(k 60. výročí úmrtí biskupa Pavla Huyna)
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Před šedesáti lety – 1. října 1946 zemřel v jihotyrolském Bolzanu Pavel hrabě Huyn (* 17. 2. 1868 v Brně), někdejší brněnský biskup (1904–1916) a pražský arcibiskup (1916–1918). Také jeho přičiněním přišli v roce 1908 do Kostelního Vydří konečně (téměř dvě stě let po vzniku poutního místa Panny Marie Karmelské) bratři karmelitáni. Není tedy nadsázkou považovat natrvalo tohoto pastýře církve za dobrodince Karmelu a za spoluzakladatele kláštera.
Otevřeně je třeba říci, že stopa, kterou biskup Pavel Huyn v církevních dějinách Moravy i Čech zanechal, není jednoznačná. Dodnes koluje množství historek o jeho prudké povaze a přísnosti, nebo anekdoty o jeho špatné češtině. Často býval napadán pro svou příslušnost ke šlechtě, německý původ a pro údajné nepřátelství k českému národu. Na druhou stranu je ovšem prokazatelné, že se snažil, aby v diecézi bylo všude dobře postaráno o věřící obojí národnosti a že svou službu pastýře vykonával s největší zodpovědností, jaké byl schopen.
Letos je tomu také devadesát let, co byl z Brna povolán na biskupský stolec do Prahy a stal se tamním arcibiskupem. V průběhu následujících let se ukázalo, že to nebylo příliš prozíravé (stejně jako jmenování rakouského šlechtice Lva kardinála Skrbenského olomouckým arcibiskupem). Při říjnovém převratu v roce 1918 byl arcibiskup Huyn právě na vizitaci v Chebu. Odtud pod dojmem varu událostí odešel do zahraničí a následujícího roku na svou funkci pražského arcibiskupa resignoval. K jeho připravovanému jmenování kardinálem již také nedošlo. V roce 1921 byl jmenován titulárním patriarchou alexandrijským. Zbytek svého života prožil v Itálii.
Karmelitány do Kostelního Vydří povolal biskup Huyn poté, co v létě roku 1907 zdejší farnost vizitoval. Při té příležitosti došlo v kostele – před celou farností – ke konfliktu mezi ním a místním farářem. Ten tu působil více než dvacet let a pomýšlel již na penzi. Biskup pak jeho odchod, zdá se, urychlil. O podobných nepříjemnostech při vizitaci se tradují historky v blízké Telči či v nedaleké – tehdy německé – farnosti v Matějovci.
Že se kněží návštěvy tohoto biskupa předem obávali, se mi potvrdilo zajímavě náhodným způsobem. Když jsme před časem procházeli listiny ve farním archivu v Praze-Liboci, našli jsme mezi nimi soukromý dopis, který přišel libockému faráři z Moravy.
Z dopisu je zřejmé, že pražský kněz si vyžádal od nějakého svého přítele – faráře činného v brněnské diecézi, tedy v dosavadním působišti biskupa Huyna – informace o tom, jaký nový pražský arcibiskup je a jak se připravit na jeho návštěvu ve farnosti. Nalezený dopis, který tu uveřejníme, představuje odpověď na ony otázky. Dopis upoutá nejen svou bezprostředností a konkrétností. Určitým způsobem nám dává blíže poznat, mohli bychom říci, spiritualitu tohoto nástupce apoštolů, z níž leccos poučí ještě i nás dnes. A zároveň je moudrou obhajobou biskupa Huyna. Mezi řádky nás osloví hloubka onoho kněžského srdce, které takto o biskupovi a jeho zjevných slabinách dokázalo psát, to veliké pochopení pro člověka a tak velkodušná láska k církvi.
Milý příteli!
Dle mého přesvědčení má Jeho Excellence Váš nový arcipastýř pověst horší než zasluhuje.
