Blog

Budu Vám pomáhat svými modlitbami, jakkoli jsou ubohé...

Plody karmelských stromov jeme, do vôd tradície sa noříme...

Jedného jarného večera pri brouzdání v internetových vodách ma ošplouchla lýtka osviežujúca vlnka – ejhle Krása Karmelu... Juchů, tak tam pôjdem! Motivácia?

Predovšetkým získať informácie. O čom? V podstate o sebe. Karmelské srdce mám, čo to však znamená? Čím sa živí, ako tlučie? Žijem s ním, žijem z neho, vnímam jeho chvenie nad krásou horskej záhrady, do ktorej bolo zasadené. Čo však viem o jeho pôdnom podloží, o záhradníkovej vízii pri vytyčovaní záhonov, skladbe rastlín, spôsoboch zberu, ohrozujúcich škodcoch? Pořád menej, než by som rada.

Informácie – formácie. Miesto. Ticho. Výdych, nádych. Sázím na to, že ma ošplouchla vlnka z hlbín a bez väčšieho rozmýšľania sa hlásim; predpokladám totiž, že nás bude mnoho prahnúcich po osviežení. Čo na to rodinné plány a dieťa slobodne si pohrávajúce s mojimi útrobami? Jistě mi k ceste požehnajú, veď ide o karamelové investície, ktoré sú u nás parlamentom schválenou prioritou. Teším sa ako malá holka, už aby to bolo!

Pozítří idem. Nechce sa mi. Vírenie pracovného nasadenia ma vysalo, chýba mi hladké splývanie po materskej hladine s pokojným manželským západom slnka. Doma riadí tsunami rekonštrukcia, vďaka tehotenstvu si často pripadám ako veľryba uviaznutá na pláži, rýchlo mi ubúda energia a spoločných rodinných pracovných sobôt do pôrodu moc nezostáva. Neodpískam to? Nie, veď predsa tá vlnka...!

Som tu, uf! Kedy len som naposledy prechádzala hlavným bránou so zelenou krosnou na chrbte? Jestlipak je môj kufor hrkajúc po dláždení znamením zrenia alebo úpadku? Ať je to ako je to, som tu. A je leto. Slunce podtrhuje farbu fasády kostela na náspu a čerstvo ostrihané ježky na hlavách okolo rastúcich líp trčia k nebi obzvlášť rozverne; mám chuť tejto Mariinej čestnej stráži zasalutovať.

Kamenné zídky držia v&nbsphrsti
hrejivé zlatú žiaru
Maria varí sladkú kašu
klokotá na oltári

Stojím u klášterných dverí, zhlboka dýcham a cítim, ako sa zo mňa odplavuje adrenalín. Rázne mi otvára drobná dievča modrooká s dlhými blond cúpky. Vyklube sa z nej má spolubývajúca, je sympatická, nemám námietky. Utlmím v sebe chabé asketické zdroje a doprajem si luxusu sprchy po ceste. Vo dverách jedálne potom narážam na dávnu milovanú priateľku, takže mám pri večeri oči a uši len pre ňu a ostatných účastníkov môžem potajomky omrknúť až pred prvou prednáškou: tri štyri známe tváre, inak samé otázniky.

Po neskôr zistím, aká pestrá je naša spoločnosť: ostrílené terciárske matadory i rozochvení čakatelia na prvé sľuby; prozatímní nakukovači, ktorí okolo Karmelu zlehýnka našlapujú s nejasnou túžbou a ostychom; okolní miestňáci – hoci sú tu doma, pobývajú tu prvýkrát, aby odhalili, čo sú tí ich karmelitáni vlastne zač a ako to pri pobyte v kláštore funguje. Prekvapuje ma, koľko ľudí sem nalákali články o karmelitánskej spiritualite zverejnené na ráde webu.

Pre každého sú na stole pripravené študijné materiály, mrkame uznale na drôt nad takou profesionalitou, to tu ešte nebolo. Brožúra s programom na zadnej strane ma upozorňuje, že skutočne nie som na dlecích exercíciách, ale na vzdelávacom seminári.

