Upravené záznamy obou promluv pro nás mohou být připomínkou letošní oslavy slavnosti Panny Marie Karmelské a – to se týká druhé promluvy – také příspěvkem k eucharistickému tématu v tomto čísle našeho časopisu.
Bratři a sestry!
Jsou některá poutní místa, na kterých je hodně málo prostoru. To vlastní samotné místo, které je svaté, protože je třeba spojeno s životem Pána Ježíše, případně nějakého světce, nebo jsou tam uloženy ostatky svatých, není velké. Je na něm hodně málo místa.
A tak když na to poutní místo přijdete, bývá tam „fronta“, do které se musíte zařadit – chcete-li se na samo to svaté místo dostat. Proto se zařadíte do té fronty a postupujete krůček za krůčkem... A potom přijde ten okamžik, kdy jste vy přímo na tom místě. Kdy na tom klíčovém místě stojíte a máte před sebou onen obraz nebo relikvie nebo to svaté místo. A teď je „ta vaše“ chvilka. To, kvůli čemu jste tam putovali. Takový vrcholný okamžik. A náhle jde o to, jak člověk ten vrcholný okamžik prožije. Pokud jsem svou cestu bral opravdu jako pouť, pokud přicházím s určitým úmyslem – pomodlit se, svěřit Pánu Bohu (nebo skrze nějakého světce Pánu Bohu) určitou věc – tak teď v té chvíli (když to řeknu hovorově) „to na Boha vyklopím“. Rychle to vychrlím. Jak jsem řekl: protože nejde zdržovat se tam dlouho.
Ale může se také stát, že jsem vlastně na to poutní místo nepřišel s nějakým takovým jasným záměrem a že i do té fronty jsem se zařadil tak nějak: „Protože tam jdou všichni, tak se tam také podívám...“ A když přijde ta, jak jsem to nazval, „moje chvíle“, tak tam stojím a trošku jakoby zevluji a dívám se, co to tam vlastně je. No a pak zase jdu dál, protože už jsou tam další, kteří čekají, až se to kýžené místo uvolní.
Podle mne toto představuje situaci, ve které si člověk může jaksi „vyhroceně“ uvědomit, jestli je skutečně poutník, anebo vlastně turista. Mezi poutníkem a turistou je velký rozdíl. Možná, že poté, co jsem to vylíčil na tomto příkladu, už to nemusím ani vysvětlovat. Že je z toho zřetelné, na co mířím. A já bych, bratři a sestry, v této promluvě chtěl nás všechny povzbudit vlastně jenom k jedné velmi prosté věci. Abychom si vždy hlídali to, že budeme poutníky.
Že nezůstaneme u toho: jsme ti, kteří se přišli podívat, kteří dělají to, co ostatní, a tak jen pokoukají a zase jdou domů... Ale nic Bohu nesvěřili, nic mu „nevyklopili“ a v nich uvnitř se toho moc nestalo. To by byla veliká škoda. Myslím si, že každý z nás v tomto potřebujeme „hlídat“ sama sebe nebo „dát si pozor“ na sebe sama. Protože člověk je také od přírody tvor lenivý, mající sklon k polovičatosti; a tak je dobře, abychom byli pozorní nebo – jak říká Pán Ježíš – bdělí. A dávali si pozor na to dotáhnout to až do konce: abychom to z toho postoje člověka, který dělá to, co ostatní, který se jaksi nechá nést tím, že jsme se vypravili – celá rodina nasedla do auta, a tak tedy jedeme – a už vlastně to má určitou tradici – abychom z tohoto jaksi „dokročili“ až do takového setkání s Bohem (nebo na tomto místě s Pannou Marií), kdy Bohu skutečně otevřeme svoje srdce, anebo abych tak řekl – zastavíme se před ním „tváří v tvář“.
