Reinhard Körner, OCD / Birkenwerder
V době, co píšu tento článek (v říjnu 1994), radí se v Římě 180 biskupů a stejný počet přizvaných zástupců 1700 řádů a řádových společenství celý měsíc o „životě zasvěceném Bohu a o jeho poslání v církvi a ve světě“ – tedy o řádovém životě a jeho dnešním významu. Od vyhlášení této synody před třemi lety se v klášteřích a řádových pobočkách mnoho mluvilo o tom, v čem my, řádoví křesťané sami spatřujeme smysl svého způsobu života a svou úlohu v církvi a ve světě. Asi dosud nikdy předtím se mezi sestrami a bratřími v konventech – hlavně však také mezi různými řády – na celém světě neuskutečnila taková živá výměna názorů o těchto otázkách. Když se před rokem, v listopadu 1993, sešlo asi 500 generálních představených na konferenci, aby spolu diskutovali o postoji svých společenství k přípravnému dokumentu (k takzvaným „lineamenta“) vatikánského synodálního sekretariátu, shodli se rychle v jednom bodě: obraz, jaký má synodální sekretariát v Římě o nynější situaci řádů, zdaleka nesouhlasí se skutečností; ano, i na otázku, v čem vůbec spočívá zvláštnost řádového povolání, odpovídají v Římě – a asi i mnozí křesťané, včetně kněží a biskupů – v mnohém ohledu jinak, než se ji snaží zodpovědět přinejmenším mnoho řeholníků a samotných jejich představených. A i v tom si byli jednotní: „Obnova řádového života“, po níž volal před třiceti lety Druhý vatikánský koncil a k níž vybízel, nedošla – jak se dalo vyčíst v Lineamenta z Říma – k „určitému závěru“, obnova je ještě před námi. Proces přeměny, který nyní probíhá v celé církvi, ba vůbec v celém lidstvu, postihl řádová společenství do té míry, že lze – jak říká postoj jednoty řádových představených Německa – jen poctivě konstatovat: Řádový život je „od 2. Vatikana vystaven enormnímu vnitřnímu a vnějšímu převratu…, který – s velkou otevřeností k vedení Ducha – po mnoha obdobích hledání vyžaduje otevřené obzory otázek a vizí. Dnes už není jasné, co je řádový život, a ten chce být prožíván jako otázka.“
– Tak my, řádoví křesťané vyhlížíme v těchto dnech s napětím a ovšem i s dobrou dávkou střízlivé skepse k Římu, vyčkávajíce, zdali a jaké impulzy vyjdou od biskupů, shromážděných v Římě. Nechci ve svém malém příspěvku předjímat tyto impulzy. Chtěl bych jen přednést několik myšlenek, které podle mého přesvědčení a podle mnoha mých spolubratří a sester v Karmelu oslovují základní podmínky, které jsou nutné, abychom zůstali otevření pro obnovu, do níž nás zavedl Boží Duch; základní podmínky, které – příslušně přizpůsobené – snad jsou užitečné pro obnovu křesťanského života vůbec, lhostejno v jakém „stavu“.
1. učit se „umění umírání“
K nápadnému jevu řádového života dnes patří nesporně zchřadlý a dále mizející počet členů. V posledních 30 letech klesl – z pohledu světového měřítka – o 40 %, včetně relativně silného přírůstku v zemích Třetího světa; 70 % všech řeholníků je ve věku přes 60 let, u ženských společenství je to dokonce přes 80 %; aspoň v Evropě a Severní Americe se řádový dorost zmenšil… Touto statistikou jsou některá společenství postižena více, jiná méně – obecně nezávisle na tom, jde-li o řády „kontemplativní“ nebo „činné“.
Není to žádný nevěřící pesimismus, vycházíme-li střízlivě z toho, že počet členů se bude téměř ve všech řádových společenstvích – zejména v našich západoevropských zemích – také ještě v příštích letech zmenšovat. A některé řády, také v naší zemi (pozn.: píše Němec), budou vymírat. Pohled do dějin církve učí, že to není jen jev naší doby; z oněch přes 50 „žebravých řádů“, které vznikly mezi roky 1210 a 1260, jsou v dnešní církvi už jen františkáni, dominikáni, karmelitáni, augustiniáni a servité. Řády vznikají a zanikají…
Dřívější generace našich sester a bratří mluvily o „ars moriendi“, „umění odumírání“. Mnozí z nás řeholníků se opět na to dnes rozpomínají. Je to ovšem slovo, které tehdy, když už vstupuje málo nebo žádní novicové, když se upouští od filiálek a obvyklá struktura kláštera se musí přestavovat na menší počet, jen těžko přechází přes rty…
Vděčnost za to, co bylo, loučit se s tím, co už není, otevřenost pro to, co přijde (nebo ne) – je uměním života, kvůli umírání a životu. Naučit se to dnes znovu, k tomu nejsme vybízeni jen my, řádoví křesťané. Dnešní „krize řádu“ je jen jedním prvkem rozsáhlé krize církve a ta jen jedním prvkem krize lidské rodiny. Křesťané a mezi nimi i „mniši“ budou vždycky – ale formy jejich života, jejich společenských struktur a jejich působení se budou měnit.