Ideme na to zostra, sotva sa navnadíme duchovnou sladkosťou hory Karmel a predzvesťou vône jej záhrad u Eliášovho prameňa, už sa po hlave vrháme z útesu preskúmavať korály kontemplácie. Prý lze zakoušet tajemství Boha již v tomto životě, jelikož jsme díky Duchu svatému dědici Božího království a přes veškerou svou porušenost jsme v něm tudíž doma. Je pro mne povzbudivé slyšet, že spojení s Bohem není (nepravděpodobným) výsledkem naší celoživotní duchovní dřiny, ani osvícení, kterého se nám náhle a natrvalo dostane, ale „Boží dar v součinnosti s uplatňováním lidské svobody“; zkrátka dynamické dění mezi Bohem a člověkem, na němž mají oba podíl.

K čemu je mi dobré podstupovať tenhle proces? Abych postupně začala vidět svět Božíma očima a milovat Jeho srdcem. Jak prosté. Zasažena touto větou si veľmi živě vybavujem jeden z kľúčových okamihov svojho života, keď som pred rokmi tvárou v tvár vlastnej neschopnosti milovať úpenlivo prosila Ježiša, ať mi v ďalšom živote rozširuje srdce do šírky toho svojho, aby sa do neho hodne vošlo; aj za cenu bolestivého rozpínania tkaniva. Prosba bola vyslyšaná a teraz je na mne snažiť sa pred rozširovánim necukať – súčinnosť, súčinnosť!

Marne si hľadám úkrytu
zuby drkotajú nohy sotva vlečem
Vyspím sa u tichiny Keritu
potom snáď už z boja neutečem

V piatok narážam na svoje telesné limity. Osôbka v mojom bruchu chce mať spolu s vtáctvom podiel na vítaní nového dňa, vykope ma z lôžka krátko po tretej hodine rannej. Prevalovaním ruším spanie spolubývajúcej. S obratnosťou partizána – pivaře teda zdolávam vrzavú podlahu u dverí, ktorá ma už v priebehu noci niekoľkokrát usvedčila z tehotenstva, preberiem sa masážou kokosovým olejom a idem na obchôzku. Kostol je zavretý, kľúčovou dierkou je ale vidieť priamo na večné svetlo na oltári. Cáry hmly lechtajú pod nosom prebúdzaajúceho sa slnka, duša lne k Stvoriteľovi úplne ľahko a telo prahne po okysličení. Svižným pochodom sa preto vydávam na zbierku čajových bylín. Zrazu trhám maliníkové a jahodníkové listie, kontryhel a kvetúce bezinky, len na vytúženú žihľavu nie a nie naraziť – brat Pavel zrejme udržuje areál prehnane dôkladne...

Vychutnávam si orosenú nakyslosť divokých klášterných jahôd a dumím, koľko ľudí si asi shodne so mnou myslí, že len oni vedia o tomto tajnom jahodovom kútiku. V jedálni pusto prázdno, čaj mi zahřívá žalúdok aj nohy v promočených topánkach, sušenka zvyšuje hladinu cukru v krvi. Úderom šiestej na mňa ale rovnako padá neprekonateľná únava, na izbu sa neodvažujem, uliehám teda na kanapíčko v prázdnej miestnosti s počítačom. Za hodinku vstávam na ranné chvály a vo vzmachu aktivity usedám potom do prednáškového sálu. Slnečko hreje, výhľady z presklených stien sálu sú preklate lákavé, prednášajúci hovorí láskyplným pokojnym hlasom. Som nebezpečne blízko klimbania. Leč zurčivá voda učenia Vavřinca od Vzkriesenia, pôvodne žoldniera z tridsaťročnej vojny, mi úplne zaspať nedá. Pookrývam u slov, ktoré by mal počuť každý, kto si pre cestu kontemplacie pripadá málo duchovne pokročilý. Prodlévat v prítomnosti Božej, ať už v práci, modlitbe, odpočinku, skrátka vstávaje, lehaje, o to jde.