Víte, toto je myšlenka, o které jsem přemýšlel už vícekrát, když sem k nám do Kostelního Vydří přijede nějaká skupina. Třeba školní děti nebo naopak senioři nebo prostě nějaká jiná skupina – a teď ti lidé chtějí „slyšet něco o kostele“. Tak s nimi do toho kostela vstoupím a vyprávím jim historii tohoto poutního místa nebo něco o zdejším obrazu Panny Marie, zmiňuji se o škapulíři. A protože většinou předpokládám, že to jsou lidé asi nevěřící, tak je do nějakého modlení ani moc nestrkám... Ale někdy mě dost zarmoutilo, když jsem tedy mluvil tak opravdu spíš „pro turisty“ a viděl jsem, že někteří ti lidé se při vycházení z kostela kradmo pokřižovali. A říkal jsem si: „Ale to je škoda, že já jsem k těmto lidem mluvil jako k turistům! Já jsem jim mohl pomoci, aby byli poutníky! A já to prošvihl, já jsem to neudělal!“ A pak mi jednou napadl takový způsob, jak si poradit. Tak ho teď někdy používám a mám z toho radost. O to se chci s vámi podělit.
Když cítím, že v té skupině je aspoň trošku také cit pro to, že zde je poutní místo, pro to, že toto je kostel, a pro to, že nějaký Bůh je, tak říkám otevřeně: „Podívejte, toto je poutní místo. Po staletí sem přicházeli lidé, ne aby se podívali, jaké to tu máme, ale aby tady Pánu Bohu něco svěřili. Aby se tady pomodlili za někoho nebo za něco, v čem cítili, že ta modlitba je moc potřeba.“ A dělám to tedy tak – někdy, když překonám svůj ostych a nesmělost či jiné překážky – že té skupině řeknu: „Víte co? Teď si uděláme chviličku úplné ticho, klekneme si do lavic, nikdo nebude nic říkat. A každý z nás se v duchu pomodlíme za jednoho člověka nebo za jednu záležitost, o kterých si myslíme, že tu naši modlitbu moc potřebují...“ A já, bratři a sestry, mám velikou radost z toho, že i děti školního věku vědí, co s tou chvílí ticha mají dělat! I poměrně malé děti v tom „mají jasno“, i takový kluk či děvče dokáže být poutníkem, ne jenom turistou!
Já to tady nám všem říkám úmyslně při této mši svaté, která je v předvečer „velké“ pouti. Protože my sami, když tuto myšlenku přijmeme, tak ještě můžeme během toho dnešního večera (nebo mnozí přijdete ještě zítra dopoledne), udělat to, o čem tu mluvím: můžeme ještě několikrát a opakovaně ten postoj poutníka, prosebníka, přímluvce cíleně zaujmout.
Záměrně jsem o tom nechtěl mluvit až zítra na mši svaté v jedenáct před polednem, protože tam už to bude vlastně něco, co se dá už jen „zachraňovat“ na poslední chvíli. Ale teď máme před sebou celý večer. Tuto bohoslužbu. Máme před sebou noční adoraci a zítřejší dopoledne – podle toho, jak to je komu z vás možné. Ale přinejmenším ten dnešní večer a tuto mši svatou. A já bych nás chtěl všechny opravdu znovu povzbudit, abychom byli poutníky.
