schválené generální kapitulou konanou v září 1995 v Římě,
jak je nařídil vydat generální převor P. Joseph Chalmers*
LIST GENERÁLNÍHO PŘEVORA
Milí spolubratři,
s velikou radostí vám předkládám text našich nových stanov, schválených generální kapitulou v září 1995. Jsou ovocem našich příspěvků, přibližně devíti let práce různých odborníků, jakož i studia a hodnocení při setkáních bratří.
V první části je vykresleno naše charisma a naše poslání: jsme kontemplativní bratrské společenství uprostřed lidu a jemu ke službě.
Bratrskému životu je věnována druhá část, která vybízí naše komunity, aby byly večeřadly společenství, modlitby a služby, ano aby se stále víc stávaly viditelnými a věrohodnými ikonami Nejsvětější Trojice.
Proces výchovy je vysvětlen ve třetí části a je představen – ve svých různých fázích – ne jako spousta mnohého, co je třeba dělat, ale jako životní styl; poslední část je pak věnována řízení řádu, jež považujeme za službu, vedení a animaci.
Výsledkem je text velmi bohatý a podnětný pro dnešní život nás karmelitánů a pro náš apoštolát. Nesmí tedy skončit na čestném místě v policích našich knihoven. Je nezbytné najít příhodné formy, jak obsah stanov prohlubovat a osobně žít; ale také s nimi, alespoň v základních rysech, seznámit všechny, kdo patří do naší rodiny.
Cenným přínosem tu mohou prostřednictvím vhodných pomůcek přispět ti z nás, kdo se věnují studiu. Díky Bohu máme v řádu dobře připravené osobnosti, které tento úkol mohou splnit. Chceme je tedy povzbudit, aby nám svými objevy a postřehy pomáhaly zakusit, milovat a uskutečňovat ducha Karmelu, aby nám daly na prahu třetího tisíciletí pocítit, že jsme dědici slavné minulosti, která se nestává zkamenělinou, ale zůstává živá a činná prostřednictvím života a nasazení se v dnešní církvi a světě. Odevzdejme se ochotně Duchu svatému a přijměme s vděčností přispění Marie, naší Matky a Sestry: pocítíme, že jsme povzbuzeni rozvažovat o tomto textu a přijímat ho jako skrovnou, ale vzácnou pomoc na naší cestě zasvěceného života.
Bratrsky v Karmelu
P. Joseph Chalmers, O.Carm.
generální převor
V Římě 25. března 1996
o slavnosti Zvěstování Páně.
PRVNÍ ČÁST
CHARISMA A POSLÁNÍ KARMELU,
ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTICKÉ RYSY
I. kapitola • Řád jako dar a poslání
1. V Ježíši Kristu, Synu Otce a „prvorozeném celého tvorstva“,1 žijeme nový způsob spojení s Bohem a s bližními. Tak se nám dostává podílu na poslání Vtěleného Slova v tomto světě a vytváříme církev, která je v Kristu „jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního sjednocení s Bohem a jednoty celého lidstva“.2
2. Životem v poslušnosti vůči Ježíši Kristu3 a přijetím jeho evangelia za nejvyšší normu našeho života4 směřujeme v moci jeho Ducha, který přiděluje každému své dary, jak chce,5 k vzájemné službě – ať mezi námi, nebo vůči druhým lidem. Tímto způsobem přispíváme k tomu, aby se v tomto světě uskutečňoval Boží záměr sjednotit všechny ve svatý lid.6
3. Jedním z těchto darů Ducha je také život podle evangelijních rad, k němuž se zavazujeme řeholními sliby. Jako řeholníci jsme Kristem povoláni k tomu, abychom žili a šířili jeho přetvářející a osvobozující sílu a život podle evangelijních rad – vlastním, účinným a aktuálním způsobem. A tak se tento život vyznačuje usilovným hledáním Boha v úplném přilnutí ke Kristu, což se projevuje v bratrském životě a apoštolském zanícení.
