Wilfrid Stinissen
Co je pro ni příznačné?
V první řadě musí mít náboženský charakter, neboť v jejím centru stojí Kristus. V křesťanské meditaci se snažíme tím či oním způsobem přiblížit se Bohu. Synonymem slova meditace by tedy mohla být niterná nebo tichá modlitba. Pro křesťana je meditace článkem velkého dobrodružství lásky. Vkládá do ní celý svůj život. Vždyť jde o náš vztah k „živému Bohu“ (Sk 14,15) a k „Synu živého Boha“ (Mt 16,16), vztah, který pozůstává z akce a reakce, oslovení a odpovědí. Nic není tak živoucí jako křesťanská modlitba, právě proto, že je symbolem otevřenosti vůči samému životu (Jan 14,6). Že křesťanská meditace je život sám, znamená též, že tu panuje vnitřní souvislost mezi meditací a jednáním. Meditace ovlivňuje naši činnost a naše činnost ovlivňuje meditaci.
Kdo se nepokouší uvést svůj život v soulad s poselstvím lásky evangelia, nemůže očekávat, že v meditaci dojde daleko. Stejně tak jako etika evangelia nefunguje bez mystiky, tak nefunguje mystika bez etiky. V křesťanství není meditace posledním stupněm. Meditovat neznamená blaženě se utápět v oceánu Boží lásky. Meditovat, to je otevřít se Duchu svatému a nechat se jím naplnit, meditovat je vystavit se vlivu Boha samého a nechat se pohánět k činu. Kdo medituje, prožívá již nyní moc Boží, avšak si tím bolestivěji uvědomuje, že Boží království je dosud velmi vzdálené. Kdo poznal mír, pro toho je válka ve světě nesnesitelná. Kdo si ve svém nitru uvědomuje, že celý svět byl stvořen k jednotě, nemůže jinak než zaujmout stanovisko proti roztříštění světa a zmatení lidstva. Prožitek Boha dává prohloubený náhled na stav, ve kterém se svět ocitl, a vůli stát se komponentou síly, která může svět vést směrem k Božímu království.
Stane-li se meditace pouhým vnořením do absolutna – a Bůh je absolutno – pak se může stát samoúčelnou, pasivizující. Vnímáme-li však Boha zároveň jako sebevydávající lásku a při meditaci se s touto láskou ztotožňujeme, pak se do nás vlévá vůle k dílu, činnosti, aktivnímu přínosu – pryč od pasivity a egoismu. Tedy, účastník křesťanské meditace má zájem přiblížit se Bohu. Tento zájem není pouze pasivní, nýbrž směle aktivní, protože věříme, že Bůh má péči o člověka. V Bibli čteme o člověku, který hledá Boha, avšak ještě více o Bohu, který hledá člověka. Proto můžeme postoj člověka vůči Bohu charakterizovat jako odpověď na Boží oslovení. Při meditaci nejen duch, nýbrž i tělo hraje důležitou úlohu. Tytam jsou doby, kdy tělo bylo považováno za nedůstojnou, špatnostmi proniknutou časnou stránku duše. Ovlivněna filosofií, našla posléze i teologie cestu zpět k původnímu náhledu Bible a křesťanství na člověka jako celek. Bůh přijal lidskou přirozenost, tedy i tělesnou schránku člověka.
Ježíš měl skutečné tělo, a nikoli pouze zdánlivé, byl člověkem z masa a krve, člověkem, který se narodil, žil a zemřel jako jiní lidé. Ideálem křesťanského člověka není být andělem, nýbrž být tím, čím byl Ježíš: opravdový Bůh a opravdový člověk.
Na rozdíl zvířatům stojí člověk vzpřímeně: Homo erectus. Spojuje nebe a zemi. Je připoután k zemi, neboť po ní chodí a na ní stojí. Zároveň však směřuje k nebi, obrací se k Bohu. Úkolem člověka je po celý svůj život udržovat tyto dvě síly, nebe a zemi, v rovnováze. Úkol vlastně paradoxální: člověk stojí napjat mezi nebem a zemí a má se cítit doma mezi oběma těmito póly. Proto je při meditaci povědomí o vlastním těle velmi důležité. Ať chceme nebo ne, naše tělo je při tom, když meditujeme, a pomáhá nám dosáhnout vnitřního usebrání. Dá se zde hovořit o duchovní a tělesné stránce jedné a téže aktivity. Když společně přinášíme oběť Bohu, stojíme. Chceme-li se pokořit a kajícně přiznat svou vinu, padneme na kolena, a tím se před Bohem učiníme co nejmenšími. Chceme-li se však věnovat meditaci, která je pauzou uprostřed denního shonu, činíme tak vsedě. Sedíme-li při meditaci, musíme tak činit nehybně a v tichém prostředí. Vnější a vnitřní klid náležejí k sobě. Není náhodou, že i Tereza z Avily nazývá první stupeň na cestě mystiky „modlitbou pokoje“; v této modlitbě docházíme klidu, vnějšího i vnitřního.
