P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Když jsme v prosinci v libocké farnosti chystali na slavnost Panny Marie počaté bez poskvrny prvotního hříchu, rozhodli jsme se zahájit tento velký mariánský svátek větším otevřením se Božímu slovu – četbou celé knihy Ester. Jde o stránky Písma, které můžeme snadno přijímat s myšlenkou na Pannu Marii a její roli v Božím plánu záchrany lidí ze hříchu. Skupinka děvčat si četbu předem připravila. Uvedení do četby této biblické knihy, které zaznělo ještě před samotnou knihou Ester, bych nyní rád nabídl k širšímu využití – i Vám čtenářům našeho časopisu. Věřím, že tyto myšlenky mohou obohatit Váš pohled na tuto knihu Písma a nově Vás zaujmout pro to, abyste ji brali do ruky a četli.
Nejdřív něco o knize samotné
Kniha Ester patří ke Starému zákonu, je tedy společným bohatstvím židů i křesťanů. Ve své řecké podobě byla sepsána asi až ve druhém století před Kristem, je tedy mezi starozákonními knihami jednou z těch nejmladších. Podobně jako knihy Tobiáš a Judit je odedávna knihou mezi židy i mezi křesťany hodně oblíbenou.
Židé rozdělují Starý zákon na knihy zákona, knihy prorocké a tzv. spisy. Kniha Ester patří mezi ony spisy, přesněji k pěti knihám nazývaným megilot (svitky). Ty mají společné to, že každá z nich byla předčítána o určitém židovském svátku (kniha Ester o svátku púrím). I když nový katechismus katolické církve o tradičním třídění starozákonních knih nemluví, křesťané řadili knihu Ester mezi knihy historické, nebo dnes se jim říká výstižněji: knihy výpravné. Obsah této knihy skutečně tvoří vyprávění, příběh, ale o přesné vylíčení historických událostí tu nejde.
Děj knihy se odehrává v prostředí médské a perské vlády, v době po skončení babylonského zajetí židů. Ne všichni židé se tehdy vrátili do vlasti, někteří zůstali v cizině a pro své náboženství a zvyky tam zůstávali nápadným, cizorodým prvkem. Někdy vůči nim propukala nespravedlivá a krutá pronásledování. A takové pronásledování chystá v knize Ester dvořan Haman, pobouřen chováním žida Mordokaje. Ale přímluva královny, židovky Ester, způsobí, že den, který byl nejprve stanoven k pogromu na židy, určil král naopak židům k tomu, aby mečem zahubili své nepřátele.
Kniha říká, že onen den záhuby židů, který se neuvěřitelně změnil v den jejich vítězství, byl stanoven losem. Los se řekne hebrejsky púr a kniha Ester v ní popsanými událostmi odůvodňuje zavedení židovského svátku púrím (což doslova znamená: losy). U židů se o tomto svátku skutečně kniha Ester pravidelně četla. Byl a je to svátek hodně radostný, někteří říkají, že jde vlastně o jakýsi karneval.1 Každé vyslovení jména Haman bylo přitom prý provázeno hlasitými projevy výsměchu a pohrdání, zatímco na jména Mordokaj a Ester reagovali posluchači potleskem a výkřiky jásotu a radosti. Rabíni vysvětlují, že nešlo o vybíjení si negativních emocí, ale o posílení důvěry v Boha Izraele a v jeho vysvobozující pomoc. Dnes se všeobecně má za to, že spojení knihy a svátku je až druhotné. Svátek je starší a o jeho vzniku není mezi odborníky jednota.
Celou knihu si pohodlně poslechnout nebo jen souvisle si ji přečíst není tak snadné. V našich ekumenických biblích najdete napřed text knihy Ester a potom – o pár desítek stran dále mezi knihami deuterokanonickými – najdete ještě takzvané „přídavky k Ester“. Kniha se totiž dochovala ve dvou verzích, které se od sebe liší. Hebrejská verze knihy je starší, a stručnější. Řecky psaná verze knihy je především delší. Zatímco židé a protestanté používají kratší verzi, katolická církev se drží textu delšího. Proto ekumenická bible uvádí jednak kratší verzi, a pak jako dodatek i přídavky k Ester.
