P. Emanuele Boaga, O.Carm.
V tomto krátkém textu bychom chtěli poukázat na vzájemné vztahy svatého Karla Boromejského, jehož svátek se slaví 4. listopadu, s Karmelem.
Titulární kardinál a kardinál-protektor
Sv. Karel byl 31. ledna 1560 papežem Piem IV. (strýcem z matčiny strany) jmenován kardinálem s titulem jáhna římského kostela svatých Víta a Modesta.1 4. června téhož roku získal (namísto toho) titul kardinála – presbytera při římské bazilice San Martino ai Monti, tedy při kostele karmelitánů.2 Zde jeho velkorysost dodnes dokládá dobře patrná upomínka – zlacený strop hlavní lodě. Avšak pro svou úctu ke sloupu, u nějž byl údajně bičován Pán Ježíš, uctívanému v blízké bazilice svaté Praxedy, přenesl svatý Karel 18. listopadu 1564 svůj kardinálský titul právě na tento kostel.
 |
| Podobizna sv. Karla Boromejského, otištěná v knize z r. 1762 v historické knihovně kláštera v Kostelním vydří |
S karmelitány zůstal nadále spojen jako protektor řádu.3 Tuto funkci zastával – od 5. května 1563 – téměř deset let, až do 5. února 1573, kdy se jí však ze zdravotních důvodů musel vzdát.
Užší přátelské vztahy s ním udržoval generální představený karmelitánů Giovanni Battista Rossi (či Rubeo), pocházející z Ravenny a známý více pro vzájemnou úctu, která ho spojovala se sv. Terezií z Avily. Kardinál Karel Boromejský se osobně podílel na vypracování papežských dokumentů, jimiž byl P. Rossi jmenován apoštolským komisařem pro (celý) řád (1562)4 a pak i pověřen uskutečněním tridentské reformy v řádu, kterou požadovala generální kapitula konaná v roce 1564. P. Rossi zachovával Karlu Boromejskému hlubokou vděčnost. To vysvětluje, proč po smrti titulárního kardinála karmelitánů, Giacoma du Puy, požádal papeže, aby do tohoto úřadu jmenoval právě sv. Karla.
Mimořádná náklonnost
Den po svém zvolení generálním představeným, v neděli 21. května 1564 o slavnosti Seslání Ducha svatého, se P. Rossi odebral s procesím řeholníků, aby vzdal poctu papeži. Při této příležitosti nechal svatý Karel ve vatikánské bazilice vystavit „roušku sv. Veroniky“, aby ji mohli uctít. Během audience, jež následovala odpoledne, svěřil papež zájmy karmelitánů do péče kardinála Karla Boromejského, který byl na audienci také přítomen.
Při své cestě do Milána ještě téhož roku navštívil P. Rossi 4. listopadu 1564 kardinála Karla Boromejského. V následujících dnech se zúčastnil kajících procesí, která světec vedl. Ten ho v sobotu 9. listopadu pozval na oběd, jehož se účastnil i vévoda Gabriele d’Albuquerque, místodržící španělského krále a vládce Milána. Sekretář P. Rossiho při tom zdůrazňuje zvláštní úctu, vlídnost a srdečnost, jakou svatý Karel i vévoda karmelitánskému generálnímu převorovi projevovali. Ten této příležitosti využil, aby kardinálu-protektorovi předal kromě jiných dokumentů „především dekret obsahující listiny Karmelitánského bratrstva“. Tato poslední slova vedla některé autory k domněnce, že svatý Karel přijal (karmelitánský) škapulíř, což však nelze potvrdit.
V Ambroziánské knihovně v Miláně se uchovává korespondence P. Rossiho s Karlem Boromejským. V klášteře karmelitek v Careggi ve Florencii dodnes opatrují originál rukopisu statut tohoto kláštera, revidovaných a schválených v Římě roku 1564, s vlastním podpisem světce. Kardinál-protektor „měl zvlášť rád“ karmelitánský kostel v Miláně; navštívil také kostely v blízké Carnatě, v Cremoně (1575) a v Luinu (1574), kde uctil ostatky zakladatele, jímž je Jacopino Eleuterio Beltrame, karmelitánský laik svaté pověsti.
Vděčnost a památka
Karel Boromejský byl prohlášen za svatého roku 1610. Během generální kapituly karmelitánského řádu v roce 1613 byl vznesen požadavek, aby jeho svátek byl zařazen do karmelitánského liturgického kalendáře. Roku 1614 byl svatému Karlu v římské bazilice San Martino ai Monti postaven oltář (upravený do dnešní podoby až roku 1693), s obrazem od Filippa Gherardiho.
Tento příklad byl následován v celém řádu. V dalším římském karmelitánském kostele Santa Maria in Traspontina byl roku 1626 zřízen oltář k poctě sv. Karla s obrazem od Giulia Cesare Procacciniho (dnes v Národní galerii v Dublinu), nahrazeným v roce 1673 obrazem od Carla Maratty (nyní se nachází v klášteře).5 Ze stejných let jsou oltáře v Carmine Maggiore v Neapoli, v Benátkách, v Miláně. Tato úcta se příkladným a charakteristickým způsobem rozšířila v Belgii, kde každý karmelitánský kostel měl oltář i bratrstvo ke cti svatého Karla: roku 1636 se tak stalo v Bruselu, 1646 v Gand a Valenciennes, 1647 v Bruggách a v Ypres, 1648 v Antverpách, 1657 v Malines. Od roku 1615 si reformovaní karmelitáni ve Francii zvolili svatého Karla za svého patrona spolu se sv. Josefem.
Nikoliv bez příčiny jeden autor z konce 17. století, když psal o sv. Karlu Boromejském, uvedl, že: „Karmelitáni ... se ukázali jako šiřitelé jeho slávy.“
Nakonec bychom rádi připomněli, že do řady kardinálů – nástupců svatého Karla na milánském arcibiskupském stolci a jeho nástupců v titulu římské baziliky San Martino ai Monti patřili také papežové Pius XI. a Pavel VI., jakož i kardinál bl. Alfréd Ildefons Schuster. Ten nechal v roce 1937 v Miláně vybudovat farní kostel svatých Silvestra a Martina, aby byl viditelnou připomínkou římského kardinálského titulu nástupců svatého Karla.6
Z italštiny přeložila Vlaďka Marie Polišenská,
poznámky doplnil P. Gorazd, O.Carm.