4. Toto povolání vyžaduje plně přijmout podmínky, které Kristus klade těm, kdo ho v tomto způsobu života chtějí následovat: přijímání vůle Boží jakožto účast na poslušnosti Kristově; život v chudobě a ve společenství majetku jakožto výraz naší jednoty v Kristu a vzájemné evangelijní jednoty s bratřími; a konečně zasvěcenou čistotu jakožto výraz lásky vůči Bohu a vůči bratřím.
5. Náš zasvěcený život považujeme především za pozvání a velký dar Boží, jímž nás Bůh zasvěcuje sobě, abychom sloužili bratřím podle příkladu Kristova. Toto povolání v nás v našem společném bratrství zdokonaluje – rovněž charismatickou – moc života přijatého při křtu a při biřmování tím, že nás zvláštním způsobem spojuje s církví a že nás činí pohotovými ke službě Bohu a lidem, „aby Kristovo království v duších zakořeňovalo a upevňovalo se a aby se šířilo do všech částí světa“.7
6. Proto se my, bratři blahoslavené Panny Marie Karmelské, tážeme sami sebe, které zvláštní prvky, mezi tolika rozmanitými charismaty a povoláními, dávají naší řeholní rodině v církvi její vlastní ráz.
7. V době křížových výprav do Svaté země se na různých místech Palestiny usadili poustevníci. Někteří z nich „vedli podle příkladu svatého muže a poustevníka proroka Eliáše poustevnický život na hoře Karmel, v blízkosti pramene, zvaného pramen Eliášův. V celách, podobných skromným včelím úlům, připravovali jako včely Páně med duchovní sladkosti“.8
8. Potom, na žádost samotných poustevníků, je sv. Albert, patriarcha jeruzalémský, spojil v jedno „collegium“ a dal jim pravidla pro život – v souladu s jejich poustevnickým ideálem („propositum“),9 který odpovídal duchu takzvaného putování do Svaté země a prvotní křesťanské obce v Jeruzalémě.10 Tito poustevníci, podněcováni „láskou ke Svaté zemi, se v ní zasvětili tomu, který ji získal prolitím své krve, aby mu sloužili v rouchu zbožnosti a chudoby,“11 setrváváním „ve svaté kajícnosti“12 a vytvářením bratrské komunity.
9. Toto pravidlo pro život bylo pak v roce 1226 schváleno Honoriem III., v roce 1229 Řehořem IX. a v roce 1245 Inocencem IV.;13 posledně jmenovaný papež je nakonec v roce 1247 definitivně schválil jako pravou a vlastní řeholi a zároveň je přizpůsobil podmínkám života na Západě.14 Toto přizpůsobení bylo nutné, když karmelitáni začali přesídlovat na Západ, aby unikli pronásledování, a když projevili ochotu osvojit si takový způsob života, „v němž by se mohli radovat z toho, že s pomocí Boží sobě i bližním napomáhají ke spáse“.15
10. Schválení řehole Inocencem IV. umožnilo, aby se karmelitáni dali do služeb církve životem podle společného ideálu žebravých řádů neboli řádů – apoštolských bratrstev. Zachovají však zvláštnosti svého počátečního charismatu,16 které budou v průběhu staletí zářit jako výsada Karmelu, ať už mezi jeho členy, nebo v celé církvi, zvláště díky mistrům duchovního života, které Bůh řádu daroval.
11. Řehole vytyčuje základní prvky karmelského života v poslušnosti vůči Kristu podle ducha řádu: rozjímat dnem i nocí nad zákonem Páně,17 v mlčení a samotě, aby slovo Boží hojně přebývalo v srdci a v ústech toho, kdo se jím zabývá;18 vytrvale se modlit, zvláště vigilie a žalmy;19 obléci si duchovní zbroj;20 žít v bratrském společenství vyjádřeném každodenním slavením eucharistie,21 setkáním kapituly bratří22 a společným vlastnictvím;23 láskyplné bratrské napomínání za provinění;24 přísnost života spolu s prací a umrtvováním,25 založená na víře, naději a lásce; shoda vlastní vůle s vůlí Boží, hledaná ve víře spolu s dialogem a se službou převora bratřím.26
12. Charakteristickými rysy spirituality Karmelu jsou také eliášský ráz, který karmelitáni rozvinuli vědomi si toho, že žijí na Karmelu – na místě působení velkého proroka, a důvěrnost duchovního života s Marií. Výmluvnými znameními této důvěrnosti jsou (mariánské) pojmenování bratří a první kostel na hoře Karmelu, který byl zasvěcen Marii.