2. zpracovat duchovní „stará břemena“
Důvody poklesu členů a nedostatku dorostu jsou různorodé. Neleží jen v oblasti viny a musí se spatřovat v souvislosti s vývojem celé církve a celé společnosti. Procentuálně byl podíl řeholníků mezi katolickými křesťany nějaké oblasti málokdy vyšší než nynější stav asi 1 na 1000. Přesto převratné a krizové situace vyzývají k tomu, abychom se ptali po chybách a nedostatcích v minulosti a po obnově v přítomnosti a budoucnosti. Myslím, že nemaluji na růžovo, když řeknu, že v letech po Druhém vatikánském koncilu se v tom ohledu právě v řádech mnoho přemýšlelo – zčásti i s naznačováním cesty pro celou církev. V rozhovoru u příležitosti biskupské synody o řádovém životě přiznává abatyše benediktinského kláštera v Dinklage: „V posledních generacích jsme žily v ženských řádových společenstvích“ – to jistě platí stejně pro mužské řády – „v mnohém velmi úzce. To souviselo i s kulturními faktory doby. Neplatí to obecně – byly velkolepé příklady šíře a otevřenosti, i v letech před koncilem. V dějinách zakládání z 19. století jsou podivuhodné příklady víry, ducha dobrodružství, iniciativy, fantazie. Přesto však vcelku bylo právě mnoho lidské a náboženské tísně. Pojetí poslušnosti bylo většinou takové, že mnohé ženy zůstaly vězet v závislosti a nemohly zrát. Nedostaly prostor, nebyly k tomu povzbuzovány, aby vytvářely vlastní mínění a úsudek. Myslím, že bychom všichni měli nacházet lepší a více vyhovující formy náboženského soužití…“ (Korespondence Herder 10/1994)
Není to ovšem jen chápání poslušnosti, které vyžaduje odvážné zpracování a kritický zpětný dotaz k evangeliu. Ke „starým břemenům“, která máme zvládnout, patří vůbec celá oblast „duchovního života“, do jehož praxe a chápání se během staletí vloudilo mnoho chybných pojetí – nejen mezi mnichy a řeholnicemi, stejně tak v kléru mezi ním a věřícími. Avšak snad nám připadají v klášterních společenstvích závažnějšími.
Po koncilu probraly skoro všechny řády své konstituce (řehole, konkretizované pro tu kterou dobu) vzhledem k takovým chybným pojetím a snažily se nově zachytit původního ducha svého zakladatele. Mezitím poznáváme, že tuto práci nemůžeme vůbec považovat za ukončenou… Je mnoho moudrosti v humoru, se kterým odpověděl prastarý páter na otázku svého představeného, co mu mají napsat po jeho smrti na jeho posmrtný obrázek: „Napiš: Snažil se žít podle evangelia – pokud mu to dovolovaly konstituce.“
3. hledat smysl, ne účel
Řeholníci jsou – a byli – v církvi a ve společnosti „menšinou“. Způsob života proto vyzýval odjakživa k otázce: Proč tak žijete – a co je vlastně vaším úkolem? Společenství, činná v duchovní péči a v charitě, mohla odpovídat v dřívějších dobách poukazem na své pracovní oblasti, v níž chtěli „nedílně“ sloužit Bohu a lidem. V téměř všech těchto oblastech jsou od té doby činní také lidé neřádoví. „Copak musí člověk vstoupit do řádu, aby pracoval při ošetřování nemocných, ve škole, v duchovní péči?…“ ptají se jich dnes. Sestry a bratři, kteří žijí v klauzurní formě kontemplativních a monastických klášterů a nemohou se vykazovat navenek žádnou viditelnou činností, to měli a mají beztak těžké, aby odůvodnili svou existenci před takovými otázkami. Je pochopitelné, když my řeholníci potom hledáme účel – i když ne hospodářsky, přece však duchovně vyúčtovatelný –, jímž můžeme ospravedlnit před svým životním prostředím (a před sebou samými!), co žijeme. Výsledkem je účelová religiozita, která se projevuje v prohlášeních jako: „My? My se modlíme za vás; my jsme v církvi kontemplativní Marií, vy jste činnou Martou; my odpykáváme křivdy světa; my vás zastupujeme před Bohem; my zpřítomňujeme Boží lásku ve světě…“ Biskupové a kněží, ano i mnohé oficiální texty liturgie nebo církevního práva podpírají toto účelové myšlení, když hovoří např. o „užším“ následování Krista nebo o „úplném odevzdání se“ samému Bohu ve stavu celibátu a chtěli by považovat speciálně řádový život za „znamení přítomnosti Boží ve světě“. – Stále víc sester a bratří dnes poznává, že u takového chápání řádu něco úplně nesouhlasí: buď vede k farizejství (to člověk zřídka pozoruje sám, potom to však pozorují jiní!), nebo vede do náboženského výkonnostního a dokonalostního tlaku, kterým duše trpí…; a je jakousi tichou křivdou na křesťanech, kteří ve své často nechráněné životní situaci v rodině a v povolání chtějí přece také vést život kontemplativní, modlí se, meditují, bídu bližních vkládají do svých přímluv, a chtěli by žít v celém odevzdání s Bohem – s manželským partnerem nebo bez něho…
Řádový život má nejdříve smysl, ne účel – smysl, který člověk svému životu nedává, nýbrž který objevuje a nachází. A našel ho zpravidla teprve ten, kdo může říci prostě a střízlivě: Žiji v řádu (a právě v tomto určitém řádu!), protože věřím, že – zcela osobně! – v této životní podobě mohu ještě nejspíše nějak vážně spolupracovat s Bohem a jeho královstvím… Jestliže Bůh pak učiní tento život plodným pro druhé nebo dokonce „znamením“ – tak jako může život jednoho každého člověka učinit plodným a učinit ho znamením –, zůstane to Jeho „zásluhou“.
