P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
„Rodina“ vyderského obrazu Panny Marie Karmelské
Přiznávám, že takový název je poněkud zvláštní. Jako v rodině, i mezi různými obrazy (v našem případě mezi obrazy Panny Marie Karmelské) existuje příbuznost. Původně jsem věřil, že se mi podaří odhalit řetězec přímé návaznosti mezi vyderským obrazem a staršími karmelskými obrazy až k tomu nejpůvodnějšímu. Po nějaké době, kdy se snažím o tomto tématu přemýšlet a shromažďovat mně dostupné poznatky, jsem „zkrotl“ a stal se skromnějším. Netroufám si vynášet hypotézy o přímé návaznosti vyderského obrazu na jiný (ve smyslu vztahu: matka – dcera), ale pouze mluvit o příbuznosti bez bližšího určení (příbuznými jsou matka s dcerou, sestry mezi sebou, ale i neteř s tetou atd.). Pokud pobouřím odborníky, omlouvám se jim, pokud nám pomohu vidět Mariinu krásu v novém bohatství a svěžesti, splní se, oč mi šlo.
Panna Maria, nazývaná „La Bruna“
Jméno tohoto obrazu bychom mohli doslovně přeložit jako Panna Maria Snědá a není těžké si domýšlet, že toto označení má svůj původ v temné barvě pleti znázorněné Panny Marie.
Obraz se uchovává v kostele při klášteře karmelitánů v Neapoli a stal se tak známým a tento kostel tolik vyhledávaným poutníky, že se chrámu dostalo čestného prohlášení basilikou: Basilica Santuario del Carmine Maggiore.
Legendy tvrdí, že vlastí obrazu je Svatá země, že totiž tento obraz si do Neapole přinesli karmelitáni přímo z hory Karmel.
Historikové potvrzují, že karmelitáni se nedlouho po vzniku svého společenství začali před náporem Saracénů stěhovat do bezpečí Evropy. V Neapoli se usadili asi kolem roku 1250, a to nejprve mimo město na místě zvaném Campo Moricino – jako poustevníci. Tak to odpovídalo ústraní v karmelském pohoří, kde řád vznikl, a původní podobě jejich života. V té době na Campo Moricino stál kostelík zasvěcený sv. Mikuláši (pověstnému světci – divotvůrci). V tomto kostelíku byla jeskyně nebo krypta, v níž se nacházela ikona Panny Marie s Dítětem. Obraz byl připisován sv. Lukáši (jako ostatně řada jiných v tehdejší době), ale jedná se o dílo pravděpodobně toskánské školy a pocházející ze 13. století. Patří k ovšem nejstarším nebo je snad vůbec nejstarším mariánským karmelitánským obrazem, který známe.
Přesvědčení, že obraz přinesli s sebou karmelitáni z hory Karmel, se zdá být tradicí až o něco mladší. Odborníci poukazují na to, že karmelitánské mariánské obrazy ve 13. století opravdu pocházely z Východu nebo se alespoň stylu východních ikon záměrně přidržovaly, aby tím vytrvale připomínaly, že řád přišel do Evropy ze Svaté země, z Východu.
Ikona „La Bruna“ je malována na dřevě, je poměrně rozměrná (80 × 100 cm) a v minulosti byla značně poškozena i přemalovávána. Naposled byla opravována v roce 1974.
Způsobem znázornění Panny Marie s Ježíškem patří k ikonografickému typu zvanému řecky Eleusa, rusky Umilenie.
Ikonografický typ Eleusa
Řecké slovo bývá překládáno jako „něžná“ nebo „soustrastná“,1 mohli bychom snad lépe říci „soucitná“. Řecký výraz prý původně znamená „dotýkající se“ a skrývá v sobě bohatý obsah. Jsou v něm zahrnuty i útěcha, pokora i hluboká bolest.2 A opravdu, toto vše lze vnímat v gestu, jímž se Maria něžně sklání ke svému Dítěti, vědoma si utrpení, které je čeká.
Výklad jednotlivých detailů na ikoně „La Bruna“
Ikony vznikaly podle určitých pravidel, jimiž se jejich tvůrci řídili, a mnoho jednotlivých podrobností na ikoně má symbolický význam. Zaměříme-li na ně svou pozornost a pokusíme se tento symbolický význam vnímat, může to oživit naše poznání Panny Marie a prohloubit náš vztah k ní.
- Zlaté svatozáře obou postav a také zlaté pozadí ikony naznačují svatost Matky a Dítěte. Zlatá je barva slunce, Maria i Ježíš jsou vždy provázeni přítomností Boží.
- Modrá (modrozelená) barva Mariina pláště připomíná vodu, symbol plodnosti, a hlásá Mariino mateřství: Maria je Matka Boží.
