P. Metoděj Minařík O.Carm.
Dnes se mnoho mluví o různých teologiích: o teologii církve, teologii laiků, teologii chudoby, teologii práce aj. Tím se myslí, jaké je to či ono v očích Božích, jaké úmysly s tím Bůh má, jaký cíl tomu dal.
Jsme mariánský řád. Panna Maria se na hlavních místech Písma sv. nazývá ženou, i Pán Ježíš ji v evangeliu oslovuje jen tímto slovem „Ženo“. Měli bychom proto znát teologii ženy.
Žena – obraz Ducha svatého
Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobě. Člověk je obraz Boha, a to je to největší, co lze o něm říci. Z celého Písma sv. vyplývá, že žena je obraz Ducha svatého, jeho viditelná podoba.
V Božím zjevení je Duch svatý láska Otce a Syna, připisuje se mu duchovost a svatost: jeho jméno je „Duch svatý“, život („věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života“), světlo, žár, čistota, radost, pokoj, síla, plnost, pronikavost, prostota, útěcha („Utěšitel“), láska. Přirovnává se k holubici, k vodě, k řece („vyliji na vás Ducha svatého“), k vánku („vítr vane, kam chce…, tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“), k ohni, k plameni, k jazyku, k srdci, on je duše všeho. Sv. Marie Magdaléna de’ Pazzi, karmelitka, jejíž úmrtí a svátek je v květnu, přijala ve svatodušní oktávě Ducha svatého v těchto různých podobách.
Ideální obraz Ducha svatého je Panna Maria – Žena. Ona je pravá představitelka Ducha svatého, jeho nástroj (sv. Efrém ji nazývá harfou Ducha svatého), jeho dílna, působiště (zastínil ji a utvořil v ní tělo Ježíše Krista, Syna Božího, a skrze ni udílí všechny milosti jím zasloužené, je Prostřednicí všech milostí). Ona je tou pravou holubicí Ducha svatého, v jejíž podobě se zjevil. Krásný titul „Holubice Ducha svatého“ odpovídá titulu Ježíše Krista „Beránek Boží“.
Toto určení představovat Ducha svatého má nejen Panna Maria, „požehnaná mezi ženami“, ale každá žena a všechny ženy všech stavů, dívka, panna, snoubenka, nevěsta, manželka, matka, vdova, činná žena i nazíravá, svatá i nesvatá.
Nezdá se pravděpodobné, že všechny ženy mají představovat svatost, duchovost Ducha svatého. Většina na to nemyslí. Spíše se zdá, že zlý duch je činí svými nástroji než Duch svatý. To je ovšem naše chyba, že posuzujeme věci podle zdání nebo svých názorů, místo toho, co nám Bůh zjevil. Ježíš odpovídá ďáblu: „Je psáno“. – „Spravedlivý žije z víry“, a ne ze svých názorů a zdání. Naše slabost spočívá v tom, že posuzujeme věci podle sebe a děláme z věcí božských věci lidské, snižujeme je a bereme jim sílu.
Špatné ženy spíše dokazují pravdivost svého pravého poslání. Když se něco pokazí, stává se opakem toho, čím to má být. Podle starých zásad: Corruptio optimi pessima – zkáza nejlepšího je nejhorší; a: Extrema se tangunt – krajnosti se dotýkají. Můžeme jít opačnou cestou: ze zkažené věci soudit na nezkaženou; čím horší je něco zkaženého a čím víc zla to napáchá, tím lepší je to nezkažené; z velikosti ztráty usuzovat na velikost ztraceného.
Bůh dosáhne vždy svého cíle. „Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: nenavrátí se ke mně s prázdnotou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal“ (Iz 55,11). Všechny ženy budou sloužit tomuto plánu, tak či onak, ať chtějí nebo nechtějí, a to stále víc. Dějiny spásy ukazují, že Bůh dělá své plány čím dál viditelnějšími. V tom smyslu několik světců předpovědělo (nejlépe sv. Ludvík Maria Grignion), že Bůh na konci světa ukáže Marii v celé její kráse a velikosti. Můžeme říci, že Duch svatý ukáže Marii v plném světle, čím ona je pro něho, jako svou podobu, svou prostřednici, svoji snoubenku, ženu Boží. Papež Pius XII. se vyjádřil, že nejcharakterističtější rys naší doby je stále vzrůstající úcta k Panně Marii. Nyní se zdá být zastíněna, ale Bůh jedná vždy tak, že napřed se jeví jako poražený, aby se tím jasněji ukázalo jeho vítězství.
Bůh tím, že ukáže Marii – a to si málo uvědomujeme –, ukáže velikost a krásu ženy vůbec. To ovšem nebude bez boje. Sv. Jan od Kříže říká, že Bůh vždy dovoluje ďáblu napadat jeho dílo, aby nemohl nikdy říci, že – kdyby byl měl možnost – že by jeho dílo zničil a on zvítězil. Snad největší a nejzajímavější boj v dějinách světa je boj mezi ďáblem a ženou. Od začátku až do konce. „Mezi tebe a ženu položí nepřátelství…“ (Gn 3,15). „Pak se objevilo na nebi veliké znamení: žena oděná sluncem…“ (Zj 12,1). Jak vidíme, tento boj je stále prudší, až na konci vyvrcholí, jak je vidět z řečí Pána Ježíše o konci světa.
