Jan Milíč z Kroměříže
„Nejkrásnější květ českého reformního hnutí ve 14. století“ – tak nazval ve své studii1 kdysi dominikán Ondřej M. Petrů rozmach eucharistické zbožnosti v českých zemích za vlády Karla IV. A na počátku tohoto duchovního probuzení stojí postava kazatele Jana Milíče z Kroměříže. Je tedy zcela na místě, abychom si v našem národě u příležitosti Roku eucharistie připomněli tuto slavnou kapitolu duchovních dějin našeho národa a nedali se odradit ani oním velkým stínem nedůvěry, jaký na ni vrhly přehmaty husitů, které následovaly vzápětí. Zmíním Milíčův život jen velmi stručně. Pokud máte možnost seznámit se s ním podrobněji, stojí za pozornost.2 Jan Milíč byl původně úředníkem (vlastně diplomatem) v pražské císařské kanceláři, ale nespokojen zřekl se svého postavení a nastoupil kariéru duchovní.
Pod vlivem kázání Konráda Waldhausera se jeho „konverze“ dovršila. Zřekl se i svého nikoli bezvýznamného církevního postavení, začal žít asketickým životem a věnoval se kázání pro široké vrstvy obyvatelstva. Jeho „ohňová slova“ (jak se vyjádřil Tomáš Štítný ze Štítného) spolu s jeho příkladem působily řadu dalších „konverzí“ mezi jeho posluchači. Podle svědectví současníků se mnozí vzdávali honby za bohatstvím a za dobovými výstřelky, někteří opouštěli nepoctivá zaměstnání a učili se živit se jinak. Slavný je úspěch Milíčových kázání mezi pražskými prostitutkami a jeho činnost ve prospěch jejich nového života. Pozoruhodný byl také Milíčův vliv na kněze, zejména mladé kněze. I když se ve svých názorech někdy ocital na hranici blouznilství, upřímně se ucházel o radu a usměrnění ze strany církevní autority a byl člověkem velmi pokorným a plným dobroty. Uchvácen myšlenkou, že je třeba „vtělovat všechny v Krista“, začal prosazovat časté přijímání eucharistie. Když byl pro tyto své (ovšem zkomoleně tlumočené) názory obžalován u papeže, odešel se hájit do Avignonu. Tam v létě roku 1374 zemřel.
Pro Karmel je zajímavé, že jeho současník Matěj z Janova přirovnává Jana Milíče k proroku Eliášovi.3 V několikerém ohledu:
- Milíč kázal o posledním příchodu Kristově (podle proroka Malachiáše 3,23 Eliáš vystoupí těsně předtím) a o Antikristu;
- vztahuje na Milíče slova Sir 48,1: „jeho slovo plálo jak pochodeň“;
- Milíč žil asketickým životem podobně jako starozákonní proroci, jejichž typickým oděvem byl drsný šat (o Eliáši viz 2 Král 1,8; podobně Zach 13,4 a o Janu Křtiteli Mk 1,6);
- Milíč jako Eliáš usilovně podněcoval víru a zbožnost lidu, který jej obklopoval;
- Milíč „byl (...) jako Eliáš tak nadšen pro zákon Ježíšův a jeho pravdu a moc, že skoro bez přestání a neúnavně bojoval nekonečně s množstvím falešných proroků, mnichů, kněží jinak zákona znalých a kleriků, že téměř denně byl postaven v nebezpečenství smrti pro pravdu;“4
- Eliáš statečně vytýkal králi Achabovi náboženský úpadek, Milíč „přišel k jmenovanému císaři (Karlu IV.) a ukázal na něho prstem a řekl mu přede všemi, že on je veliký Antikrist“; arcibiskup jej kvůli tomu uvěznil, „ale císař kazatelovo gesto zbožně přijal a pomohl mu na svobodu“ (J. Kadlec).
Tak je nám setkání s Janem Milíčem u příležitosti Roku eucharistie také setkáním s působivostí Eliášova vzoru i mimo společenství Karmelu.
(Slovníček nejzastaralejších použitých staročeských výrazů najdete za textem modlitby. Předem upozorněme jen na dvě odchylky od dnešní češtiny, které jsou pro porozumění nejdůležitější. Slovo milost znamenalo ve staré češtině: láska (někdy také milost, přízeň) a např. slovní spojení milost ženská znamenalo: láska k ženám. Často se vyskytující slůvko ny je tvarem zájmena my – např. za ny znamená: za nás.)
Milíčovy modlitby byly předčítány „po kázáních i jindy.“5 Představme si tedy, že se touto modlitbou spojujeme poté, co naše srdce rozplamenila „ohňová slova“ a strhující příklad kazatelův...
