V originálním vydání knihy „Duchovní realismus Terezie z Lisieux“ má P. Victor Sion dva dodatky: Novicmistrová a Pokání a zdraví. Je v nich plno moudrých rad a jsou psány v duchu světice, proto je našem „Karmelu“ zkráceně zveřejníme. Napřed v této postní době článek o pokání, později snad též článek pro novicmistrovou, učitelku a vychovatelku novicek, i když se více hodí pro osoby žijící v klášteře, vždyť se obracíme na ty, kdo touží poznat karmelitánskou spiritualitu.
Odříkání má velmi důležité místo v životě a nauce svaté Terezie. Pohlížela však na ně jako na podmínku lásky. Nechtěla přirozenost zničit, ale učinit ji přístupnější milosti:
Terezie nás učí dívat se na vše zvnitřku. Na tak aktuální a úzkostlivou otázku jako je zdraví novicek je nutno dívat se z tohoto hlediska, neboť na tom záleží budoucnost řeholního života.
Dnes mají mladí lidé často málo zdraví, fyzických sil, nervové odolnosti. Oni to vědí a víceméně si to přiznávají. Problém je v tom, že přes to všechno touží po čistém, umrtveném a skutečně tvrdém životě.
Novicmistrová má za úkol bdít, aby všechny životní podmínky, fyzické i morální, podporovaly ustálení zdraví, a pak pomocí kompetentního autora jasně vysvětlit, v čem spočívá pravé zdraví, proč si je máme přát a jak správně chápaným umrtvováním se můžeme snažit si je polepšit nebo uchránit.
1. Zdraví a jeho ztráta
Některé novicky si myslí, že darovat se úplně Bohu znamená riskovat se svým zdravím, vydávat se nerozumně všem nepohodám a nákazám nedodržovat správnou míru v jídle a spánku. Je to nerozvážná velkodušnost, charakteristická zvláště pro začátečníky, která nejčastěji rychle pomine. Novicmistrová jim musí ukázat, že by si tím způsobem brzo zkazily zdraví, upadly by do depresí a chudokrevnosti, které by vyžadovaly mnoho péče a dispenzí škodících řeholnímu duchu.
Někdy se vyskytnou i takové novicky, zvláště v kontemplativních řádech, které touží jen složit sliby a pak zůstat ležet, trpět a umřít.
Ale smrt nepřikvapí tak brzy a trvalá nemoc nepřispěje často k svatosti duši, která se nedovedla cvičit ve ctnostech, dokud byla zdravá. Tak se stane, že začne litovat, že vstoupila do řádu, nebo alespoň již nechápe smysl svého povolání.
Jiné se naopak příliš zaměstnávají svým zdravím, bojí se všeho, co se protiví přirozenosti z obavy, že onemocní, nesnaží se doopravdy se přemáhat a zapomínají na to, co je možné dokázat s pomocí milosti. U nich se zdá, že vstoupily do řádu, jak říká sv. Terezie z Avily v Cestě k dokonalosti v 11. kapitole, jen se snahou, aby nezemřely.
Je třeba se vyvarovat, je-li možno, aby se nedostaly dříve či později na ta scestí, nebo je napravit, jestliže již existují. Novicmistrová zde musí dát jasná a nadpřirozená pravidla.
1. Zdraví, tak jako život, je Boží dar. Nesmí se proto vydávat všanc, smí se též o ně prosit, s úplnou odevzdaností do rukou Božích.
2. Zdraví záleží v rovnováze, harmonii mezi tělem a duchem. Jestliže tato shoda neexistuje nebo se nemůže uskutečnit, zdraví se ztratí. Může zde však být řada indispozic, které zdraví skutečně nezničí a poskytují příležitosti k denním obětem, tím záslužnějším, že o nich ví pouze Bůh. Tuto harmonii mohou dosáhnout – na vyšší úrovni – ti, kdo jsou postiženi nemocí nebo chorobou. Je to harmonie bolestná, ale tak bohatá na lásku!
3. Řeholnice nemá toužit po zdraví pro svůj prospěch a život bez utrpení, ale aby mohla odvážně zachovávat svou řeholi, sloužit komunitě a věnovat se svým kontemplativním nebo apoštolským úkolům. Ve všem tom si má přát splnění Boží vůle.
