Henri Boulad
„Neboj se zla, neboť ti může přinést i dobro.“ (Arabské přísloví)
Všechno je milost. Od prapočátku existence kosmu je všechno milost, protože stvoření je svobodný dar. Stvoření je milost, první ze všech milostí, Boží dar.
„Ale do světa přišel hřích a skrze hřích smrt.“ (Řím 5,12)
Zlo se manifestovalo v prostoru a čase, vstoupilo do dějin a stále je jejich součástí. Dar milosti stvoření byl poskvrněn. Zlo rostlo, bujelo, vzmáhalo se a vrcholilo v největším ze všech lidských hříchů, který se nazývá kříž nebo Golgota.
„Kde se však rozmnožil hřích, tam se v míře ještě daleko větší ukázala milost.“ (Řím 5,20b)
Díky tomuto kříži, díky tomuto Ukřižovanému se dokonalo totální vykoupení padlého světa. Po svobodném daru stvoření následoval svobodný dar vykoupení. Od té doby směřuje nová lidská rasa v nesčetném množství k jinému cíli stvoření, jde vstříc novému nebi a nové zemi. (srv. Zj 21)
Ve dnech Ježíšova umírání a zmrtvýchvstání nastal začátek tohoto nového lidství. Hodinou jeho zrodu bylo splnění zaslíbení, o němž čteme již u Izaiáše, kterého Bůh ujistil: „Hle, činím něco docela nového…“ (Iz 43,19)
Vykoupení na Golgotě je tímto novým stvořením a především – je znovustvořením člověka. To vše se děje účinkem milosti: podle toho je celé stvoření od okamžiku zazáření světla až k úplné přeměně a dokonání dějin vesmíru vtaženo do Božího proudu milostí! Poznáme svobodný Boží dar, který se vylévá do obou stran: zpět k prapočátku a směrem k novému cíli stvoření. Tento pramen milostí vytryskl na pahorku Golgoty, stejně jako tehdy ze skály ve vyprahlé poušti, když se jí dotkl Mojžíš.
Není nezajímavé číst o stvoření. Bůh začíná se stvořením nebe, země a potom světla. Potom volá k životu „rostliny, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromů, které nesou plody,“ a na nebeskou klenbu „posazuje zářící svítilny“. Jaká nádherná freska. Nato se to začalo v moři „hemžit životem“, potom Bůh stvořil „ptactvo“, „zvěř divokou i krotkou“ a docela nakonec „člověka“, který má začít novou éru. Ten je něčím zcela odlišným, jiným…
Nový Zákon naproti tomu začíná posledním článkem tohoto lidského rodu, který rovněž otevírá novou éru: Skrze něj, nového Adama, se začíná pomalu tvořit Boží lid a směřovat k cíli celodějinného vývoje, k onomu „novému nebi nad novou zemí“.
Máme dojem, že se tu cosi stále více zužuje do sebe, aby se vše soustředilo do ohniska nesmírné události, aby se odtud znovu rozvinulo a rozšířilo na množství lidí. (144 000 je symbolické číslo, které znamená nesmírně mnoho).
Úryvek ze stejnojmenné knihy Henriho Boulada, TJ,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
O autorovi této knihy
P. Henri Boulad, TJ, narozený r. 1931 v Alexandrii, byl vysvěcen na kněze r. 1963. Má licenciát z filozofie a teologie. Vyšší řádové studium absolvoval v USA, na Chicagské univerzitě studoval asketickou a mystickou teologii a psychologii, zde se také habilitoval z psychologie.
Roku 1967 se vrací do Egypta, kde chce sloužit své zemi „až do vyčerpání“, jak řekne. Jako nadšený učitel káže, píše a pořádá řadu konferencí. V r. 1975 byl jmenován provinciálem jezuitů v Alexandrii. V témže roce začíná uskutečňovat plán pomoci malomocným, na kterém se podílejí jak mladí muslimové, tak křesťané s velkým nadšením. Když toto hnutí nabývá na významu, svěří ho organizaci Caritas, jímž ředitelem se později stane. Začíná se hlouběji zabývat pastorací mládeže, pořádá řadu konferencí na různá témata: Moudrost srdce, Mít a být, Svoboda, sexualita, láska, Proč existence?, Evoluce člověka a vesmíru v teilhardovské perspektivě, Smrt, Islámsko-křesťanský dialog, Bůh v srdci světa. R. 1979 je jmenován regionálním představeným a poté i prezidentem Shromáždění představených v Egyptě.
„Jsem ambiciózní blázen, nadšenec, mám jasné vědomí své křehkosti a slabosti. Chci změnit tvářnost Egypta a celého světa, odmítám přitom dávat si nějaké hranice pro své sny a touhy, protože si myslím, že Bůh může nechat rozkvést a uzrát na hnojništi mé osoby a mého života OBROVSKOU SKLIZEŇ LÁSKY.“