Aby to bylo ještě složitejší, i řecká verze se dochovala ve dvou rozdílných zněních. Jedno je to, které máme v našich ekumenických biblích, to druhé se užívá v bohoslužebných knihách. Při bohoslužbě se ale z knihy Ester čte jen modlitba Mordokajova a modlitba královny Ester.
Základní výpověď knihy
Je zajímavé, že hebrejská a řecká verze knihy Ester se od sebe liší nejen délkou. Text není pouze rozšířen o přídavky, ale také převyprávěn. To s sebou přináší jemný posun v tom, kam vyprávění míří: hebrejská verze knihy Ester vypadá – řečeno trochu provokativně – „bezbožně“. Už velmi dávno si čtenáři všimli, že v kratším textu nenajdeme ani jednou slovo Bůh, i když tu vše dění pevně řídí jeho prozřetelnost.2 V tomto kratším znění kniha hlavně povzbuzuje židy, aby na obranu vlastního národa byli ochotni nasadit všechny své síly. Rozumí se: své lidské síly. Naopak delší a mladší podoba knihy počítá výslovněji s pomocí shůry – od Boha. Nejdůležitějšími mezi oněmi přídavky jsou proto modlitba Mardokajova a modlitba Esteřina k Hospodinu za záchranu židů.
Podobně můžeme vnímat i význam ostatních přídavků. Také Mordokajův sen, který stojí v úvodu knihy, a výklad tohoto splněného snu v samotném závěru knihy mají čtenářům jasně ukázat, jak má Bůh vše ve své režii a moci. A jestliže další dva přídavky obsahují znění dopisů, rozesílaných královým jménem do všech zemí jeho říše, nemusíme v tom vidět úsilí zdůraznit (jakoby citací historických dokumentů) spolehlivost líčených událostí. Květnatý jazyk královských výnosů poskytuje možnost promluvit o významu popisovaných událostí v co nejširším jejich společenském rozměru a slavnostním způsobem.
Podobně jako na jiných místech Starého zákona může nás i zde zaskočit samozřejmá, mstivá krutost, která z této knihy promlouvá. Jde přitom o podobné smýšlení, jaké projevují zmíněné reakce židovských posluchačů při svátečním předčítání této knihy. Uvědomme si dobře, že kniha Ester je psána v době, kdy židé už ztratili samostatnost, vyvolený národ žije v područí cizinců a pohanů. Siláckým líčením pomsty chce kniha v utiskovaných židech posílit jejich národní a náboženské sebevědomí, jejich touhu po svobodě a důvěru v Hospodina. Ostatně opakované zmínky, že židé při odplatě nesáhli kořistivě na majetek svých nepřátel, dávají najevo, že jim nešlo o zájmy pozemské. Kromě toho můžeme celý popisovaný zvrat událostí sledovat s myšlenkou na to, jak násilí plodí další násilí. Kniha Ester není jediné a konečné slovo Písma k tématu odplaty. Nový zákon k tomu ještě řekne své.
Ester jako předobraz Panny Marie
My svou pozornost chceme zaměřuit také na to, v čem můžeme v Ester spatřovat předobraz nebo symbol Panny Marie. V umění velmi oblíbenou scénou bylo v tomto ohledu vyvolení a korunování královny Ester. Křesťané odedávna rádi přemítali o výsadách Panny Marie, o obdarování, kterého se jí od Boha dostalo. To, že Maria jediná byla předem uchráněna dědičného hříchu, je takovou velkou výsadou. A narážka na toto privilegium byla již odedávna spatřována v textu knihy Ester. Pro všechny královy poddané platil zákon, že nejsou hodni přiblížit se k němu do jeho paláce. Jinak zahynou. Ale Esteře král říká: „Ono nařízení je jen pro obecný lid“, podle latiny doslovněji: „Ten zákon neplatí pro tebe, ale pro všechny ostatní...“ A stačilo i jen maličko zbožné fantazie, aby tento verš byl v přeneseném smyslu vztahován na Marii a její vynětí z obecné platnosti dědičné viny.
