Úvaha nad Mk 4,35–41
Wilfrid Stinissen, OCD
„Přeplavme se na druhou stranu“, praví Ježíš. Bereme-li svůj život vážně, znovu a znovu se dostáváme do situace, kdy jde o to „přeplavit se na druhou stranu“. Žijeme-li intenzivně křesťanským životem, je nemyslitelné, abychom jen přešlapovali na místě. Chceme-li, aby se z nás stali zralí lidé a křesťané, musíme překročit mnoho prahů. Bůh nás vybízí, abychom získávali stále nové zkušenosti co do našeho vztahu k němu i k nám lidem navzájem. Přijdou doby, kdy jsme vybízeni zanechat za sebou svou minulost, a tu říkáme se sv. Pavlem: „Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2 Kor 5,17).
Jsme pokaždé dostatečně ochotni plavit se na druhou stranu? Nezůstaneme raději na naší straně, kde jsme se již zabydleli a kde máme pocit jistoty? My sami nemůžeme tyto přeplavby programovat, ale říci ne, když přijde výzva, je totéž, jako dusit život.
Na konci našeho života nás Ježíš naposledy vyzve: „Přeplavme se na druhou stranu!“ Jestliže jsme se předtím v životě s absolutní odevzdaností mnohokrát přeplavili, tak můžeme i tentokrát z celého srdce říci své ano, až přijde čas poslední velké přeplavby. Tím spíše, když víme, že Ježíš se vždy plaví spolu s námi. On neřekne: „Přeplavte se“ nýbrž „Přeplavme se na druhou stranu“.
„Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.“ Zanechat za sebou to staré a obrátit se vstříc novému, není pouze nádherným dobrodružstvím. Růst se sebou přináší krize. Je pouhou iluzí se domnívat, že při přeplavbě se nemůže strhnout bouře jen proto, že Ježíš je s sebou. Bouře patří k životu námořníka. Viděl snad někdo někdy zkušeného námořníka, který nikdy nezažil bouři? Ježíš nepřikáže již předem větru a vodě, aby se utišily. Nechá bouři propuknout. Zasáhne teprve, když stojíme na pokraji záhuby. Čeká rád až do chvíle, kdy je téměř pozdě; miluje krajní okamžik. Nikoli proto, aby nás trýznil, nýbrž proto, že ví, že bouře je potřebná a zaujímá důležité místo v našem životě. Bez bouře nemůžeme růst. Spoléhat na Ježíše, když jezero je v klidu a všechno jde hladce, k tomu není zapotřebí mnoho víry.
Když je však situace beznadějná, když nevidíme východisko, pak má naše víra a naše naděje příležitost k růstu. Ježíš nás dohání do náručí beznaděje nikoli pouze proto, aby zkoušel stupeň naší naděje, nýbrž také, aby naše naděje byla pevná jako skála, aby sama dokázala přemoci beznaděj. Kdyby zasáhl příliš brzy, minula by se bouře účinkem. Jakmile je veškerá lidská naděje zcela vyčerpána, pak nastal čas pro boží naději, naději v Boha. Při jiné příležitosti líčí Ježíš hrůzyplné události, které budou předcházet jeho příchodu, a tu dodá zcela neočekávaně a k úžasu všech přítomných: „Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavu, neboť vaše vykoupení je blízko“ (Lk 21,28). V nejhorších situacích je boží naděje nejsilnější. Když Ježíš koná svou poslední přeplavbu, postihne ho strašlivá bouře, taková, jakou nelze srovnat s bouřemi, které prožíváme my. Bůh Otec nejenže čeká se zásahem až do posledního okamžiku, ale naopak, nechá jej minout. Nezachrání Ježíše před křížem, nechá jej zahynout, Ježíš na kříži zemře. Jako by spal, právě tak, jako Ježíš spal, když učedníci zoufale bojovali s bouří. Otec však vzbudí Ježíše k životu, Ježíš vstane z mrtvých. Ježíš přece již dříve předpověděl, že jej Otec nenechá samotného (J 8,16.29). I kdyby Bůh úmyslně promeškal poslední okamžik a nechal nás zahynout, vždycky je v záloze ještě jeden okamžik, okamžik v pozadí zániku: okamžik nového života. Po smrti nastane nový život.