Vždyť už sama mše svatá nám umožňuje, abychom do ní vkládali to, co nás bolí, co nás tísní, s čím přicházíme. I ve mši svaté jsou místa, která přímo vznikla tak, že do nich věřící – vždycky – „vyklopili“ Pánu Bohu svoje osobní potřeby: když kněz na začátku před první modlitbou říká: „Modleme se...“ a udělá chvíli ticha – to je taková chvíle, ve které má vytrysknout v našem srdci (aniž by to zaznívalo navenek) to, co nás bolí, s čím přicházíme... A kněz svou modlitbou pak zahrne a shrne to všechno. Jestliže při mši svaté zaznívají přímluvné modlitby, tzv. „přímluvy“ – my se je modlíme z nějaké knížky a modlíme se přitom za různé záležitosti církve a světa. Ale vždyť tam se v duchu velmi snadno dá „vpašovat“ to nebo ten, za koho já se modlím! A jestliže po svatém přijímání ještě ostatní přijímají a vy už jste na svém místě a Kristus přítomný v eucharistii spočinul ve vašem srdci to jsou tak hluboké chvíle! Tehdy se mu klaníme, ale zároveň zase máme jedinečnou příležitost – obrazně řečeno – položit mu hlavu na rameno a říct mu: „Pane – toto a tento člověk – to mě moc trápí. To mě moc trápí, a já Tě prosím – teď, v této chvíli, kdy jsme si tak blízko –, prosím Tě: shlédni, posilni, sešli svou milost, dej sílu!“
Tedy, bratři a sestry, mše svatá v sobě obsahuje přímo ty chvíle pro naši poutnickou modlitbu. Ale ono to chce, abychom po nich „chňapli“. Abychom je využili. Abychom „do toho šli“ – opravdu rozhodně.
A to je důvod, proč jsme četli čtení ze Starého Zákona o ženě Abígajil (1 Sam 25,1–35). Protože ta nám v putování a s ním spojené modlitbě může být krásným vzorem. Její manžel se choval tak, jak jsme to slyšeli... Je velmi, velmi zajímavé, jak ten popis jeho chování „sedí“. To je přesně to, s čím se setkáváme i my: jak snadno se pýcha pojí s lakotou a s bezbožností, s neúctou a s nevděčností! S tím spletencem nectností se můžeme úplně stejně setkat dnes, na počátku třetího tisíciletí. A jeho žena, když toto vidí, tak nezůstává sedět s rukama v klíně a nenaříká: „No, holt manžel se tak chová... Co já můžu jako jeho žena?“ A přitom se ten příběh odehrává v době silně patriarchální, kdy žena skutečně neměla příliš vlivu, aby usměrňovala vnější vystupování rodiny. Tedy Abígajil mohla velmi snadno vzdát jakékoli úsilí a říci: „Já tu nenadělám nic.“ Ale ona se do toho vloží. Posbírá doma všechny ty vyjmenované věci a směřuje vstříc Davidovi, aby se mu poklonila a aby se přimluvila. Aby nahradila to, co její rodina nedělá. Aby prosila o záchranu a pomoc pro celou svou rodinu.
Já na tom chci především zdůraznit její rozhodnost. To, že Abígajil jedná. Jde do toho. Sama, ve své iniciativě, nenechá se jenom unášet událostmi: poslové přišli, manžel je vyhodil, a tak to tak dopadlo – to je smůla... Abígajil jedná. Projevuje Davidovi úctu, přimlouvá se a dosahuje toho, že celá vyprávěná událost krásně skončí.
Bratři a sestry, Abígajil je výborný vzor pro nás. Jestliže nás tu povzbuzuji k tomu, abychom prosili, abychom se přimlouvali, abychom byli skutečně poutníky, kteří vědí, co chtějí, kteří vědí, za koho chtějí prosit, co chtějí Bohu svěřit – tak v tomto ta jednající žena Abígajil je pro nás krásným vzorem.
Když jsem o těchto myšlenkách uvažoval, napadlo mi, že možná by se to všechno dalo říct ještě trochu jinak. Bratři a sestry, většina z vás jste na tomto poutním místě patrně už poněkolikáté. Zeptám se vás tedy: Máte tady ve Vydří „svoje místečko“? Takové „svoje místečko“, kde už jste se někdy modlili, kde jste to „vytrysknutí“ osobní modlitby, jak jsme o něm mluvili, již prožili. Možná zde už takové místečko máte. Moc vám to přeji.
