Terezie z Lisieux a Panna Maria (3. část)

Sestra M. Milada od Spasitele světa OCD

Následování Marie

V posledních letech svého života Terezie vrůstá do základních postojů Panny Marie, stává se opravdu „dítětem, které se podobá své matce“.

Maria – vzor lásky

Hlavně se u ní učí žít láskou; kontemplujíc ji, napíše jednu z nejdokonalejších definicí lásky:

„Maria, miluješ nás tak, jak Ježíš nás miloval
a kvůli nám přijímáš odloučení od něho.
Milovat znamená dát všechno a dát sebe sama“
(TB 54, 22).

„Milovat znamená dát všechno a dát sebe sama“ – to když Terezie pochopí, nabízí se zcela Bohu v aktu obětování, který skládá skrze ruce Mariiny: „Konečně ti obětuji, blažená Trojice, lásku a zásluhy svaté Panny, mé milované Matky. Jí odevzdávám svůj úkon obětování a prosím ji, aby ti jej podala“ (TM 6).²⁸ V této době definitivně přijala svou chudobu a nepatrnost, neschopnost spasit se sama. Poznala, že je podobně jako Maria „nepatrná služebnice“ (srov. Lk 1,48). Tento pocit chudoby se ale pro Terezii stává bohatstvím, protože pochopí, že na něm závisí schopnost pojmout Boha. Jen v dokonalé chudobě dochází k přetvořujícímu spojení, jen tehdy, jsme-li „nic“, může Bůh dát své „vše“. Terezie je plná důvěry – Hospodin sám ji musí zachránit a přetvořit v sebe, spálit jako celopal svou láskou. A Bůh má radost, může-li se dát zdarma, vyplývá to z jeho přirozenosti. I Panna Maria přijala dar Neposkvrněného Početí úplně zdarma, neudělala nic, aby jej dostala. To ji vede k pokoře, která přitahuje Pána:

„Chápu, Neposkvrněná, že tvá duše
Pánu je dražší než ráj,
a že tvé srdce, které je údolím tichým a pokorným,
může obsáhnout Ježíše, Lásky Oceán.

Miluji tě, Maria, když se nazýváš služebnicí
Boha, kterého jsi získala svou pokorou.
Touto vzácnou ctností se stáváš všemohoucí
a na své srdce přitahuješ Trojici“
(TB 54, 3–4).

Podobně Terezie, když se se stejnými dispozicemi oddá Ježíšovi, poznává, jaké oceány lásky jí zaplavily. Jako Maria opěvuje, že ji Bůh „učinil veliké věci“ (Lk 1,49). „Má milovaná matko, vy jste mi dovolila obětovat se takto Pánu Bohu, vy víte, jaké řeky, nebo spíš oceán milostí zaplavily mou duši...“ (Rk A 84r/AS 172). Tuto plnost lásky nabízí Bůh člověku, který se mu zcela odevzdá.

Spoluúčast v tajemství Vtělení

1. Díky Marii přijímáme Eucharistii: Mariina pokora přitahuje pokorného Ježíše, který se při svém narození stává zcela závislým na svém stvoření. Toto velké ponížení Božího Slova Terezie opěvuje už ve své první básni. Spolu s církevní tradicí žasne nad tím, že právě narozený Spasitel světa potřeboval k životu Mariino mléko. Terezie sleduje „cestu“ tohoto mléka, a dostává se až k Eucharistii, kterou ona sama potřebuje k tomu, aby mohla žít Ježíšovým životem. Narozený Ježíš je jako „svěží poupě“ a „květ sotva rozevřený“ osvěžován rosou, jíž je Mariino panenské mléko („tvá rosa je její mléko panenské“). Toto panenské mléko pak Terezie vidí v jeho prolité krvi („tvá božská krev je mléko panenské“) a v eucharistii („chléb andělský je mléko panenské“). Tak poznává, že díky Marii může přijímat Ježíše („Hostie má bílá je mléko panenské“) (TB 1).²⁹