Častou bývá otázka, jak dlouho a kdy máme meditovat. Za minimální dobu se pokládá dvacet minut. V době kratší dvaceti minut zpravidla nemůžeme dospět k hlubokému vnitřnímu klidu. Staletá zkušenost – a to ne jen klášterní – ukazuje, že nejlepší pro člověka je respektovat přirozený rytmus a vstávat časně ráno (za předpokladu, že jsme nešli spát příliš pozdě večer). Začít den s chvílí modlitby je také stará klášterní moudrost. Práce se nám bude lépe dařit a budeme k ní mít lepší postoj, když jsme se meditaci věnovali před jejím započetím. A přijde snad čas, kdy shledáme, že naše potřeba meditace je tak veliká, že si na ni můžeme udělat čas nejen ráno, nýbrž i večer. Ideální je najít si též malý koutek, kam se uchylujeme pouze k modlitbě a k meditaci. Pověsme si tam ikonu nebo kříž, na němž můžeme během meditace spočinout pohledem.
Před začátkem meditace je důležité nejen zaujmout správný postoj těla, nýbrž i klidně dýchat a uvolnit všechno vnitřní i vnější napětí. Jen tak se můžeme náležitě otevřít Bohu a odevzdat se mu. V řádu karmelitánů je nejdůležitější zásadou „sequi flantem Spiritum Sanctum“ (podřídit se vedení Ducha svatého), neboť to je Duch svatý sám, který nakonec rozhoduje o tom, jak máme meditovat.
Několik meditací
„Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“
„Ježíš vykřikl hlasitě a pravil: ‚Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.‘ A jakmile to dořekl, vydechl naposled“ (Lk 23,46).
Po dlouhá staletí církev užívá těchto slov při večerní modlitbě s vědomím, že každý večer máme možnost prožívat malou smrt. Upadnout do spánku znamená všechno od sebe odložit, radikálně se odloučit od své práce a svých plánů, dokonce se vzdát i svého vědomí. Vědomě odumíráš životu a s důvěrou se odevzdáváš Lásce.
„Nejmladší syn rabího Sussji pravil: ‚Spravedlní musí znovu a znovu od sebe odvrhnout vlastní život, aby mohli přijmout nového ducha a aby je znovu a znovu osvěcovalo nové světlo. Toto je mystérium spánku‘“ (Martin Buber: Die Erzählungen der Chassidim, česky Chasidská vyprávění).
Spánek a smrt jsou blízcí příbuzní. O člověku, který zemřel, říkáme, že zesnul, a o zemřelé dceři Jairově praví Ježíš, že spí (Mk 5,39). Naše každovečerní malá smrt je přípravou pro velkou smrt. Odevzdáš-li každý večer s důvěrou svůj život do rukou nebeského Otce, nebude pro tebe těžké odcházet, až nastane ta chvíle, kdy bude třeba „jít k Otci“ (Jan 14,12).
Ve své večerní meditaci se naučíš usnout a zemřít. Zatímco dýcháš, opakuješ si ustavičně: „Do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Nebo rozdělíš větu do vdechnutí („do tvých rukou“) a vydechnutí („odevzdávám svého ducha“). Přitom si víc a víc uvědomuješ nádheru noci: „Ó noci, praví Bůh, ó noci, má dcero … ctíš mě v spánku mnohem víc, než tvůj bratr den mě ctí v své práci. Neboť v své práci mě člověk nectí jinak než svou prací. Však v spánku jsem veleben tím, že člověk se mi odevzdává“ (Charles Péguy: Portál k mystériu naděje).
Vypočítávat jeho jména
Zaujal jsi svou meditační polohu a dýcháš klidně. Ne příliš zhluboka: vše, co se podobá násilí, ruší pravý život. Vydechuješ a nadechuješ se a činíš tak zcela vědomě. Po chvilce začneš své vdechy a výdechy počítat. Při vdechnutí si myslíš číslici jedna, při vydechnutí ji necháš klesnout hluboko do svého nitra, až do oblasti pupku. Tam ji podržíš po dobu pauzy mezi vdechem a výdechem. Potom se opět nadechneš a myslíš si číslici dvě. Tak pokračuješ až do desíti.
Po první sérii začneš od začátku a počítáš opět do desíti. Potom snad bude následovat ještě jedna série. Chceš-li, můžeš si vzít na pomoc růženec. Nikoli za účelem zvýšení výkonu pro vlastní uspokojení, nýbrž proto, že ta drobná činnost klouzání prstů po kuličkách růžence může zabránit, abys propadl snění. Stěží se můžeš vyhnout obtěžování nepatřičnými myšlenkami a zvědavosti na to, jak daleko jsi dospěl v počítání. Nic si z toho nedělej a počítej dál. Důležité je, aby sis celou dobu uvědomoval své dýchání. Nakonec, místo abys vypočítával číslice, opakuj slova „Ježíš“ nebo „Otec“. Každým dechem v něm hlouběji a hlouběji zakotvuješ. Věděl jsi už dřív, že pupeční šňůra, která tě s ním spojuje, nikdy nebyla přestřižena. Teď se však z povědomí stala živá skutečnost. Stáváš se opět dítětem, které stejně tak jako Syn smí spočívat v Otcově klíně (Jan 1,18). Pozoruješ, jak z tvého nitra vyrůstají paže, které se rozevírají a napřimují k němu. Až skončíš svou meditaci, budeš si vědom, že Otec zůstane navždycky s tebou a že jsi nepatrný človíček, který se směl na okamžik slunit v Božím světle a je teď znovuzrozený.
