Sr. Marie Milena od Ježíše OCD
Sestra Marie Milena žila v Karmelu v Paříži a zemřela v pověsti svatosti. Jednou šla jedna spolusestra kolem její cely do společné rekreace a zahlédla ji jako ve vytržení. Když sestra Milena přišla do rekreace, zeptala se jí: „Co jste právě dělala?“ Ona jí odpověděla: „Naslouchala jsem mlčení.“ „A co Vám povědělo mlčení?“ Jako odpověď napsala jí toto zde.
Je to postupné utišení, uklidnění, upokojení celého člověka. Nám je dnes slovo „mlčení“ nezvyklé. Místo mlčení můžeme prostě říci „pokoj“. Je to pokoj, který dává Duch svatý. Bez něho je nitro člověka plné zmatku a hluku. „Bezbožní nemají v sobě pokoj“ (Iz 48,12).
Pokoj přinesl na svět Ježíš Kristus. To zpívali andělé při jeho narození a to byl jeho pozdrav při jeho vzkříšení: „Pokoj vám.“ V první sloce básně svatého Jana od Kříže zpívá duše o svém štěstí: „Když můj dům již v spánku odpočíval.“
V Lurdech bývalo u jeskyně plno hluku, hlasitého modlení a zpěvů v různých jazycích, překřikovali se jedni přes druhé. Teď je vidět blízko jeskyně nápisy: „Silence“ (mlčení). Je tam zvláštní tichá atmosféra modlitby. Panna Maria miluje pokoj. „Matičko pokorná, tichá.“ Mlčení ji připravilo na Zvěstování.
Jedna z hlavních známek naší doby je ztráta mlčení.
Dá se říci, že vnitřní život spočívá převážně v tomto jediném slově: Mlčení!
Mlčení tvoří světce. Ono je začíná, vede dále a dokonává.
Věčný Bůh pronesl jediné slovo, to je Slovo. Tak by i všechna naše slova měla obsahovat Ježíše. Jak je krásné toto slovo mlčení!
1. Mluvit málo k tvorům a mnoho k Bohu.
To je první, ale nezbytný krok na osamělých cestách mlčení. Je to škola základních poznatků, které disponují ke spojení s Bohem. Zde duše studuje a prohlubuje tuto ctnost, v duchu Evangelia, v duchu řehole, kterou přijala, v úctě k posvátným místům, k osobám, a zvláště k tomu jazyku, na němž tak často spočine Slovo Otce, Slovo, které se stalo tělem! Mlčení vůči světu, mlčení vůči novinkám, mlčení i s těmi nejspravedlivějšími dušemi: Maria se ulekla hlasu anděla…
2. Mlčení v práci, v pohybech.
Mlčení v chůzi; mlčení očí, uší, hlasu; mlčení celé vnější bytosti, které připravuje duši na přejití v Boha. Duše si zasluhuje, pokud je na ní, těmito prvními snahami slyšet hlas Pána. Jak je tento první krok velice odměněn! On ji volá na poušť, a proto se v tomto druhém postavení vyhýbá všemu, co by ji mohlo rozptylovat. Vzdaluje se hluku, utíká se sama k tomu, jenž je sám. Tam ochutná první plody spojení s Bohem a zakusí žárlivost svého Boha. To je mlčení usebranosti, nebo usebranost v mlčení.
3. Mlčení obraznosti.
Tato schopnost zaklepe první na zavřené dveře Snoubencovy zahrady, spolu s ní divné pocity, nejasné dojmy, smutky. Ale na tomto odtaživém místě podá duše Miláčkovi důkazy své lásky. Představí této mohutnosti, kterou nelze zničit, krásy nebe, půvaby svého Pána, scény Kalvárie, dokonalosti svého Boha. Tu i ona zůstane v mlčení, bude mlčenlivou služebnicí božské lásky.
4. Mlčení paměti.
Mlčení vzhledem k minulosti… zapomenutí. Je třeba nasytit tuto schopnost vzpomínkou na všechna Boží milosrdenství… Je to vděčnost v mlčení, je to mlčení díků.