13. V době, kdy lidské pokolení začíná novou etapu dějin, se my karmelitáni, podníceni Duchem, který působí v církvi, snažíme přizpůsobit náš životní program27 novým podmínkám a usilujeme o porozumění znamením času, abychom je zkoumali ve světle evangelia, našeho charismatu i našeho duchovního dědictví28 a toto mohli vnášet do různých kultur.
II. kapitola • Charisma řádu
14. „Žít v poslušnosti vůči Ježíši Kristu a věrně mu sloužit s čistým srdcem a dobrým svědomím“29: tato věta, opírající se o výroky sv. Pavla, je výchozím bodem všech prvků, z nichž sestává naše charisma, a základem, na kterém Albert postavil náš životní program. Specifické podmínky vzniku řádu ve Svaté zemi a jeho schválení Svatým Stolcem – v onom historickém vývoji, jakým prošlo – obohatily „pravidla pro život“, obsažená v řeholi, o nové podněty.
Karmelitáni žijí v poslušnosti vůči Kristu tak, že usilují o hledání tváře živého Boha (kontemplativní rozměr života), o bratrství a o službu (diakonia) uprostřed lidu.
15. Duchovní tradice řádu zdůraznila, že tyto tři základní prvky charismatu nejsou hodnotami samostatnými, navzájem nesouvisejícími, ale že jsou mezi sebou úzce spojeny.
Táž tradice široce rozpracovala zkušenost pouště jako dynamický proces sjednocování oněch hodnot: karmelitán má usilovat o to, učinit ukřižovaného Krista, člověka obnaženého a všeho zbaveného, základem vlastního života, zaměřit k němu prostřednictvím víry všechny své síly a bořit přitom každou překážku, která se staví proti úplné závislosti na něm a proti dokonalé lásce k Bohu a k bratřím. Tento proces oproštění, který vede ke spojení s Bohem – posledním cílem celého růstu člověka – je v naší spiritualitě představován tématy „puritas cordis“ a „vacare Deo“, výrazy pro úplné otevření se vůči Bohu a pro postupné zbavení se všeho.
Když v tomto procesu dospíváme k tomu, abychom viděli skutečnost očima Božíma, proměňuje se náš postoj ke světu, takže odpovídá Boží lásce, a kontemplace láskyplné Boží přítomnosti se projevuje v našem bratrském životě i v naší službě.30
1. Kontemplativní rozměr života
16. Od samotného počátku totiž společenství karmelitánů přijalo kontemplativní ráz, ať co do uspořádání společenství nebo co do základních hodnot. A takový ráz zřetelně vyplývá z řehole. Ta vykresluje komunitu bratří zcela oddanou naslouchání Božímu slovu prostřednictvím modlitby31 a setrvávající ve slavení chval svého Pána;32 komunitu sestávající z osob, jež se chtějí nechat naplnit a utvářet hodnotami Ducha: čistotou, svatými myšlenkami, spravedlností, láskou, vírou, očekáváním spásy,33 pokojnou prací,34 mlčením, které – jak říká Prorok – je úsilím o spravedlnost a které dává moudrost slovům i jednání,35 rozlišováním, které „usměrňuje ctnosti“.36
17. Řádová tradice vždycky vykládala řeholi a prvotní charisma jako vyjádření kontemplativního rozměru života a k tomuto kontemplativnímu povolání se vždy vracejí velcí duchovní mistři karmelské rodiny. Kontemplace začíná tehdy, když svěříme sami sebe Bohu, ať už on k tomu, aby se nám přiblížil, zvolí jakýkoli způsob. Je to postoj otevřenosti vůči Bohu, jehož přítomnost objevujeme všude.