Milý Jezukriste, milovníče našich duší,
která milost tě k tomu přinutila, aby našě dušě tak nečisté miloval, aby je očistil a tak túžil po našich dušiech, ež jsi za ny miloščěmi umřěl na svatém kříži? Ó srdečný milovníče, kterak silné milovánie bylo v tvém srdci, když si nám ráčil dáti své svaté tělo a svú svatú krev na paměť tvé svaté smrti! Proto prosímy tvé svaté milosti, aby ráčil otevřieti studnici živé vody, z niežto teče nápoj tvé svaté krve, abychom napojili našě uschlé dušě, přijímajíc tvé božstvie i tvé člověčstvie. Tys přiebytek božstvie, neb v tvém svatém tělu přěbývá svatá Trojicě. Tys hospoda nebeská našich ustalých srdcí. Ó ščedrý hospodáři vypověděných psancóv na púšči i v údolí těchto slzí, kteraks vysocě přěsáhl všicknu ščedrost! Ó jedinká náděje sirotkóv, kteraks přěvýšil všicknu milost přěs mieru milovánie, když si svatým andělóm i hřiešným kajícím v jednostajné milosti připravil tak drahý dar, točíš jednostajnú krmi tvého svatého těla i jednostajný nápoj tvé svaté krve! Neb chléb andělský jest chléb člověčský, neb téhož chleba nebeského požívají lidé k otpuščení hřiechóv a lékařství své křehkosti i k sytosti, aby věčným hladem neumřěli, jehožto světí andělé požívají k věčnéj rozkoši a v kochání. Proto prosímy tvé svaté milosti, aby nás ráčil s svatými anděly sjednati ku požívaní jednostajné radosti, poněvadž jsi nás sjednal ku požívaní rozkošného chleba nebeského.
Ó milý Jezukriste, poněvadž jsi ty ten chléb andělský, jenž v sobě máš chut a rozkoš i sladkost všeho kochánie, rač nám osladčiti našě srdcě, abychom čili tvú srdečnú vóni a všicknu žádost duchovní i milost srdečnú v tobě naplnili. Rač nám všicknu jinú krásu i rozkoš ohorčiti i milost ženskú a tělesnú tak mrzku učiniti, abychom jen v tobě samém sě kochali a po tobě srdečně túžili a po tobě miloščěmi svadli až do smrti, poněvadžs ty po nás túžě za ny milostivě umřěl. Tys chléb lékařstvie duchovnieho, rač ny uléčiti ot jedovatých ran pokušenie nečistého, aby moc ta, jež vycházala z tvého svatého těla nemocné uzdravujíc, tekla v našě srdcě a nás věčně uzdravila i osvietila i očistila i tak posílila, aby nás ižádné pokušenie, ižádný hřiech viec nepřěmohl.
Ó milý Jezukriste, poněvadžs ty chléb věčné sytosti, rač nás posilniti drahým pokrmem svého svatého těla, abychom silni byli ke všemu dobrému. Nebť našě matky nás krmily sú svými neb cizími prsmi ke všiej tělesnosti, ale ty ny, své dietky, krmíš svým svatým tělem a svú svatú krví ke všiej šlechetnosti a k ktvúciej cnosti. Rač nás svú svatú krví tak ošlechtiti, abychom sě polúčili po tvém královém pokolení, abychom nikdy nepohaněli pokolenie křesťanského.
Ó milostivý chlebe, rač v nás oheň Ducha svatého tak zapáliti, abychom hrozni byli všěm nepřátelóm jako lvové ohněm dýchajíce, točíš zapálenú pravdú a milostí, neb kdež tvá svatá krev jest v dóstojném srdci, tu zlí duchové zaběhnú a dobří andělové na pomoc přicházějí. Račiž ny tak dóstojně napájeti svú svatú krví, aby zlí duchové pro hrózy k nám nesměli přistúpiti a svatí andělé vždy při nás přěbývali.
Ó milý Jezukriste, tys náš chléb veždajší, jímžto veždy živi smy, bez něhožto veždy na duši umierámy. Rač nám tu milost dáti, abychom tvé svaté tělo i tvú svatú krev veždy dóstojně přijímali tak často, jakož nám to jest hodno, s takú ctí, s takú bázní, s takú čistotú, s takým úmyslem, s takú věrú, s takú milostí, s takými slzami, s takú sladkostí, abychom rozkošný pokoj i otdešenie i otpočívanie viec měli ot našich těžkých hřiechóv i pokušenie. A kakž kolivěk naši hřieši jsú velici, všakž věčšie jest tvá svatá milost. Proto nemóžem ani chcmy zúfati nad tobú i nad tvú svatú krví, jížtos ny vykúpil ot věčné smrti. Rač ny obrániti na našem skončění, abychom bez tvého svatého těla nikdy neumřěli, ale aby tvé svaté tělo náš próvod bylo s této púščě ku požívaní i k vidění tvého svatého lícě na věky věkóv. Amen.
Vysvětlení některých staročeských výrazů:
miloščěmi – z lásky; hospoda – útulek; ustalých – unavených; v jednostajné – v téže; točíš – totiž; sjednati – sjednotit (na stejnou úroveň); abychom čili – abychom cítili; ohorčiti – učinit hořkou; miloščěmi svadli – láskou vadli; k ktvúciej cnosti – k rozkvětu ctnosti; abychom sě polúčili po ... – abychom se spojili s ...; zaběhnú – utečou; nesměli – neodvážili se; otdešenie – oddechnutí; próvod – průchod, ale i průvodce.