4. Zdraví řeholnice není v jejích rukou. Disponuje jím Bůh a mají je na starosti její představené. Ona jim má oznámit, co je povinna, odpovídat na dané otázky a pak se podvolit učiněným rozhodnutím.
Odpovědnost za zdraví novicek spočívá prakticky po dobu noviciátu na novicmistrové.
2. Podmínky zdraví
Novicmistrová musí bdít nad tím – a to je dnes velmi důležité – aby vytvořila pro novicky ovzduší umožňující harmonii mezi tělem a duší. Samé kárání, příliš pasivní a slepá poslušnost, přepracovanost a z toho vznikající vnitřní rozpolcenost, nemírná snaha novicek urychleně si zvyknout na zákony a zvyky institutu bývají příčinou mnohých nervových depresí, chudokrevnosti, různých rozruch a odchodu z řádu „ze zdravotních důvodů“.
Všeobecně řečeno dnes potřebují novicky delší dobu na přizpůsobení, protože rozdíl mezi tím, jak žily před tím a životem řeholním je větší než u dřívějších generací. Je třeba spíš předejít následkům tohoto psychického otřesu než jej ztěžovat zbytečnými a předčasnými požadavky. Snad by stačilo prodloužit postulát nebo noviciát, aby mohli mladí lidé pochopit hluboký smysl různých věcí a působení milosti.
Novicmistrová ať se snaží podle možnosti varovat se toho, co působí nervové napětí u novicek. Ať jim dopřeje potřebného odpočinku. Lékaři označují hlavně nedostatek spánku jako nejčastější příčinu depresí. Pro dvacetileté požadují v naší přenervované společnosti osm hodin spánku.
I strava vyžaduje pozornost. Některé povahy nemohou zůstat ráno bez jídla. Pro všechny má být strava sice jednoduchá, ale dost bohatá a pestrá.
Atmosféra zdravé důvěry, radostné přátelství, vysoké životní názory, a vlití pravého ducha jsou skutečné prvky zdraví, protože napomáhají vnitřnímu rozvoji.
Novicmistrová ať dbá pečlivě na to, aby se nestala zástěnou mezi dušemi a Bohem. Ať odstraňuje zbytečné rozmluvy a dětinskosti, ale rozsévá radost, otevřenost a světlo, ať učí vystupovat k Bohu. Její konference ať jsou pečlivě připravené a živé. Když novicky mluví o své modlitbě, ať je to velmi krátce, není třeba obracet pohled do sebe, příliš rozebírat. Každý den nepřijde přece něco nového. Ať si nenavykají příliš dlouhým modlitbám, zvláště když se stanou rutinou. Ať jim poradí vhodnou četbu podle jejich inteligence a vzdělání.
Zároveň ať získá novickám vnější pokoj, vyrovnanost, střídání duchovní práce s tělesnou, např. prací v zahradě. Dobrý je též sport. Neunaví tak práce sama jako shon a napětí v ní. Choulostivá, ale nutná věc je najít volné chvíle. Dnes je těžko, aby to bylo na úkor práce nebo spánku, ale snad by se mohla ušetřit jedna hodina samoty z rekreací i v kontemplativních řádech, neboť i v nich je při předpisu mlčení přes den kolikrát nutno mluvit. Neděle zbavená množství malých povinností je pak dnem odpočinku, duchovního soustředění a nabrání nových sil, pravým dnem Páně.
3. Pokání a zdraví
Jde o to najít rovnováhu mezi nutnou péčí o zdraví a praktikováním pokání. O to se musí snažit novicky samy no a novicmistrová jim musí v tom pomáhat. Mladé sestry by často chtěly konat větší pokání, více kajících skutků, než se od nich žádá, než Bůh od nich žádá, a které jsou nad jejich síly. Tuto jejich velkodušnost lze využít a usměrnit. Vést je od vnějších věcí k vnitřním, od pro ne nemožného k možnému.