2. Maria nás uschopňuje k přijetí Eucharistie: Maria nám nejen dává Eucharistii, ale i nás učí, jak ji správně přijímat. Její sjednocení s Ježíšem je pro nás příkladem ke stejnému sjednocení. Proto ji Terezie před svatým přijímáním prosí: „Představuji si svou duši jako volný pozemek a prosím svatou Pannu, aby odstranila haraburdí, které by mu mohlo překážet, aby byl volný. Potom ji prosím, aby sama postavila široký stan, hodný nebe, aby ho vyzdobila svými vlastními klenoty, a potom zvu všechny svaté a anděly, aby přišli uspořádat velkolepý koncert. Zdá se mi, když Ježíš sestoupí do mého srdce, že je spokojený s tak dobrým přijetím, a já jsem spokojená též...“ (Rk A 79v–80r/AS 164).

3. Jako Maria se můžeme stát nositeli Krista: Matka i dcera tedy přijímají do sebe Ježíše – Beránka s identickými dispozicemi:

   „Matko milovaná, i já ve své malosti
   vlastním jako ty v sobě Všemohoucího.
   I když jsem slabá, nelekám se:
   poklady matky přechází na děti
   a já jsem tvá dcera, milovaná Matko.
   Mé jsou tvé ctnosti, má je tvá láska!
   A když mi do srdce sestupuje Hostie bílá,
   tu věří Ježíš Beránek, že u tebe odpočívá!“
   (TB 54, 5).

   Díky tomu také může Ježíš v Terezii zůstávat podobně jako v Marii, když ho nosila v mateřském lůně. Obě přijaly „nevýslovný poklad panenství“ (TB 54, 3), což je „rodná země Ježíšova“ (srov. DT 122);³⁰ proto obě mohou vlastnit v sobě „Syna rovného Otci“ (TB 54, 4), jedna skrze tajemství Vtělení, druhá skrze trinitární přebývání a zvláště skrze přijímání Eucharistie. To bylo jednou z nejhlubších tužeb Terezie, o to prosí i v aktu Obětování se milosrdné lásce: „Zůstaň ve mně jako ve svatostánku...“ (TM 6). Chápe, že se může stát matkou jako Maria, díky Ježíši, kterého v Hostii může u sebe přivítat.

4. Kněží se musí učit od Marie: Jemnosti a citlivosti, jaká byla mezi Pannou a jejím narozeným Synem, se musí podle Terezie učit zvláště kněží:³¹ „Ó Maria, sladká Královno Karmelu, jste to vy, komu svěřuji duši budoucího kněze, jehož jsem nehodnou malou sestrou. Ukažte mu již, s jakou láskou jste se dotýkala Božského Dítěte Ježíše a balila jej do plenek, aby mohl jednoho dne vystoupit k svatému oltáři a držet ve svých rukou Krále nebes. Prosím vás ještě, abyste jej vždy chránila ve stínu vašeho panenského pláště až do šťastného okamžiku, kdy opustí toto slzavé údolí a bude moci nazírat vaši krásu a radovat se po celou věčnost z plodů svého slavného apoštolátu!“ (TM 8).³² Stejně psala i své sestře: „Celino, pojď, v tomto roce musíme získat mnoho kněží, kteří umí milovat Ježíše... a kteří se ho dotýkají tak něžně jako Maria, když ho hladila v kolébce...!“ (DT 101).³³

S Marií u paty kříže

Jako Matka se Maria neporovnatelným způsobem účastní utrpení svého jediného Syna na kříži. Souhlasí s jeho obětováním:

„Maria, na vrcholku Kalvárie se mi jevíš
vedle kříže jako kněz při oltáři“
(TB 54/23).

Tam proniká její duší meč, tam s bolestí rodí své ostatní děti.

