, abych se varoval každého hříchu.‘“
A nakonec P. Brenninger dodává: „Budeme-li věrní v této zbožnosti, pomalu v nás nabude podoby sám Kristus a my se budeme přetvářet v Něj tak jako Panna Maria, která je jeho živoucím obrazem.“
Také úcta k posvátnému škapulíři byla P. Brenningerovi drahá. Vysvětluje hodnotu škapulíře a jeho význam. Povzbuzuje, abychom škapulíř věrně nosili, líbali jej a říkali Matce Boží: „Jsem tvůj. Zachraň mě.“
Zvláštní pozornost věnuje P. Jan také růženci. Následující text je opět vybrán z poznámek, které P. Jan napsal pro své spolubratry.
„Růženec není jen modlitba, skrze niž si můžeme vyprošovat pomoc od Boha a Panny Marie, ale je také školou duchovního života. Když totiž při této modlitbě rozjímáme nad tajemstvími života, utrpení, smrti a slávy našeho Pána a jeho přesvaté Matky, pak zatímco ústy odříkáváme jednotlivé modlitby, máme před očima velmi působivé argumenty, které nás vyučují a podněcují v duchovním životě.
Již hned radostná tajemství nám ukazují, jaké jsou základní prvky duchovního života. Na příkladu naší přesvaté Matky se učíme být zaměřeni k Bohu a sloužit pouze jemu, zbaveni všech pozemských pout prostřednictvím dokonalého a neporušeného panenství (celibátu), vždy a všude připravení přijímat a uvádět ve skutek vůli Boží (1. tajemství). Tato Boží vůle nás vede k tomu, abychom milovali také bližní a podle svých sil jim poskytovali pomoc. Je totiž často nutné opustit Boha pro Boha, čili přispět pomocí našim bratřím (2. tajemství). Stejně nezbytné je ovšem i vzdát se všech pozemských věcí a v chudobě hledat Pána, který se stal chudým kvůli nám. Pokud tak totiž neučiníme, nenalezneme ani Pána ani jeho Matku (3. tajemství). Když rozjímáme o obětování Ježíše v chrámě, připomínáme si, že od duchovního a řeholního života nelze nikdy oddělit oběť (4. tajemství). A konečně je nám předkládáno, že máme mít vždy na paměti záležitosti našeho nebeského Otce a neúnavně a se zápalem hledat Pána, i když se někdy zdá, že se od nás vzdálil. V duchovním životě se všeho dosahuje touhou a vytrvalostí! (5. tajemství.)
Bolestná tajemství pak nám dávají pochopit, že nikdo nemůže dosáhnout dokonalosti nebo se těšit z kontemplace pokud odmítne vystoupit s Kristem a Marií na Kalvárii. Je třeba bojovat proti hříchu i za tu cenu, že budeme s Kristem prolévat krev. A nemůžeme postoupit ke slávě kontemplace ani k věčné radosti, pokud nejdříve nezakusíme smrtelnou úzkost (1. tajemství). A kdo dychtí uniknout důtkám tělesného umrtvování a trnům pokoření, nebude nikdy dostatečně svobodný ani od neřesti poživačnosti, ani od pýchy, ani od touhy vyniknout, takže v hloubi duše vždy zůstane neschopný přijmout milost kontemplace (2. a 3. tajemství).
Naopak, je třeba odvážně a skálopevně následovat Pána nesoucího kříž i jeho Matku, Bolestnou, na této cestě utrpení, jak vnějšího, tak vnitřního, až k naprosté opuštěnosti a úplné bezútěšnosti, dokud nebudeme stát s Pannou Marií u paty kříže, abychom byli přítomni agonii našeho Pána (4. tajemství). Nelze vstát2 k dokonalému duchovnímu životu, jestliže předtím duchovně nezemřeme! Následovat Marii až na vrchol Golgoty, v tom spočívá život a cíl karmelitánů! Pouze pod křížem se dokonale sjednotíme s Marií – jako děti s Matkou – a tedy také s Pánem (5. tajemství).
