Jedna kapitola z karmelitánské (ne)mystiky v Čechách

P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.

Dovolte mi dát zase jednou průchod mé zálibě v historii a obrátit naši pozornost k jednomu výročí z dějin Karmelu v Čechách, které sice není nijak známé a snad ani důležité, ale je zato dvojnásob kulaté – hned dvěma nulami. A pevně věřím, že události, o které jde, jsou poučné. Přenesme se tedy v mysli do doby před čtyřmi sty léty...

Zatímco se po roce 1600 začínal šířit ze Španělska do Itálie a jiných zemí bosý Karmel, zatímco v klášteře karmelitek ve Florencii prožívala poslední léta svého života svatá Marie Magdalena de Pazzi (+ 1607) a v zubožených karmelitánských klášterech ve Francii klíčily první kořínky později tak významné tourainské reformy, v Čechách probíhal pozvolný proces oživení katolické víry. Přitom po karmelitánech už dlouho zůstávaly v této zemi jen zchátralé budovy někdejších klášterů. Dva jejich nejstarší kláštery, založené Karlem IV. v Praze u Panny Marie Sněžné a v Tachově, vymřely asi před čtyřiceti roky... Po létech nedostatku domácího dorostu, kdy noví uchazeči přicházeli již jen z Polska,¹ zůstaly nakonec opuštěny úplně. Tachovský již někdy před rokem 1554,² pražský někdy kolem roku 1570. Dva další konventy karmelitánů, založené před více než sto léty v západních Čechách (v Chyších a v Rabštějně nad Střelou), zanikly již po asi padesáti letech své existence, tedy ještě dřív než oba kláštery už zmíněné.

Opuštěnému pražskému klášteru byl určen správce z řad diecézního nebo řeholního duchovenstva, který měl karmelitánům – v případě jejich návratu – jejich majetek vydat zpět. Stojí za pozornost, že někteří z těchto správců vykonávali svou funkci opravdu svědomitě, i když budovy byly samozřejmě ve velmi špatném stavu.³

Přece však to vše neznamenalo pro Karmel v Čechách definitivní konec. Iniciativa k novému začátku tehdy vyšla od karmelitánů v zahraniční, přesněji přímo od samotného generálního převora Jindřicha Sylvia. Tento muž stál v čele řádu od roku 1598 a svou činností se zařadil mezi jeho nejvýznamnější generální představené co do úsilí o obnovu řádu v dané době. Jeho reformní snažení bylo založeno na prosazování papežských dekretů o řeholním životě a na šíření pokynů, které při své vizitaci římského karmelitánského konventu Santa Maria Traspontina v roce 1594 stanovil papež Klement VIII., i do ostatních domů a provincií. Tyto pokyny karmelitánům předepisovaly mimo jiné dvakrát denně půlhodinové rozjímání, dále duchovní četbu, zpytování svědomí v chóru, jednou týdně rozhovor s představeným. Přímým nástrojem k prosazování reformy byly generálu Sylviovi oficiální návštěvy jednotlivých řádových provincií a klášterů – vizitace. Pro něj osobně to znamenalo mnoho namáhavého cestování. V letech 1598–1602 takto vizitoval italské provincie a v roce 1603 se obrátil na sever:⁴ Hned roku 1603 vizitoval ve Francii a pak v Belgii, kde za jeho účasti provinční kapitula zvolila provinciála, který potom prováděl Sylviem předložené dekrety. (Belgická provincie byla rodnou provincií otce Jeronýma Graciána, známého ze života svaté Terezie od Ježíše. Ten se po svém vyloučení z bosého Karmelu (1596) do své vlasti a do původního řádu vrátil, byl horlivým zastáncem Sylviovy reformy a zemřel v bruselském konventu v roce 1607.) V polovině prosince 1603 se pak generál Sylvio účastnil provinční kapituly hornoněmecké provincie, která se konala v Rotterdamu. Ale ještě mezitím podnikl cestu, při níž se pokusil o obnovu Karmelu v naší vlasti. Generál Sylvio se vydal na vizitaci do Polska a cestou se zastavil – asi začátkem září roku 1603⁵ – v Praze. Hledal přitom možnosti, jak obnovit zdejší karmelitánský klášter.