Při téhle bouři však Ježíš nejde tak daleko. Zasáhne včas. „Pohrozil větru“, píše Marek; používá téhož slova, jako když Ježíš vyháněl démony (epitamao). Situaci, kdy Ježíš utišil bouři, popisuje Marek jako kosmický exorcismus. Bible považuje moře za říši zlých mocností. My, sekularizovaní lidé, nepotřebujeme vysvětlovat bouři pomocí démonů. Meteorologové vědí přesně, kdy a proč nastane bouře, a slovo démon se nikdy v předpovědi počasí nevyskytuje. Člověk doby biblické však věděl, že realita má hlubokou dimenzi, kterou našimi smysly nemůžeme vnímat, která je však skutečnější než ta viditelná a hmatatelná. Vědecký výklad má své oprávnění, skutečnost je však hlubší, než jak ji věda chápe. Sv. Pavel věděl zřejmě o skutečnosti poněkud víc. „Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům,“ píše, „ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12).
Když Ježíš přikázal větru a jezeru a tak způsobil, že nastal klid, obrátí se ke svým učedníkům a kárá je: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ U Matouše nazývá Ježíš učedníky malověrnými (8,26). Podle Marka, který často užívá silnějších výrazů, nemají vůbec žádnou víru. Ježíš staví strach proti víře. Obojí se navzájem vylučuje. Věřím-li, pak nepodléhám strachu. A mám-li strach, je to znamení slabé víry. Strach je vždycky poplašným znamením. „Měj větší víru!“, říká nám strach. Avšak ta víra, kterou má Ježíš na mysli, je něco jiného než pokládat Boží existenci za pravděpodobnou. Věřit, to znamená mít odvahu odevzdat se Bohu, spoléhat na něj, svěřit sebe sama a celý svůj život do jeho rukou a vědět, že tam jsem v bezpečí.
Kdyby učedníci měli opravdovou víru v Ježíše, nemuseli ho budit. Vždyť byl přece s nimi. Co by se mohlo stát s jejich člunem, když je Ježíš přítomen? Učedníci – a stejně tak většina z nás ostatních – věří v Ježíše, pouze když je bdělý, když nám zjevně dokazuje, že se o nás stará. Jako protiklad této nedostatečné či vůbec neexistující víry můžeme jmenovat víru Terezky z Lisieux. Terezka měla po dlouhé období pocit, že Ježíš v člunu jejího života spí, že o ni vůbec ztratil zájem. Přesto ho však, jak píše, nikdy nechtěla budit, nechala ho spát. Nám se to snad zdá naivní, zároveň nám však tento dětinský obraz osvětluje, že Terezka vůbec nepotřebuje „cítit“, že o ni Bůh pečuje. Ona ví, že Bůh o ní ví, třebaže zdánlivě hluboce spí. Její víra je tak pevná, že tu neexistuje rozdíl mezi tím, zda pociťuje hmatatelně Boží péči, nebo ne. Ve skutečnosti je Boží spánek pouze zdánlivý. „Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele“ (Ž 121,4).
Když učedníci vidí, s jakou neodolatelnou svrchovaností Ježíš vládne větru i vodě, zachvátí je veliká bázeň. Tato bázeň nemá nic společného se strachem, který cítili, když zuřila bouře. Jejich bázeň, to je úcta, údiv, obdiv. „Kdo to jen je?“
Bylo by dobré, kdybychom i my někdy pociťovali něco z této bázně a rovněž si položili otázku: „Kdo to jen je?“ Vždyť On je jiný, větší, tajuplnější, než jsme si myslili. Můžeme na něj spoléhat mnohem víc, než jak jsme se doposud odvažovali. Jeho láska je větší, než náš rozum dokáže obsáhnout. Kdo to jen je? Nebo slovy apoštola Pavla: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu… Jemu buď sláva na věky. Amen.“ (Ř 11,33.34.36)
(přeloženo ze švédského časopisu KARMEL, 1/1995)