Nejsvätější, nejdôležitejšie a najpotrebnejšie cvičenie v duchovnom živote je Božia prítomnosť. Že totiž človek má zalíbenie v Jeho božskej spoločnosti a rozhovoru s Ním a ďalej že si navykne pokorne Ho oslovovať a hovoriť s Ním v postoji láskyplného príklonu srdca, a to vždy, áno, v každom okamžiku, ne formálne, ne odmerane; predovšetkým v čase pokušenia, protivenstva, suchopáru, zármutku a opustenosti, áno, i uprostred našich neverností a našich hriechov.

Jak na to prakticky, napadá mne. Vavřinec mi zakrátko odpovedá:

On od nás nepožaduje mnoho: (len) aby sme na Neho tu a tam krátko pomysleli, krátko sa Mu poklonili, občas ho poprosili o Jeho milosť, aby sme Mu obetovali svoje námahy, potom aby sme Mu zase ďakovali za milosti, ktoré Vám preukázal a ktoré Vám daruje i uprostred Vašich prác, aby ste sa Ním tešila, ako často len dokážete. V čase jedla a Vašich rozhovorov pozvednite tu a tam svoje srdce k nemu: najmenšia spomienka na Neho je Mu vždy veľmi milá...

V textoch ďalej nachádzam, že sme s Vavřincem zajedno, čo sa týka vnímania potrebnosti rozšírenia vlastného srdca, to som teda objavila Ameriku...

Po obede sa idem prevetrať, beriem to spodom okolo remízku k lesíku s krížovou cestou a hřbitovkom bratří. U šípového kríka narážam na zázrak stvorenia:

Mědění chrousti sa houfně
páří na šípkovém keři
Heliovy stopky jim neúprosně
měří čas milování

Louka s lesom usporiadajú závody vôní, uprostred ich klaniania usinam na hřbitovní lavičke. Slunci sa to nezamlouvá a žene ma do tieňa. Zrieknem sa teda dobre tichej spoločnosti (jakpak asi budú vyzerať oslávené telá?) a dávam prednosť pohodlnej polštářovej sieste – len sa dvaciášem osviežiť pred prvou popoludňajšou prednáškou... Probere ma až spolubývajúca navrátivšia sa z nej. Mrzí ma, že som prišla o košt svatebného vína zo džbánu Jana od sv. Samsona, ale aspoň som nabrala silu na následnú inhaláciu vincentky Edity Steinovej. Silné minerály Editina intelektu na mňa obvykle bývajú príliš a dobrovoľne ich pôsobenie nevyhľadávam, teraz som ovšem vďaka ich odlesku zahlédla pôlnočnú temnotu viery.

Když (duša) pozná, že Kristus vykonal v krajním ponížení a záhubě na kříži to největší – smíření a spojení lidstva s Bohem – probudí se v ní porozumění pro to, že i pro ni vede zničení, „smrt kříže v živém těle, ve smyslovém stejně jako duchovním“, ke spojení s Bohem. Jako se Ježíš ve své opuštěnosti ve smrti odevzdal do rukou neviditelného a nepochopitelného Boha, tak se duša odebere do půlnoční temnoty víry, která je jedinou cestou k nepochopitelnému Bohu.

Jak k tomu trefně podotkl přednášející, jako křesťané máme tendenci vyhnout se kříži na cestě následování Krista, rádi bychom na naši porušenost rovnou narvali Boží slávu. Bingo, to jsem přesně já! Kéž bych častěji chtěla chtít hledat Boha samotného než jeho dary a přijímala kříž méně prskavě.

