P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
11. Zmínky o Božím milosrdenství v Terezčiných dopisech
Když už jsme se do zkoumání toho, jak Terezka chápala Boží milosrdenství a jak o něm mluvila, pustili tak důkladně, projděme také její dopisy pokusme se poznat, jaká výpověď je ukryta v nich.1
Nejstarší zmínka se netýká milosrdenství Božího, ale Panny Marie. V dopise Celině z 8. července 1891 (DT 129) Terezka svou sestru pobízela k vytrvalosti v modlitbě za obrácení odpadlého bosého karmelitána, který se jmenoval Hyacinthe Loyson,2 aby byl náš bratr, syn svaté Panny, přemožen, vrátil se a vrhl se pod plášť té nejmilosrdnější Matky.
V dopise z 13. srpna 1893 (DT 147) chtěla Terezka povzbudit Celinu, která vedla otcovu domácnost3 a měla nepříjemnosti se služebnou, podléhající sklonu k alkoholismu. Protože manželovi této služebné předtím Celina vymodlila obrácení, vlévala jí Terezka důvěru i co do možnosti zlepšení u služebné. Její zmínka o milosrdenství je stručná: Na každý hřích (je) milosrdenství. A Pán Bůh je dost mocný, aby dal výdrž i lidem, kteří ji nemají.
Překlad není snadný, protože v původním znění chybí sloveso. Terezka napsala: Na každý hřích milosrdenství. Proto jsem v překladu uvedl slovo je v závorce.V českém knižním vydání Terezčiny korespondence použitý překlad: Na každý hřích platí milosrdenství,4 může podle mého soudu svádět k jinému chápání. Například ve smyslu: „milosrdenství účinně toho, kdo se dopouští hříchu, burcuje k nápravě“. To je jistě pravda, ale není to prvotní výpověď této věty. Slovenský překlad se vzdal slova milosrdenství a má: Na každý hriech je odpustenie.5 Ale u služebné nejde o odpuštění hříchu, nýbrž o přemožení neřesti, takže spíš by v tomto případě bylo lepší ponechat slovo milosrdenství a volněji přeložit slovo hřích. Ve smyslu: každá (i sebevětší) neřest může být přemožena Božím milosrdenstvím, které je ještě větší a houževnatější než ona... Shrňme: milosrdný Bůh je ochoten odpustit každý hřích a přemoci každou neřest.
V dopise z 20. července 1895 (DT 178) vypsala Terezka své tetě, paní Guérinové, že je v klášteře navštívil manžel této tety, strýc Guérin, provázený jejich dcerou Marií Guérinovou, která se rozhodla6 také vstoupit na Karmel v Lisieux. Terezka ke strýčkovi vzhlížela s velkým obdivem. Nejenže se totiž musel vyrovnat s blížícím se odchodem své dcery do klauzury,7 ale navíc zrovna s Marií odjížděli do Caen, aby tam z kláštera sester Navštívení Panny Marie vyzvedli Terezčinu sestru Leonii Martinovou, která odtud už podruhé odcházela. Terezka ve strýčkovi spatřovala přímo světce. Když jsme viděli jeho klid, jeho odevzdanost, naše úzkosti se rozptýlily, pocítili jsme oporu otcovské ruky... Má milovaná tetičko! Jak veliké je Boží milosrdenství k jeho ubohým dětem!... V tomto Terezčině dopise pojem Boží milosrdenství znamená, že Bůh dává slabým lidem potřebnou sílu odevzdat mu, oč je žádá, unést zkoušky a pokoření, a při tom ho milovat a chválit. Takto to vyplývá z pokračování dopisu. A vlastně se tu uplatňuje i další podoba Božího milosrdenství, která spočívá v tom, že z pohledu na ty slabé a přitom Bohem podivuhodně posilované duše můžeme i my ostatní čerpat důvěru do svých zápasů a těžkostí.
Velmi důležitý dopis, v němž Terezka vyjevila svou víru v Boží milosrdenství, napsala sestře Marii poté, co si Marie přečetla rukopis B (DT 197 ze 17. 9. 1896). Obsahem tohoto dopisu jsme se zabývali už dříve.
