Sestry karmelitky Dítěte Ježíš
Životopis
Svatý Rafael se narodil v litevském Vilně (Vilnius) v září roku 1835 (Litva tehdy patřila pod Rusko). Jeho rodné jméno je Josef Kalinowski. Dva měsíce po jeho narození mu zemřela matka. Otec se znovu oženil, vzal si její sestru Viktorii. Byl profesorem gymnázia. Josef tedy pocházel nakonec z devíti dětí. V červnu roku 1845 poprvé přistoupil ke svatému přijímání. V té době mu zemřela druhá maminka, která mu vštěpovala velkou lásku k Bohu. Josef začal studovat na Šlechtickém ústavu ve Vilně. Po ukončení studií roku 1852 odejel do Petěrburku a začal studovat na Mikolajevské akademii dopravní inženýrství. Nato vstoupil do carské služby. V této době se Josef zřídka modlil a navštěvoval kostely. To působilo značnou bolest jeho třetí matce, která se za něj – podobně jako svatá Monika za syna Augustina – vytrvale modlila. Bůh ho ani v této době neopustil: poslal mu do cesty spolubydlícího, který mu často podsouval modlitební knížku, díky níž Josef znovu našel svůj vztah k Matce Boží.
V září 1861 vypuklo ve Varšavě protiruské povstání. Josef Kalinowski, který během celého svého života udržoval blízký kontakt se svou rodinou, se tehdy vrátil do Vilna. Opustil své postavení kapitána a dal se do služeb svému národu. Řídil povstání na Litvě. Brzy se dozvěděl o tom, že jeho přátelé byli uvězněni. To ho přimělo k tomu, že po dlouhých letech přistoupil ke svátosti smíření a začal často chodit na mši svatou.
To byl čas jeho obrácení, kdy znovu nalezl pokoj a důvěru v Boha. Když pak byl také zatčen, vojáci, kteří ho hlídali, i spoluvězni o něm říkali, že je svatý. Byl odsouzen na smrt, ale jeho rodina dosáhla změny rozsudku. Musel však odjet na Sibiř a strávil tam devět let. Mezi jinými tam byl také jeho bratr Gabriel. I v tamních těžkých podmínkách se Josef dělil o peníze s potřebnými. Krom toho také vyučoval děti z rodin ostatních odsouzených. Po amnestii se vrátil zpět do Vilna. V té době již uvažoval o vstupu do kláštera. Tehdy pomýšlel na kapucíny. Ale předsevzal si, že ještě dva roky bude pracovat jako vychovatel, aby alespoň částečně pomohl své rodině splatit finanční výdaje, které pro ni byly spojeny s jeho předchozím vězněním. Přijal nabídku knížete Vladislava Czartoryského a odjel do Paříže, kde se stal vychovatelem jeho syna Augusta.
 |
| Oltář sv. Rafaela v Czerné, v němž je pohřbeno jeho tělo |
Shodou okolností –nebo spíš: z vůle Boží – se Josef setkal se sestrou Marii Xaverou od Ježíše, tetou mladého knížete Augusta, která po smrti svého muže vstoupila do kláštera bosých karmelitek v Krakově. V té době řád bosých karmelitánů v Polsku živořil a neměl nová povolání. Tato žena tehdy v Josefovi viděla naději pro obnovu polského Karmelu.
A tak se také stalo. Po několika měsících vstoupil Josef do kláštera bosých karmelitánů a 26. listopadu 1877 složil řeholní sliby. Přijal nové jméno – bratr Rafael od sv. Josefa. Svatý Rafael od sv. Josefa se stal obnovitelem bosého Karmelu v Polsku. Působil svým osobním příkladem, službou kázání, svátostného smíření a duchovního vedení. Několikrát byl zvolen převorem kláštera v Czerné u Krakova na poutním místě Panny Marie Karmelské. Také byl převorem ve Wadovicích, kde vybudoval nižší seminář.
Po dlouholeté nemoci zemřel ve Wadovicích 15. listopadu 1907 a byl pochován v klášteře v Czerné. Dnes jsou jeho relikvie uloženy v postranní kapli tamního kostela. V roce 1983 byl blahořečen a v roce 1991 jej papež Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Jeho památka se slaví 19. listopadu.
Duchovní odkaz
Sv. Rafael byl už v dětství vychováván k zodpovědnosti, ke zbožnosti a mariánské úctě a také k lásce k vlasti. Když se později stal vojákem, jeho vojenské povolání se odrazilo i v jeho duchovním životě. Poctivě hledal pravdu, a přestože se na čas vzdálil od praktikování katolické víry a ponořil se do světského života, cítil v sobě nenaplněnou touhu. Z Petěrburku tehdy svému bratru Gabrielovi napsal:
„Snažím se rozptýlit jinak a oddávám se marnostem tohoto světa, ve kterých si hledám lék. Nenalezl jsem však tímto způsobem mnoho k získání vnitřního klidu; ... hledám ducha, ale nacházím hmotu.“
Jeho smysl pro kázeň se uplatnil při jeho pobytu ve vězení. Sám si stanovil denní řád, včetně času pro modlitbu, a věrně jej dodržoval. I přes vynesený rozsudek smrti (které unikl jen proto, že tehdejší guvernér města Vilna z něho nechtěl udělat veřejného mučedníka) byl šiřitelem pokoje. V dopise, který poslal svým nejbližším z cesty na Sibiř, píše:
„Snažně vás prosím, nedělejte si o mě starosti, moje povaha se nezměnila. V modlitbě jsem s vámi stále spojen. Veselostí jsem se nikdy chlubit nemohl, ani teď ne, ale Bůh mi dává vnitřní pokoj: s jeho milostí unesu všechno a svůj současný stav beru jako pokání za své těžké viny.“
Byl člověkem modlitby. Modlitba byla pro něho tím nejpodstatnějším. Říkali o něm, že se hodí spíše na biskupa než na důstojníka.