Cesta víry je však cesta noční, neboť ve srovnání s jasným poznáním přirozeného rozumu je víra poznání temné: seznamuje nás sice s něčím, ale není nám dáno to vidět. Proto se musí říci, že i cíl, k němuž směřujeme po cestě víry, je noc: na zemi pro nás zůstává Bůh dokonce i v blaženém spojení zahalen. Náš duchovní zrak není uzpůsoben jeho příliš jasnému světlu a dívá se jakoby do noční tmy... Víra je půlnoční temnotou, neboť nejenže je tu vypojena smyslová činnost, ale i přirozené rozumové poznání. Když však duša nalezne Boha, pronikne do její duše zároveň už i rozbřesk nového dne věčnosti.

V mojej realite sa chýli deň ku koncu. Večeriame proslulé vyderské sádlo z novicov, ktoré mi vzápätí v súčinnosti s cibuľou znemožňuje účasť na adorácii. Pri definitívnom odbehnutí z kostola sa zastavujem na kus reči s jedným miestnym bratom. Pomaly sa zmráka, blyskurychle okolo nás prebehla myš a hupla do kanálu. Odniekiaľ vylezli dve veľké žaby, usadili sa nám u nôh. Nemôžeme sa s bratom zhodnúť, či sú to ropuchy alebo skokani. Každopádne je zrejmé, že vyderské prostredie svedčí všetkému stvoreniu. Nad ambity prý dokonca žijú netopýři, občas zaletí i pozdravit do kostela...

Noc bola o poznanie krajšia než minulá, prespala som vo voľnej izbe, kde som mohla šustiť povlečením podľa ľubovôle bez strachu z prebudenia kolegyňky. Vyrazila som teda vstříc sobote až okolo piatej, aniž bych tušila, že prožijem seminární den D. Dopoldne sme sa totiž spoločne pokúšali dešifrovať Výstup na horu Karmel, grafickú báseň Jana od Kříže. Dostalo sa mi pri tom skutočne jedinečného aha-zážitku, ktorý bez preháňania pohnul mojimi dejinami.

V šestnácti letech jsem si coby novokřtěnka zakoupila plakát Výstupu na horu Karmel. Vylepila jsem si ho na dveře pokojíku a často na něj zírala v marné snaze pochopit jeho smysl. Vnitřní detektor mi vytrvale hlásil, že hora kdesi skrývá poklad, jenže se mi nepodařilo odhalit jeho přesnou polohu. Na Karmel mne v té době lákal tušený prostor velké svobody a láskyplného přijetí celého člověka, na hony vzdáleného staženému moralistickému mentorování. Obraz strmého kamenitého špičáku, na nějž ze všech stran fičí a na jehož vrchol se zemdleni vydrápou jen nejnamakanější duchovní borci, mi do toho nezapadal; nehledě na to, že já sama bych s vynaložením veškerých svých sil došplhala zhruba ke třetímu nic, kde bych pod převisem umrzla... Plakát jsem proto po delší době srolovala do skříně a Janu odsoudila jakožto učitele duchovní drsnosti, který se zvláštním nedopatřením (pardon, tedy Božím řízením!) stal karmelským reformátorem. Léta měl u mne dveře zavřené, až mi zpovědník vnutil k četbě jeho korespondenci a básně. Musela jsem pak Jana chtě nechtě rehabilitovat, ovšem stále pro mne zůstal bratrem Ostří Meče.

A dnes se Janův špičák zřítil k zemi. Na jeho místě mi před očima roste prostorná náhorní plošina, zelená a šťavnatá, místo lásky a chvály, vhodné k bujarému poskakování a piknikům s hojnými plody Ducha. Jupííí! Kdyby mi socializace nebránila, zavýskla bych a zadupala k oslavě prozření. Nicméně se držím na uzde. Jsme vyzváni k vlastní interpretaci náčrtku. I bez této pobídky v něm ihned vidím spojení muže a ženy, čímž jsem nejprve mírně zaskočena. Pak se mi vyjasňuje: Jsem manželka a matka. Žiju v těle a podstatnou část svého životního poslání praktikovat lásku smím realizovat právě skrze své tělo – otevírám ho muži, kterému v té samé chvíli otevírám a odevzdávám svoji duši, znovu a znovu. Stejnou cestou umožňuji novým Božím stvořením vstoupit do světa a pak je sytím svým tělem. Jsou to pro mne okamžiky nejvnitřnějšího spojení s Bohem – nejduchovnější i nejhmotnější zároveň. Prchavé – jako jsou prchavé okamžiky spojení s Bohem tady na Zemi. Vztahové – jako stezka na horu Karmel, kde se úsilí člověka kráčet vzhůru a po sklouznutích se opět rychle zvednout snoubí s Boží milostí nadnášející poutníka a dávající mu již během cesty okoušet sladkost hory.

