P. Gorazd Cetkovský, O.Carm.
Slíbil jsem věnovat v letošním roce na stránkách našeho časopisu co možná největší pozornost tematice mariánské. A abych slib plnil, chci Vám předložit několik myšlenek, o nichž jsme uvažovali při mši svaté o svátku Panny Marie, Prostřednice všech milostí, v kostele v Liboci.
Poté, co jsem se díky loňskému výročí úmrtí Jana z Jenštejna s tímto mužem více sblížil, stále si příležitostně doplňuji svůj obraz o jeho osobnosti. Josef Krása jej v knize o knihách na dvoře Václava IV. zmiňuje jako biskupa, který sám měl silný vztah k umění a zároveň prosazoval užívání umění ve službě zanícení a upevňování víry a zbožnosti.1 Připomeňme si, že období, do nějž spadá Jenštejnův život a působení, bylo nazváno „zlatým stoletím české gotiky“. A mimo jiné byla právě tehdy vytvořena celá řada krásných gotických madon, některé přímo jako zakázky Jana z Jenštejna (a jeho následné dary různým kostelům či klášterům).2
Tím víc mne zasáhly výroky Janových současníků, představitelů reformního křídla v české církvi, kteří zastávali k umění opačný postoj. Vzdělaný a slovutný Matěj z Janova se vyjádřil takto: „Jakmile nějaký obraz je uctíván více než jiné, jakmile se lid častěji u něho zastavuje a svíce zapaluje, má být z chrámu odstraněn.“3
Toto přesvědčení Matěje z Janova tak jak může být reakcí na výstřelky a přehánění v úctě obrazů nebo relikvií svatých ve 14. století mi připadlo jako přesný protiklad té zkušenosti, kterou tak mnozí z nás opakovaně prožíváme na místě nám vzácném v kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří. Vyslechl jsem už tolikeré vyznání nebo svědectví z úst lidí nejrůznějšího postavení o tom, jak je toto místo požehnané, jak se tu Bůh sám nebo Panna Maria (a Bůh skrze ni) dotyčnému člověku přiblížili v citelné přítomnosti, důvěrnosti a lásce. A oltářní obraz Panny Marie Karmelské v tom bezesporu hraje svou roli, významně dotváří atmosféru tohoto poutního kostela... (A podobně lze mluvit o jiných svatých místech, kam rádi putujeme.)
Přejdu ze 14. století rovnou do století 20. a k myšlenkám trapisty otce Jeronýma ze Sept Fons, jež byly v podobě dvou knih vydány i u nás česky. Tento zkušený muž modlitby při zpětném pohledu na svůj život a na jak on říká „dobré vlivy“, které jej formovaly, podotýká: „Není nic normálnějšího, než když se náboženský pocit4 konkretizuje do zaujetí pro nějaký kostel, pro nějaký klášterní kout, obraz nebo sochu. Je to materiální základna duchovní věrnosti. Kdybych ty kostely nenavštěvoval, kdybych nechodil do svatyní zasvěcených Panně Marii, které dokáží zprostředkovat potřebnou ochranu a jež jsou tak pohostinné, náboženství by se pro mne nestalo tím, čím je dosud blízkostí, úctou, důvěrou, nadějí.“5
Toto tvrzení rovněž zjevně protiřečí tomu, jak smýšlí Matěj z Janova.