Terezie pronikne hluboko do tohoto tajemství, je účastná Mariina mateřství u kříže, protože tato Panna si titul matky nedrží žárlivě pro sebe, přijímá jeho vyvlastnění:

„Když hříšníci naslouchají učení
toho, jenž do nebe je přijmout chce:
s nimi jsi ty, Maria, na pahorku.
Kdosi oznamuje Ježíšovi, že ho chceš vidět;
a tvůj Božský Syn před celým zástupem
projevuje nekonečnou lásku, již pro nás má:
‚Kdo je můj bratr, sestra a matka,‘ říká,
‚ne-li ten, kdo moji vůli koná?‘

Panno Neposkvrněná, nejsladší Matko,
Ježíše slyšet není pro tebe smutné vůbec,
vždyť radost ti působí, že ti chápat dává,
že zde dole jeho rodinou jsou naše duše.
Ano, raduješ se, že život dává
a božství nesmírné poklady.
Je možné nemilovat tě, Matko moje drahá,
pro tolik lásky a tolik pokory?“
(TB 54, 20–21).

Poprvé to mohla prožít ještě před vstupem na Karmel. Když vidí obrázek Ukřižovaného Ježíše, kontempluje jeho prolitou krev a dostává jednu z velkých milostí: „Předsevzala jsem si, že budu v duchu prodlévat pod křížem a zachycovat božskou rosu, která s něho stéká. Pochopila jsem, že ji pak budu muset rozlévat na duše...“ (Rk A 45v/AS 96–97). Tato příhoda znamená počátek jejího duchovního mateřství, jehož plodem je první dítě – hříšník Pranzini. Svoji plodnost čerpá ze sjednocení s ukřižovaným Ježíšem. Ve zkoušce víry se její mateřství podobně jako u Marie rozšiřuje na všechny lidi.

Zkouška víry prožívaná s Marií

Terezie poznává, že i když vztah mezi Marií a jejím Dítětem byl vztahem intimním, byl přesto prožívaný ve víře. Klade na to velký důraz. Ježíš byl zároveň jejím Dítětem i jejím Bohem, ovocem jejího života, ale i jejím Stvořitelem a Vykupitelem. Tak je vztah mezi Marií a Ježíšem i vztahem mezi věřícím a jeho Bohem. V době kdy kazatelé opírající se o apokryfy vyplňovali Mariin život mimořádnými milostmi, Terezie naproti tomu ukazuje na základě evangelia duchovní chudobu Mariinu, když tvrdí, že „žila z víry jako my“ (ŽS 21.8.3/VŽ 117). Je přesvědčená, že i pro ni byla víra temná a bolestná, vystavovaná zkouškám od samého Ježíše. Dokládá to na evangelijní epizodě nalezení Ježíše v chrámu, kdy ho Maria s Josefem hledají po 3 dny:

„Ó Matko, tvůj Syn tě činí vzorem
tomu, kdo ho v noci hledá s vírou“
(TB 54, 15).

Pravým vyhnanstvím není pro Pannu útěk do Egypta, kde vlastnila Ježíše (což je pravá vlast):

„Věřím, Maria, že v zemi egyptské,
tvé srdce v chudobě radostné zůstane.
Není snad Ježíš vlastí nejkrásnější?
Co znamená vyhnanství, když nebe vlastníš?
Však v Jeruzalémě zakoušíš velkou bolest,
která ti zaplavuje srdce jako širé moře:
Ježíš uniká tvé něžnosti
na tři dny, a to je pravé těžké vyhnanství!“
(TB 54, 13).

Pravým vyhnanstvím je ztráta Ježíše, která je definitivní při jeho smrti: „Zůstáváš ve vyhnanství, Královno mučedníků, / pro nás dáváš všechnu krev svého srdce!“ (TB 54, 23). Tereziinou neustálou jistotou ale je, že to sám Ježíš připravuje zkoušky pro ty, které nejvíce miluje.

„Nebeský Král chtěl, aby Matka jeho
byla v hluboké noci s úzkostmi v srdci,
je dobré, Maria, trpět zde na zemi?
Trpět z lásky je nejčistší radostí!
Ježíš si může vzít nazpět, co mi daroval:
nebude mi to líto, jen mu to řekni.
I když se ukryje, budu umět na něj čekat,
dokud v nebi nezhasne má víra“
(TB 54, 16).