- Červená barva (symbol lásky) oděvu, který má Maria obléknutý pod pláštěm, a jehož částí halí Dítě, vyjadřuje Mariinu silnou a něžnou mateřskou lásku k jejímu synu Ježíši. Červená je přitom na ikonách také barvou činnosti, horlivosti, úsilí...3
- Hvězda se svisle směřujícím ohonem na plášti Panny Marie je znamením Mariina ustavičného panenství, tj. před porodem, při porodu a po něm.
- Oděv Dítěte připomíná ovčí kůži a ukazuje nám: Hle, toto je beránek Boží.
- Tvář Dítěte nemá někdy na ikonách dětský výraz – jakoby ve snaze naznačit věčné bytí Slova, které se stalo tělem. Podle mého soudu se tento prvek ovšem na naší ikoně neuplatňuje.
- Levá ruka Panny Marie, která bezpečně přidržuje dítě v náručí, je znamením něhy. Na ikoně „La Bruna“ lze totéž říci i o pravé ruce Panny Marie, což odpovídá ikonografickému typu Umilenie. Na jiném typu ikon Mariina pravice v odpověď na naši prosbu: „Ježíše, požehnaný plod života tvého, ... nám ukaž!“ ukazuje na Dítě: „Hle, cesta, pravda a život.“
- Tvář Matky s tváří Dítěte se dotýkají a mají výraz sladké důvěrnosti. Gesta Ježíškových rukou – to, jak se dotýká Mariiny tváře a chápe se jejího šatu, – tento výraz silně umocňují.
- Ježíšovy oči jsou obráceny k nám, vně ikony, a vyjadřují tak Ježíšovo vykupitelské poslání. Maria nesoucí Dítě má v díle našeho vykoupení spoluúčast.
- Mariin pohled nesměřuje k nám, ale ani na Dítě. Jako by se jemně pozvedl nad Dítě někam do dáli, nebo spíš: pronikal do hloubi jiného prostoru. To proto, že Maria předem ví o utrpení, které Syna čeká... Řekl bych: kontempluje toto tajemství. Přitom Mariina tvář tu není rozryta bolestí ani zastřena smutkem, ačkoliv na jiných ikonách takový výraz v jejím obličeji najdeme.
- Tak v sobě ikona nese prvek dramatického napětí: naivita dítěte tulícího se k Matce kontrastuje s Mariiným poznáním, že život v hojnosti, spása budou stát mnoho bolesti, přijdou skrze lásku, která se nezalekne utrpení...
Řečeno jazykem teologa: „Tak toto vyobrazení Panny Marie, toto Umilenije, promlouvá ke každému karmelitánu a mariánskému ctiteli o účasti Panny Marie v tajemství Krista a církve a vybízí k hluboké důvěře, odevzdanosti a k následování Panny Marie a jejího Syna, našeho Spasitele...“
Vyjádřeno z pohledu prostého člověka: díváme se na tuto ikonu, žasneme před Matkou a Synem, vkládáme sami sebe do pozice dítěte v jejím náručí... A nebo v duchu vstupujeme i do postoje Panny Marie vůči Ježíši... Zvolna, nenásilně, s celou tou nabídkou v obraze ukrytých myšlenek, které jsme si výše vysvětlili.
A také, jak říkají bratři z neapolského konventu:
„Můžeme vnímat (takřka slyšet) úpěnlivé modlitby nespočetných duší, které zazněly před touto ikonou v průběhu tolika staletí. Náruč Matky obsáhne životní pouť každičkého člověka, nic nevytrhne z jejího objetí, nic nezastaví náklonnost jejího mateřského srdce...“
Zpět k historii obrazu:
pouť do Říma v jubilejním roce 1500 – počátek laviny
Když byl v roce 1500 vyhlášen jubilejní rok, vydalo se 7. dubna toho roku neapolské bratrstvo koželuhů, k němuž se přidalo mnoho dalších zbožných lidí, na pěší pouť do Říma, aby získali odpustky jubilejního roku. Ikonu Panny Marie „La Bruna“ přitom nesli s sebou. Během pouti se na přímluvu Panny Marie „různým lidem v různých krajích“ staly „mnohé zázraky“. Když po týdenním putování dorazili do Říma, byla ikona vystavena ve vatikánské bazilice, aby byla všem dána možnost se před ní modlit. Takto před ni předstoupil i sám papež Alexandr VI. Podle starých vyprávění ovšem mezi věřícími v Římě budil obraz takový zájem, že se stal jakousi „konkurencí“ tradičním římským svatým místům. Na papežův pokyn se tedy neapolští poutníci (již pátého dne po svém příchodu do věčného města) vydali s milostným obrazem na zpáteční cestu, při níž se zázraky a divy opakovaly. Když po týdenní cestě dospěli do Neapole, dostalo se obrazu triumfálního přijetí. Byl pak umístěn na čestnějším místě (doposud býval vždy v kryptě kostela) a proudilo k němu mnoho zbožných lidí z celého neapolského království, aby prosili Pannu Marii o přímluvu ve svých potřebách. Množství přijatých milostí, tělesných uzdravení i duchovních dobrodiní, narůstalo dál a dál.