Jestli mohu chviličku zmínit svou zkušenost: mně se něco takového stalo v Římě v chrámě svatého Petra. Když jsem tam poprvé vstoupil, byl jsem celý vyjevený, jak je ten kostel obrovský a co je to v něm za babyln. Úplně jsem tam mizel. Ale hlavně jsem si zoufal: kde se má člověk modlit v takové spoustě turistů? A pak jsem to hlučící okolí prostě „hodil za hlavu“. Stál jsem zrovna u nějakého oltáře, a tak jsem si k tomu oltáři klekl a tam jsem se modlil. A najednou se dívám – viděl jsem, že v tom oltáři je prostor překrytý mřížkou – a tam byl nápis, že jsou tam relikvie jednoho světce, kterého si velmi vážím. A já si řekl: „To je krása! Toto je zde „moje místo“! Toto je pro mě krásné místo k modlitbě, tady v tom velikém rušném chrámě, kde bych si jinak připadal tak ztracený.“ A když jsem po několika letech přišel do toho chrámu podruhé, tak jsem na to místo šel znovu. A znovu jsem si tam klekl a znovu jsem se tam modlil. Ale tehdy už jsem to místo vyhledal. Protože to je místo, kde se odehrála moje modlitba, a já na tu modlitbu chtěl navázat. A když mi Pán Bůh dá, že se tam ještě dostanu, tak bych tam chtěl jít zase. Už najisto. Rozhodně bych to místo nikdy nechtěl vynechat.
A tak bych každému z nás, bratři a sestry, přál, abychom i tady v Kostelním Vydří – před obrazem Panny Marie nebo jinde v kostele nebo někde na lavičce – každý z nás Pánu Bohu otevřeli svoje srdce opravdu jako poutníci. Abychom se každý na nějakém to místečku „našli“, abychom tam našli prostor pro svou osobní modlitbu. Abychom tam tak jako ta Abígajil svěřili Pánu Bohu ty „trable“ nebo to, co je kolem nás a co nás mnohdy tak trápí. Teď tady je místo a je čas na to, abychom to Bohu vyklopili... A já pevně věřím, že když své putování sem do Kostelního Vydří až takto „dotáhneme“, když nezůstaneme jenom těmi turisty, ale když skutečně budeme takovýmito poutníky, tak že i o nás bude platit to, co David řekl Abígajil. Nám jako by to sliboval sám Pán:
„Pokojně vystup do svého domu. Hleď, vyslyšel jsem tě a beru na tebe ohled.“ Amen.
P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Většina z nás každý rok přichází sem na toto poutní místo tak nějak poděkovat za uplynulý rok a znovu poprosit o Boží ochranu, pomoc a o ochranu Matky Boží, o její přímluvu. Většinou nejen pro sebe, ale i pro svoje drahé. Instinktivně cítíme, jak na svůj život nestačíme sami, jak potřebujeme Boží pomoc, a jsme šťastni, že na život nejsme sami. A každý z vás by mohl vyprávět, co všechno během toho uplynulého roku prožil. A tak jak se my kněží s vámi setkáváme, tak víme, že někteří z vás – jak se lidově říká – „dostali naloženo“. Že někdo prošel sám velikou zkouškou, anebo spoluprožíval něco takového ve své rodině. Jinému se v uplynulém roce něco velikého podařilo a nyní přišel, aby poděkoval. Ale my všichni jsme prožili v uplynulém roce události, které nás tajemným způsobem spojily, ovlivnily nás výrazně – a věřím, že ne jen na několik dní – vepsaly se hluboko do našich srdcí. Když jsme zde byli na pouti před rokem, netušili jsme, že na podzim toho roku – poměrně nečekaně – tehdejší papež Jan Pavel II. vyhlásí Rok eucharistie. A netušili jsme, že tento Rok eucharistie bude rokem, ve kterém se Jan Pavel II. sám bude moci stát definitivní hostií lásky Boží a naplno odevzdá svůj život...