Stále znovu nás učila zkušenost, že ženy a muži, kteří přišli se vznešenými ideály pro Boha a pro lidstvo do noviciátu, šli často brzy opět jinou cestou; zůstali zpravidla jen ti, kteří – většinou po hlubokých krizích – prostě a jednoduše vědí: Je tu asi, v tomto nedokonalém společenství, pro mne nejspíš místo, abych lidsky zrál – nic více; a Bohu díky, že mne přivedl na toto místo.
Skutečná hodnota modlitby, přímluvy, zastupování, kontemplace… se otevírá v tomto smyslu řádového života, ne v dávání smyslu, ne v nějakém třeba zbožném účelu. Na nás řeholnících se dnes požaduje velikost, proniknout k tomuto „malému“ smyslu a přiznat se k němu prostě a rozhodně – i kdyby jiní v církvi dávali naší formě života byť i velký smysl.
4. nově chápat „povolání“
Řádový život je – vyjádřeno „klasicky“ – otázka povolání, ne dávání smyslu a argumentů. To platí pro průběh této cesty i pro její začátek. Co je – „povolání“? Rozšířená představa se dá shrnout takto: Bůh má se mnou pevný plán zcela konkrétní životní cesty; je mým úkolem tento plán – „vůli Boží“ – rozpoznat a uskutečnit; jestliže ho nerozpoznám a neuskutečním, minul jsem se s jeho vůlí. Správné na tom je, že Bůh mi dal určité dary a schopnosti, jimiž se hodím k určitým cestám, k jiným se nehodím. Je na tom správné i to, že je to Kristus, který lidi – většinou zprostředkovaně přes jiné lidi – „táhne k sobě“ (srv. Jan 12,32) a volá ke svému následování (srv. historie povolání ve čtyřech evangeliích). Nesprávná však je domněnka, že Bůh má pro mne jen jedinou cestu nebo že volání k následování Ježíše je už samo v sobě voláním k celibátu nebo řádovému stavu. – Je jen jedno povolání: k životu ve společenství s Kristem, povolání být křesťanem; a je mnoho cest, jak uskutečnit toto povolání – podle osobních charismat. Jakou cestou křesťana jdu – to smím rozhodnout sám. Bůh v tom nechává volnost – a čeká na mou fantazii, na mou spoluodpovědnost vůči bídě a nutnosti doby, na mé odevzdání se konkrétnímu úkolu ve svém království, na mé rozhodnutí… Protože se zapomínalo na tento aspekt, čekali mnozí mladí lidé na jisté „znamení od Boha“ a zůstávali nerozhodnuti, vykládali si něco jiného jako „znamení od Boha“, což se později ukázalo jako fikce, a mnozí se tak dostali v době „neúspěchu“ a krize do pochybností, zdali snad přece na počátku cesty nerozpoznali správně své povolání… – „Člověk je veden cestou, kterou si zvolil“, říká stará židovská moudrost.
Budeme-li mít v budoucnosti v církvi rozhodné, uvědomělé řeholníky, lidi angažované a s páteří, závisí na tom, zdali se dnes naučíme mluvit o Kristu, který nás nazval přáteli, ne služebníky (srv. Jan 15,15).
„Abraháme, vytáhni ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu, do země, kterou ti ukážu…“ (Gen 12,1 násl.)
Z: Körner, R., OCD: Ordensleben heute,
Karmel-impulse, 5, I/1995, 16–21, přeložil Dr. Vojtěch Pola.