Existuje vnitřní sebepřemáhání, které je možné konat stále a v nejmenších okolnostech, hlubší, podstatnější a záslužnější než jisté velké oběti tělesné. sté velké oběti tělesné. Tělesné umrtvování si ovšem podrží svou výkupnou hodnotu. Životy svatých, i těch „nejlidštějších“ o tom svědčí. Popírat asketické praxe, které církev schválila ve své tradici by bylo proti moudrosti, a ještě více proti Kristovu kříži. V nás pracuje Ježíšovo tajemství, jeho smrt i život, jeho utrpení i vzkříšení (Fil 3,10–11).
Je třeba rozlišovat dvě roviny, které se navzájem protínají:
Základní zdraví, fyzické i morální, bez něhož by obyčejně bylo iluzorní doufat v plný křesťanský vývoj, jehož získání se může stát opravdovou askezí. (sr. Lk 14,28)
Dobrovolnou účast na Kristově utrpení. To Je nesmírné pole, jehož hranice zná jen Bůh. „Doplňuji na svém těle to, co ještě zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (Kol 1,24).
Vedená sestra ať zde následuje Ducha a ptá se o radu. Novicmistrová potřebuje mnoho taktu, neuhášet Ducha, znát dobře duše a mít zdravý úsudek.
Když říkáme vnitřní přísnost, nemyslíme tím pouze odříkání, odpoutanost srdce, umrtvení sebelásky, ačkoli to vše je nanejvýš důležité, nýbrž přesněji postoj duše, která se snaží všechno povznášet k Bohu. Podle Terezie se do vnějších skutků pokání často vloudí více přirozenosti než ctnosti. Více opravdové umrtvenosti je např. v přesném zachování mlčení, které nepřipustí zbytečné hovory, v usebranosti, která se varuje sebemenšího zvědavého pohledu, nevychutnává pozemská potěšení a nezatěžuje se prchavými dojmy. Mladé sestry se mají učit umrtvovat tělo v tom množství malých věcí, které zároveň umrtvují základ duše. Bereme na sebe kříž, abychom následovali Ježíše. Nesení kříže je jen prostředek k dosažení toho.
Pravá vnitřní kázeň v maličkostech bez okázalosti a sebezalíbení vyžaduje velkou sílu charakteru, ohebnou vůli, duši již hodně pokročilou v lásce. Přesné provádění všech obřadů v chóru nebo v jídelně, sklonit se, zvednout se, stát zpříma, nebo začít studium ihned na dané znamení, všechny tyto pokorné věrnosti, všechna tato stálá přerušování obyčejně dokazují, že sestra je pozorná k Bohu, jemu odevzdaná, že v sobě nenechává místo vrtochu, ani vlastní vůli.
V těchto věcech je bezpochyby hlavní vnuknutí a láska, která se do nich vloží; nicméně bude novicmistrová často nucena připomínat novickám přímější duchovnější hledisko umrtvování, ony mají totiž sklon vidět pouze jeho skořápku.
Kdo vypoví, kolik síly může i tělu dodat pevná vůle, pravá kontrola vnitřních energií? Umrtvování je proto, aby osvobodilo duši, ne aby ji zabavilo pro sebe, aby ji udusilo tím, že učiní tělo neschopným jí sloužit. Bylo by na omylu, kdyby zavazovalo ducha, aby se neustále zaměstnával svým „bratrem oslem“, aby ho týral. I to znamená se o ně starat! Pravé pokání musí směřovat k tomu, aby tělo si nedělalo nárok na množství přirozených uspokojení, která má rádo, nebo aby sténalo umořené, že duše již neslyší nic než jeho hlas. Je známo ze zkušenosti, že přílišné utrpení nebo i fyzická únava znemožní modlitbu, i pozornost k Bohu.
Mladé sestry to dovedou pochopit. Novicmistrová je proto bude navykat, aby bez stěžování snášely neškodné nepříjemnosti zimy, horka, malých životních nepohodlí. Aby si nevšímaly všeho, co odporuje přirozenosti, aby nenaříkaly pro snesitelné bolení hlavy nebo zubů, aby hned nereagovaly v odívání při střídání ročních období. Tělo si tak snadněji na vše zvykne a tím se předejde dvěma krajnostem: Přílišnému povolování nebo nerozumnému vystavování.