Formy lidové zbožnosti v Neapoli,
vzniklé v souvislosti s ikonou „La Bruna“
Dva měsíce po návratu poutníků, ve středu 24. června 1500, se z nařízení Bedřicha II. Aragonského sešlo v karmelitánském kostele mnoho nemocných, aby skrze mateřskou přímluvu Panny Marie prosili za své uzdravení. A dobová svědectví případy uzdravení opravdu zmiňují. V návaznosti na tuto událost se v Neapoli stala středa dnem zvláště vyhrazeným úctě k Panně Marii, představované ikonou „La Bruna“. Ve středu ráno přicházeli věřící do karmelitánského kostela na mši svatou a ke zpovědi, večerní pobožnost tvořily litanie, inspirované v mnohém litanií loretánskou, ale obsahující i invokace původu karmelitánského a zdejšího. „Karmelská středa“ se v Neapoli živě projevuje stále. Dnes je jejím důležitým prvkem katecheze, vložená do dopolední mše svaté. Každý rok jsou katecheze věnovány určitému tématu.
Rozšíření kultu po roce 1500 (a cestička až k nám...)
Úcta k ikoně „La Bruna“ a jí podnícená zbožnost se ovšem šířily nejen ve městě a v neapolském království, ale také v rámci řádu, a tím i do jiných zemí. Snad k tomu přispěla i ta okolnost, že v roce 1510 se v Neapoli konala generální kapitula karmelitánského řádu. Generální kapitula konaná roku 1524 pak podtrhla význam neapolského konventu a svatyně tím, že konvent byl svěřen do zvláštní péče generálního převora (převorovi zdejšího konventu byla přiznána pravomoc srovnatelná s autoritou provinciálů). Cílem bylo napomoci tu ještě více rozkvětu mariánského zanícení věřících a poutníků.
Od konce 16. století se mariánská zbožnost, inspirovaná ikonou „La Bruna“, spojila s mariánskou zbožností projevovanou skrze škapulíř, a tím tedy také těsněji s přímluvnou modlitbou za duše v očistci.
Mnohé řádové kostely takřka v celé Evropě byly pak opatřeny obrazem „Panny Marie Neapolské“. (Počátkem 17. století sekretář generálního převora Jindřicha Silvia napočítal takových obrazů v různých provinciích celkem 53.) Mnohdy se tak dálo na přímý pokyn představených, jako například v Belgii, kde bylo v roce 1657 předepsáno, aby takový obraz Panny Marie byl umístěn v každém karmelitánském kostele a pokud možno i v konventu. Mnozí bratři nosili při sobě malý obrázek nebo medaili s vyobrazením Panny Marie „La Bruna“. Tak i pražský kostel sv. Havla, když se stal kostelem karmelitánským a byl barokně přestavěn, byl pro kapli Panny Marie opatřen obrazem „Panny Marie Neapolské“. Ve zlatém provedení se s tímto motivem setkáváme již při vstupu do kostela na vnějším průčelí. To jasně dosvědčuje jeho klíčový význam v myšlenkovém záměru celé stavby.
Důležitým hybatelem při oblibě, které se vyobrazení „La Bruna“ těšilo, bylo přesvědčení, že neapolský originál pochází původně ze Sýrie nebo pravděpodobně přímo z hory Karmel, že si ho odtud karmelitáni přinesli. Mnozí věřili také tomu, že obraz namaloval sv. Lukáš a takto že byl na hoře Karmel od pradávna uctíván. K tomu se ovšem vzdělaní karmelitánští autoři vždy vyslovovali kriticky. Zároveň s tím, jak se šířilo vyobrazení Panny Marie podle ikony „La Bruna“, ujímaly se i doprovodné tradiční formy zbožnosti: středeční mše svatá a zpovídání, večerní modlitba litanií.
Příbuznost ikony „La Bruna“
a obrazu Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří
Nelze pochybovat o tom, že obraz, pořízený roku 1709 pánem vyderského panství Gerhardem Jindřichem Butzem z Rollsbergu a jeho manželkou Helenou, rozenou Hilleprandt von Reinegg, je napodobením neapolského „prototypu“, jak byla tehdy ikona Panny Marie „La Bruna“ s úctou nazývána a obecně oblíbena. Stačí si postavit oba obrazy vedle sebe a můžeme vnímat jednotlivé podobnosti. Vrátím-li se ke svému úvodnímu prostoduchému přirovnání, mohu říci, že ikona „La Bruna“ je vůbec nejstarším členem rodiny vyderského obrazu Panny Marie, „prababičkou“, jíž se ovšem její o čtyřistapadesát let mladší příbuzná bezesporu velmi věrně podobá.