Dny jeho nemoci, úmrtí a loučení s ním, které jsme prožili ať už u nás nebo ve světě nebo v Římě – se asi hluboko vepsaly do života každého z nás. Ony jistým způsobem ovlivnily celý svět. Překvapivě. Víc, než se čekalo. Najednou jakoby se zastavil čas. Lidé přestali spěchat, přestali plánovat. Opouštěli svou zábavu, své akce, které si naplánovali, a sledovali onen smrtelný zápas starého člověka – pro nás velmi výjimečného.
Z mnoha důvodů. Za prvé to byl „papež našeho života“. S žádným jiným papežem jsme toho neprožili tolik jako s ním. A nějak si budeme vždycky těžko zvykat... Nebo lépe řečeno: budeme vždycky poměřovat. Protože jsme na něm – na tom, jak on to pojal – viděli, co to znamená stát v čele církve, co to znamená sloužit, co to znamená otevírat brány Kristu, co to znamená milovat Ježíše až do krajnosti. A také co to znamená být synem Mariiným. On nás to učil. A nejen nás věřící, nýbrž potažmo celý svět. Učil, jak je důležité, abychom měli úctu jeden k druhému. Bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, náboženství, rasu. Jan Pavel II. od samého začátku svého pontifikátu zdůrazňoval důstojnost každé lidské osoby. A každé lidské osoby – už před narozením, v umírání, v nemoci a ve smrti... On to byl, kdo vyslovil ty slavné věty, které najednou zastavily svět. A rozdělily. Aby ho posléze spojily v těch, kteří skutečně jsou lidmi dobré vůle. Když se vyjadřoval právě k otázkám života, nebál se říci, že národ, který zabíjí svoje vlastní děti, je národem bez naděje. A že se celá Evropa takto může stát kontinentem bez naděje, jestli půjdeme touto cestou. A národ, který nemá úctu ke stáří, že si nemůže vážit ani sám sebe, protože si neváží svých kořenů a svých otců...
A najednou, když nám Jan Pavel II. stárnul před očima, mohli jsme bezděčně vidět, že nejen v církvi, ale i mimo církev lidé pohlížejí na tohoto starého muže s úctou. Mnozí říkali: „Už nemá sílu vládnout, nemá sílu, aby vedl Boží lid, miliardu věřících, – a k tomu ještě taková zodpovědnost za celý svět! Vždyť je to vlastně první muž světa. A on je bezmocný, opírá se o hůlku...,“ pak: „už ho vozí...,“ pak: „musí pořád mít kapesník...,“ pak: „není mu rozumět,“ pak: „vidíme, jak je vyčerpaný...“ A všichni jsme mu přáli, aby si odpočinul.
A nevěděli jsme: je to skutečně dobře, že stojí v čele, anebo už opravdu měl svůj úřad předat někomu mladšímu? Vždyť: celý svět trápí tolik problémů, je potřeba je řešit, je potřeba se k nim postavit, je potřeba říci jasné slovo. A my máme v čele církve starce... Nemocného starce... – A paradoxně právě ty poslední dny, které jsme zaujatě prožívali s ním a ve sledování toho dramatického závěru jeho života, najednou ukázaly, že skutečně každý člověk má nezastupitelné místo a hodnotu – i člověk nenarozený, i člověk starý a nemocný. Jan Pavel II. ve svém stáří svou obětí a způsobem, jakým on přijal utrpení a ztotožnil se s umírajícím Kristem, najednou začal „otvírat oči“ celému světu, takže všichni mohli zahlédnout, že vlastně pravé hodnoty nejsou jenom ty, o kterých slyšíme z tlampačů. Že nejde jenom o to, abychom byli zdraví a silní a úspěšní a abychom byli krásně opálení a měli to nejlepší zboží a vždycky se dostali, kam chceme, a měli „svoje hračky“ (ať už jsme děti nebo dospělí), každý aby „si hrál“ s tím, na co si vzpomene... Že život je ještě o něčem jiném. Že je tu rozměr ještě daleko podstatnější: rozměr lásky, která se dává.