Vyzve je, aby se měly na pozoru před sebeláskou, která je podněcuje, aby chtěly těžší práce a námahy než jsou schopny, nebo aby se nadmíru neunavovaly. Lenivé a egoistické popožene, aby nenechávaly všechno na druhých. Všem ukáže, jak je pro každou snadné chopit se toho, co nepřekračuje její síly, ale co je jí nepříjemnější, k čemu druhé nemají chuť, např. nejhorší místo při praní, jako sv. Terezie.
Konečně při jídle, a to je důležitý bod, bude žádat, aby si zvykly hned od začátku jíst vše co přijde na stůl, aby v jídelně posluhovaly jako všude jinde, aby nebyly závislé na své chuti a odporu, aby i v jídelně udržovaly spojení s Bohem, jak to o sobě vypráví sv. Terezie. Ať novicmistrová trvá na tom, aby si její novicky nebraly nic, kromě nutných případů, mimo stanovená jídla. Neboť tyto úlevy se rychle stanou potřebou, na kterou si žaludek zvykne a kterou požaduje, zatímco v refektáři sestry vždycky naříkají, že nemají hlad. Tyto nepravidelnosti jsou škodlivé, jak pro duši, tak pro tělo.
Nakonec upozorníme ještě na jednu věc. Ať novicmistrová bdí nad tím, aby se její sestry nepoddávaly nechuti a žalosti, které pocházejí z vnitřních trápení, z pokoření nebo i z různých emocí (dojetí). Je vidět novicky, které nespí, nejedí, když se blíží doba jejich obláčky nebo profese, když prodělávají zkoušku, nebo i když je potká sebemenší protivenství. Za těchto okolností je nutno být i velmi energickou. I poslat do jídelny novicku, která se podvoluje lenivosti nebo nemírnému smutku.
Od svých novicek bude žádat, aby se ovládaly a aby se podřizovaly, aby na sebe zapomínaly ve všem a pro vše. Touto pevností velmi přispěje k vyrovnání jejich temperamentu, neboť takto chápané a prováděné umrtvování nejen neškodí zdraví, ale je ustálí a upevní.
To však novicmistrové nebrání, aby nesledovala starostlivě ztrátu chuti nebo spánku, když se zdá skutečná a která trvá delší dobu, neboť i ta ukazuje na stav abnormální únavy a bývá předzvěstí vážné nemoci. Je lépe jít k lékaři raději dříve než pozdě. Ale na druhé straně je často třeba skrývat svou obavu, nežádat po novickách, aby hned přicházely se svými malými nevolnostmi, pokud možno rozlišovat mezi těmi, které jdou až na pokraj svých sil bez naříkání a těmi, které přehánějí své nejmenší potíže.
Chce-li novicmistrová, aby se z jejích novicek, zdravých či nemocných, staly pravé řeholnice, energické a umrtvené, bude se snažit uvést je do mužného ovzduší a vytvořit v něm statečné duše, které si nic nevyvolují a nic neodmítají, protože myslí, že vše přichází od Boha a dovedou najít ve všem příležitosti k umrtvení své přirozenosti ve prospěch ducha a tím též svého zdraví.
Tento skrytý boj duše, která se snaží uchovat se celá až do svých smyslů pouze pro Boha, dostat se nad vše co není On, dává méně místa sebelásce než život chudý a tvrdý navenek, i těžký, jímž se lze chlubit.
Na konci svého života vypravovala svatá Terezie své sestře Anežce, jak na začátku svého života v klášteře začala konat mimořádné kající skutky, např. si sypala popel do jídla apod., ale brzy z toho onemocněla. Nadto ještě četla ze života blah. Suza, který si strašlivými kajícnostmi zničil zdraví, jak se mu zjevil anděl a řekl mu, že dosud bojoval jako prostý vojín, ale od nynějška ho chce povýšit na rytíře. A světice pokračovala: „Tím naznačil světci, že duchovní boj je nad umrtvování těla. Nuže, Pán Bůh nechtěl, abych byla prostým vojákem, byla jsem hned pasována na rytíře a dala jsem se do boje proti sobě samé v oblasti duchovní, sebezáporem a malými skrytými obětmi. V tom utajeném boji, v němž přirozenost nemá místa, jsem nalezla pokoj a pokoru.“
Cesta zahájená Terezií je jistá a prozřetelnostní.
Přeložil P. Metoděj Minařík O.Carm.