SVATEBNÍ

Osedlej milý koníčka
bieleho hrebečka zo stáňa vľavo
        čo spáva tiše na srdečnej strane
Nasaď mu uzdu z mäkkej kože
pojedeme spolu cez panenské pláně
k vrcholkům Hory sjednocení

Už cválá, cítiš?

V kútikoch sa mu pění
Cez vlny svalov sa prelína túžba
vo vlnách tela sa rozplýva duša

Vnáša nás vzhůru do rozkoše
kde je všetko s nami
        všetko je košer

Hůrka dokonalosti vo mne uvoľnila stavidla tvorivého nadšenia a prebila ďalšie dianie dňa. Krôpěje lásky Terezie z Lisieux po mne len stekli, na jej hlbiny som nezajazdila. Vigíliu som prežila vo vďačnosti. Duch Boží mi pri nej v obrazoch pripomínal roztodivné cesty, po ktorých ma až doposud vodil, zvlášť sa zdržoval u serpentin vinúcich sa úbočiami Karmelu. Večer po vigílii som v kúte u jazmínového kríka spievala a tancovala Pánu, ktorý tak štedro vylieva svojho Ducha, a keď sa okolo mňa i vnútri rozhostilo ticho, šla som do kostola za Máriou. Počas programu som za ňou zatiaľ zachádzala vždycky len na skok, potrebovala som tam pobýť konečne dlhšie. Skrz Mariin oltárny obraz prosakuje na povrch jej spojenie s Ježišom: ako sa blízko dotýkajú tvárami, jemne sa k sebe tulia. Nemusí sa dívať jeden na druhého, vie o sebe a souzní. Ich mierne úsmevy, tak si podobné, vítajú nás prichádzajúce s nevysloveným povzbudením, aby sme vošli ďalej do ich lásky... Je troufalé přát si, abych na tom byla s Kristem také tak?

Po vcelku klidné noci a poslednej raňajke sa so spoluúčastníkmi seminára venujeme vzájomnému obdarovávaniu. Ako kto chce a môže, predestiera ostatným výsledky svojich objavov, střípky karmelského krasohľadu. Pestrosť príspevkov mi pripomenula výrok prednášajúceho, že záhrada Karmelu rozhodne nie je monokultúrou. Pravdu děl. Záhradník – Stvoriteľ podporuje rozmanitosť druhov, šlechtí dôkladne každú rastlinu a neexistuje pre Neho pojem „za plotom“.

Čo povedať záverom? Snáď see you again.

Spoluúčastníci seminára – súrodenci v Kristovi, vážim si každého okamžiku, kedy sa naše srdcia dotkla,

Norberte – expediční kuchári, vďaka Vám sme ochutnali plody horských stromov, veľmi chutne upravené k tomu,

bratia karmelitáni – včely Páně, poskytli ste nám azyl v blízkosti vášho úlu,

kuchárinky a všelijaké kláštorné obhospodarovatelky – bez vás by sme nemohli všemožnými spôsobmi čerpať vo Vydrí živú vodu,

Paní miesta, Panno čistá – ujímala si nás vo svojom dome vskutku matersky...

... a nad tým všetkým a v tom všetkom prítomnosť Božia!

Jana Marková

Boha nemusíme hledat, je všude, všechno o něm hovoří...

Pravé rozlišování je nadpřirozené, najdeme je jen tam, kde panuje Duch svatý...

Syn sesílá po svém nanebevstoupení na věřícího letničního Ducha...