Po příjezdu do Prahy se nemohl obrátit ani na aní císaře, ani arcibiskupa, oba nebyli přítomni. Odsunul tedy záležitost až na zpáteční cestu. Tento odklad se ukázal jako osudový. V téže době totiž přijel do Prahy také generální představený jiného řádu – františkánů „bosáků“ – František Sosa. I on se ucházel o svolení k novému usazení se svého řádu v Praze. „Založením nového kláštera přímo v císařském sídelním městě mohli františkáni získat důležité strategické centrum pro obnovu řádového života v provincii.“⁶ A požádal přitom, aby jeho bratři mohli převzít bývalý klášter karmelitánů. Císař Rudolf II. souhlasil. Poskytl Františku Sosovi osobní audienci a dobová svědectví zmiňují císaře jako výslovného příznivce tohoto řádu. Tak se i stalo. Kostel a klášter u Panny Marie Sněžné byly převedeny do majetku františkánů, generál František Sosa je slavnostně převzal 8. 11. 1603.⁷ Františkáni byli do kláštera uvedeni roku 1604.⁸

Generální převor Jindřich Sylvio se z Polska do Prahy vrátil snad týden nebo nejvýš dva týdny po onom 8. listopadu. Když shledal, že dosavadní pražský klášter karmelitánů byl právě „zadán“, nenechal se odradit. Zdržel se v Praze sedm dní, aby dosáhl audience u císaře. Čekal však marně. Snažil se jednat s generálem františkánů, ale bez úspěchu. Protože pobyt v hostinci byl příliš drahý, generál odcestoval. Svou záležitost ovšem svěřil nejvlivnějším místům u papežské kurie. Ještě z Prahy se 24. 11. 1603 obrátil dopisem na státního sekretáře kardinála Petra Aldobrandiniho a poprosil ho, aby se věci ujal. Kromě toho napsal v téže věci také generálnímu prokurátorovi svého řádu (takto je označován řeholník pověřený za celý řád kontaktem s papežskou kurií), dále kardinálu protektoru Pinnelimu a kongregaci kardinálů pro věci řeholníků, v jejímž čele stál kardinál Alexander Medici.

V Praze zanechal italského karmelitána P. Jakoba Romandiolu, zvaného též Fontana, převora z Jasla, aby s příslušnými místy vyjednával jako jeho zástupce. Nic bližšího se o tomto karmelitánovi v pramenech nedozvídáme, přesto právě jeho osoba, jeho poslání a to, jak se mu při něm dařilo, představují vlastní námět mého zamyšlení.

Karmelitánské kláštery v Čechách před svým zánikem patřily k česko-polské provincii (vytvořené roku 1462). Zatímco v Polsku řád vzkvétal (mezi léty 1603 a 1620 tu bylo založeno dvacet nových klášterů),⁹ obnovit jeho působení v Čechách nebylo snadné.

V Římě se diplomatické úsilí ve prospěch karmelitánů rozvíjelo ze dvou stran. Kardinál Aldobrandini doporučil záležitost karmelitánů novému nunciovi v Praze Ferreriovi a požádal ho, aby se za ně přimluvil u císaře. A kromě toho se generální prokurátor řádu obrátil o pomoc na kardinála Dominika Pinelliho – kardinála protektora řádu – se žádostí, aby poslal dopis knížeti Bedřichu Fürstenbergovi, nejvyššímu komorníku,(8) ((Pozn. 8 / V textu M. Höslera je mylně uveden jako „nejvyšší kancléř“.)) ať ten se zasadí za karmelitány u císaře. Zdá se, že záměrně byla zvolena jiná cesta než přes nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a arcibiskupa Zbyňka Berku. Zvláště jejich přímluva u císaře pomohla totiž františkánům získat kostel a klášter Panny Marie Sněžné.