Kontemplace tak představuje vnitřní cestu karmelitána, vycházející ze svobodné iniciativy Boží: Bůh se ho dotýká a přetváří ho, vede ho k jednotě lásky s Ním, pozvedá ho, aby se z této nezasloužené lásky mohl těšit a žít v jeho láskyplné přítomnosti. Jde o přetvářející zkušenost podmaňující lásky Boží. Tato láska nás zbavuje našich omezených a nedokonalých lidských způsobů smýšlení, milování a jednání; proměňuje je ve způsoby božské.
18. Kontemplace má také hodnotu evangelijní a eklesiální.37 Uskutečňovaná kontemplace není jen pramenem našeho duchovního života, ale určuje také kvalitu našeho bratrského života a naší služby uprostřed Božího lidu.38
Hodnoty kontemplace vskutku - žijeme-li je ve spletitém dění každodenního života věrně – činí bratrské karmelitánské společenství svědectvím živé a tajemné přítomnosti Boží uprostřed Božího lidu. Hledání Boží tváře a přijímání darů Ducha mu dává větší pozornost vůči znamením časů, citlivost k přítomnosti Slova v dějinách, a to i prostřednictvím vnímání a hodnocení skutečností a událostí v církvi a ve společnosti.39
Tak Karmel – solidární s dramaty a nadějemi lidstva40 jako Ježíš Kristus – bude s to přijímat patřičná rozhodnutí, jež povedou k proměně života a k jeho připodobnění vůli Otce.
Mimo to bude k prospěchu církve podporovat ty, kteří se cítí povoláni k životu poustevnickému.
2. Bratrství
19. Kontemplativní postoj ke světu kolem nás nám v tom, co každodenně prožíváme, dává objevit přítomnost Boží a dává nám nacházet Boha zvláště v našich bratřích. Tímto způsobem jsme vedeni k tomu, abychom si cenili tajemství osob v naší blízkosti, s nimiž sdílíme náš život. Naše řehole požaduje, abychom zásadně byli „fratres“,41 a připomíná nám, že kvalitu osobních kontaktů a vztahů mezi námi, které charakterizují život karmelské komunity, je třeba rozvíjet podle příkladu prvotní komunity křesťanů v Jeruzalémě.42 Být „fratres“ pro nás znamená růst v sounáležitosti a v jednotě,43 v překonávání rozdílů a výsad,44 ve spoluúčasti a spoluodpovědnosti,45 ve sdílení dober,46 společného životního programu a osobních charismat;47 a také být pozornými k duchovnímu i duševnímu blahu osob a kráčet přitom cestami dialogu a smíření.48
20. Tyto hodnoty bratrství jsou vyjádřeny a čerpají sílu ve slově Božím, v eucharistii a v modlitbě. Božím slovem – nasloucháním mu, modlitbou nad ním, jeho prožíváním v mlčení, samotě a ve společenství,49 a zvláště formou „lectio divina“ – jsou karmelitáni každodenně přiváděni ke zkušeností podloženému poznávání tajemství Ježíše Krista.50 Podněcováni Duchem a zakořeněni v Kristu Ježíši, přebývají v něm dnem i nocí51 a inspirují jeho slovem všechno své rozhodování a jednání.52
Povzbuzeni Božím slovem a ve společenství s celou církví „fratres“ společně chválí Pána53 a zvou druhé spolusdílet zkušenost modlitby.
Ke slavení eucharistie, zdroje a vrcholu jejich života,54 jsou „fratres“ voláni ze samoty a od apoštolské práce – nakolik je to možné – každý den, aby kolem stolu Páně55 byli spolu „jedno srdce a jedna duše“56 a prožívali pravou bratrskou koinonii v nezaslouženosti obdarování a vzájemné službě,57 ve věrnosti společnému programu a ve smíření podněcovaném Kristovou láskou.58
Jako kontemplativní společenství hledáme tvář Boží a sloužíme církvi v srdci světa nebo případně v poustevnické samotě.