A konečně slavná tajemství k nám promlouvají, že ten, kdo dokáže skrze duchovní smrt „nabídnout Bohu srdce svaté a očištěné od každé aktuální poskvrny hříchu“, jak říká karmelitánům spis O založení prvních mnichů, může oprávněně doufat, že mu bude dáno dosáhnout druhého cíle Karmelu, totiž už během tohoto pozemského života zakusit ve svém srdci a v mysli něco z „radosti Boží přítomnosti a sladkosti nebeské slávy“ (2. kapitola). Kdo se s Marií postaví pod kříž, prožije s ní i radost ze Vzkříšení (1. tajemství). A potom bude velmi dychtit po věčném a dokonalém dovršení všeho v nebi a jeho život, přestože on ještě pobývá zde na zemi, již bude v myšlenkách a touhách s naším Pánem v Ráji (2. tajemství). S důvěrou v mocnou přímluvu blahoslavené Matky Boží bude s bezmezným zápalem prosit o dary Ducha svatého, aby (jím) byl přetvořen v Pána a neřídil se již svými rozmary, ale měl na zřeteli a ochotně následoval vnuknutí Ducha, kterého posílá Pán (3. tajemství). A tak nakonec podle příkladu Panny Marie roste a nepřetržitě sílí v Boží lásce, až dosáhne dokonalé duchovní zralosti. Potom bude hoden toho, aby byl pozvednut ze země, vstoupil do nebeské vlasti a obdržel věčnou odměnu (4. a 5. tajemství).“
Na závěr svého výběru myšlenek P. Brenningera, uveřejněných v řádové revue Analecta ordinis carmelitanum, P. Emanuele Boaga uvádí, že otec Jan Brenninger byl nejen učitelem této „růžencové školy svatosti“, ale i jejím příkladným žákem.
Podle italské předlohy zpracovala Vlaďka M. Polišenská.
Dovolím si k článku, který otiskujeme u příležitosti výročí úmrtí otce Brenningera, připojit svůj postřeh, kterému, věřím, můžete dát za pravdu. Na některých z řádek P. Brenningera je bezesporu patrné, že opravdu uplynulo dalších šedesát let. Ale ještě něco jiného je důležité.
Až v průběhu práce na překladu mi došlo, jak mnoho byl P. Jan Brenninger učitelem karmelitánské spirituality pro otce Metoděje Minaříka. Především čtverý rys mi vyvstal jako společný oběma těmto horlivým karmelitánům: velká úcta k řeholnímu povolání, celoživotní láska ke Karmelu (řádu), neúnavný důraz na vnitřní život, intenzívní vztah k Panně Marii. Z pověření generála řádu P. Jan Brenninger napsal souhrn karmelitánské spirituality, nazvaný „Directorium vitae carmelitanae“. Dílo bylo vydáno v roce 1940 jako oficiální řádová příručka pro výchovu dorostu. P. Metoděj z této knihy mnoho čerpal, vracel se k ní po celý svůj život.
Mezi bratřími v Německu přetrvávala někdy trpká vzpomínka na velikou přísnost P. Brenningera (po jeho odchodu do Říma se prý zmírnila). Otec Metoděj o ní také věděl. Vážil si jí jako projevu opravdovosti v cestě za Bohem. Ale nepřeceňoval její význam. Jej strhoval především idealismus P. Jana Brenningera: jeho zanícení pro Karmel.
P. Metoděj jej taky považoval za velkého příznivce Kostelního Vydří. Říkával, že prý P. Brenninger kdysi při návštěvě Kostelního Vydří prohlásil, že tak krásné místo by karmelitáni nikdy neměli opustit. Nevím. Jisté je, že v oficiálním protokole z vizitace Kostelního Vydří, kterou v roce 1930 uskutečnil, P. Jan Brenninger popsal nedostatky, které zde shledal3 a uzavřel: „Buď je třeba konvent opustit, a to co nejdříve, nebo přeložit P. Alberta a na jeho místo ustanovit P. Prokopa.“ Uskutečněna byla pak – Bohu díky! – ona druhá varianta, a tak karmelitáni ve Vydří zůstali. Tři roky nato, se k nim tedy mohl přijet ucházet o vstup do řádu student Arcibiskupského gymnázia v Kroměříži František Minařík atd. atd.
V P. Janu Brennigerovi k nám tedy promluvil učitel, z jehož školy nepřímo vyšel P. Metoděj. Kéž nám Bůh dopřeje žít naše křesťanské a karmelské povolání s takovou věrností, jakou nám ve své době svým příkladem ukázali tito naši předchůdci a otcové.
P. Gorazd, O.Carm.