Ostatní zmínky o Božím milosrdenství jsou pak v dopisech, napsaných roku 1897, v němž Terezka zemřela.
Abbé Bellierovi v dopise z 24. února 1897 (DT 220) Terezka navrhla kratičkou modlitbu, kterou si přála, aby se za ni denně modlil. Bůh je v ní osloven: milosrdný Otče. Terezka doslova napsala, že tato modlitba shrnuje všechna její přání. Tedy ono oslovení, kterým modlitba začíná, Terezka určitě nezvolila nahodile. Celá modlitba zní: Milosrdný Otče, ve jménu našeho sladkého Ježíše, Panny Marie a svatých tě prosím, zapal mou sestru svým Duchem lásky a uděl jí milost, aby pomáhala jiným mnoho tě milovat. Terezka toužila po tom, aby od Boha, plného milosrdné lásky, mohla lásku přijímat, aby mohla hořet láskou a pomáhat k tomu také druhým.
Další zmínky o Božím milosrdenství jsou v jiném dopise abbé Bellierovi, který Terezka napsala 25. dubna 1897 (DT 224). V něm svému duchovnímu bratrovi vysvětlovala, že na Karmelu žijí nejen velké duše, jak si představoval, ale i takové jako ona, která je ve svých očích: ubohá, nevzhledná květina. A podle jejího soudu to vychází z vůle samotného Ježíše: Ježíš chtěl ve svém milosrdenství, aby mezi těmito květy rostly také maličké. Tento odstavec jejího dopisu je překrásný, připomeňme si ho proto celý:
Můj drahý Bratříčku, musím se vám přiznat, že mě ve vašem dopise něco zarmoutilo, totiž že mě neznáte takovou, jaká jsem ve skutečnosti. Je pravda, že chceme-li nalézt velké duše, musíme jít na Karmel. Jako v panenských lesích rostou tu nádherné vonné květy, neznámé ve světě. Ježíš chtěl ve svém milosrdenství, aby mezi těmito květy rostly také maličké. Nikdy mu za to nebudu moci dost děkovat. Jen díky této blahosklonnosti se nalézám já, ubohá, nevzhledná květina, na stejném záhoně jako mé sestry růže. Milý Bratře, prosím vás, věřte mi, Pán Bůh vám nedal za sestru velkou duši, ale docela malou a velmi nedokonalou.
Tato Terezčina slova jsou vyznáním velké úcty vůči společenství Karmelu, vyznáním nevyslovitelné vděčnosti za povolání do tohoto společenství a svědectvím o Terezčině pokoře.
Terezka v tomto dopise také stručně shrnula svůj současný život a vyjádřila naději, že brzy přejde z tohoto světa do věčnosti. A tento svůj přechod nazvala pozoruhodnými slovy: milost nekonečného milosrdenství. V delší citaci:
Pamatuji, že více má milovat ten, komu bylo více odpuštěno, proto se snažím udělat ze svého života úkon lásky a netrápím se už, že jsem jen malá duše. Naopak, mám z toho radost. Proto se odvažuji doufat, že „mé vyhnanství bude krátké“8, ale ne proto, že jsem připravena. Cítím, že nebudu připravena nikdy, jestli mě sám Pán nepřetvoří. Může to udělat v jediném okamžiku. Po všech milostech, kterými mě zahrnul, čekám ještě milost jeho nekonečného milosrdenství.
Tak jako celý svůj život považovala za jeden velký řetězec projevů Pánova milosrdenství, tak věřila, že tento řetězec skončí největším – nekonečně velikým – projevem tohoto milosrdenství!