Žena – protějšek Boha
Bůh ve zjevení v Písmě sv. přirovnává svůj vztah k svému stvoření ke vztahu mezi mužem a ženou. Sebe představuje jako muže a stvoření jako ženu. Mluví o své snoubence, manželce, ženě. Kdo je jí? Tak ve Starém zákoně nazývá svůj vyvolený národ (u proroka Ozeáše v 2. kap. i jinde a v celé Písni písní). V Novém zákoně církev, svatý lid Boží. Kristus je ženich; církev je jeho nevěsta (Jan 3,29). Vztah mezi mužem a ženou v manželství znázorňuje vztah mezi Kristem a církví: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval svou církev a vydal sám sebe za ni… Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve“ (Ef 5,25–32). Sv. Pavel píše Korinťanům: „Mám vás tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu“ (2 Kor 11,2). Konečný sňatek Krista s církví bude na konci světa. „Nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila“ (Zj 19,7). „A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha… Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu“ (Zj 21,2–9). Duch i nevěsta volají: „Přijď!“ (Zj 22,17). Poměr mezi Kristem a církví je jako mezi duchem a tělem. Muž zde představuje ducha, žena tělo. „Muž je hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla… Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni…“ (Ef 5,23–25; též 1,23).
Nakonec je celý svět jako Boží snoubenka. Bůh jej stvořil z lásky, ke své oslavě, a miluje jej celou svou láskou. Když se Boží Syn stal člověkem, zasnoubil se, jak říkají již církevní Otcové, s celým stvořením, vždyť skrze něho a pro něho je jeho Otec v Duchu svatém stvořil. On je slunce Boží, které vychází jako ženich ze své svatební komnaty, nic se nemůže skrýt před jeho žárem (Ž 18,6–7). Svět má vracet svému Tvůrci a Vykupiteli jeho lásku a slávu jako žena svému muži, z něhož vyšla. Odpad od Boha je označován v Písmě sv. jako cizoložství. V poslední knize Písma sv. je popisován jako veliká nevěstka, matka nevěstek, vyšperkovaná, plná smilství, zpitá krví věřících a krví Ježíšových svědků (Zj 17,1–6; srv. též 14,4). Bůh i zde dosáhl od svého tvorstva, co od něho očekával. Stvořil Ženu, svou Matku, Snoubenku, Spoluvykupitelku, Ženu Boží Pannu Marii. Obdařil ji vším, co mohl něčemu stvořenému dát, učinil ji plnou milosti, to je účasti na své božské přirozenosti. Ona jediná se mu úplně celou bytostí odevzdala a jménem svým i jménem celého tvorstva ho s nejvyšší možnou touhou, láskou, čistotou a svatostí přijala, s ním spolupracovala a jej Bohu Otci obětovala za spásu světa, a spolu s ním sebe i všechny, jak se Bohu slušelo.
Proto může Panna Maria říci, že Bůh si přeje zasvěcení celého světa jejímu Neposkvrněnému Srdci a že její Neposkvrněné Srdce zvítězí. Pán Ježíš totiž přivede všechny své vykoupené k této neposkvrněnosti a slávě Duchem svatým k oslavě své i svého Otce.
Otce nejvýš oslavil jeho Syn, náš Pán Ježíš Kristus, Prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh a spolu člověk. Bůh však, jak vidíme, chtěl, aby mu i pouhé stvoření vzdalo chválu, jaké je schopno. A v tom Panna Maria, Žena, zastupovala celé tvorstvo: je tvorstva koruna. Ona je ideální tvor. Pán Ježíš řekl: Kdo vidí mne, vidí mého Otce, Boha. Ona mohla říci: Kdo vidí mne, vidí dokonalého Božího tvora. Naprosto uznala své nic, že má vše od Boha. A to je pokora, to jest pravda. „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (Jak 4,6; 1 Petr 5,5). „Budou mě blahoslavit všechna pokolení, neboť Bůh shlédl na svou nepatrnou služebnici.“ Splnila dokonale jeho vůli, a v tom záleží dokonalost tvora. „Staň se mi podle tvého slova!“ Ona je prototyp, pravzor tvora, žena, veliké znamení pro všechny (Gn 3,15; Iz 7,14; Jan 19,26; Zj 12,1).
Závěr
Sv. Bernard volá v jednom kázání: „Žena mezi sluncem a měsícem, Maria mezi Kristem a církví! Je velká příbuznost, obdivuhodná spřízněnost slunce a ženy. Právem se podivuješ, ale zuj boty s nohou a odlož pleny tělesných myšlenek, toužíš-li přistoupit.“ Víme, co řekl Ježíš o pohledu na ženu (Mt 5,28). Kdo dospěje k Bernardovu pohledu na ženu, vyjde z dusného temného sklepa do Božího čistého jasného světla a nebeského pokoje. Hřích dělá z ženy nástroj nečistého ducha, svatost ji činí nástrojem Ducha svatého. Příkladem je svatá Marie Magdalena v evangeliu, z které Ježíš vyhnal sedm zlých duchů (Mk 16,9). Hledejme v ženě Ducha svatého a nalezneme jej v ní.
Duch svatý si nalezne ženy, spojí je a skrze Pannu Marii z nich utvoří své učednice. To budou apoštolky posledních dob. Tato proměna, kterou učinil Pán Ježíš s ženou, vyzařuje již v prvních dnech vykoupeného světa, ve dnech velikonočních, když se zjevil On i andělé ženám, z jejich proměněného chování, z jejich lehkosti a duchovní radosti a proniknutí do nadpřirozeného světa. „Nalezne však Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Adventní antifona).