Trpět z lásky je nejčistší radostí v posledním období života i pro Terezii: „Za jeden rok jsem udělala víc úkonů víry než za celý svůj život. (...) Říkám mu, že jsem šťastná, že se netěším z tohoto krásného nebe na zemi, aby on ho otevřel navěky ubohým nevěrcům. (...) Což je nějaká větší radost než trpět z lásky k tobě? (...) Čím je utrpení vnitřnější, čím je méně viditelné očím tvorů, tím víc těší tebe, můj Bože! Ale i kdybys – což je nemožné – nevěděl o mé trýzni, byla bych přece šťastná, že trpím, kdybych tím mohla zamezit nebo usmířit jeden jediný hřích proti víře...“ (Rk C 7r/AS 207). Také ona je ochotna při prožívání této Kalvárie prolít „poslední kapku své krve“ (Rk C 7r/AS 207).

Maria – vzor malých duší

Tím vším karmelitka nachází velký souzvuk mezi životem Panny Marie a onou cestou ke svatosti, kterou sama objevila:

„Dáváš mi pochopit, že je pro mě možné
kráčet v tvých stopách, Královno vyvolených,
učinila jsi viditelnou úzkou cestu do nebe,
tím, žes vždy cvičila nejpokornější ctnosti.
Blízko tebe, Maria, toužím zůstat malá:
vidím, že lidská velikost je tak marná“
(TB 54, 6).

Maria zůstala i po Zvěstování pokorná a malá, v chudobě porodila Ježíše v Betlémě. V tom Terezie kontempluje celou velikost Mariinu, její velikost Boží Matky:

„Později vás vidím, Josefe a Maria,
odmítnuti jste obyvateli Betléma.
Nikdo nepřijme vás, chudé cizince
do svého hostince: místo je pro velké!
Místo je pro velké; a tam ve stáji
nebeská Královna Boha porodí.
Ó Matko drahá, jak se mi zdáš hodná lásky
a jak jsi veliká na místě pokory!

Když vidím, jak v plénky je zavinutý Věčný,
a slyším, jak pláče Slovo Boží,
ó milovaná Matko, už nezávidím andělům:
milovaným bratrem mým se stal jejich silný Pán.
Jak tě miluji, Maria, když svému božskému Květu
dala jsi rozkvést na našem břehu!...“
(TB 54, 9–10).

„Vím, že v Nazaretě, Matko milostiplná,
chudá tys byla a nic více jsi nechtěla:
ani zázraky nebo extáze či vytržení³⁴
nezdobily tvůj život, Královno svatých!
Na zemi je mnoho maličkých,
již k tobě mohou vzhlížet bez chvění.
Obyčejný život, Matko jedinečná,
chtěla jsi prožít a vést je do nebe“
(TB 54, 17).

Karmelitka se cítí být přitahována tímto prostým životem, touží žít podobně jako člověk Ježíš a Panna Maria. Chápe, že člověk může být pod naprostým Božím vlivem, aniž by se to projevovalo navenek mimořádností – žít nejvyšším mystickým životem, oproštěným od jakéhokoliv mystického jevu.

Maria tedy podle Terezie žila už před ní „malou cestu“, je prvotním vzorem všem „malým duším“. Jako Matka je v tom podobná svému Synu, který se stal malým a chudým ve svém ponížení, od Vtělení až po Ukřižování. Terezie kontempluje Ježíše jako „Boha, který se stal kvůli mně tak maličkým“ (DT 266).³⁵ Proto když rok po objevení malé cesty píše Rukopis A, komentuje následovně svou profesi v den narození Panny Marie:³⁶ „Jak krásný svátek byly Mariiny narozeniny, kdy jsem se stala Ježíšovou snoubenkou! Malá svatá Panna, stará jeden den, darovala svůj malý kvítek malému Ježíši.Toho dne bylo všechno malé, kromě milostí a pokoje, kterých se mi dostalo.“ (Rk A 77r/AS 159). Tato Tereziina slova s dětinnou prostotou vyjadřují nejjistější aspekt její duchovnosti, a to evangelijní malost. Třikrát podtrhává slovo „malý“, a tak ukazuje, jak je její vlastní malost spojená s malostí Ježíše a Marie.

Tím se Terezie podobá té, o níž krásně řekl FranÇois-Marie Léthel, OCD: „Maria je největší, protože je nejmenší.“