A ještě jeden odkaz na Boží milosrdenství nacházíme v tomto dopise. Když tu Terezka abbé Belierovi vysvětlovala, že Pán jí nedopřál milost mučednictví, přestože po ní toužila, uvedla jako odůvodnění slova svatého Pavla: „Nezávisí na tom, že někdo chce nebo že někdo běží, ale závisí to na Božím smilování“ (Řím 9,16). Namísto slova smilování stojí ve francouzském originále jejího dopisu: milosrdenství. Toto místo z listu Římanům bylo pro ni hodně důležité, odvolává se na ně také hned na začátku rukopisu A. Poskytlo jí odpověď na otázku, proč životní příběhy různých světců a lidí vůbec jsou navzájem tolik odlišné. Překlad Písma, který používala, snad ještě více nahrával jejímu výkladu. Mohli bychom ho tlumočit asi takto: Není to dílo toho, kdo chce, ani toho, kdo se namáhá, ale Boha, který prokazuje milosrdenství.
Krátká dvojí odbočka do Písma svatého (Řím 9,1–18 a Ex 33,19)
Když bylo toto místo listu Římanům pro Terezku tak důležité, zdržme se u něj. Shrňme si, o čem mluví začátek 9. kapitoly tohoto listu. Pavlovi je líto židů. Vypočítává sedm Božích darů, kterými Bůh vyznamenal a utvořil svůj lid (v. 4–5). Tyto dary židé stále mají. Čím tedy vysvětlit to, že odmítli uvěřit Mesiáši? Pavel poukazuje na příběhy patriarchů a na to, že i tehdy bylo vyvolení omezeno pouze na část následující generace potomstva. Po Abrahámovi byl nositelem Božího vyvolení pouze Izák, Izmael ne. Ačkoliv Rebeka porodila dvojčata, Bůh si za pokračovatele historie svého lidu vyvolil Jakuba, kdežto Ezaua ne. A toto vyvolení se odehrálo ještě dřív, než se tato dvojčata narodila, tedy než chlapci mohli vykonat cokoliv, čím by si někdo z nich Boží vyvolení zasloužil nebo nezasloužil. Takže Bůh si vždy vyvolil jen někoho, a někoho ne. Tato volba nijak nezávisela na skutcích dotyčných osob, ale jen a jen na Božím rozhodnutí (verše 6–13).
Po tomto výkladu klade Pavel řečnickou otázku: Takže Bůh je nespravedlivý? Ukřivdil těm, které nevyvolil, tím, že je nevyvolil? A Pavel odpovídá záporně: Naprosto ne! A uchyluje se k citaci ze Starého zákona, která říká, že Hospodinova rozhodnutí jsou absolutně svobodná, vycházejí jen a jen z jeho vůle. Mojžíšovi přece (Hospodin) říká: „Smiluji se, nad kým se chci smilovat, a slituji se, nad kým se chci slitovat“ (Ex 33,19). Cituji tu z překladu listu Římanům od otce Ivana Hrůši. Tento překlad se snaží zachovat přesný smysl hebrejského textu tím, že do něj vkládá modální sloveso: chci. Tento smysl doslova potvrzují také Pavlova slova ve verši 18: Nad kým (Hospodin) chce, se tedy smiluje...
Bezprostředně poté, co Pavel ocituje tento starozákonní verš, hned připojuje svůj komentář k němu. A právě tento Pavlův komentář byl pro Terezku tím klíčovým Božím slovem, na něž se opakovaně odvolávala: Není to dílo toho, kdo chce, ani toho, kdo se namáhá, ale Boha, který prokazuje milosrdenství (verš 16).
V následujících dvou verších pak Pavel připojuje ještě jeden příklad z Písma Starého zákona a cituje Hospodinovo slovo k faraonovi z Ex 9,16: „Právě kvůli tomu jsem tě zachoval,9 abych na tobě ukázal svou moc, aby se tak rozhlásilo moje jméno po celé zemi.“ Tento výrok Písma dosvědčuje, že farao měl funkci nástroje, který si Bůh suverénně použil pro uskutečnění své vůle. Farao přitom jednal svobodně, a přece zároveň uskutečnil suverénní rozhodnutí Boží. Svou úvahu o tom, jak je to s Božím vyvolením, Pavel uzavírá (Řím 9,22–33): v nynější době si Bůh vyvolil některé ze židů a některé z pohanů, aby jim dal poznat svého Syna Ježíše, Mesiáše. To je naprosto svobodné Boží rozhodnutí. A ostatní židé, kteří také měli Mesiáše přijmout, odmítají spolehnout se na víru v Ježíše a stále se chtějí líbit se Bohu jen a jen zachováváním Mojžíšova zákona.