Kardinál Pinneli v té věci skutečně záhy napsal do Prahy internunciovi Fornarimu,¹⁰ kterého předtím Sylvio neoslovil, nejspíš do něj nevkládal velké naděje. Fornari se pohotově obrátil se žádostí jak na arcibiskupa, tak na nejvyššího kancléře, avšak bez úspěchu. Bylo mu doporučeno, aby se karmelitáni namísto úsilí dosáhnout toho, že by císař své rozhodnutí změnil, ucházeli o jiný pražský kostel. Oba přislíbili v tom případě jim vyjít vstříc.

Otec Jakobus Fontana se v Praze stále znovu pokoušel získat starý konvent zpět, avšak bez valného úspěchu. Všude narážel na nezájem. Ani arcibiskup Zbyněk neprojevil mnoho radosti nad návratem karmelitánů: podle jeho názoru klášter i kostel Panny Marie Sněžné ztratili karmelitáni vlastní vinou.¹¹ Otci Fontanovi vyčetl nestoudnost a opovážlivost (insolentia et protervia).

Na druhé straně však údajně právě arcibiskup Zbyněk zrazoval Jakuba Fontanu od jeho úmyslu odejet z Prahy a slíbil mu, že mu bude až do konečného vyřízení celého jednání zdarma poskytovat živobytí.¹² On prý přesvědčil Jakuba, aby se někdy na přelomu února a března roku 1604 obrátil na císaře s novou žádostí – o jiný kostel v Praze pro karmelitány.

V dubnu 1604 navrhl nuncius, aby karmelitánům byl dán jiný kostel, buď sv. Kříže Většího na Starém Městě nebo sv. Apolináře na Novém Městě. Ani tento záměr ovšem nevyšel. Zároveň římští kardinálové Aldobrandini, Pinneli a Medici – kteří nevěděli o tom, že předmětem zájmu už není původní karmelitánský klášter – poslali z podnětu generálního prokurátora řádu znovu přímluvné dopisy nunciovi Fereriovi, aby karmelitáni dostali svůj kostel zpět.

Nakonec v červnu 1604 vyvstala další možnost: dát karmelitánům kostel sv. Ducha na Starém Městě, zároveň s k němu přiléhajícím bývalým klášterem benediktinek. Sestry v tomto klášteře tehdy už víc než dvacet let nežily. Když totiž někdy v 80. létech 16. století zemřela poslední abytyše tohoto kláštera a zůstaly v něm pouze dvě sestry, tehdy abatyše kláštera sv. Jiří na pražském Hradě, pod nějž tento klášter patřil jako klášter dceřinný, se souhlasem arcibiskupa, nuncia i císaře zbylé dvě sestry oficiálně přesídlila do svého kláštera. Dokonce se jí roku 1589 podařilo dosáhnout toho, že kostel se stal farním, aby se v něm konaly bohoslužby pro staroměstské katolíky (většina obyvatel a většina kostelů patřila straně podobojí), jak o to žádali měšťané, ale patronátní právo nad kostelem přitom zůstalo jejímu klášteru. Klášter u sv. Ducha byl přičleněn ke svatojiřskému.