Jan Pavel II. nám ukázal, jak je důležité, aby se člověk, když má skutečně síly – a ještě relativně dost sil – nasadil pro dobro. A pro dobro druhých. Vzpomeňme na toho silného papeže, který začal překvapivě cestovat po celé zeměkouli, setkávat se se všemi, a vyzýval neustále ke smíření. Který se nebál setkat se s nikým, naslouchat každému a každému říci svůj názor. Objevil se v roli papeže jako člověk plný elánu, energie, lásky, kterou rozdával... A pak jsme postupně viděli, jak se ten způsob lásky měnil, jak mu ubývalo sil a ta láska nabývala „spodních pater.“ Hloubek, které tušíme (mohli jsme tušit), ale nikdy nedohlédneme... Co víme o tom, kolik utrpení kdo nabídne Bohu? Ve spojení s modlitbou za nás, za tebe, za nemocné, za vyřešení konfliktů ve světě?... Viděli jsme ho, když se ještě tváří v tvář začínající válce v Iráku postavil jasně na stranu míru – téměř jako jediný. Prorockým hlasem burcoval, abychom hodnoty, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou důležité a podstatné, šířili cestou dialogu, nenásilí, úcty. To je odkaz, který si musíme odnést všichni. Protože každý z nás může mít někdy pocit, že by přece pomohlo nějakým způsobem násilím vysvětlit těm druhým, jak se věci mají. Aspoň je maličko odstrčit, a tím jim dát za vyučenou... A ono to nejde – vy to víte z rodin. Ani v rodinách to nejde násilím, ani s dětmi to nejde násilím a vůbec už ne v partnerských vztazích, natož v mezinárodních konfliktech. Nikdy to nejde násilím. Vždycky je potřeba vzít člověka vážně, vzít vážně každý národ a naslouchat. A mluvit a hledat a modlit se.
A pak přišla jeho oběť. Oběť, kterou Jan Pavel II. instinktivně, tajemně spojil s eucharistií. Když prožíváme letošní rok jako Rok eucharistie, mluvíme o mnoha aspektech tohoto tajemství. Ale nesmíme zapomenout na jeden z těch nejpodstatnějších – že totiž eucharistie, kterou slavíme na oltáři, je naše vlastní tajemství. Tajemství našeho života. A když je eucharistie díkůvzdání, tak celý náš život má být ke slávě Boží. Když je eucharistie sdílením a rozdílením chleba, tak celý náš život musí být také tímto sdílením a rozdáváním. Ale eucharistie je také definitivním zpřítomněním Ježíšovy oběti, kterou se obětoval jednou provždy za nás za všechny – a my se smíme k této oběti přidat. Každý z nás. Každý z nás jiným způsobem. Tím, že přijímá z Božích rukou to, co život přináší, a sám nabízí sebe. Přijímá oběť Ježíšovu a dává život svůj. A když chce člověk nabízet sebe, má vždycky co dát. A to vůbec každý – i mladý, i starý. I zdravý, i nemocný. Ano, když jsme mladí, můžeme dát také svoji energii, svoje nápady, svoji službu. Můžeme se rozdávat do krajnosti. Ale přijde chvíle, kdy zůstaneme sami – převážně. Občas nás někdo potěší, občas někdo bude mít zájem o to, co říkáme, ale čím dál víc bude chvil, kdy budeme jenom se svým Bohem a někdy i se svým utrpením. A to jsou chvíle, kdy se definitivně náš život má stát eucharistií pro druhé. Náš umírající papež jakoby znovu vrátil hodnotu lidskému utrpení, stáří, slabosti, nemoci. Jakoby rozkryl to bohatství, které v církvi máme, které můžeme vidět tak samozřejmě na životě Ježíšově, můžeme ho vidět na životě jeho matky. A přesto, když se objeví nějaký takovýto svědek víry, tak najednou se nám to stane zřetelnějším. Znovu lépe chápeme, co se odehrálo tenkrát na Kalvárii, co asi musel prožívat Ježíš, co prožívala jeho matka. Rozumíme více také tomu, co prožíváme my, protože máme víc podíl na tom prožívání Kristově.