Další myšlenky k tomuto tématu může vnést do našeho uvažování samo pomyšlení na vyderský obraz Panny Marie Karmelské. Obraz pochází z roku 1709, z období baroka, kdy se jako projev zbožné horlivosti nově rozvinul zájem o pouť, o putování. Zatímco v dřívějších staletích se ovšem jednalo o pouti do velké dálky (do Říma, Compostelly nebo do Jeruzaléma) a jejich cílem byla místa mučednické smrti apoštolů, světců nebo samotného Spasitele, v době barokní vznikla řada poutních míst přímo v našich zemích a ohniskem těchto nových poutních svatyní se stává často právě obraz (příp. socha), kterému se dostává přídomku: „milostný“, tedy zprostředkující Boží „milosti“ nebo přesněji: napomáhající k přijetí milosti. Přitom naprostá většina těchto nových poutních míst jsou místa mariánská. W. Pötzl ve své stati o lidové zbožnosti v baroku6 cituje Kramerův výrok, že četná nová barokní poutní místa „učinila domovinu krajinou sakrální“. Jednodušeji bychom mohli říci: kraj, ve kterém lidé doby barokní žili svůj každodenní život, a nebo kraj docela nedaleký, byl jimi vnímán jako v jistém smyslu posvěcený a napomáhající k posvěcení. V očích tehdejších lidí se kraj jejich domova jevil jako síť (zcela dosažitelných) míst, na nichž se obrazně řečeno nebe dotklo země (počátkem poutních míst byly různé zázračné události „milosti“, tj. zde zažitá ochrana v tísni či nebezpečí, vyslyšení modliteb) a na nichž (a právě na nich!) stojí za to opět vzhlížet ze země k nebi. Jestliže se zbožnost barokního poutníka tak výrazně zaměřuje na „milostný obraz“, souvisí to s přesvědčením nebo spíše zkušeností, že modlitba před určitým obrazem nebo sochou v sobě ukrývá zvláštní sílu...
Mám za to, že v této chvíli jsme na samém hrotu opačného názoru, než jaký zastává Matěj z Janova. Přitom chci zdůraznit, že všech svědků víry, jejichž pohledy nebo myšlenky, jsem tu shromáždil, si upřímně vážím a snažím se najít prostřednictvím „dialogu“ mezi nimi správný postoj pro sebe nebo pro nás dnes. Moje vlastní zkušenost, kterou nevnucuji, ale kterou zde snad ani nemusím zásadně zamlčovat, mne staví na stranu Jana z Jenštejna, otce Jeronýma a prostého barokního poutníka. Věřím, že Maria v příběhu života každého z nás skutečně je a že tato její přítomnost jemným a přitom cenným způsobem napomáhá k naší spáse. Konkrétní rysy toho, co jsem tu vyslovil tak obecně, můžeme objevovat, rozlišovat a oceňovat každý v neopakovatelné jednotlivosti svého života.
Je mi líto, že si s Matějem tak nerozumíme. Vždyť naopak jeho silný vztah k eucharistii a úsilí o její časté přijímání i v řadách laiků jsou nám i po staletích tolik sympatické. Není nám také jedno, když se Matěj z Janova při svém „obrazoboreckém“ postoji odvolává na Písmo. A přiznám se, že jsem ještě neuvedl celý text z jeho pera, jak je citován v uvedené knize Josefa Krásy. Hodně mi vadí tvrdost, s jakou tu středověký teolog argumentuje, ale přesto mi připadá poučné nyní i zde zbytek citace uvést. Matěj z Janova dále napsal: „Stává se, že v chrámech skrze obrazy dějí se znamení, zázraky, uzdravování. To jest velice nebezpečné a téměř zjevné tajemství a předzvěst Antikrista a dílo ďáblů, aby Kristu bylo ukřivděno a prostí lidé svedeni, přičítajíce jakousi božskou moc obrazu dřevěnému nebo kamennému... zapomínajíce, že jest to dřevo bez smyslu a bez života, neposvěcené aniž požehnané slovem Božím. Každá šibenice v městě je užitečnější a prospěšnější než nějaký nejuctívanější obraz či socha v chrámě. Neboť šibenice jest prostředkem a znamením spravedlností Boží a zmenšením špatnosti lidské, má tedy pevné svědectví v slově Božím, kdežto o obrazech mnoho zlého řečeno jest v Písmě... ano od obrazů a jejich ctění všechna pohanská modloslužba vzala počátek.“ Ještě drastičtější postoj zaujímá Jakub z Kaplice, o němž se píše, že „ukázav na sochu Panny Marie řekl, že by si na ohni z ní raději uvařil hrách.“7 Za těmito slovy už visí ve vzduchu husitské obrazoborectví. Můžeme si přitom ve své fantazii směle představovat, jak krásná asi mohla být gotická madona, k níž tehdy ukazoval Jakubův prst.
