– společný poklad židů a křesťanů
P. Etienne Richer, komunita Blahoslavenství, Dolany u Olomouce
24. června 1985 vyšel oficiální církevní dokument s názvem: „Poznámky k správnému představování Židů a židovství v kázání a katechesi katolické církve“. V tomto zásadním textu, který plně navazuje na prohlášení II. vatikánského koncilu o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím – Nostra Aetate se píše.: „Zdůrazníme-li eschatologický rozměr křesťanství, více si uvědomíme, že lid Staré a lid Nové Smlouvy při pohledu do budoucnosti vidí obdobné cíle: příchod či návrat Mesiáše – ač přitom vychází ze dvou odlišných hledisek.“
Jiný, starší dokument, vydaný o velikonocích 1973 francouzskými biskupy, obsahuje též směrnici pro kazatele a katechety: „Budeme se snažit představovat poslání tohoto lidu (židovského) jako « posvěcování Jména ». Toto poslání činí ze života židovského národa požehnání pro všechny národy země.“
Oba dokumenty magisteria církve tady vyzývají k uvědomění si významu „posvěcování Jména“ v poslání židovského národa a ke zdůraznění eschatologického rozměru Radostné zvěsti Ježíše Krista. Tyto dva požadavky jsou zcela konvergentní, neboť v bibli není nic eschatologičtějšího než zjevení Jména. Bůh zjevuje své Jméno vždy proto, aby ukázal, že je Vykupitel…
„Nejčistší olej je tvé jméno, proto tě dívky milují“, zpívá Snoubenka z Písně písní (1,3). Její krásný zpěv by sám mohl stačit k tomu, abychom si uvědomili, že „Jméno“ v mluvě bible evokuje Ženichovu přítomnost v Nevěstě. Božské Jméno, to je Bůh sám, jak se sám dává poznat. Posláním Izraele je nechat se obývat Božím Jménem, dát se prostoupit svatým olejem jeho pomazání. Bude-li vyvolený národ svému povolání věrný, budou všechny národy umět milovat toto Jméno, které je nad každé jméno, a toužit po něm. Zjevuje-li je Bůh Izraeli (Ex 3, Ex 34), chce se tak vystavit risiku společenství s tímto lidem zdarma vyvoleným, chce se sám vydat rtům člověka, jeho modlitbě, šepotu jeho srdce. Jméno, Ha Šem, je v biblickém zjevení mnohem víc než pojem či abstraktní představa. Označuje Boha snažícího se sdělit, že je Vykupitel, že je Otec veškerého milosrdenství! „Jméno“, vysvětluje Otec Manaranche, „není dáno jako předmět, ale jako láska, která má být přijata. Nepřichází ukojit zvědavost, ale ucházet se o důvěru. Není určeno k poznání, ale ke vztahu. Zaručuje, že vztah je otevřený – a to, aby mohl růst… Všichni zamilovaní to dělají zrovna tak: začnou tím, že si sdělí jména a pak si vymění adresy, aby se mohli znovu sejít“ (André Manaranche: Des Noms pour Dieu). Žalmista, tak často velebící Boží Jméno, proto může zvolat: „Jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé Jméno“ (Ž 5).
Už v knize Exodus Bůh svěřuje své Jméno, aby ukázal, že je Spasitel. V planoucím keři je zjevuje Mojžíšovi poté, co ho povolal, aby vyvedl lid z Egypta (Ex 3). Po episodě se zlatým teletem Bůh sestoupil na Sinaji v oblaku. Mojžíš zůstává s ním. Vzývá jeho Jméno a Hospodin přichází, slavnostně se představuje, a tak sám slavně obnovuje porušenou smlouvu: „Hospodin, laskavý a slitovný Bůh, pomalý ve hněvu, plný milosrdenství a věrnosti“ (Ex 34,5–6).
Jméno Boží vyslovoval velekněz ve velesvatyni v údobí Chrámu pouze o Jom Kippuru, tedy v Den velkého Odpuštění. Modlitba Izraele vzývá Boha jako Vykupitele. Se vzýváním Jména v prosbách za odpuštění se setkáváme v celých dějinách vyvoleného národa. Poslyšme proroky: „Jsi přece náš Otec! Abraham nás nezná, Izrael, ten o nás neví. Hospodine, tys náš Otec, náš vykupitel odedávna, to je tvé jméno“ (Iz 63,16); „každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání“ (Jl 3,5). Vidíme, proč tedy mohl Petr při setkání s Kornéliem říci: „O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze jeho Jméno dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří“ (Sk 10,43). Papež Jan Pavel II. napsal v encyklice Dives in Misericordia: „Milosrdenství nejenom patří k samotnému pojmu Boha, ale poznamenává také život celého izraelského národa i jednotlivé jeho syny a dcery. Je obsahem vroucí důvěrnosti k jejich Hospodinu, obsahem jejich rozmluvy s ním…“ – neboť jeho Jméno je nekonečné milosrdenství!