5. Mlčení k tvorům.
Jaká je bída našeho přítomného stavu! Duše na sebe pozorná se často přistihne, jak rozmlouvá vnitřně s tvory, že odpovídá jejich jménem. Ach to pokoření, nad kterým naříkali svatí! Tu ať se duše stáhne do nejniternějších hlubin onoho skrytého místa, kde přebývá nepřístupná Velebnost ve velesvatyni a kde Ježíš, její Utěšitel a její Bůh se jí odhalí a zjeví jí svá tajemství a dá jí okusit budoucí blaženost. Tu jí dá odpor ke všemu, co není on, a všechno pozemské ji ponenáhlu přestane rozptylovat.
6. Mlčení srdce.
Je-li jazyk němý jsou-li smysly v klidu, mlčí-li obraznost, paměť i tvorové a vytvářejí samotu, když ne kolem, tak aspoň v nitru této snoubenecké duše, bude srdce působit jen málo hluku. Mlčení afektů (citů), antipatií, mlčení tužeb v tom, co mají příliš ohnivého, mlčení horlivosti v tom, co je v ní nerozvážného, mlčení nadšení v tom, co má v sobě přemrštěného, mlčení až do povzdechů! … Mlčení lásky v jejím roznícení, ne v onom roznícení, jehož původcem je Bůh, ale v tom, do něhož se mísí přirozenost! Mlčení lásky je láska v mlčení… Je to mlčení před Bohem, krásou, dobrotou, dokonalostí!… Mlčení, které nemá nic tísnivého, nuceného. Toto mlčení poškozuje tak málo něžnost, sílu lásky, jak přiznání chyb poškozuje mlčení pokory, jak tlukot křídel andělů, o němž mluví prorok, škodí mlčení jejich poslušnosti, jak fiat uškodilo mlčení v Getsemanech, jak věčné Sanctus škodí mlčení serafů!…
Mlčící srdce je srdce panny, je to melodie pro srdce Boží! Lampa se stravuje bez hluku před svatostánkem a kadidlo stoupá v mlčení až k trůnu Spasitelovu: takové je mlčení lásky. V předcházejících stupních bylo mlčení ještě nářkem země, na tomto stupni se duše pro svoji čistotu začíná učit první notu posvátného chvalozpěvu, který je zpěvem nebes.
7. Mlčení přirozenosti, sebelásky.
Mlčení při pohledu na svou pokaženost, na svou neschopnost. Mlčení duše, která má zálibu ve své poníženosti. Mlčení při pochvalách, při váženosti. Mlčení před pohrdáním, dáváním přednosti, reptáním, je to mlčení vlídnosti a pokory. Mlčení přirozenosti před radostmi nebo lahodami. Květ se rozvíjí v mlčení a jeho vůně v mlčení chválí Stvořitele: vnitřní duše má činit taktéž. Mlčení přirozenosti v soužení nebo protivenství. Mlčení v postech, bděních, únavách, v zimě i v horku! Mlčení ve zdraví, v nemoci při zbavení všeho: to je výmluvné mlčení pravé chudoby a pokání, přemilé mlčení odumření všemu stvořenému a lidskému. Je to mlčení lidského já přecházejícího v to, co chce Bůh. Záchvěvy přirozenosti nedovedou rozrušit toto mlčení, protože ono je nad přirozeností.
8. Mlčení ducha.
Umlčet myšlenky neužitečné, příjemné, přirozené. Jen ty škodí mlčení ducha, a ne myšlenka sama o sobě, ta nemůže přestat existovat. Náš duch chce pravdu a my mu dáváme lež! Podstatná pravda je Bůh! Bůh postačí svému božskému rozumu a nestačí ubohému lidskému rozumu! Co se týká Božího nazírání, stálé, bezprostřední není možné ve slabosti těla, leda z čistého daru jeho dobroty. Mlčení v úkonech vlastních duchu, vzhledem k víře, je spokojit se s jejím temným světlem. Mlčení k subtilnímu uvažování, které oslabuje vůli a vysušuje lásku. Mlčení v úmyslu: čistota, prostota. Mlčení v hledání sebe. V meditaci mlčení zvědavosti. V modlitbě mlčení vlastních úkonů, ty jen překážejí Božímu působení. Mlčení pýchy, která se hledá ve všem, všude, a vždy, která chce krásné, dobré a vznešené; to je mlčení svaté prostoty, úplné oproštěnosti, přímosti. Duch, který bojuje proti těmto nepřátelům, se podobá těm andělům, kteří neustále patří na Boží tvář. Takovou mysl, ve stálém mlčení, povznáší Pán až k sobě.