K tomu, že Ester mohla pobývat v paláci a v králově blízkosti se pojí ještě jiný pohled na Pannu Marii. Od nejstarších dob věřili křesťané v to, že Maria je nyní, po své smrti, s Ježíšem u Otce, v nebi. Zatímco my žijeme na zemi, uprostřed zkoušek, duchovního zápasu nebo i nepřijetí druhými (jako ti židé v cizině), ona je v bezpečí nádherného života u Božího trůnu. Křesťané v byzantské říši i později, kteří prostředí vladařského dvora znali ze své současnosti, považovali za zcela samozřejmé, že Maria se v nebi za nás přimlouvá, stejně jako královna Ester za svůj lid.
V době reformace byla hodnota Mariiny přímluvy zpochybňována. Jak to, že se někdo má přimlouvat u Boha, který je úplná láska? Ester se přece u krále přimlouvá, protože král neví všechno a nemá dost soucitu. Achašveróš neví, jak to se židy je, pouze dal na Hamana. A necítí s nimi, protože nejsou z jeho krve. U takového krále je třeba přímluvy královny Ester. Je ale u Boha třeba přímluvy Marie? Na to můžeme odpovědět: Maria je přímluvkyní, protože Bůh to tak chce: tak se tradičně vykládá evangelní úryvek o svatbě v Káni i Ježíšovo slovo s kříže Marii: „Ženo, to je tvůj syn“ (Jan 19,26). Bůh sám Marii úmyslně staví mezi nás a sebe a dává nám své dary prostřednictvím její přímluvy. A on jistě ví, proč právě tak je to pro nás dobře.
Kromě toho lze v knize Ester najít další a další místa, která nás zasáhnou: Mordokajův sen obsahuje slova: „Vyšlo slunce a světlo a ponížení byli povýšeni.“ Ester v modlitbě označuje sama sebe, že je „služebnice Páně“... A tak při četbě této knihy stojíme již na prahu Nového zákona.
Symbolický výklad knihy
Velmi zajímavý je také symbolický výklad knihy Ester.3 Historické události jsou tu rozostřeny v legendu, u níž je důležitá její ne historická, ale náboženská výpověď. Právě k této výpovědi vyprávěný příběh pevně (byť možná podvědomě) směřuje. Dá se říci: „To, co se tu vypráví, chce říci mnohem víc, než se tu vypráví.“4 Pravá hodnota knihy Ester spočívá v jejím symbolickém významu. Kdo je ve skutečnosti Haman? Kdo je ve skutečnosti Mordokaj? A Ester?
Haman je zosobnění zákeřného zla, které útočí a usiluje zničit. V nějaké podobě s ním má zkušenost každý člověk. Mordokaj je symbolem právě opačného postoje: věrnosti Hospodinu, cti. Tím je ovšem trnem v oku a ocitá se v ohrožení. Dějiny lidí jsou velkým zápasem mezi Hamanem a Mordokajem, mezi zlobou a spravedlností. Kniha Ester chce napovědět, jak tento zápas jednou skončí: Hospodin použije velmi slabý nástroj a skrze něj svou mocí zvítězí. Nástroj tak slabý jako je dívka – sirotek, která je povýšena ke královské důstojnosti5 a skrze ni se odehraje vítězství Hospodinovo a jeho věrných. I v tomto pohledu je od Ester k Marii jen nepatrný krůček.
A ještě jedna myšlenka „z českých luhů a hájů“
Když v roce 1292 založil král Václav II. nedaleko Prahy na Zbraslavi významný cisterciácký klášter, který se měl stát místem králova oddechu, duchovního zázemí, místem jeho posledního odpočinku i novým pohřebištěm vládnoucího rodu, dal král tomuto klášteru latinské jméno Aula regia (Síň královská).6 Latinské slovo aula znamená dvůr, nádvoří, ale také síň a palác.