Dopisem ze 7. července 1604 oznámil císař Rudolf II. svatojiřskému klášteru svůj záměr dát kostel a klášter u sv. Ducha karmelitánům v náhradu za klášter Panny Marie Sněžné. Zároveň uložil arcibiskupu Berkovi, aby na nové působiště karmelitány uvedl. Svatojiřská abatyše Žofie Albínka z Helfenburka proti tomu jménem celého konventu protestovala. Ani naléhání nuncia – který od římských kardinálů v srpnu opět dostal nové přímluvné dopisy ve prospěch karmelitánů – a ani jeho spojení se s arcibiskupem a nejvyšším kancléřem v té chvíli sestrami nepohnuly. Abatyše dokonce pohrozila, že do onoho kláštera opět uvede sestry, ačkoliv bylo všem jasné, že by šlo o svévolný krok postrádající schválení potřebnými autoritami církevními i civilními a že by tam sestry nemohly vést náležitý řeholní život (který navíc nebyl v pořádku ani v klášteře svatojiřském). Nuncius k ní hned poslal Fornariho, aby jí její záměr rozmluvil, ale marně. Hned na druhý den – 31. srpna – abatyše svůj úmysl uskutečnila: osobně do kláštera sv. Ducha uvedla dvě sestry a „aby se nuncius o tom hned dověděl, poslala si k němu pro vůz, kterým se vrátila domů.“¹³ Soudě podle dobového ohlasu znamenal tento její čin opravdový skandál.

Nuncius protestoval dopisem císaři hned následujícího dne a dalšího dne dopisem arcibiskupovi. Žádal přitom nejen o nápravu počinu svatojiřské abatyše, ale také o dotažení karmelitánské záležitosti do konce. Arcibiskup Zbyněk zareagoval jen liknavě a nuncius postupem času dospěl k přesvědčení, že arcibiskup stojí na straně sester už od počátku sporu. Z okruhu dvora se mu dostalo důvěrného sdělení, že ani císař odvolání sester z kláštera sv. Ducha nepodpoří. Zato v Římě dosáhl nuncius vystavení papežského breve, které abatyši přikazovalo odvolání sester a navíc upevnění řeholní kázně v klášteře sv. Jiří. Ani s provedením požadavků breve však arcibiskup nespěchal. Nunciovu úsilí dosáhnout osobního slyšení u císaře zabránily intriky císařova komorníka Filipa Langa. Za celý měsíc nuncius audience nedosáhl. Teprve pak se mu Lang omluvil, koncem listopadu se mu omluvila i abatyše, přičemž vinu za celou mrzutost svalila na arcibiskupa(!), a na začátku prosince ony dvě sestry opět vrátila do kláštera sv. Jiří. Nato nuncius klášter svatojiřský navštívil, a tím byl spor zahlazen i na rovině osobních vztahů.

Klášter benediktinek u sv. Ducha byl založen r. 1346 a je zajímavé, že byl nazván i „u Božího milosrdenství“ (šest století před sv. Faustynou). Podle zakládací listiny se k Božímu milosrdenství totiž máme stále utíkat a prosit o ně zvlášť pro den našeho odchodu na věčnost.

Již během sporu se svatojiřskou abatyší nuncius viděl, že klášter sv. Ducha se pro karmelitány získat nepodaří. Další alternativou se mu v té chvíli zdála Betlémská kaple, poněvadž administrátor strany podobojí Václav Dačický, který při ní působil, byl zbaven úřadu a ocitl se ve vězení. Ani tento plán se neuskutečnil, ostatně by na straně českých nekatolíků asi narazil na silný odpor. Když se generální převor Jinřich Sylvio v prosinci 1604 vrátil z vizitačních cest do Říma, ožila dokonce ještě i myšlenka přeci jen vymáhat na františkánech klášter u Panny Marie Sněžné. Ve snaze zabránit dalším sporům pobídla papežská kurie nuncia k brzkému získání nového kostela pro karmelitány. Ferreri opravdu nezahálel a je doloženo, že již koncem ledna existoval konkrétní plán předat jim jiný kostel. Nevíme přesně, o který kostel se přitom jednalo, jen to, že již tomu nestály v cestě žádné překážky. Přesto i tentokrát záměr ztroskotal, protože otec Jakub, který v Praze řád při jednáních zastupoval, náhle zemřel. P. Matouš ve své přednášce krátce shrnuje: Otec Jakobus Fontana vzdor velikému úsilí mnoho nedosáhl; zemřel v Praze a je pochován v tamním kapucínském kostele.¹⁴