9. Mlčení úsudku.
Mlčení, co se týče osob, mlčení, co se týče věcí. Nesoudit, neprojevovat své mínění. Někdy nemít žádné, když to není proti rozumnosti nebo lásce. To je mlčení blahoslaveného a svatého dětství, je to mlčení dokonalých, je to mlčení andělů a archandělů, když následují Božích rozkazů. Je to mlčení vtěleného Slova.
10. Mlčení vůle.
Mlčení k přikázáním, mlčení k svatým předpisům řehole je, abychom tak řekli, pouhé vnější mlčení vlastní vůle. Pán nás chce naučit něco hlubšího a těžšího, mlčení otroka pod ranami svého pána. Ale šťastný otrok, neboť pán je Bůh! Toto mlčení je mlčení oběti na oltáři, je to mlčení beránka, kterého zbavují jeho rouna, je to mlčení v temnotách, které brání dožadovat se světla, alespoň těšícího.
To je mlčení v úzkostech srdce, v bolestech duše. Mlčení duše, jež se viděla v Boží přízni a teď se cítí odvrženou a nepronese ani slova: proč? dokdy? Je to mlčení v odevzdanosti, mlčení pod přísným pohledem Božím, pod tíhou jeho božské ruky, mlčení bez jiné stížnosti, než stížnosti lásky. Je to mlčení ukřižování, je to víc než mlčení mučedníků, je to mlčení smrtelné úzkosti Ježíše Krista. Ano, toto mlčení je jeho božské mlčení a nic se nedá srovnat s jeho hlasem, nic neodolá jeho prosbě, nic není více hodno Boha než takováto chvála v bolesti, než toto fiat pod lisem, než toto mlčení ve smrtelném zápasu! Zatímco se tato pokorná a svobodná vůle, pravý celopal lásky, láme a ničí pro slávu Božího jména, on ji přetváří ve svou božskou vůli. Nuže, co jí ještě chybí k dokonalosti? Čeho je ještě třeba ke spojení? Čeho je třeba k dokončení Krista v této duši? Dvou věcí: to první je poslední vzdech lidské bytosti; ta druhá je již jen něžná pozornost k milému, jehož božský polibek je nevýslovnou odměnou.
11. Mlčení se sebou samým.
Nemluvit si vnitřně, neposlouchat se, nestěžovat si a ani se neutěšovat. Jedním slovem, mlčet se sebou samým, zapomenout na sebe, zůstat zcela sám s Bohem; uniknout sám sobě, odloučit se od sebe sama. Hle, to je nejobtížnější mlčení, a přece tak podstatné pro tak dokonalé spojení s Bohem, jakého je schopen tak ubohý tvor, který s pomocí milosti dospěje často až sem, ale zastaví se na tomto stupni, poněvadž je nechápe, a ještě méně praktikuje. To je mlčení nicoty. Je hrdinnější než mlčení smrti.
12. Mlčení s Bohem.
Na začátku Bůh pravil duši: „Mluv málo k tvorům a mnoho se mnou.“ Zde jí praví: „Již mi nemluv.“ Mlčení s Bohem, to je přilnout k Bohu, předstoupit před Boha, vydat se, obětovat se mu, zničit se před ním, klanět se mu, milovat ho, naslouchat mu, rozumět mu, spočinout v něm. Je to mlčení věčnosti, je to spojení duše s Bohem.
Jedna spolusestra zahlédla sestru Marii Milenu jako u vytržení. Potom se jí ptala, co v tu chvíli dělala. Ona jí odpověděla: „Naslouchala jsem mlčení.“
Přeložil a sestavil P. Metoděj Minařík, O.Carm.