Otevřené ruce
Podle jedné staré definice je člověk „ratio et manus“ (rozum a ruce). Svým rozumem člověk plánuje a rukama uskutečňuje to, co naplánoval. Tvé ruce jsou pružný nástroj uzpůsobený k tomu, aby sloužil světu a též aby sloužil Bohu. Vzhled tvých rukou prozrazuje, jak slouží světu. Jsou to tvrdé ruce dělníkovy, nebo jemné, citlivé ruce chirurgovy? Tvé ruce jsou také k tomu, aby sloužily Bohu. V rukou předkládáš sám sebe Bohu tak, aby Bůh mohl v tobě uskutečnit své dílo. „Nesu svou duši vždy na dlani“ (Ž 119,109).
Slož ruce na sebe, dlaněmi vzhůru, prsty směřují na opačnou stranu, hřbet levé ruky spočívá na dlani ruky pravé. Palce obou rukou se stýkají. Nech ruce spočívat na kolenou. Tak vyjadřuješ to, čím chceš být před Bohem: doširoka otevřenou číší, do níž Bůh může vlévat svou lásku. Prázdné ruce jsou vždy svobodné ruce, hotové přijímat. Když otvíráš ruce v modlitbě, dáváš tím výraz svému vnitřnímu postoji: Nechci sám dávat podnět či cokoli měnit, jsem plně k dispozici tobě, Pane! Stavíš se před Boha s prázdnýma rukama a necháváš jej tuto číši naplnit. Jan od Kříže hovoří o „téměř neomezené kapacitě“ duše. Tvé otevřené ruce jsou symbolem touhy tvého nitra po Bohu: Přijď, Bože, přijď! Nemusíš ani znovu a znovu ubezpečovat Boha, jak mu chceš být přístupný. Jediné, na co se máš soustředit, jsou tvé otevřené ruce. Prožívej je plné! Nemůžeš jinak než cítit mravenčení života v každém svalu, v každém článku prstu. Otevřenost tvých rukou nechť proniká do celé tvé bytosti.
On rozevřel tvé zaťaté pěsti a učinil z nich číši, do níž vylévá svou milost.
Proud míru
„Hle, já chci seslat na Jeruzalém mír, mír jako proud řeky“ (Iz 66,12). Náš Bůh je Bohem míru (1 Kor 14,33). Svůj mír na tebe vylévá, nejen na tvou duši, ale také na tvé tělo. Jeho mír je jako „drahocenný olej na hlavě, který stéká do vousů … přes obrubu šatu“ (Ž 133,2). Vnímej, jak tento posvátný olej pomalu, pomalu stéká po tvé hlavě, přes ramena a paže, dolů po hrudníku a po břichu, po nohou až k chodidlům. Nenech Boží balzám vynechat žádnou část tvého těla. Vnímej, jak tělo čím víc přichází do styku s Božím mírem, tím víc uvolňuje napětí. Tělo se již vzdalo odporu. Vše, co bylo křečovitě uzavřeno, se rozevírá; co bylo tvrdé, měkne. Cítíš, že mír postupně proniká uvolněným tělem až do tvého nitra. Bůh vlévá balzám do tvého těla i do tvé duše – balzám, který chladí, čistí a konejší.
Pak dáš Božímu míru ještě jednou proudit celou tvou bytostí, a potom snad znovu. Tak dlouho, až budeš moci říci: „Uklidnil a utišil jsem svou duši; tak jako odstavené dítě spočívá v náručí své matky … taková je ve mně moje duše“ (Ž 131,2). Bůh do tebe vlil něco ze svého věčného míru.
Bezpochyby se přihlásí myšlenky a starosti. Práce, kterou jsi odsunul, klepe na dveře tvé paměti a tvé fantazie. Nesnaž se myšlenky násilně zapudit, ale postav se na odpor jakékoli diskusi s nimi. Ponoř se místo toho opět do Božího míru. Snad ti při tom pomůže, když si po každém takovém vyrušení budeš tiše opakovat: „Navrať se do svého míru, má duše, neboť Hospodin ti dobře činil“ (Ž 116,7).
Prováděj často očistnou lázeň v Božím míru! Bez obavy, že jde o pouhý útěk ze skutečnosti. Naopak, pronikneš hlouběji do pravé skutečnosti, bude ti snazší rozlišit pravdu od lži, podstatu od věcí podružných.
„Boží mír, který přechází všechen rozum, bude uchovávat tvé srdce a tvé myšlenky v Kristu Ježíši“ (Fil 4,7).
(Ukázka z Knihy o křesťanské meditaci,
přeložila prof. Dagmar Chvojková)