Chyby má, jako každý člověk, a mám za to, že ani z nás žádný nezachová se všem svým podřízeným a ve všem, také leckdo si stěžuje. Škoda, že ho přijmete s předsudkem. Kde je předsudek, tam se kritisuje hned všechno nepříznivě. Já stýkal jsem se s ním dosti a nemohu si stěžovat. Prchlivý je, ale zlost ho brzo přechází a doporučuje se zachovat klid a nedat se také strhnout k rozčilení. Přeje si určitou řeč, ne dlouhé okolkování a vyhybavé odpovědi. O visitaci těší ho slavné uvítání, možno-li brána, hojné účastenství a pořádek při průvodu. Při představování čím více spolků a korporací zastoupeno, tím lépe, i významnější jednotlivci
V kostele čistota a výzdoba hojná, zvláště květinová. Velmi ho rozčiluje, když najde v kostele věci nepříslušné, košťata, smetáky, žebříky atd. – roztrhaná paramenta, prádlo kostelní. Přehlédne-li farář něco takového, nejlépe říci, že se toho neužívá. Někde bývá v oltářích zezadu schránka, kde se uschovávají různé věci; to třeba zabednit, aby se to vůbec nedalo otevřít. Za oltářem čistotu! Sakrarium! Svatostánek se záclonkou zpředu, bíle vyložený, ne otáčivý. Hřbitovy pěkně upravené a oddělená místa – třeba jenom malou cestičkou – pro 1) jinověrce, 2) nekřtěňátka, a 3) samovrahy. Zvláštní pro každý druh, když se ptá nerozmýšlet se, kde to je, hned a určitě ukázat. Pěkný hlavní kříž hřbitovní. Ostatně v naší diecesi máme pro visitace obšírnou tištěnou instrukci, kterou vydá asi i u Vás. Když farář posuzuje svou farnost a farníky, nehanit si je zbytečně, a když je někde stín, nezapomenout hned poukázat na stránku světlou.
Ve škole je jeho koníčkem, aby děti uměly vzbuzovat dobrý úmysl ráno – a dokonalou lítost večer. Když to naučíš děti, zakryje to mnoho jiných nedostatků. Zkouší katecheta, pohodlnější je, když se zkouší dle katechismu, ale to nerozhoduje, sám také vždy katechisuje, ale ne vždy přesně otázkami katechismu, což u méně schopných žáků činívá obtíže. Vždy, když přijde do kostela a má tam mši sv., těší ho velký počet komunikantů, zvl. dětí, a pořádek při sv. přijímání a mnohdy žádá, by bylo připraveno i tisíc malých partikulí i více (částečně konsekrovaných a neobyčejné množství nekonsekrovaných), ač jich potřeba není, a odporu v té věci nesnese. Děti školní musí být u nás ročně nejméně 4krát u sv. svátostí. Ve svatostánku musí být korporale rozprostřeno, ne aby nádoby byly postaveny na složených korporale. Nejlépe dát dělat korporale pro svatostánek dle jeho velikosti. Zpovědnice, by na ně bylo vidět, ne někde v koutě zakryté, aby jich nebylo vidět. Volá i porodní báby a zkouší, umí-li včas prakticky křít, zvláště i v lůně mateřském. V brzku jeho zvláštní přání poznáte, a kdo má zájem na zdárné duchovní správě, také mu vyhoví. Když dostane žaloby a ukážou se oprávněnými, bývá pak u potrefeného při visitaci nespokojen s věcmi, kterých si jinde nevšímne. Jiného mi již nic nenapadá, na co bych Tě měl upozornit. Úřední knihy nesmí být roztrhané, sice je ani nepodepíše. Budeš-li něco potřebovat, vždy rád vyhovím, ale jsem přesvědčen, že budeš s ním vycházet docela dobře.
Na shledanou, dá-li Bůh, r. 1917 se těší
oddaný Lehejček
V Tvrdonicích 14/9 1916Konsekrovat se musí i v monstranci i v ciboriu nejméně za 14 dní a v zákristii se renovace poznamenává.
Škrabu, ale snad to přečteš!
Pisatelem dopisu je P. Jan Lehejček, rodák z Býkovce ve farnosti Panské Dubenky. Narodil se 20. června 1868, byl tedy o necelý půlrok mladší než biskup Pavel Huyn. Kněžské svěcení přijal v roce 1891 a deset let nato se stal farářem v Tvrdonicích, později zároveň děkanem děkanství podivínského. V Tvrdonicích působil dvacet let – až do své smrti v roce 1921.
