Ke 300. výročí objevení „Školy ctnosti“
P. Michael Plattig O.Carm.
Před 300 lety v r. 1693 byla nalezena v Bambergu kniha s názvem „Jasný a snadný způsob, jak se věnovat vnitřní modlitbě“. Obsahuje souhrn nauky o modlitbě a spiritualitě „Tourské reformy“, která vyšla v 17. století z Francie (provincie Tours), rozšířila se v celém Karmelitánském řádu staré observance a působila až do našeho století. Autor, P. Hyacinthus a Matre Dei (od Matky Boží) (1652–1723) byl lektor teologie, novicmistr, převor různých klášterů a provinciál hornoněmecké karmelitánské provincie a napsal tuto knihu jako návod pro novice, tedy pro začátečníky v modlitbě. Další vydání (dosud je známo pět německých a tři latinské) nesou titul „Nová duchaplná a poučná škola ctnosti, v níž je způsob a chování jak se věnovat vnitřní modlitbě a užitečně kráčet v přítomnosti Boží“, proto v dalším textu bude dílo zkracováno „ŠC“ (škola ctnosti). Považuji podněty této školy modlitby, přeložené do naší běžné mluvy, za zcela aktuální a časové, proto bych je chtěl krátce a ve výběru popsat.
Základním předpokladem je víra v přítomnost Boží, neboť tak cituje ŠC sv. Pavla ze Sk 17,28: „… v něm žijeme, hýbáme se a jsme…“
Rozlišují se tři způsoby přítomnosti Boží:
Ke cvičení v těchto způsobech doporučuje ŠC různé formy modlitby.
Obraznou přítomnost cvičí modlící se s pomocí své představivosti, že si v duchu vybaví, jak Ježíš s ním jde, že stojí při něm, že ho provází. Sem patří i čtení Písma, rozjímání o životě Ježíšově, představa, že jsem byl účastníkem těchto událostí. ŠC odkazuje na Terezii z Avily jako učitelku nazírání. Sem patří také pokyny řehole karmelitánského řádu, které karmelitánovi kladou na srdce uvažování o zákonu Páně (Písmu sv.), a to ve dne v noci, t.j. ustavičně (srv. kap. 7), a v ní je karmelitán popisován jako člověk, v jehož ústech a srdci má přebývat celé bohatství slova Božího, z něhož pak může utvářet svou činnost (srv. kap. 14).
Při tomto rozjímání nejde o čisté výtvory představivosti, jak dokládá metoda modlitby direkcí (směrů). Jde vždy o to, rozjímat o svém vlastním konání na pozadí textů Písma sv. a z něho dostat podnět a směrnici. P. Carlos Mesters O.Carm., exegeta v Brazílii, k tomu používá výmluvný obraz: jako televizor musí být napojen na anténu, aby dostal ostrý obraz, stejně tak musí být život napojen na Písmo, aby dostal ostrost a kontury. Pohyb tedy se děje v tomto pohledu od života k Písmu a od Písma k životu. Přitom nelze Písmo chápat jako kuchařskou knihu podle návodu „vezmi…“, ani ji nelze používat jednoduše jako zásobárnu zbožných rčení, nýbrž proces tohoto přenosu je dost komplikovaný a podle okolností zdlouhavý, vyžaduje tedy trpělivost a vytrvalost. Jde o hledání odpovědí a podnětů Písma sv., života a poselství Ježíšova, pro můj život. Přitom přirozeně nemůže být každý text, každé slovo, každá událost stejně důležitá, vždy to budou jen některé texty, snad mnohdy jen slova, která zasáhnou a budou příhodná, která však povedou dále, a to je důležité. Protože se (doufejme) stále vyvíjíme, tak se budou v průběhu našeho vývoje měnit biblická místa, která jsou právě aktuální.
V ŠC jde tedy o tento přenos Písma, plný obrazů a činorodý, do našeho života. Je to druh meditování, o kterém se mluví u Marie, kde stojí: „Maria uchovávala všechny události ve svém srdci a uvažovala o nich“ (Lk 2,19). Je to rozjímání o událostech, skutečnostech na pozadí naší víry, jejichž základním pramenem je Písmo sv. Rozjímání, které vystačí bez nákladné techniky a vyučování, jehož předmětem je jednoduše vlastní život a zážitek. Meditováním se původně nemyslí nauka o modlitbě v určité tělesné poloze, ale stálé zaznívání žalmů a slov Písma a rovněž rozjímání Písma, až vydá svou poslední oživující šťávu, a to každý den.
Při cvičení rozumové přítomnosti jde o užívání lidského rozumu, je tedy míněno spíše uvažující poznání, např. poznávání Stvořitele ve všem stvoření a jeho děkovné velebení. Jde o to, uvažovat o větších souvislostech našeho života před tváří Boží, v modlitbě k němu. K tomu slouží opět návody (direkce), děkovné modlitby a také střelné modlitby.
V direkci (= řídit rovně) se mé jednání vědomě uskutečňuje před Boží tváří, mé konání se postaví do souvislosti se spásným jednáním Boha. V rozjímání o tom se pak ukazuje, do jaké míry mé jednání odpovídá vůli Boží nebo ne. To je přirozeně často obtížnější a zdlouhavější, než se zdá, neboť tak jasná a zřetelná právě každý den Boží vůle většinou není. Přesto zůstává důvěra, že při poctivé námaze, důkladném uvažování a odpovědném rozhodnutí před tváří Boží jednám správně, i kdyby se později mělo ukázat něco jiného, a že v tomto hledání shody s vůlí Boží roste pokoj a vnitřní vyrovnanost.