3. Služba uprostřed lidu
21. Jako kontemplativní společenství hledáme Boží tvář také v srdci světa. Věříme, že Bůh přebývá uprostřed svého lidu, a proto bratrské společenství Karmelu se cítí živou součástí církve a dějin: jako společenství otevřené, schopné naslouchat svému okolí a nechat je klást otázky; ochotné přijímat výzvy dějin a dávat autentické odpovědi života podle evangelijních rad na základě vlastního charismatu;59 jako společenství solidární a pohotové ke spolupráci se všemi lidmi, kteří trpí, doufají a namáhají se při hledání království Božího.60
22. Putování, na něž nacházíme v řeholi narážku,61 je totiž výrazem evangelijně-apoštolského charakteru žebravých řádů a je karmelitánskému společenství vybídkou k rozlišování a následování cest, které komunitě a jednotlivcům vytyčuje Duch Páně. Zároveň je znamením solidarity a velkorysé služby jak univerzální i místní církvi, tak dnešnímu světu.62
23. Konvent, tedy místo, kde žije komunita, je (jak napovídá jméno odvozené od „convenire“ – sejít se) pro Karmel také místem pohostinného přijetí příchozích,63 takže ono společenství srdcí, ono bratrské smíření a onu zkušenost s Bohem, které prožíváme v komunitě, sdílíme s dalšími lidmi.
24. Tento způsob přebývání „uprostřed lidu“ je pak znamením a prorockým svědectvím nových vztahů, přátelství a bratrství mezi muži a ženami, všude. Je proroctvím spravedlnosti a pokoje ve společnosti a mezi národy, přinášeným jako podstatná součást radostné zvěsti a v činorodém úsilí o spolupráci na přeměně systémů a struktur hříchu v systémy a struktury milosti.64 A je také rozhodnutím „zvolit si sdílení života s těmi, kdo kráčejí dějinami jako „minores“, abychom těmto bratřím řekli více životem než ústy, slovo naděje a spásy.“65 Taková volba je logickým důsledkem našeho slibu chudoby, jímž jsme se zavázali ve společenství bratří žebravého řádu a v souvislosti s poslušností vůči Ježíši Kristu, kterou žijeme také v poslušnosti vůči chudým a těm, v nichž především se zrcadlí tvář Páně.66
4. Eliáš a Maria, postavy, jimiž se inspirujeme
25. Všechno, čím dnes toužíme a chceme být, vidíme uskutečněno v životě proroka Eliáše a blahoslavené Panny Marie. Oni totiž, každý svým způsobem, „měli stejného ducha, (…) stejnou formaci, stejného učitele: Ducha svatého“.67 Když se díváme na Marii a na Eliáše, můžeme snáze pochopit, niterně přijmout, žít a zvěstovat pravdu, která nás osvobozuje.68
26. Eliáš je osamocený prorok, který uchovává žízeň po jediném Bohu a žije v jeho přítomnosti.69 Je člověkem kontemplace, uchváceným žhoucím zanícením pro Boží svrchovanost,70 jehož „slovo plálo jak pochodeň“.71 Je mystikem, který se po dlouhé a namáhavé cestě učí vnímat nová znamení přítomnosti Boží.72 Je prorokem, který zasahuje do života lidu, bojuje proti falešným modlám a vede lid znovu k věrnosti smlouvě s jediným Bohem.73 Je prorokem solidárním s chudými a opomíjenými a brání ty, kteří trpí násilí a nespravedlnost.74
Od Eliáše se karmelitán učí být mužem pouště, nerozděleného srdce, stojícím cele před Bohem, zcela oddaným službě Bohu, člověkem, který si bez kompromisů zvolil Boha a plane pro něj zanícením. Jako Eliáš také karmelitán věří v Boha, nechává se vést Duchem a Božím slovem, přijatým do hloubi vlastního srdce, aby dosvědčoval Boží přítomnost ve světě – tím, že dovolí, aby Bůh byl v jeho životě skutečně Bohem.75 A konečně vidí karmelitán v Eliáši – spojeném s hloučkem jeho prorockých učedníků – vzor bratrství žitého v komunitě76 a učí se spolu s ním být prostředníkem Boží něhy vůči nuzným a pokorným.77
27. Maria, zastíněná Duchem Božím,78 je pannou nového srdce,79 která dává lidskou tvář Slovu, jež se stává tělem.80 Je pannou moudrého a kontemplativního naslouchání, která uchovává ve svém srdci události a Pánova slova a rozvažuje o nich.81 Je věrnou učednicí moudrosti; učednicí, která hledá Ježíše – Moudrost Boží – a jeho Duchem se nechává vychovávat a utvářet, aby si tak ve víře osvojila styl, jak žít a co volit.82 Takto vychována je pak Maria schopna vnímat „velké věci“, které v ní Bůh naplnil pro spásu pokorných a chudých.83
Maria, i když byla Matkou Pána, stává se dokonalou učednicí, ženou víry.84 Následuje Ježíše, putuje spolu s apoštoly a sdílí s nimi namáhavou a náročnou cestu, která vyžaduje především bratrskou lásku a vzájemnou službu.85 Na svatbě v Káni nás učí věřit jejímu Synu;86 u paty kříže se stává matkou všech věřících87 a prožívá s nimi radost ze vzkříšení. Sjednocuje se s ostatními učedníky „v neustálé modlitbě“88 a přijímá prvotiny Ducha, který naplňuje první křesťanskou komunitu apoštolskou horlivostí.