Cisterciácké kláštery vždy dostávaly takové jméno, které jednak vyjadřovalo duchovní myšlenku (přednost byla dávána tematice mariánské), jednak určitým způsobem odráželo nebo napovídalo okolnosti či záměr při vzniku kláštera. Uveďme například jména klášterů7 cisterciáků Fons Sanctae Mariae (Studnice Mariina) ve Žďáře nad Sázavou, Rosa Mariae (Růže Mariina) ve Vizovicích, Sancta spinea corona (Svatá trnová koruna) ve Zlaté Koruně a klášterů cisterciaček: Vallis Sanctae Mariae (Údolí Mariino) v Oslavanech u Znojma, Porta Coeli (Brána nebes) v Tišnově, Vallis virginum (Údolí panen) v Pohledu u Havlíčkova Brodu a především Aula Mariae (Dvůr Mariin) na Starém Brně.
Václavovo založení na Zbraslavi bylo ozvěnou podobného kláštera – rovněž cisterciáků – Mons Regalis (Royaumont), který založil ve Francii vladařský Václavův vzor, francouzský král Ludvík IX. I na Václavem stanoveném latinském pojmenování zbraslavského kláštera je tento vliv patrný. Kromě vazby na francouzský vzor vyjadřuje (stejně jako v případě francouzského kláštera) jméno Aula regia především těsný vztah panovníkův k danému klášteru. Zbraslavská kronika o tom při popisu uvedení prvních cisterciáků králem do nového kláštera píše: „(Král) samo místo, které se dosud jmenovalo Zbraslav, nazval pro stálou památku svého jména, změniv mu jméno, Síní Královskou (Aula Regia).“8
Zmiňuji se o tom proto, že slovní spojení aula regia najdeme také v Písmě svatém, a to právě v knize Ester. Vulgáta čte v Est 11,3 (v našem číslování 1,1b) o Mordokajovi: „... vir magnus, et inter primos aulae regiae“ (muž veliký a mezi prvními v královském domě). Uvedený výraz není v Písmě častý: ve 2 Mak 13,15 je jím pojmenován stan krále Antiocha, přepadený v noci Judou Makabejským. Několikrát najdeme ve Vulgátě velmi podobný výraz aula regis (Síň krále): v Gen 45,16 pro dům faraonův, ve 2 Král 7,9 pro královský dům v Samaří, v Est 4,2 a 12,1 (podle Vulg., v našem číslování jde o verš 1,1m). Ale mám za to, že pro pojmenování cisterciáckého kláštera byla záměrně zvolena podoba „aula královská“, ne „aula krále“, protože klášter nebude něčím, co Václavovi patří jako jeho majetek, ale patří především Bohu, je to pouze klášter, který s králem pojí těsné pouto.
Proč o tom mluvím? Představte si sebe sama v roli řadového cisterciáka na Zbraslavi. Představte si, že žijete v odloučenosti od světa za zdmi kláštera, který nese jméno Aula regia, že patříte k řádu usilujícímu o intenzivní mariánskou zbožnost. A že při četbě knihy Ester (snad v chóru kostela, snad v jídelně při společném stole) zaslechnete, jak onen perský královský dvůr, kde se podivuhodným způsobem uplatnila přímluva statečné královny, je nazván úplně stejně jako váš klášter – aula regia. Nevyznívá to vše v útěšné povzbuzení? A nemůžeme to rozšířit i mimo čtrnácté století a okruh zbraslavského cistercia? Tato tak konkrétní představa nám pomůže učit se vnímat samy sebe jako ty, kdo žijí pod vládou velikého krále, kdo nejsou ušetřeni životních zápasů a zvratů a kdo jsou provázeni přímluvou krásné, vyvolené královny Ester – Marie.