Střelné modlitby, stále znovu formulované rozumem, mají každodenně zaostřovat vědomí přítomnosti Boží a stále znovu připomínat jeho účast v tomto stálém rozhodovacím procesu. Tyto krátké modlitby se doporučují pro nejrůznější denní situace a dění, tedy při vstávání, na cestě do práce, během práce, ale i při některých hnutích mysli, jako je radost, strach, sklíčenost atd. Jako pramen pro tyto střelné modlitby doporučuje ŠC vlastní slova, klade však i zde modlícímu se do srdce slova Písma, zvláště žalmů, neboť „slovo Boží je živé, účinné a ostřejší než každý dvousečný meč; … je soudcem nad myšlenkami a úmysly srdce“ (Žid 4,12).
Pro obě tato cvičení může modlící se sám mnoho udělat, může nasadit a používat svou představivost a svůj rozum. Avšak u třetího cvičení, u náklonnosti srdce jako působení vůle může člověk působit jen připraveností. Vlastní dění, totiž srdečná láska k Bohu, která se projevuje v radostných a plamenných střelných modlitbách, je a zůstane darem Božím. Pro člověka jde o to, s trpělivostí a vytrvalostí putovat v přítomnosti Boží, cvičit se v tom, pak se mu dá Bůh zakoušet, ovšem jak, kdy a kde chce On sám.
Cvičení vyžaduje trpělivost a vytrvalost, podle okolností i vždy znovu námahu nového začátku. ŠC k tomu dává některé rady. Pro tento způsob modlitby stačí mít na paměti několik dobrých myšlenek, s nimiž je možno formulovat modlitby, krátce a bez velkých slov.
Velmi často se lidé zpovídají, že se modlili nenábožně. Za předpokladu, že nejde jen o „nádivkový hřích“, nebo že se zpovídají jen „z opatrnosti“, pak je tím míněna zjevně tato neúplná naladěnost na modlitbu, že člověk není koncentrován výhradně na modlitbu, nýbrž myšlenky odbočují. Nehledě k tomu, že koncentrace na modlitbu zůstává stálým úkolem a že také doby modlitby jsou nutné zachovat, přesto bychom museli v rámci naší tradice konstatovat, že to během práce, ani během dne není možné, ale ani nutné uskutečnit. Stačí několik dobrých myšlenek, ano, dokonce bychom měli ty myšlenky, které nás zdánlivě od modlitby odvádějí, učinit obsahem naší modlitby, přednášet je Bohu právě proto, protože nás zrovna zaměstnávají; máme-li mluvit s Bohem o svém životě, patří tyto myšlenky k tomu, protože ony patří k nám. Stejně jako náš dobrý úmysl modlit se, stejně jako myšlenkové vzlety, stejně tak patří naše nemohoucnost, naše únava a vlažnost, naše vyprahlost a nedostatek fantasie do naší modlitby, chce-li být celá, ustavičná a tím v duchu Písma svatého.
ŠC doporučuje dále zaměstnávat se jednou myšlenkou, jedním slovem stále znovu, po celý den. Může nám tu pomoci jistě nějaké duchovní dílo, nějaká sbírka průpovědí, jak jsou nabízeny různými autory, avšak ty nám mohou sloužit jen jako pomůcka paměti a nemohou nahradit souvislé čtení Písma nebo obsáhlejší četbu duchovních autorů.
Konečně nás ŠC varuje před tím, abychom neužívali při tomto cvičení nějakou formu násilí, ať už vůči sobě nebo vůči Bohu. Přebývání v přítomnosti Boží nelze vynutit, to lze jenom trpělivě cvičit, a když se cvičení nedaří, pak stačí Bohu, že o zdar prosíme, že mu klademe k nohám dobrou vůli a tím právě vtahujeme do přítomnosti Boží naši neschopnost jemu to vše vypovědět.
V předmluvě popisuje Hyacinthus a Matre Dei modlitbu a její cíl: „Je obecným míněním svatých otců, že vnitřní modlitba je nejlepší a nejsilnější prostředek, jímž se člen řádu osvobozuje od mnoha hříchů, přemáhá zlé návyky, tlumí vášně, překonává pokušení, dosahuje ctností a dospívá v nejkratší době ke sjednocení svého srdce s Bohem, v čemž je pravá dokonalost. Proto říká sv. Terezie z Avily: „Rozjímání je jediný prostředek, jak povstat z hříchů a dostat se zase na správnou cestu blaženosti“, dále říká, že rozjímání je počátkem k dosažení křesťanských ctností, ano. život křesťana je v rozjímání, bez něhož křesťan, a tím více člen řádu je mrtev… Kde však je rozjímání pilně a bez přestání prováděno, říká Terezie, jsou dveře božských milostí a darů otevřeny; a protože nekonečná dobrota nežádá nic jiného než se vylévat do našich srdcí a sjednotit se s námi, dochází neomylně k tomu, že takoví lidé denně víc a více rostou ve ctnostech, jsou očišťováni od všech pozemských pudů, ochutnávají nebeskou sladkost a tak přeměňováni v nového člověka se ztotožňují s Bohem.“
Z: Karmel-Kontakt, Rundbrief für den Freundeskreis
der Karmeliten 51/1993, s. 4–5
přeložil Dr. Vojtěch Pola.