Potřebujeme vzory – každý z nás – abychom věděli, jak zacházet se svým životem. Když stojíme na jeho počátku a potřebujeme ideál, jak se životem naložit, kam napřít sílu, pro co se rozhodnout. Jaký má vlastně život smysl a jak žít, aby měl smysl. Právě tak je potřebujeme, když pak jsme uprostřed svého života, když trošku bilancujeme, a přitom si uvědomujeme, že ještě nějakou sílu máme. A už máme taky zkušenost. Takže trošku víc, než když jsme byli mladí, víme, „o čem ten život vlastně je“. A i teď je potřeba dobře se rozhodnout, kterým směrem a na co nasadit všechny a zbytek svých sil. Abychom jednou, až přijde stáří, dokázali nabídnout i to poslední. I svoje umírání. Prožít je ve spojení s Bohem. Tou spojnou „nití“ je vždycky skutečná láska, kterou Bůh si zamiloval člověka a na kterou my odpovídáme. A člověk, který tuto lásku přijal a chce na ni odpovědět, má v srdci obrovskou svobodu, protože jak napsal apoštol Pavel k Římanům – nic nás od této lásky nemůže odloučit, nic! Pokud my tuto lásku přijmeme do svého života a přijmeme toto jako základní krédo.
Ta láska má různé podoby. Tak jako má různou podobu lidský život. Když se maminka mazlí se svým novorozenětem, tak je to jiná láska, než láska starce. Když se mladí lidé poznávají, když jsou přátelé šťastni, že se setkají, když manželé po desítkách let si znovu obnoví svůj manželský slib a znovu si řeknou: „Ano, jsem rád, že Tě mám. Jsem šťastný, že můžu žít s Tebou. Přes to přese všechno, co jsme prožili, nikdy bych neměnil...“ – to je pokaždé jiná podoba té lásky. A pak, když člověku ty věci začnou z rukou vypadávat a když začne jedno po druhém opouštět, když přijdou nemoci a stárnutí, pak ta láska se začne podobat oběti eucharistie. A vlastní život se stává hostií, která je lámána – ke cti a slávě Boží a pro dobro druhých.
A není snad potřeba přát si nic lepšího, nic většího, než abychom v té lásce rostli, abychom obstáli ve všech zkouškách a jednou i my na tom svém místě byli snad trošku povzbuzením pro ty, kteří jsou kolem nás. Abychom byli takovým blízkým vzorem. Obdobně jako vzhlížíme k vzorům, které jsou nám vzdálené staletími i prostorem, tak abychom měli i ty vzory nejbližší. Abychom se my sami mohli pro ty, kteří přicházejí po nás, stát těmi, kteří budou ukazovat na Krista a na jeho lásku. Na Matku Boží a na její lásku a na jejich vzájemnou věrnost. Na tu vnitřní svobodu lásky, ve které jeden druhého nechce vlastnit a jeden druhému se pro dobro všech ve svobodě vydává... To je naše cesta.
Jsme bohatší. Jsme bohatší o to, co jsme prožili uplynulý rok, jsme bohatší o to veliké svědectví Jana Pavla v závěru jeho života. Jsme bohatší o to, co nás spojilo, jsme bohatší o tu nádhernou zkušenost nové volby Benedikta XVI. a o naději, kterou církev znovu dostala. A záleží na nás, kolik každý z nás k tomu přidá. A nejde ani tolik o to, co konkrétně kdo může nebo nemůže dělat, ale kolik lásky vloží do svého života. Kolik lásky od Boha přijme a s kolikerou láskou bude ochotný se rozdělit těm, které má kolem sebe. Aby se sám stával eucharistickou obětí, darem, který jednou v rukou samotného Krista bude rozlomen ke slávě Boží. A k nasycení zástupů.
P. Vojtěch Kodet, O.Carm.