Toto tajemství Jména, tak drahé našim židovským bratřím, by nám, křesťanům, nemělo být méně drahé. Vtělení Slova je vtělení Jména. Jméno Boží přebývalo v oblačném sloupu, ve Stanu Setkávání a pak v Chrámu, aby ho mohli Izraelité vzývat. Aby však mohla přijít spása, musí se toto Jméno přiblížit naší tělesnosti ještě více, až do krajnosti: tím, že v ní bude přebývat. Posvěcování Jména (Kiduš Hašem), toto poslání izraelského národa, jemuž bylo Jméno zjeveno, Kristus nezrušil, ale naplnil. Jméno Ježíš znamená: „Já jsem ten, kdo vás zachraňuje.“ Ježíšem se zjevení Jména – a tedy i zjevení milosrdenství – završuje!
„Jméno“ bylo v prvotní církvi bezpochyby častým označením Spasitele. Svědčí o tom mimo jiné i Skutky apoštolů. A první křesťané sami sebe nazývali, v protikladu k pohanům, ctitelům falešných bohů: „ti, kdo vzývají Jméno Páně“. Tento obrat velmi hojný v První Smlouvě a v židovské tradici tedy nakonec označuje samu křesťanskou totožnost. Aby to umožnil, Bůh už dříve zvěstoval ústy proroka Jóela : „Vyleji svého ducha na každé tělo … každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání“ (Jl 3,1). Ve 2. kapitole Skutků apoštolů Petr používá těchto Jóelových veršů, aby ukázal, že eschatologická doba je už zde, že Duch je dán všem, že Jméno Páně už mohou vzývat všichni, a že Pán, jehož Jméno se má vzývat, je vzkříšený Ježíš.
Na začátku 1. listu Korinťanům Pavel zdraví křesťany jako ty, kdo „vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho“ (1 Kor 1,2), a o několik kapitol dále praví: „Nikdo nemůže říci, že Ježíš je Pán (tedy, že on sám je Jméno), leč v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3). Vidíme tedy, jak cenná je biblická teologie Jména k pochopení Nového zákona.
Projděme si Skutky apoštolů: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12), pro toto Jméno apoštolové trpí příkoří (Sk 5,41), v něm jsou křtěni věřící, toto Jméno vzývají, a Pavel, který se „kdysi domníval, že musí podnikat všecko možné proti jménu Ježíše Nazaretského“ (Sk 26,9), při svých apoštolských cestách poznal, že nelze nést národům jeho Jméno, aniž by při tom člověk zakusil mnoho utrpení (viz Sk 9,15–16). Co verš, to odraz kázání, katechese a liturgie prvních časů církve, o to cennější, že zcela zjevně hluboce zakořeněný v židovské tradici.
Mohou-li učedníci Vzkříšeného, ti ze Skutků apoštolů, stejně jako ti dnešní i budoucí, vzývat jeho Jméno, je to proto, že se stali, Židé i pohané, údy jeho těla, „lidem jeho Jména“ (Sk 15,14), tedy lidem zasvěceným jeho milosrdenství, který je má žít a o něm svědčit. „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“ (Řím 10,9).
Šelma*, protivník Boží, nemá jméno, ale číslo. Šelma je číslo a v číslo proměňuje i člověka, jehož jistý autor nazývá „člověkem kvantity“**. Ale Bůh se Mojžíšovi představuje jménem a i jeho volá jménem. Proto se Ježíš, „nový Mojžíš“ a velekněz nové Úmluvy, může modlit: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal“ (Jan 17,11), Otče veškerého milosrdenství, posvěť se Jméno tvé, přijmi nás ve své otcovské lásce, neboť jsme tvé děti… „… pro slávu svého jména nás vysvoboď…“ (Ž 79).
*) Šelma, která vystupuje z propasti (Zj 11,7): císař Nero (poznámka redakce).
**) člověk lidské masy (davu) (pozn. redakce)