Co se skrývá za těmito radikálními postoji? Možná, jak už jsem zmínil, jde o reakci na dobové výstřelky. Že by se tu také projevoval určitý primitivismus středověkého člověka, na rozdíl od nějž jsme my již kultivováni několika následnými staletími? Nechci soudit ani Matěje z Janova, ani Jakuba z Kaplice. Chci z toho vyvodit něco pro sebe, pro nás. A takto slyším za jejich ostrými slovy obecné varování před přílišným sebevědomím, které může vyplývat z přesvědčení, že v té či oné chvíli „mám pravdu“. I kdybych se (jako tomu bylo v případě Matějově) mohl opírat o značné vzdělání a měl na své straně výroky Písma, přesvědčení, že mám pravdu, mě nesmí svádět k agresivitě. Jinak velmi snadno znovu upadneme do postoje, za který jsme na konci uplynulého tisíciletí konali pokání a který svatý Otec pojmenoval tak výstižně: „metody intolerance a dokonce násilí ve službě pravdě.“8
Ale to už jsme se odchýlili k jinému tématu. Vraťme se k původnímu a uveďme na závěr výňatek z odpovídajícího článku v Katechismu katolické církve:
(...) Volba vhodného místa není pro opravdovost modlitby lhostejná: pro osobní modlitbu může být tímto místem „modlitební koutek“ s Písmem svatým a obrazy, aby byl člověk „ve skrytu“ v přítomnosti svého Otce. V křesťanské rodině taková malá oratoř napomáhá společné modlitbě. (...) Pouti oživují vědomí naší pozemské cesty do nebe. Bývají tradičně dobrou příležitostí k obnově modlitby. Svatyně jsou pro poutníky při hledání jejich živých pramenů místy mimořádně vhodnými pro to, prožívat formy křesťanské modlitby „jako církev“.9
Když nyní o všech těchto myšlenkách znovu přemýšlím a dávám jim podobu tohoto článku, mohu spatřovat i jejich ovoce pro mne samého za tu dobu, co se jimi zabývám. Citlivěji a s větší úctou předstupuji do presbytáře kostela Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří před svatostánek a před „milostný“ obraz. Jsem pozornější také v jiných kostelích, kaplích, na poutních místech, i vůči sochám a křížům po širým nebem. A aniž mi přímá souvislost ihned docházela provedl jsem reformu svého modlitebního „koutu“. Přeji nám všem zdravý růst ve víře a v jemnosti lásky.
Reliéf Korunování Panny Marie
z původně karmelitánského kostela
Panny Marie Sněžné v Praze
Foto: Dominik Bouma
Tento reliéf, který se dnes nachází za kostelem Panny Marie Sněžné v Praze (nad brankou k bývalému hřbitovu), byl původně pravděpodobně umístěn na věži, která u tohoto kostela stála a která byla po husitských válkách stržena. Mohl být součástí vstupního portálu kostela. Základní kámen k tomuto kostelu a klášteru karmelitánů položil sám Karel IV., a to 3. září 1347 na památku své korunovace českým králem, která se odehrála den předtím. Námět reliéfu Korunování Panny Marie tomu tematicky odpovídá, klečícími donátory po stranách jsou pravděpodobně Karel IV. (na straně korunujícího Krista, s říšskou orlicí ve znaku) a jeho první manželka Blanka z Valois (na straně korunované Panny Marie, se znakem české země). Odborníci soudí, že horní kamenný blok Nejsvětější Tojice znázorněná jako „Trůn Boží milosti“ byl v původní dispozici osazen poněkud výše nad Korunováním, než je tomu dnes. Kvalita tohoto uměleckého díla je velmi vysoká. Jeho násilné poničení je třeba připsat husitským nepokojům v Praze na počátku 15. století. A v tom spočívá jeho souvislost s tematikou našeho článku o mariánských obrazech.