Pro úplnost dodejme: františkánská komunita v klášteře u Panny Marie Sněžné byla 15. 2. 1611 při vpádu pasovských a následných násilnostech, které se ve městě rozpoutaly, celá vyvražděna. Všech 14 bratří. Karmelitáni se o návrat do Prahy znovu pokusili o dvacet let později v roce 1625 přičiněním polského karmelitána Zikmunda Gdowského. V roce 1627 jim pak byl předán staroměstský kostel sv. Havla, při němž mohli postavit klášter a působit tu až do jeho zrušení za Josefa II. v roce 1785.

I míjený kostel připomíná Boží pozvání k darům modlitby a Ducha...

Tolik historické události. „Co s tím dnes?“ Jde o kus dějin, z nichž vzdáleně vyrůstá naše současnost a z nichž můžeme čerpat poučení.

• Karmel je opravdu rodina, v níž vždy měli své místo lidé „velcí“ i „malí“, představení i podřízení, slavní i zapomenutí, navenek úspěšní i neúspěšní, činorodí a zároveň smrtelní.
• Předpokládáme-li, že činnost Jakuba Fontany byla podložena jeho modlitbou a životem s Bohem, můžeme přemýšlet o jeho ochotě vůči Bohu dát se poslat kamkoli, kde ho bude potřeba: jeho jméno je italské, převorem byl jmenován v polském Jasle, „na dobu neurčitou“ zůstal v Praze a tu jej nakonec zastihlo i úmrtí.
• Přitom nechybělo situací, v nichž zblízka poznal také slabosti lidí, včetně těch vysoko postavených, a to i v církvi, zakusil nezdolatelnost různých intrik, lidskou vrtkavost, drtivou sílu soukolí zápasu o vliv a moc... To je škola, které Pán Bůh může někdy vystavit i nás, a nesmí nám to vzít křesťanský optimismus.
• Pro tehdejší dobu jsou příznačné obšírné písemné zprávy o jednotlivých událostech a s nimi související naléhavé žádosti, obracející se k té či oné „vrchnosti“. Často byly psány takřka neprodleně a hned několika různým vlivným osobám; pokud se jejich vyřízení vleklo, pak i opakovaně. Provázejí i celou naši záležitost. Myslím, že se v tom odráží vitalita tehdejších lidí, která nás udivuje tím víc, čím neochotněji používáme „písemného projevu“ my sami dnes. Přitom podrobné vypisování věcí, které se odehrály, mohlo vlastně být příležitostí k jejich dodatečnému promýšlení a zhodnocení, k učení se přesnému vyjadřování se, i když z listinného materiálu je zřejmé, že se nezřídka stávalo také prostorem pro zkreslování toho, co se stalo, pro očerňování ostatních zúčastněných apod.
• Ale hlavně: jakou houževnatost musel mít bratr Jakub Fontana při svém pražském pobytu, když po měsíce neviděl jiné ovoce svého úsilí než stále nové překážky a neúspěchy...

Kapucínský kostel P. Marie Andělské na Hradčanech, v kryptě pod nímž byl Jakub Fontana pohřben, byl tehdy novostavbou. Kapucíni přišli do Čech r. 1599, toto místo dostali r. 1600, kostel si stavěli sami a dokončen byl roku 1602.

Mělo to vše vůbec nějaký význam pro historii Karmelu v Čechách, jestliže skutečné znovuzaložení pražského kláštera přišlo až dvacet let nato? Taková otázka je jistě pochopitelná. Jenže: kdo může nahlédnout do skrytosti modliteb a obětí, kterými Jakub Fontana své úsilí o znovuzakořenění Karmelu v této zemi tehdy doprovázel? I to je tedy půda, z níž dnes – a tady odstup čtyř staletí neznamená mnoho – vyrůstá nebo je vyživováno karmelské povolání nás dnes.