Maria přináší radostnou zvěst spásy všem lidem.89 Je ženou, která navazuje vztahy nejen s úzkým okruhem Ježíšových učedníků, ale i s ostatními: s Alžbětou, s novomanželi v Káně, s dalšími ženami a s Ježíšovými „bratry“.90
V Panně Marii, Matce Boží a vzoru církve, nacházejí karmelitáni dokonalý obraz všeho toho, čím sami touží a doufají být.91 Proto byla Maria vždy považována za Patronku řádu, byla řádem nazývána také Matkou a Ozdobou, a ji by karmelitáni měli mít stále před očima a v srdci jako „Pannu nejčistší“. Když se na ni díváme a žijeme v důvěrnosti duchovního života s ní, učíme se stát před Bohem a spolu jako bratři Páně. Maria skutečně žije uprostřed nás jako Matka a jako sestra, pozorná k našim potřebám, a společně s námi očekává a doufá, trpí i raduje se.92
Škapulíř je znamením Mariiny mateřské, ustavičné a pevné lásky k bratřím a sestrám v Karmelu.
Podle své tradice, především od XVI. století, vyjadřuje Karmel láskyplnou Mariinu blízkost Božímu lidu prostřednictvím škapulířové zbožnosti. Škapulíř je znamením zasvěcení se Marii, prostředkem přidružení věřících k řádu a přístupným a účinným nástrojem evangelizace.93
5. Rodina Karmelu
28. Mnohotvárnost způsobů prožívání charismatu Karmelu je pro nás důvodem k radosti. Potvrzují tvůrčí plodnost,94 kterou působí Duch a již chceme přijímat s vděčností a rozlišováním.
Všechny osoby i společenství, jak oficiální, tak neformální, inspirující se řeholí sv. Alberta, její tradicí a hodnotami vyjádřenými v karmelitánské spiritualitě, tvoří dnes v církvi karmelitánskou rodinu.95
K této rodině tedy patříme my a naši bratři tereziánské reformy, sestry jedné i druhé řádové větve, přidružené řeholní kongregace, třetí řády ve světě, sekulární instituty, ti, kdo jsou přičleněni k řádu skrze svatý škapulíř, ti, kdo z nějakého jiného důvodu či závazku se těší přidružení k řádu, ona hnutí, která – i když z hlediska právního k řádu nepatří – hledají inspiraci a oporu v jeho spiritualitě, a rovněž každý muž a žena, kteří jsou přitahováni hodnotami žitými v Karmelu.
POZNÁMKY
(Protože předpokládáme, že poznámky použijí jen nejhorlivější čtenáři, spoléháme se také, že si budou umět vysvětlit i použité zkratky. Mimo biblických knih se odkazy týkají dokumentů Druhého vatikánského koncilu a Svatého Stolce, řehole sv. Alberta (s použitím nového číslování kapitol – viz časopis Karmel č. 1/2000) a v několika případech také historických pramenů nebo vnitrořádových dokumentů, které jsou ovšem u nás prakticky nedostupné.)