Terezkou citovaný verš má tedy tento obsah: jsou v životě věci, které nejsou ovocem našeho chtění (touhy),10 ani našeho úsilí („běhu“, tj. námahy), ale jsou jen a jen ovocem svobodného Božího rozhodnutí. Jsou prostě Božím darem.
Apoštol Pavel to vztahoval na židy a na jejich obrácení k víře v Ježíše. Terezka to v tomto dopise (LT 224) vztáhla na sebe: to z Božího rozhodnutí jí nebyla dána milost mučednictví. A na začátku rukopisu A toto odůvodnění, převzaté z listu Římanům, uvedla také: jen ze svobodného Božího rozhodnutí se právě jí dostalo tak velkého množství milosti (AS 15)! Vždyť i když někomu se – podle našeho zdání – Boží milosti dostává tak málo (dětem, které zemřely jako maličké; divochům, kteří nikdy o Kristu neslyšeli a nemohli v něj uvěřit), Terezka pevně věřila, že Bůh není k nikomu nespravedlivý. A jako v přírodě jsou všechna období uspořádána tak, aby v určený den rozkvetla nejskromnější chudobka, tak také všechno odpovídá dobru každé duše (AS 17).
Nevím, zda si Terezka to místo z knihy Exodus, které apoštol Pavel v Řím 9,15 citoval, dohledala přímo ve Starém zákoně. Snad ani neměla tu možnost, přece při jiné příležitosti jsme zmínili, že sestry tehdy neměly k dispozici celou Bibli tak snadno, jako dnes my. Ale když si to místo ve Starém zákoně opravdu najdeme, potěší nás (zvlášť nás na Karmelu, kteří toužíme poznat Pána co možná zblízka a důvěrně s ním žít), že tato věta je vyňata z Hospodinova rozhovoru s Mojžíšem, při němž Mojžíš žádal, aby směl vidět Boží tvář, vidět Boží slávu.
Hospodin tam s Mojžíšovou prosbou souhlasí, ale upozorňuje ho, že zde na zemi může být splněna jen v omezeném rozsahu. A ke své odpovědi Hospodin připojuje ty Pavlem pak citované věty, které důrazně prohlašují, že Bůh je suverénně svobodný v tom, co udělá – teď pro Mojžíše, ale i vůbec. V souvislosti s tím, jak se rozhovor odvíjí, rozumím Hospodinovým slovům takto: „Ano, splním tvou prosbu, ale ty si na tom, že to udělám, nepřičítej naprosto žádnou zásluhu!“ Biblický text zní:
Mojžíš řekl: „Ukaž mi svou slávu!“ Hospodin odpověděl: „Předvedu před tebou celou svou dobrotu a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Svou přízeň dávám tomu, komu chci, a slitovávám se nad tím, nad kým chci.“ A dodal: „Mou tvář vidět nemůžeš; žádný člověk nemůže vidět mou tvář a zůstat na živu.“ Dále řekl Hospodin: „Tady je u mě místo, postav se na skálu. Až bude přecházet má sláva, postavím tě do skalní trhliny a svou dlaní tě zakryji, dokud nepřejdu. Pak svou dlaň odtáhnu a uvidíš mě zezadu, ale má tvář se neukáže.“
Uvádím biblické verše Ex 33,18–23 dle českého katolického překladu. Ten připojuje zajímavou poznámku: „Text si velmi promyšleně hraje se synonymy „sláva“ a „tvář“ na straně jedné a s antonymy „tvář“ a „záda“ na straně druhé.“11 Hospodin je svrchovaný a dává nám to najevo. K našemu dobru.
(Pokračování v příštím čísle.)