„Kromě modlitby nemám nic, co bych mohl obětovat Pánu Bohu: mohu ji považovat za svůj jediný dar. Postit se nemohu, almužny moc není z čeho dávat, k práci chybí síly. Zůstává mi pouze trpět a modlit se. Větší poklady jsem však nikdy neměl a ani nechci.“
Podobně píše jindy:
„Svět mě může zbavit úplně všeho, ale jedna skrýš mu zůstane vždy nedostupná: modlitba! Do ní lze v naději shrnout minulost, přítomnost i budoucnost.“
Také později v klášteře jej spolubratři nazývali „chodící modlitbou“. Sílu k duchovnímu životu čerpal ze svátostí. Eucharistii nazýval vynálezem Boží lásky. Na Sibiři připravoval děti k prvnímu svatému přijímání. Byl v tom dokonce tak důsledný, že kvůli tomu odložil svůj odjezd ze Sibiře na Litvu při částečné amnestii. Svým blízkým se jednou svěřil:
„Musím přiznat, že když se klaním Pánu Ježíši v Nejsvětější svátosti oltářní, nalezl jsem a vždycky nacházím zdroj trpělivosti, vytrvalosti, síly a útěchy. Když to řeknu jedním slovem – je to fons vitae, pramen života. Bez tohoto tajemství lásky, které nám Spasitel v církvi zanechal, bych už dávno utonul!“
Ti, kdo byli vězněni spolu s ním, ho obdivovali. Když bylo třeba, bral na sebe viny jiných. I při své sebekázni byl totiž lidský a upřímně tolerantní k názorům druhých. Na Sibiři se spoluvězni modlili: „Na přímluvu a pro zásluhy Josefa Kalinovského, zachraň nás Pane.“ Známý polský profesor Dybowski, který s ním byl ve vyhnanství, na něho vzpomínal slovy:
„... Jeho andělská tolerance, jeho láska k lidem, jeho pochopení, jeho úcta k cizím názorům atd., z něj dělaly mimořádného člověka, jaké dnes běžně nepotkáváme...“
V těžkých poměrech ve vyhnanství se nápadně ukázala jeho velká láska k bližním. Řídil se zásadou:
„Mravní hodnoty stojí nad materiálními; dobro bližního nad vlastním.“
V jednom dopise prosil svou rodinu o finanční pomoc s odůvodněním:
„U nás se najde nějaký groš mnohem snadněji než na Sibiři, a zůstat tady lhostejným je nemožné,“
a hned, jak tato pomoc přišla, rozdal všechno potřebným. Jednou chtěl udělat radost svému otci, koupit mu a poslat krabičku zeleného čaje, který měl moc rád. Cestou do obchodu však potkal chudého vyhnance z Litvy, který umíral hlady. Své rodině pak Josef vysvětloval:
„obětoval jsem vaše potěšení i svoji sebelásku a věnoval jsem částku na čaj tomuto opravdovému Lazarovi s myšlenkou, že Bůh má moc napojit vás daleko víc oživujícím nápojem ze zdroje své milosti a že tuto naši drobnou oběť přijme.“
Uměl se dělit i z posledního. Sv. Rafael byl člověkem smíření a jednoty. Velice ho trápil rozkol mezi katolickou a pravoslavnou církví a horlivě se modlil za obrácení Moskvy. V Panně Marii a v živé úctě k ní – jak v katolické, tak v pravoslavné církvi – viděl jakýsi „most“ jednoty. A byl vnitřně přesvědčen, že Karmel je řádem, skrze který se tato jednota má uskutečnit. Proto posílal do Rumunska a do Ruska velké množství škapulířů a šířil tam úctu k Panně Marii Karmelské.
Měl zvláštní charisma ke zpovídání a duchovnímu vedení, strávil dlouhé hodiny ve zpovědnici. Za jeho působení v Czerné se kostel plnil věřícími a lidé se začínali častěji zpovídat. Měl dar vrátit pokoj srdce i lidem zmítaným úzkostmi a strachem.
Prosté je například toto svědectví:
Jedna dívka z vesnice blízko Wadowic byla překvapena radostnou náladou, s níž se její rodiče vrátili z kostela. Na její dotaz po příčině jí matka odpověděla: „Dnes jsme se setkali s velkým světcem a bylo nám dopřáno se u něho vyzpovídat.“
